Koncem roku 2004 se tým pěti českých horolezců pokusí o dobytí jižního pólu. Cestu dlouhou 1200 kilometrů chtějí zdolat bez jakékoli vnější podpory a zatím jako vůbec jediná česká expedice jen „po svých“. Zároveň bude možná poslední, kdo na pól dorazí před zahájením provozu po zdejší dálnici. Výpravu pořádá Strojní fakulta ČVUT v Praze, jejíž učitelé a bývalí studenti tvoří expediční tým. Záštitu nad ojedinělou sportovní akcí převzal Český olympijský výbor. Magazín Koktejl bude přípravy po celý rok sledovat.
V POSTROJI ZA DOBRODRUŽSTVÍM
Když jsem v roce 1996 opouštěl grónský ledovec, zmocnila se mě lítost. Tíseň, že to, co jsem zde zažil, už nikdy nepoznám. Měsíc jsme byli s Davidem v opuštěných horách Grónska, protkaných ledovci, odkázáni jen sami na sebe. Úspěch namáhavého pochodu, možná i naše životy závisely jen na nás dvou. Na našich dobrých, či špatných rozhodnutích, schopnostech odhadnout nebezpečí a vnímat riziko, na vzájemné spolupráci a komunikaci, na vůli jít dál. Vypjatost situace v drsné i neposkvrněné přírodě vám umožní prožít den do poslední vteřiny. A na tomto bohem zapomenutém místě jsem si uvědomil sílu toho prožitku. Naprosto neopakovatelnou polární „vášeň“, kterou nikde jinde než v pustých bílých pláních ledových končin nezažijete. Tady se zrodila má touha znovu se do extrémně tvrdých a zároveň krásných končin vrátit. Začal jsem spřádat myšlenky na expedici k jižnímu pólu. Na návrat do světa snů, naprosté svobody, jít ještě dál, až na hranici tohoto života…
Tak tedy koncem října letošního roku vyrazíme z antarktického Hercules Inlet směrem na jižní pól. Čeká nás cesta dlouhá 1200 kilometrů. Každý den stejný rituál: hodina na snídani, hodina na zabalení věcí a naložení saní, a pak pochod vždy 90 minut přerušovaných 20 až 30minutovým odpočinkem. Denně strávíme 7,5 hodiny úmornou chůzí s průměrnou rychlostí 3 km za hodinu. Musíme projít dvěma sedly, abychom se dostali do horské oblasti Ellsworth Mountains. Cesta povede okolo Mount Goodwin směrem k náhorní rovině, která vede k jižnímu pólu. Zhruba po třech týdnech přejdeme poslední sedlo za horou Mount King, známé nebezpečnými trhlinami a silným větrem. V té chvíli by za námi mělo být 490 km pochodu horskou hradbou, během kterého jsme se saněmi těžkými 150 kilogramů museli vystoupat až 3000 metrů vysoko. K jižnímu pólu bude chybět 650 km náhorním platem, kde teplota klesá k minus 40 stupňům. Při odhadované rychlosti 20 až 25 kilometrů denně dosáhneme jižního pólu zhruba na Silvestra.
Zapřažení v postroji jako polární psi potáhneme 60 -70 dní saně se vším pro své přežití. Žádné vrtulníky, žádné sněžné skútry, žádní psi, jen vlastní síly a naše vůle. Jediným naším spojením s okolním světem bude satelitní telefon, pojistka pro nejkrajnější případ signálu „may day“. Doufáme, že k tomu nedojde a s telefonem budeme moci o průběhu cesty jen informovat ty, kteří nám věří a celou dobu nás podporují.
Každopádně krédem naší výpravy je: Být připraven na nejhorší a věřit v nejlepší. Očekávat lze větrné bouře a čerstvý sníh, který před saněmi vytvoří nekonečnou sněhovou vlnu. Únavu zachvacující celé tělo a velící mozku zůstat ležet a nechat svaly odpočinout. Teploty až minus 50 ̌C, puchýře až omrzliny všech stupňů. Mohou ale přijít obtíže a překážky, které se předem nedají přesně odhadnout.
Nicméně chceme, aby vše probíhalo tak, jak má, naše touha nebyla jen šíleným podnikem bláznivých sebevrahů a po dosažení jižního pólu nás na vědecké stanici Amundsen-Scott nakonec naložilo domluvené letadlo. Proto je nutné prověřit fyzickou i psychickou odolnost týmu, vyzkoušet veškerý materiál, zajistit povolení, dopravu, prostě zorganizovat akci do detailu, neopomenout žádnou maličkost.
GRÓNSKÉ GENERÁLKY
Takovou první a zároveň drsnou generálkou na Antarktidu byl pro nás v roce 2000 přechod kontinentálního ledovce v Grónsku, který připomíná podmínky závěrečné fáze naší cesty k pólu. Brodili jsme se 60 kilometrů dlouhou ledovou tříští a strávili nekonečné dny po kolena zaboření ve studené vodě. Odpočívali jsme v rozbředlém sněhu. Naši cestu proťala také obrovská ledová řeka. Nezbývalo nám, než po krk hluboký tok projít se stoupacími železy na nohou a lanem kolem pasu jako jedinou pojistkou pro případ, že nás nevyzpytatelný živel strhne. Plíce nám přitom svíral krutý mráz a studená voda ochromovala údy. Zde, v „močálech“ Arktidy, jsme se museli bránit velkému bílému medvědovi, který zkřížil naši cestu a nemínil nás nechat jít dál. Byla to další tvář Arktidy, nejen mráz, vítr a nekonečné bílé pláně.
Celých 700 kilometrů bylo tvrdé a fascinující dobrodružství. Grónsko nám nedalo nic zadarmo, každý kilometr znamenal vysilující dřinu. To jsou faktory, které prověří soudržnost týmu, každou jednotlivou osobu, nastaví zrcadlo našeho „energetického náboje“. Všech pět členů expedice uspělo díky své ochotě vzájemně riskovat, jít nekompromisně za cílem. Pro úspěšné dokončení celé akce nikdo nesměl zklamat, neúspěch jednoho by znamenal neúspěch všech.
Do Grónska jsme se vrátili v létě roku 2003. V horách na východě největšího ostrova světa, kde se ledovce lámou v sedlech horských masivů, navozuje krajina podmínky srovnatelné s první částí pochodu k pólu. Na více než 400 kilometrech arktických hor jsme si vyzkoušeli manipulaci se saněmi a hledání cesty v bludišti trhlin. Absolutní tečkou za celou přípravou bude zimní Svalbard – měsíc strávený v mrazech -40 ̌C, který se zároveň stane poslední možností pro každého člena týmu odstoupit od cesty na jižní pól.
TESTUJEME VYBAVENÍ
Je jasné, že jakákoli nedokonalost ve vybavení by pro nás mohla mít fatální následky. Měli jsme tři druhy solárních panelů – od dobíječky tužkových baterií po výkonný panel 6 W. V polárních podmínkách se kvůli nižší teplotě dobíjejí akumulátory hůře. Výhodou těchto končin je, že slunce je k dispozici 24 hodin denně. Po mnoha pokusech dobíjet akumulátory videokamery, satelitního telefonu a přístroje GPS jsme zjistili, že k účinnému nabíjení musí svítit slunce kolmo na solární panel a nesmí jej zastiňovat sebemenší mrak. Tím pádem nešlo pořádně dobíjet během pochodu, kdy skupina neustále mění směr vzhledem ke slunci. V pohoří Schweizerland bylo slunce zase často zastíněno mohutnými vrcholy hor. Dalším přístrojem, který jsme testovali, byl satelitní telefon – robustní přístroj Motorola 9500 Iridium, který je ideální pro expedice. Díky účinné vysouvací anténě měl i v poměrně hlubokých údolích grónských pohoří signál. Telefonovali jsme za pochodu i ve stanu bez větších problémů, přístroj odolal i vysoké vlhkosti a nízké teplotě. Každý z nás si musel zpočátku zvykat na citelné zpoždění přenosu hlasu k příjemci.
Základ navigace expediční skupiny, spolu s přesnou buzolou, tvořil přístroj satelitní navigace GPS Magellan 315. Nezanedbatelnou položkou vybavení, která určuje, zda má polárník „právo“ na to, aby mu byla zima, je teploměr. Po zkouškách skleněných a digitálních teploměrů jsme zjistili, že klasický bimetalový teploměr spolehlivě ukazuje i ty nejextrémnější teploty a není tak citlivý vůči hrubšímu zacházení, kterému se člověk nevyhne.
Aby bylo možné přes den pochodovat, je nutné se v noci alespoň trochu vyspat. Na Špicberkách jsme mohli porovnat vlastnosti péřových spacáků se spacími pytli s dutými vlákny. Naším hlavním kritériem je stálost teplotního komfortu při dlouhodobém používání. Vlhkost, která se sráží ve spacáku, může u některých druhů způsobit nepříjemné zjištění, že spíše studí, než hřejí. To se stalo právě u péřových spacáků. Není to chyba výrobce, je to vlastnost všech péřových spacáků. Pokud není možnost je vyvětrat a vysušit, ztrácejí velmi rychle komfort a člověk má někdy potíž tu zmrzlou hroudu rozbalit, natož se do ní ještě nasoukat a usnout v ní.
Vzhledem k tomu, že jsme nahrazovali (a v Antarktidě v tom budeme pokračovat) funkci tažných psů, bude nutné vybrat ty nejkvalitnější tažné saně. Měli jsme možnost vyzkoušet dvoje od firem Ziffco a Acapulco. Rovnou je třeba říct, že nevydržely ani jedny a vždy jsme dotáhli jen trosky. Předností saní Ziffco byla jejich váha, vanička byla vyrobena z lehkého plastu, takže saně vážily okolo 4 kg. Byly ale jen 1,5 m dlouhé, takže když se do nich naložilo vybavení na více než měsíc, byly hodně vysoké a často se převracely. Na konci cesty se na ledovci s trhlinami a hrby vanička prorazila. Toto bych ale výrobci nevyčítal, ty saně na tohle prostě nebyly stavěné a byly přetížené. Nakonec jsme zvolili saně od firmy Acapulca, která nám laminátovou vaničku saní při výrobě ještě zpevnila, což ovšem zvedlo jejich váhu na 14 kg. S vaničkou jsme byli opravdu spokojeni. Byla 2,1 m dlouhá a spodek měla dobře tvarován, i v hlubokém sněhu kladla minimální odpor, byla poměrně stabilní i v terénu s velkým sklonem. Vydržela skoky přes trhliny, pády z boulí až metr vysokých, nárazy na ledové hrany trhlin apod. Tažné zařízení se ale u jedněch saní rozbilo hned druhý den, takže pak jsme ho svazovali provázkem, který se každý druhý den prošoupal.
TĚSNĚ PŘED DÁLNICÍ
Nebudeme první Češi, kteří se podívají do lesklé koule umístěné na magickém místě jednoho ze světových pólů. Od roku 1945 se několik Čechů dostalo na jižní pól v rámci amerického výzkumného programu, dva čeští cestovatelé šli na pól s komerční výpravou, která absolvovala „pouhých“ posledních sto kilometrů. Od listopadu 2002 se na jižní pól dokonce staví dálnice. Vede z americké základny McMurdo Station na pobřeží (největší základna v Antarktidě) přes Rossův šelfový ledovec k Transantarktickému pohoří a náhorním platem k pólu. Asi 1000 mil dlouhou silnici, která má být hotová na začátku února 2005, staví v rámci US Antarctic Program organizace National Science Foundation kvůli snadnějšímu zásobování základny Amundsen-Scott. Letecké zásobování je totiž neúnosně drahé a po silnici se dopraví daleko více nákladu najednou. Plánované konvoje mají mít 6 traktorů Challenger s 21 zapřaženými saněmi. Cena klesne na 0,63 až 0,84 USD za libru nákladu oproti 13 dolarům při letecké dopravě. Dnešních 150 letů za sezonu se sníží na 70, kterými budou dopravováni jen lidé a čerstvé potraviny. Půjde-li vše podle plánu, a první fáze výstavby tomu nasvědčuje, tak na jižní pól na konci roku 2004 dojede první konvoj. Zatím bez cesty, využije pouze hotové části po šelfovém ledovci, kde byly zasypány trhliny. Přestože se led pohybuje rychlostí až 300 metrů za rok, trhliny by se neměly znovu objevit. Cílem roku 2003 je udělat nástup na centrální plato přes ledovec. Podle některých lidí silnice porušuje zásady Antarktické smlouvy a Madridského protokolu o ochraně přírodních hodnot. Ačkoli se mluví o dálnici, cesta jako klasická dálnice rozhodně nevypadá. Jde o silnici s částmi zpevněnými upěchováním sněhu a ledu, aby konvoje nezapadaly, označenou praporky. Na začátku každé sezony se plánuje její projetí a kontrola, eventuálně přeznačení v případě destrukce cesty.
Na jižní pól tak brzy nebude problém se dostat. Nikdo z Čechů ale zatím nezdolal vzdálenost 1200 km od pobřeží k jižnímu pólu po svých. V tom bude tato česká expedice, pokud se jí to podaří, ojedinělá.
Antarktida – Terra Australis Incognita
Hledání Terra Australis Incognita, vybájené tajemné země na jihu planety, bylo impulzem pro bezpočet výprav, úspěšných i tragických, vědeckých i tuleňářských, které se zapsaly do 250 let dlouhé objevitelské historie Antarktidy.
Myšlenku, že na jihu je země, vyslovili již Řekové. Vycházeli z předpokladu, že Arktida (z řeckého arktos – medvěd) musí mít na opačné straně protiváhu (Ant Arktos). Přestože tam fyzicky nikdy nebyli, jejich odhad byl naprosto správný. Objasnit záhadu jižního kontinentu měl kapitán James Cook, kterého tam roku 1772 vyslala anglická vláda. Ten se však po dvou neúspěšných letech plavby v rozbouřených vodách a nekonečných ledových polích vrátil zpět do Anglie. „Dovolím si tvrdit, že z této země nebude nikdy žádný užitek,“ řekl po návratu. A tak patrně prvním člověkem, který podal zprávu o jižním kontinentu, byl jeden z lovců tuleňů, Nathanie B. Palmer. Antarktidu popsal jako rozlehlou hornatou krajinu, skličující, zcela neúrodnou, pokrytou ledem a sněhem. Do návštěvy „záhadné“ země však zbývalo ještě mnoho let. Podařilo se to až americkému kapitánovi Johnu Davisovi, který na území neznámého kontinentu vstoupil jako první 7. února 1821.
Dobývání Antarktidy se pak stalo atrakcí. Podnikaly se vědecké cesty i tuleňářské výpravy. Každá přinesla nové poznatky, ale všechny se shodovaly v jednom: zdejší tvrdé klimatické podmínky jsou možná nejtěžší na naší planetě. Roku 1840 byl britský námořní důstojník a vědec James Clark Ross se svými dvěma loděmi Erebus a Terror na své cestě zastaven obrovským ledovým masivem, později pojmenovaným jako Rossův šelfový ledovec. Posádka lodi Belgica zde v roce 1898 pravděpodobně jako první přežila antarktickou zimu, zatímco byla její loď zamrzlá v ledu. Britská expedice vedená Carstenem Borchgrevinkem přistála u mysu Adare, a máme-li věřit historikům, šlo zřejmě o první Evropany, kteří se vylodili na Antarktidě.
Od začátku 20. století se pak předmětem soustředěného zájmu stal pól – jižní i magnetický (nejedná se o totéž místo). O první výpravu na jižní pól se neúspěšně pokusil Angličan Robert Falcon Scott. V roce 1911 o dobytí pólu soutěžil s Norem Roaldem Amundsenem. Celý svět tehdy s napětím očekával, kdo zvítězí. Dvě osobnosti, dvě zcela odlišné taktiky. Norové použili grónské psy, Angličané tažné poníky. Tato volba pravděpodobně určila budoucího vítěze. Poníci nestačili na drsné podmínky ledového kontinentu, zvířata postupně zeslábla a musela být utracena. Naproti tomu severští psi prokázali svou obrovskou sílu a vytrvalost. Amundsen dokonale promyšleným plánem, důkladným značením zásobovacích míst a ukazatelů pro zpáteční cestu předčil anglickou expedici a 15. prosince 1911 dosáhl jižní točny. Jako první člověk na světě stál na místě, které je dodnes cílem dobrodružných výprav.
Scott se svou výpravou dosáhl pólu po strastiplné cestě 17. ledna 1912. Našel zde norský stan a dopis od Amundsena. Do svého deníku si pak poznamenal: „Veliký bože! Jak strašné je to místo a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme zde byli první.“ Zklamání, fyzické vyčerpání, zhoršující se počasí a postupující omrzliny, to vše vedlo k tragickému konci anglické výpravy. 29. březen 1912 je posledním datem ve Scottově deníku. Loučí se zde s rodinou a přáteli, poslední věta, kterou napsal, zní: „Probůh, pečujte o naše pozůstalé.“
Amundsenova a Scottova výprava nebyly posledními na jižní pól, neúspěšně se o to pokusil Ernest Shackleton se svou lodí Polaris (později přejmenovanou na Endurance), následovaly pokusy o přelet pólu. Strádání i úspěchy obou hrdinů Antarktidy jsou ale dodnes poučením pro všechny směřující k 90. stupni jižní šířky, kde v současné době stojí americká výzkumná stanice, nesoucí jména obou mužů. Antarktida se stala světovým dědictvím a nepatří žádné zemi. Je rozdělena na „správní sektory“ a je zasvěcena vědeckému výzkumu.
