Volavky, typičtí obyvatelé okolí vod, jsou zástupci ptáků brodivých, dlouhonohých a dlouhokrkých, mezi které patří například i známí čápi či ibisi. Volavkovití tvoří v rámci ptáků brodivých samostatnou, nejpočetnější čeleď. Na světě žije celkem 64 druhů volavek, v České republice se vyskytuje druhů osm.
Charakteristická je pro ně především stavba dlouhého krku. Díky specifickému tvaru krčních obratlů, z nichž šestý je prodloužený, ho mohou esovitě prohnout. Může se dokonale ohýbat jenom dopředu a dozadu, pohyb do strany je omezen. Za letu či v klidu nosí volavka krk většinou ve tvaru S, pokud loví, dokáže při spatření kořisti vymrštit prudce hlavu dopředu jako dokonalou harpunu.
Další typickou vlastností je zvláštní způsob ochrany peří před promáčením. Na rozdíl od většiny vodních ptáků, kteří si udržují peří maštěním výměškem nadocasní žlázy, používají volavky jakýsi pudr. Nadocasní žlázu mají zakrnělou, pudr se vytváří drobením speciálního prachového peří rostoucího na prsou a kostrči. Po promáčení a uschnutí se volavky pudrují pomocí zobáku a nohou, na kterých je nehet prostředního prstu opatřen ozubeným okrajem tvořícím jakýsi hřebínek.
Volavky jsou masožravé, jejich kořistí se stávají různí drobní živočichové. Větší druhy, jako je volavka popelavá či bílá, loví převážně ryby a obojživelníky, případně i drobné savce apod. U druhů menších převažuje v potravě hmyz a další bezobratlí. Při lovu volavky nehnutě vyčkávají na přiblížení kořisti, případně se pomalu brodí mělčinou, resp. procházejí místem, kde se potrava vyskytuje, což může být i strniště s přemnoženými hraboši. Menší druhy, jako je bukáček či volavka vlasatá, často nehnutě vyčkávají nad vodou na různých stéblech či větvích.
Poněkud odlišný způsob lovu má volavka stříbřitá. Čile pobíhá po mělčinách a bleskurychle sbírá vyplašené drobné živočichy. Zajímavý způsob lovu má i volavka rusohlavá, se kterou se v Evropě můžeme nejčastěji setkat v jižním Španělsku a Portugalsku. Není tak vázaná na vodu jako ostatní volavky, často se vyskytuje na pastvinách v blízkosti pasoucího se dobytka. Případně na ostatních místech, kde žije i v blízkosti velkých pasoucích se divokých zvířat. Loví především to, co pasoucí se živočichové z trávy vyplaší, případně přímo na jejich těle sbírá různý obtížný hmyz či klíšťata. Často se přímo na těle velkých zvířat “vozí”.
Zajímavý způsob získávání potravy jsem pozoroval i u druhu, který je na našem území nejběžnější, u volavky popelavé. V zimě jsem fotografoval orly mořské a další dravce na krmišti, které tvořila hromada zmrzlých ryb položených na led. Prvním ptákem, který se u potravy objevil, jakmile jsem zalezl do nedalekého krytu, byla většinou volavka popelavá. Většinou po přistání místo pátravě obešla, až se posléze uvelebila v nehnutém postoji několik metrů od předložené potravy. Jakmile přilétla káně lesní, volavka obživla. Počkala, až káně začne zmrzlou rybu trhat, zaútočila na ni a většinou nějaký útržek ukořistila. Časem jsem zjistil, že to volavky dělají zcela pravidelně. Pokud byly ryby zmrzlé a pro volavky příliš velké, vždy čekaly, až přilétne káně, a pak se jim pokusily část potravy odebrat, případně po nich sesbírat zbytky. V zimě, kdy je nedostatek potravy, zůstává na území státu jenom zlomek našich volavek společně s menším množstvím jedinců ze severu.
Většina ptáků z naší populace je tažná a na hnízdiště se vrací počátkem března. Volavka popelavá, podobně jako většina dalších volavek, hnízdí ve velkých koloniích. Jedna z našich největších kolonií je v blízkosti Třeboně, na vrcholcích borovic zde pohromadě hnízdí okolo tří set párů. Panuje zde podivná atmosféra. Pokud jsou již na hnízdech mláďata, ze všech stran se ozývá jejich hlas, intenzivní kekekeke mísící se se skřeky dospělých ptáků, kteří se jako velké stíny míhají mezi korunami. Každou chvíli se k zemi snese sprška bílého trusu, případně natrávená ryba, žába či myš, které vyplašené mládě vyvrhlo. Občas, především po silném větru či bouři, se na zemi objeví i vypadlá mláďata. O jejich osud se brzo postarají lišky či divoká prasata. Další naše druhy volavek jsou podstatně vzácnější. Sněhobílá volavka bílá hnízdila na území České republiky, pokud je známo, pouze jednou v roce 1949. Většinou se v počtu několika málo exemplářů vyskytuje až v létě a na podzim, kdy k nám zalétají ptáci z jižněji a východněji položených hnízdišť. O něco méně vzácnější je rezavohnědá volavka červená. Hnízdí v počtu několika málo párů až dvou desítek párů na rybnících především v jižních Čechách a na jižní Moravě. Podobně jako volavka bílá si staví hnízdo hlavně v rákosových a orobincových porostech.
 Kvakoš noční. Dospělí ptáci mají černou vrchní část hlavy a hřbet, šedá křídla a ocas, zbytek těla je bílý. Černé peří má ve svatebním období modrý, v zimním šatě zelený kovový lesk. |
Jedním z nejvzácnějších volavkovitých ptáků hnízdících pravidelně na našem území je kvakoš noční. I když je to relativní, dá se říci, že kvakoš je jednou z nejkrásnějších volavek. Svrchu je černý, vespod bílý, křídla a ocas jsou popelavé, nohy jsou jasně žluté, oko rubínově červené. Staří ptáci jsou navíc v hnízdní době vyzdobeni třemi dlouhými bílými péry, vyrůstajícími z týlu a splývajícími na záda. V rozrušení je kvakoši dokáží vztyčit. Mladí ptáci mají zcela odlišné zbarvení, jsou hnědaví se světlými skvrnami. Kvakoši se na naše území vrací ze zimovišť počátkem dubna. Hnízdí v koloniích, hnízda jsou nejčastěji umístěna na stromech či křovinách v blízkosti vody. Celkem na našem území hnízdí 100 až 150 párů.
Název “noční” není zcela přesný. Kvakoš je aktivní především ráno a večer za soumraku. Svou přítomnost nejčastěji prozradí typickým kvákavým hlasem.
Podle charakteristického zvuku, který vydává, je pojmenován i další zástupce volavkovitých, bukač velký. Je to tajemný obyvatel močálů a rybníků, kterého zahlédneme jenom velice vzácně. Svou přítomnost většinou prozradí hlasem slyšitelným do vzdálenosti několika kilometrů. Připomíná bučení dobytka či houkání do prázdného sudu. Bukač má dokonalé krycí zbarvení, v porostu starého zhnědlého rákosu je téměř neviditelný. Pokud se cítí ohrožen, zaujímá navíc zvláštní ochranný postoj. Natáhne kolmo nahoru krk a zobák a zcela znehybní. Připomíná tak svazek uschlého rákosu či ze dna trčící hůl. Na rozdíl od většiny svých příbuzných nehnízdí v koloniích. Hnízda jsou v rákosinách umístěna izolovaně. Pokud se najde více hnízd blízko u sebe, patrně se jedná o hnízda samic patřících k jednomu samci. Což je jev, který dosud není jednoznačně prokázán.
Bukač velký patří bohužel mezi druhy, jejichž početnost na našem území výrazně v posledních deseti letech poklesla. Podobně dopadl i jeho menší příbuzný, bukáček malý. Příčina úbytku obou druhů není přesně známa. Jedním z hlavních faktorů patrně bude mizení litorálních porostů na rybnících a další negativní jevy, provázející intezifikaci hospodaření. Poslední dva zástupci volavkovitých patřící do naší fauny jsou volavka vlasatá a volavka stříbřitá. V obou případech se jedná o vzácné ptáky, kteří k nám občas zalétnou z oblasti ležících jižněji. Volavka stříbřitá velmi vzácně hnízdí na jižní Moravě. O hnízdění volavky vlasaté na našem území bylo možno psát jenom do 31. 12. 1992. Menší množství párů totiž nepravidelně hostí východní Slovensko.
