Poprvé jsme věhlasného záhadologa Ericha von Dänikena navštívili ve švýcarském Interlakenu na jaře 2001. Otázka, kterou mu snad pokládá každý, kdo není jeho oddaným příznivcem, směřovala decentně k tomu, zda těm, ehm, nesmyslům o pobytu mimozemšťanů na Zemi opravdu věří. Nebyl zaskočen, mluvil věcně, argumentoval obratně. Po natáčení jsme se shodli, že nás ten menší energický chlapík prostě dostal. Druhé setkání se uskutečnilo po roce opět ve Švýcarsku. Tam jsme kontroverzního vědce pozvali do České republiky. Erich přijal a v září 2003 přiletěl do Prahy. Měli jsme před sebou společné natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země a pobyt v Karlových Varech na festivalu Tourfilm, na kterém byl Erich von Däniken čestným hostem. V hotelové kavárně vznikl také tento rozhovor.
Myslíte si, Erichu, že jsou tu někde mezi námi mimozemšťané?
Vidíte je někde? Já obvykle ufony nepotkávám.
Kdy si myslíte, že mimozemšťané byli na naší planetě naposledy?
Bylo to někdy kolem roku tisíc pět set před Kristem. Nevím, kdy se vrátí, možná v blízké budoucnosti.
Vy na ně čekáte?
Ano, čekám. Je mi osmašedesát let, podívejte, věřím, že přijdou. Možná ale umřu dřív, než se tak stane.
Řekněme, že jsem mimozemšťan. „Dobrý den, pane Dänikene!“ Co mi řeknete?
I kdybych vám věřil, že jste mimozemšťan, tak vám nebudu chtít říct vůbec nic. Hodně toho ale budu chtít slyšet především od vás. Měl bych spoustu otázek. Bylo by jich tolik, že kdyby to byl telefonní seznam, místo každého jména by mohla být jedna otázka.
Obsáhlý telefonní seznam?
Ano, hodně tlustý telefonní seznam velkého města. Měl bych přes deset tisíc otázek. A víte, která by byla úplně první?
Ne…
„Opravdu jste našimi dávnými předky?“
…a druhá?
„Kdy jste na naši planetu přilétli poprvé a proč?“
Vy jste si osobně naprosto jistý, že tady opravdu byli?
Dodneška jsem nezískal jediný naprosto objektivní důkaz o jejich pobytu na Zemi. Ale mám tisíce indicií, které tomu nasvědčují. Úplně všichni, kdo znají moje důkazy, včetně univerzitních vědců a lidí, kteří například slyšeli moje přednášky, jsou přesvědčeni o tom, že tady museli v minulosti nějací astronauti z hvězd být.
Před dvěma lety, kdy jsme se setkali poprvé, jste mi řekl, že pokud byste mohl mít nějaké přání, které se vám splní, tak by to byl důkaz – jediný naprosto nezvratný důkaz o mimozemšťanech, který byste mohl všem ukázat. Platí to stále?
Nikdy jsem nebyl schopen najít nějaký prokazatelně mimozemský materiál nebo věc, kterou bych pak mohl hrdě ukázat celému vědeckému světu a zvolat: „Haló! Podívejte, tady mám v ruce jasný důkaz, toto není z naší planety!“ To prohlásit nemohu. Ale mám skutečně tisíce jasných indikací, které dokazují, že zde byly bytosti z jiné planety. O tom není nejmenších pochyb. Problém je, že jsem schopen dokládat důkazy, podložené argumenty, které nejsou materiálního rázu. Hmatatelnou věc, která by mé tvrzení dokazovala, v ruce bohužel nemám.
Co na vaše teorie říkají vědci, jak je přijímají?
Co myslíte tím „nějací vědci“? Absolvoval jsem a stále mám řadu přednášek na univerzitách po celém světě. Na Harvardu mi dokonce vestoje aplaudovali.
Vy jste přednášel na Harvardu?
Ano, samozřejmě…
…a reagovali tak, že vám vestoje vzdávali ovace…
Jistě…
Vy jste jim prezentoval své teorie?
Nejenom mé teorie, vysvětloval jsem jim své důkazy, potom jsme dvě a půl hodiny diskutovali, až pak se zvedli a tleskali mi. Studenti Harvardu jsou inteligentní lidé, kteří vědí, že se může člověk někdy mýlit. Každý rozumný člověk ale nejdřív poslouchá názory jiného.
Jak tedy vypadá diskuze s vědci?
Každý vědec je velký odborník ve svém úzce vymezeném oboru. V tom je nepřekonatelný. Na druhou stranu já jsem stejně dobrý ve svém oboru. Jsem připraven k diskuzi na principu jasných vědeckých argumentů. I kdyby si v duchu na začátku mysleli, že jim hodlám předkládat pochybné důkazy nebo je chci obelhávat, přece musí vyslechnout mé argumenty. Pak přecházíme na vědeckou debatu. V rámci svého oboru jsem procestoval všechna místa, o kterých píšu, osobně jsem přečetl většinu kronik a historických pramenů, které se k problematice vztahují, a jsem naprosto perfektně připraven. Každá debata s vědci, včetně těch, kteří byli od začátku jednoznačně proti všem mým teoriím, skončí přibližně po hodině a půl úplně stejně. Vědec se na mě otočí a řekne: „Promiňte, já jsem neměl tuto informaci, toto jsem nevěděl.“ Tak je to vždy, koneckonců s vámi to bylo úplně stejné, jestli si vzpomínáte? (směje se)
To máte pravdu, ale my nejsme historici. Laiky můžete přesvědčit daleko snáze…
Dobrá, můžu vám říct konkrétní příklad?
Určitě!
V africké republice Mali je kmen Togo. Když tento kmen navštívili etnografové, zjistili, že jednou za padesát let pořádají jeho příslušníci velké oslavy. Proč jednou za padesát let, vždyť se toho část lidí nedožije. Ptali se, jak si vůbec předávají informace, jak a kdy rituál probíhá. Náčelník kmene je zavedl do jeskyně a ukázal na malbu. Namalovaný objekt měl tvar elipsy, na jednom místě vpravo dole byl vyznačen bod. Afričané jim vysvětlili, že je to hvězda, podle které se řídí jejich svátek. Tou hvězdou byl Sirius, nejjasnější hvězda severní zemské hemisféry. Elipsa označovala hvězdy v jeho okolí, které se do přesně nakresleného tvaru zformují jednou za padesát let. Musíme si uvědomit, že hvězdy kolem Siria jsou neviditelné a žádný člověk je nemůže normálně vidět. Dnešní moderní astronomie už ví, že Sirius je dvojhvězda. Sirus A je tam, kde ho jsme zvyklí na obloze vidět, Sirius B krouží kolem Siria A. Oběh trvá padesát let.
Tu kresbu považujete za dílo mimozemšťanů?
Těch souvislostí je daleko víc. Můžete mi říct, jak mohli černoši někde ve střední Africe znát dráhu Siria dříve, než se to podařilo zjistit s pomocí moderní technologie nám? Vědci se členů kmene ptali, odkud mají tak přesné informace. Tvrdili jim, že měli návštěvu z hvězd, muže, který jim všechno vysvětlil. Co mi na to řeknete? Byl to alkohol, drogy či omamné houbičky? Nebo jednoduše připustíte, že jde o informaci, jež se odjinud dostala k lidem, kteří by se stěží k takovým znalostem mohli dostat?
Zní to úžasně, ale, Erichu, nezlobte se na mě, uvedu jiný případ. (Däniken se směje a přitom podivuhodně kouří svou oblíbenou cigaretu. Nejprve vdechne kouř do úst, ne do plic, okamžitě ho vydechne, ale nosními dírkami namodralý obláček vtáhne opět do sebe. Se smíchem tvrdí, že „dvojí“ filtrování je zdravější. Ze stejného důvodu sotva do poloviny vykouřenou cigaretu zamáčkne v popelníku.) V jedné vaší knize popisujete sloup Qatab Minar v Indii, v Dillí. Tvrdil jste, že je vyroben ze speciální neznámé slitiny, která nikdy nezrezaví. Já jsem si ho před nedávnem prohlížel. Víte, že koroduje?
Petře, už jsem říkal, že mi za dva roky bude sedmdesát. Celý život jsem získával určité vědomosti. Tahle teorie je z mé knihy Vzpomínky na budoucnost. Je to skoro čtyřicet let, co jsem ji napsal, byl jsem tehdy mladý a nekritický. Být mladý znamená věřit každé hlouposti. Být mladý znamená dělat chyby. Já jsem je dělal také. Tenkrát jsem zkrátka věřil. Když jsem stál u toho sloupu a místní lidé mi řekli, že tam stojí stovky let a nerezaví, začal jsem spekulovat. Proč by to nemohl být nějaký mimozemský objekt? Ale zkrátka sloup během let začal rezavět. Co se dá dělat? Zkrátka jsem se mýlil. Stejně na tom jsou ale i uznávaní vědci, i oni někdy po letech práce zjistí, že se dopustili omylu. To je přirozený vývoj.
Když jsem vám překládal názvy knih, se kterými si vaši obdivovatelé přišli pro autogram, převládaly kultovní Vzpomínky na budoucnost. Moc nadšený jste z toho nebyl, povzdechl jste si, proč nečtou raději něco nového. Považujete tu knihu za překonanou, není pravda, co je v ní napsáno?
Vzpomínky na budoucnost jsem napsal v roce 1966. Poté co vyšly, staly se okamžitě bestsellerem číslo jedna v celém německy mluvícím světě. Na začátku roku 1969 byl natočen stejnojmenný film. Mnohá má tvrzení v té knize jsou mylná, ale v základu má kniha platnost: stále tvrdím, že tu byli návštěvníci z kosmu. Napsal jsem dalších sedmadvacet knih, ve kterých chyby mizí. Když si vezmete moji poslední knihu Bohové byli astronauti, budete mít sakra složité najít nějakou chybu. Jednoduše tam žádná není. V současné době už chyby nedělám.
V Interlakenu jste otevřel Mystery Park. Jeho součástí jsou repliky některých světových záhad. Projekt vznikl, abyste mohl lidem demonstrovat své teorie?
Ne. V areálu parku je několik nejznámějších záhad, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. V Mystery Parku jsou vždy uvedeny všechny známé teorie, mezi nimi zazní i ta moje, ale nikomu netvrdím, že je jediná pravá. Nikdo nedostane konečnou odpověď. V expozici klademe otázky, názor si musí každý utvořit sám. Vše končí otazníkem. Je ostatně možné, že zatím žádná správná teorie neexistuje. Netvrdím, že mé teorie musí být jednoznačně pravdivé, každý má právo s nimi nesouhlasit.
Když jsme se poprvé setkali, byla stavba parku slavnostně zahájena. Na pozemku bývalého vojenského letiště se betonovaly základy stavby. Povídali jsme si s lidmi z vašeho týmu, tenkrát jste o tom možná ani nevěděl, zajímalo nás, jak vůbec projekt vznikl. Prý jste požádal ředitele místní školy, zda by vám poskytl nějaký kabinet, kde byste mohl žákům demonstrovat některé teorie. Z těchto úvah se nakonec vyklubal gigantický projekt Mystery Parku…
Ano, tak nějak to skutečně bylo. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Narazili jsme na obrovské množství problémů, trvalo dlouho, než jsme sehnali investory, kteří byli ochotni do projektu vstoupit. Nakonec se ozvali místní lidé, kteří začali říkat: „No nazdar, Däniken nám tady vybuduje nějaký UFO park…“ Nebylo snadné lidi přesvědčit. Chodil jsem přednášet do škol, jednal jsem na radnici i s představiteli politických stran. Všem jsem vysvětloval, že se nejedná o nějakou esoterickou bláznivinu.
Podařilo se?
Je spousta lidí, kteří se zajímají o záhady světa, ale nemají čas nebo peníze, aby za nimi mohli cestovat po zeměkouli. Každý z nás, ať chce nebo ne, pochybuje a přemýšlí o tajemstvích. To přitahuje návštěvníky do Mystery Parku.
V současné době můžu říci, že jsem velmi spokojen. Za první rok jsme plánovali sto tisíc návštěvníků. Za první půlrok prošlo vstupní branou čtvrt milionu lidí! K tomu není co dodat. Vždy jsem byl jedním z nejoptimističtějších členů správní rady a jsem si naprosto jist, že se budeme za krátkou dobu bavit o tom, jak park rozšířit o další pavilony. (Erich von Däniken se spokojeným výrazem usrkl bílého vína a dodal:)
Pochybování je jako láska. Taky si nemůžete vybrat, jestli se zamilujete, nebo ne. A přitom ji všichni potřebujeme. Každý pochybuje. Prostě jsme už tak udělaní.
Erich Anton Paul von Däniken
Narodil se14. dubna 1935 v Zofingenu ve Švýcarsku. Studoval v jezuitském klášteře ve Fribourgu, pak pokračoval na hotelové škole. Proslavila ho kniha Vzpomínky na budoucnost (1968), které se prodalo takřka 56 milionů výtisků. Rukopis této kultovní knihy dokončil již v roce 1966, dva roky nemohl najít nakladatele. Od té doby vydal dalších 27 knih. Je považován za zakladatele spekulativní archeologie a celý život prokazuje hypotézu, že naši planetu navštívila mimozemská civilizace. Málokterý autor měl tolik kritiků jako Däniken, od duchovních kruhů po vědeckou obec. Mezi odpůrci je hanlivě nazýván „švýcarským hoteliérem“. Dnes žije v Beatenbergu ve švýcarských Alpách nedaleko města Interlaken, kde na jaře roku 2003 otevřel Mystery Park. Po místním referendu obyvatelé souhlasili s výstavbou turistické atrakce se sedmi pavilony tematicky zaměřenými na nerozluštěné záhady světa. Do České republiky přijel Erich von Däniken v září 2003 na pozvání sdružení Camera Incognita, se kterým pracoval na natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země. Byl čestným hostem filmového festivalu Tourfilm v Karlových Varech. S manželkou Elisabeth žije 40 let, má dceru Kornélii, která je novinářkou. Výběr z knih Erika von Dänikena
Vzpomínky na budoucnost (1968)
Setba z vesmíru (1972)
Důkazy z pěti kontinentů (1977)
Křížový výslech (1978)
Prorok minulosti (1979)
Cesta na Kiribati (1981)
Den, kdy přišli bohové (1984)
Oči sfingy (1989)
Záhady staré Evropy (1991)
Vesmírné lety ve starověku (1994)
Ve jménu Dia (1999)
Bohové byli astronauti (2001)
