Jezdila jsem se sobím spřežením, šila nitěmi ze sobích šlach, oblékala se do sobích kůží, používala mech coby toaletní papír a trávu jako vložky do bot, jedla jsem syrové maso, sbírala keře na oheň a viděla posvátná místa. Díky tomu se mi také dostalo něneckého jména – Mjagně Akatteto.
Čerstvě zabitý sob se v létě jí přímo venku na trávě. Krev se hromadí v břiše vyvrhnutého a na dvě půle rozříznutého zvířete jako v míse. Dospělí a od krve ušmudlané děti sedí okolo soba a každý svým nožem odřezává kusy červeného masa. Na jednom konci se maso chytne zuby, druhý konec se drží v ruce a maso se odkrajuje až u rtů. Během mé premiéry u takové hostiny mě všichni pozorují a dávají dobré rady. „Magdo, dávej pozor na nos, aby sis ho neuřízla,“ prohodí každou chvíli někdo mezi záchvaty smíchu. Upatlanýma rukama se těžce fotografuje, ale všichni jsou nadšeni a hned si chtějí fotky prohlížet. „Co si o nás pomyslí u tebe doma, když jim ukážeš tyhle snímky,“ směje se Naďa. „Leknou se a určitě řeknou, že tady žijí nějací lidožrouti,“ dodává, strkajíc mi pod nos obrovskou sběračku plnou teplé krve. Bydlím u Něnců už dva týdny, ale každý den mě překvapí něčím novým. Něnci, dříve nazývaní Samojedi, jsou původní nomádští obyvatelé severní Sibiře. Dva měsíce jsem kočovala tundrou středozápadního Jamalu s něneckou rodinou Akatteto. Jejich příjmení znamená „u nich spousta sobů“. Do Salechardu, hlavního města Jamalsko-Něneckého autonomního okruhu, jsem přijela z Moskvy vlakem. Do osady Jar Sale na poloostrově Jamal jsem doplula z říčního přístavu lodí. Dále na sever k řece Harasavej do tábora čtyř čumů (něneckých domů) Alexandra Sergejeviče, v žertu přezdívaného Puškin, jsem se s trochou štěstí dostala helikoptérou. Ta se totiž prvního října jako každý rok vrátila s něneckými dětmi, které byly v uplnulých týdnech ve škole. Jiná možnost neexistuje. Takhle daleko na severu jsou už totiž polární medvědi, před kterými se není kam schovat. Až po obzor jsou po krajině rozesety jen zakrslé keře, po kolena vysoké vrby a plazící se břízky.
V RYTMU SOBÍHO STÁDA
Sobi jsou pro člověka tundry vším – jídlem, oblečením, ochranou a dopravním prostředkem. Něnci rozdělují svět živočichů do čtyř kategorií. Kromě numsarmiků (bytostí vzduchu) a jasarmiků (bytostí země) existuje ještě ty (sob) a něnec (člověk). Také kočování se přizpůsobuje sobům. Vegetační doba je na severu velmi krátká a cyklické střídání pastvišť je chrání před spasením a zničením. Jedeme dál a dál na severozápad, směrem ke Karskému moři, jemuž Něnci říkají „smrdutá voda“. Překonáváme řeky i rozlehlé bažiny. Každé dva nebo tři dny opět zapřaháme soby a vyrážíme na nové místo. Všechny věci vezeme na saních, ačkoliv je léto. Každý ze skupiny, včetně dětí a mě, zná své povinnosti. Se svatými saněmi, ve kterých se vezou loutky předků, bůh Jamalu a bůh sobů, se musí zacházet ze zvláštní úctou.
Jíme často. Třeba až šestkrát denně. Obvyklé menu sestává z ryb a masa, syrového, soleného, vařeného, uzeného. V tundře, kde většinu roku nic neroste, jsou sobí maso a čerstvá krev hlavním zdrojem vitaminů. Zabití soba je velkou událostí pro celou rodinu. Host dostává samozřejmě to nejlepší – ze sobího břicha před vteřinou vytažené a ještě teplé ledviny a důkladně osolená játra. Srdce se krájet nesmí, neboť by rozbolelo srdce toho člověka, který krájel. Tou největší delikatesou jsou ale uzené sobí jazyky, pro které byli Rusové ještě nedávno schopni létat k Něncům helikoptérou na otočku. Během zimy se zabíjejí větší sobi, neboť maso lze snadno zmrazit. Syrové mražené maso se pak strouhá nožem na tenké plátky a hned se jí. Tímhle způsobem se konzumují také ryby. V létě, kdy teploty vystoupají až ke dvaceti stupňům Celsia, se na porážku vybírají menší zvířata. Při výběru ale hraje roli také barva srsti – například bílá se používá na šití elegantních zimních a svatebních kožešin a bot.
Ze soba se spotřebuje všechno až do poslední kůstky. Z kůží se vyrábí jeje – obložení čumu, oblečení i pokrývky na spaní. Ze šlach se dělají nitě a provazy, z kostí části postrojů. Sobi se zabíjejí prastarým způsobem, kdy dva lidé utáhnou smyčku kolem krku zvířete, které pak uškrtí. Jen tak se nepoškodí kůže a neztratí se ani kapka krve. Staří Něnci odmítají jíst sobí maso, pokud bylo zvíře usmrceno jiným způsobem. V závislosti na ročním období se sbírají také houby, borůvky nebo marožky (vypadají jako maliny, ale mají žlutou barvu a rostou na malých keřících). Někdy se sáhne také po ptačích vejcích, ale podle Něnců je velikým hříchem vybrat z hnízda všechna vejce.
SVĚT PŘEDKŮ
„Babuška zemřela už dávno, ve stejném období roku, jaké je teď,“ říká Anja a klade přede mě nový kus syrového sobího morku. „Dávno, to znamená kdy?“ ptám se, roztírajíc prstem mastný červený morek na sucharu tvrdém jako kámen.
„No… to už si přesně nepamatuji. Ale nějakých sedm anebo osm let to už určitě bude. Umřela a ležela s námi v čumě až do rána. Pak jsme ji vynesli ven, důkladně zabalili a přivázali na saně.“
„Proč jste ji balili?“
„Jak to proč? V červenci přeci kočujeme na sever a hřbitov našeho rodu je daleko na jihu. A kromě toho se člověk musí pohřbít suchý a to v létě není možné. Musí být také oblečený do svých nejlepších šatů. Pokud by byla oblečena špatně, byla by jí zima. A nám taky,“ vysvětluje Anja a hlasitě usrkává z talířku čaj.
Každý něnecký rod má v tundře svůj hřbitov – halmier. Něnci kladou své mrtvé do dřevěných truhel spolu s věcmi, které zemřelému patřily. Na starém hřbitově z 19. století jsem tak viděla mezi kostmi také barevné hrnečky, měděné šperky, korálky či dřevené misky. Na hřbitově poblíž ruské osady berou Něnci do hrobů to, co jim přinesla civilizace – plastové pantofle, kufry, židle i postele. U každého mrtvého se nechávají jeho saně obracené ližinami vzhůru. Sobi, kteří saně s tělem táhli, se škrtí přímo na hřbitově a snědí se při pohřební hostině. Jejich hlavy a nohy se nechávají na místě. Nad každým hrobem také visí zvoneček. Ten, kdo na hřbitov přijde, zemřelé zazvoněním pozdraví.
ŽENA JE NEČISTÁ
Čum (mja) je něnecké obydlí, stan udělaný ze čtyři a půl metrů dlouhých dřevěných tyčí, pokrytých v zimě kůžemi sobů a v létě celtovinou. Dým z ohniště odchází kulatým otvorem ve střeše stanu. Staví se tak, aby vchod byl na závětrné straně. Pak totiž vítr nevhání dým zpátky dovnitř. Dbá se ale i na to, aby vchod do čumu nebyl ve směru, ze kterého se přijelo, ani směrem na západ, protože tak se staví čum zemřelého. Za čumem jsou vždy dvoje saně. Jedny se opírají o stan a jmenují se ngutos han. Druhé stojí o několik metrů dál. To jsou hehe han – svaté saně. Pokud v čumě bydlí dvě rodiny, říkají si „sousedé“. Když v čumě žije jen jedna rodina, obývá jen jednu stranu stanu. Ta druhá je určena pro členy rodiny, kteří umírají. V čumě také nechybějí svatá místa, která jsou ale přísně zapovězená pro ženy. Ty nesmějí procházet ani za saněmi ngutos han, ani nad žádnou věcí ležící na zemi. Něnci na mě proto stále dávají pozor – i když se snažím, v jednom kuse na něco zapomínám. A když se ptám, proč nesmím to a to, odpovědí je mi prosté: „Protože žena je nečistá.“
ROZMLUVY Z ANŽELOU
Během stěhování tábora na nové místo sdílím saně s osmiletou Anželou. Několikrát jsem se snažila sobí spřežení řídit, ale většinou bylo kolem mnoho věcí hodných vyfocení, a tak jsem opratě přenechala Anžele. Ta se řídit soby teprve učí. Scénář rozjezdu je zatím stále stejný – spřežení se rozbíhá, Anžela skáče na levou ližinu a padá vedle saní na mokrou trávu. Otěže ale nikdy nepustí, a tak ji za jízdy vytahuji na saně za kapucu. Jezdíváme pomalu, občas na soby křičíme co nám plíce stačí „Jaha! Jaha! Jaaaahaaa!!! Ehe! Hooouuu!“ (Anžela tvrdí, že to nic neznamená) a pícháme je dlouhou tyčí, když se zastavují. Během takové jízdy máme čas na povídání o všem možném a naše hovory jsou obvykle inspirované tím, vedle čeho právě projíždíme.
Sob. Anžela tvrdí, že sob je velmi chytrý. Bez soba člověk nemůže přežít. A nejdůležitější je, že sob je velký. Zeměkoule je také velká. Zeměkoule je obrovská nejen pro člověka, ale i pro toho největšího soba!
Vesmír. „Víš, Magdo, že byl jeden Rus, který letěl do vesmíru?“ říká mi při pohledu na oblohu Anžela. „Jasně, vím. Pes taky letěl,“ přikyvuji a ptám se, jestli Anžela ví, že je ve vesmíru taková zima, že tam musejí lidé mít speciální kombinézy. Dívenka se rozesměje, div zase nespadne ze saní: „Co!? Vždyť si přece mohli půjčit naše zimní kožešiny!“
Slunce. Anžela ví ze školy (i když ji ráda nemá, radši by pomáhala rodičům v tundře), že Země se pohybuje kolem Slunce. „Slunce je kulaté a Země taky,“ říká. Ptám se, odkud to ví. „No jak to!“ vykřikuje a nadšeně opisuje rukou kruh ve směru odlehlého, ničím nezakrytého obzoru: „Podívej se, vždyť je to vidět!“
JAK OPÉCT PANT
Mladé, měkké a silně prokrvené sobí parohy se jmenují panty. Sobům narůstají na jaře a koncem července jim je lidé utínají a prodávají je Rusům. Ti z pantů vyrábějí pantokrin – lék a zároveň žádané afrodiziakum. Sobi se lapí zvláštním lasem, chytí se za parohy a převrátí na zem. Panty se pak těsně u hlavy silně zavážou nití a nad ní se pak utnou. Cela operace je rychlá, ale docela krvavá. „Podívej se, jak hezky vypadají, dokud ještě mají parohy,“ oslovuje mě Jurko. „Je to škoda, že je nemůžeme takhle nechat,“ dodává a skloní se nad vyděšeným zvířetem. Ve stádě je přes tři tisíce sobů. Představte si ten chaos, ten křik, štěkání psů a dusot sobů, kteří v panice utíkají na všechny strany. Uřezané parohy odnášejí děti na velkou hromadu. Výsledek všechny příjemně překvapuje – 800 kilogramů pantů! Večer mě čeká další kulinární překvapení. Mladé parohy pokrývá jemná kůže porostlá krátkými chloupky. Mezi kostí a kůží je pak tenká vrstva výborného masa. Paroh se drží nad ohněm, aby se chloupky opálily a zároveň se opeklo maso pod kůží. Vypadá to jednoduše, ale v nezkušených rukách se celek rychle mění v černou spálenou krustu přiškvařenou ke kosti. Zato správně opečený paroh – to je lahůdka!
PROSÍM, DĚKUJI, OMLOUVÁM SE
V jazyce Něnců neexistují slova prosím, děkuji, omlouvám se. „No, my jsme takoví nevychovaní,“ říkají k tomu pobaveně Něnci. Mazurin, pracovník muzea v Salechardu, mi to později vysvětlil: „Podívej se na jejich život. Tundra nejsou francouzské salony. Tam není čas na děkování.“ Po návratu domů se můj osmiletý syn David dlouze zamýšlí. „Ale co říkají místo slova prosím?“ Nic – odpovídám se smíchem. „To říkají jen tak Dej mi to? Bez ničeho?“ nedůvěřuje mi a při tom se dívá na fotku své vrstevnice Ksjušy, která nese vědro vody z řeky na uvaření čaje.
„U vás jsou také internáty pro děti, které odlétají na zimu do školy?“ ptá se mě ještě v tundře Meritě. Chvíli musím nad odpovědí přemýšlet. V Rusku jdou děti do první třídy v sedmi letech, ale z tundry se odvážejí už děti šestileté. Během prvního, přípravného roku, se učí ruštinu. V čumech se totiž mluví něnecky a staří Něnci ruštinu neovládají vůbec.
Koncem srpna se s dětmi do civilizace vracím i já. Když nastupuji do vrtulníku, chtěla bych poděkovat, ale můžu křiknout jen lakamboj – na shledanou! Něnci mě přijali jako člena rodiny a ukázali mi svůj mizející svět. Na Jamalu jsem zanechala opravdové přátele. A víte, co jsem zjistila? Že pod sobími kůžemi v tundře, kde se neprosí a neomlouvá, žijí lidé úplně stejní, jako jsme my…
