Životní cyklus lososů je složitý, ale při určitém zjednodušení se dá popsat poměrně stručně. Mladý losos se vylíhne v horské říčce a začne dospívat. Po nějaké době, jak roste, se stěhuje dolů po proudu a nakonec po dlouhém putování dosáhne dospělosti ve slané vodě oceánu. Po čase biologické hodiny zatikají a on se vydá, hnán rozmnožovacím pudem, zpět do své „rodné“ říčky. Vrací se proti proudu tam, kde celý cyklus začal. Proto se do našich teď už relativně čistých říček vysazují mladí lososi – aby se sem za čas vrátili a založili stálou populaci. Důkazem, že to funguje, by mimo jiné měly být rybářské úlovky. Možná proto se v celé věci angažuje i Český rybářský svaz.
SNY O NÁVRATU
Návrat lososa do severočeských vod je dlouhodobá záležitost. Navíc musí být organizačně dobře zvládnutá. Letošní lososi, vypuštění do Kamenice, mají svůj genetický původ ve švédské řece Lagan, kde byly tamním rybám odebrány jikry i mlíčí. Ve zpěněných vodách švédských řek, kudy táhnou divocí lososi, je Švédové loví a na speciální lososí líhni vytírají. Přebytky se prodávají mimo jiné i do střední Evropy. Lososi, kteří tady budou vypuštěni, začnou dospívat. Plánuje se každoroční vysazování desítek tisíc kusů plůdku po dobu deseti let. Tím by měly být do budoucna zajištěny životaschopné lososí populace. V dubnu 2000 bylo vypuštěno do Kamenice 60 tisíc kusů plůdku. V právě uplynulém roce Kamenici obohatilo okolo 75 tisíc jedinců. Desítky tisíc – čísla vypadají impozantně. Jenže v přírodě má jediná lososí samice deset až dvacet tisíc jiker. Takže jaký by měl být výsledek? Podle Jana Šmída, jednatele severočeského Českého rybářského svazu, by se měly vracet řádově stovky lososů a pokračovat v množení.
JAK JSME PŘIŠLI O LOSOSY
Proč vlastně došlo k úbytku, respektive vymizení lososa z našeho území? Důvody jsou dva. Jednak stavba přehrad, kaskád a zdymadel, které přeťaly tradiční migrační cesty, a zároveň prudké znečištění toků. Oba příklady se dají dokumentovat na Labi.
V roce 1975 byly publikovány údaje, nad kterými zůstává rozum stát: „V labské vodě opouští denně naši republiku asi 100 tun chloridů, 1,5 tisíce tun síranů, 10 tun hliníku, 1000 tun vápníku, 180 tun draslíku.“ To rozhodně nebyla voda, která by lososům vyhovovala. To za prvé.
Za druhé – zoolog Frič (ale nejen on) upozorňoval na souvislost mezi zdymadly a tahy ryb, stejně jako na skutečnost, že pod vysokými jezy byli nalézáni poranění lososi. Vyjadřoval pochybnost, zda se losos „za takto změněných poměrů udrží“. V přírodě je schopný zdolat prudké toky i peřeje, ale vyskočit nad hráz je prostě fyzicky nad lososí síly.
Fričovy obavy se potvrdily. Podle písemné zprávy p. Bridla, jezného v Českých Kopistech, táhli lososi do roku 1935 Labem každoročně. Toho roku bylo dáno do provozu zdymadlo na Střekově a tah lososů za ním úplně ustal.
Na jedné straně se usiluje o zprůchodnění lososích tažných cest, na druhé existují plány na stavbu vodních děl na Labi. Jistěže se dají udělat zdymadla tak, aby byla pro ryby průchodná. Je to jen otázka technického řešení. A peněz, samozřejmě.
Zkušenosti z Německa, kde se „lososí projekt“ povedl a ryby se vracejí do řek, kde byly původně vysazeny, ukazují, že to jde. Aby se zoologická teorie stala skutečností, musela být otevřena jejich tradiční migrační cesta. K tomu došlo vybudováním rybího přechodu v německém Geesthachtu. Lososi ze Severního moře mají cestu opět otevřenou. Úspěchy našich západních sousedů svítí jako maják českých rybářských a ochranářských nadějí. Přitom podpora lososí populace není na česko-německé hranici novinkou. Líheň v Hřensku se v roce 1870 mohla pochlubit 4500 vylíhnutými rybkami. Později, když už neměli lososi možnost migrovat, nemělo smysl je dál u nás množit.
STRKEJTE JE POD BŘEH
„V krajích u břehů se je snažte dávat do klidnějších míst. Ke kořenům, kamenům. V průběhu vysazení vždycky odlejte vodu a zase si naberte čerstvou, abyste měli kýbl pořád plný,“ vydává instrukce Jan Šmíd. Počasí i prostor se zdají být ideální. Finančně, morálně i personálně se na tomto rybím výsadku podílí státní ochrana přírody a Český rybářský svaz. Pod hladinou se mihl šedivý stín. Pstruh. A další dva.
„Hm, pstruzi jsou pro lososí plůdek predátoři. Takže částí plůdku jsme nakrmili pstruhy.“ Zákony přírody, kterým člověk naštěstí neumí poručit, jsou neúprosné. Tak by to bylo i za přirozeného běhu věcí, kdyby se lososi vytírali samovolně z domácí populace. Mnohokrát se ochranáři a rybáři museli ohnout a hledat vhodné místo, kam by „vyklopili“ naběračku plnou několikacentimetrových losůsků, kterým se říká strdlice. Jde o vžitý název mladých jedinců během jejich několikaletého nestěhovavého říčního období.
Výsadek se prováděl ze břehu i z vody. Hledalo se klidné místo mezi kořeny, aby říční proud mladé rybky nestrhl. Navíc na volné vodě by marně hledaly úkryt před hladovými pstruhy. Rybáři ve vysokých rybářských holínkách sahajících až k pasu brodili volnou hladinu, aby se dostali ke vhodným místům na druhé straně řeky. Strdlice byly z líhně dopraveny v igelitových pytlích s vodou. Následovalo ponoření do vod Kamenice, aby proběhla teplotní výměna. Prostě bylo třeba aklimatizovat rybky na teplotu vody, která se jim stane domovem. Pak už jen opatrně přelít do plastových van a obyčejnou kuchyňskou naběračkou přendat do kýblů. Zbytek už je známý. Hledání vhodného místa, ohýbání, vysazování, popocházení, ohýbání…
LOSOS MÁ RŮŽOVÉ MASO
Kdo by neznal lososy? Naši rybáři na ně pořádají výpravy do Skandinávie, gurmáni znají jejich růžovoučké maso z nejrůznějších úprav. Ani u nás nebyli kdysi žádnou extra vzácností. V devatenáctém století bývali loveni z pražských mostů. Pod mostem Františka Josefa bylo chyceno v roce 1878 celých 352 kusů. Pod jediným mostem! Za časů Karla IV. byl losos ve Vltavě a Labi tak obecně rozšířenou rybou, že služebný lid v Praze a v Litoměřicích si při vstupu do služby vymiňoval, že mu nesmí být dán k obědu losos za týden více než dvakrát.
Čas běžel, lososů ubývalo a jejich cena stoupala. Později se stali jídlem zámožných šlechticů a nezámožných pytláků. Nejen kvůli atraktivitě „designu“, ale hlavně díky chuti byl tah lososů sledován a kuchařské receptury zaznamenávány. Jen pro zajímavost – udává se, že první zmínka o lososech by měla pocházet z kronikářské zprávy, podle níž si císař Ferdinand I. Habsburský objednal u příležitosti svatby své dcery lososy z Litoměřic.
Ryby nejsou jen doménou Labe. V historických záznamech se lze dočíst o lososech třeba na Šumavě: „Tu zvláštnost má město Písek (máť tamější voda takovou vábnosť a řečiště pohodlné), že u tohoto města losos své drobné potomstvo plodí – strdličky tomu říkají – losůsky zdéli prstu, kterými Písečané, do láku je naloživše, přátele své po Čechách poctívají. Rybáři tvrdí, že losůsci tito podivuhodnou touhou po vodě mořské práhnou a že by velikosti přiměřené rodu svému nedosáhli, kdyby moře neokusili. Pročež jako rodiče jejich z moře do řek sladkou vodou lákáni bývají, tak opět tito proudem řek do moře, rodičů svých staré a velké vlasti, spěchají a později opět již vědomi sobě jsouce své velikosti se vracejí.“RYBÁŘSKÝ ZÁDRHEL
Důkazem, že celý koloběh, tedy vypuštění mladých lososů, jejich migrace do moře a pak zpět do „mateřské řeky“, funguje, jsou rybářské úlovky. Pokud se chytí něco podstatně většího a podstatně staršího, než bylo před lety vypuštěno, tak musí jít o navrátivší se kus. Navíc se chodí do sladké vody třít, takže základ další, tentokrát už místní (autochtonní) generace je tu. Huráá, akce se zdařila! Nezbylo by, než rybářům i ochranářům pogratulovat. V případě ochránců přírody je zájem jasný – zvýšení druhové různorodosti, návrat něčeho, co tady bylo a možná i díky nim zase bude. U rybářů se motivace nabízí – návrat něčeho, co tady bylo a co budou moci chytat. Vždyť první úlovky už jsou známé. Navíc jde o rybu chutnou a svým způsobem prestižní. Jenže, aby se splnil tenhle rybářský sen, je potřeba ještě maličkost – změnit rybářský řád. V něm se totiž praví, že losos je celoročně hájená ryba. Takže ctěme presumpci neviny a předpokládejme, že losos, který byl uloven a jímž se dokládá úspěšnost celé akce, byl zpětně vypuštěn. Nebo na něj bylo vydáno speciální povolení. Nabízí se myslivecká paralela. Myslivci či jejich šlechtičtí předchůdci u nás taky vysadili zvířata, která měla oživit naši přírodu – bažanty a daňky, muflony a kozy bezoárové. Za rouškou „oživení“ se skrývala v některých případech ješitnost mít něco, co jiný nemá, nebo mít možnost lovit to, co jiný nemůže. Jenže ke cti rybářské je potřeba připomenout, že lososi, na rozdíl od bažantů a daňků, tu kdysi byli.
