Indický subkontinent je po Číně a Japonsku třetí nejvýznamnější čajovou oblastí na světě. Avšak jen málo lidí, kteří si na vynikajícím ásámském, dárdžilingském či cejlonském čaji pochutnávají, si uvědomí, že před pouhými sto sedmdesáti lety indický čajový průmysl neexistoval. Počátky pěstování vonných lístků v zemích na jih od hradby Himálaje jsou spojeny s pronikáním bílých kolonizátorů do Orientu a obestřeny aureolou dobrodružství. Krátké, ale vzrušující a barvité dějiny indického čaje zaplňují odvážní, ctižádostiví muži a provází je bezohledné mýcení a vypalování panenských džunglí i obrovské zisky obchodních společností.
ŘÍŠE, NAD KTEROU SLUNCE NEZAPADÁ
Tak nadneseně nazývali Angličané v 18. století své impérium zasahující do všech pěti kontinentů. K jejich nejcennějším klenotům patřila Indie.
Počátkem sedmnáctého století Holanďané, Francouzi, Dánové i Angličané postupně zakládali tzv. Východoindické společnosti (East India Company), které oplátkou za jistý podíl ze zisku získaly od svých vlád monopol na obchod s východními zeměmi. Východoindické společnosti sehrály v dějinách Asie nejen ekonomickou, ale i politickou roli. V 17. a hlavně v 18. století měly na získaných územích téměř neomezené možnosti: mohly vyhlašovat zákony, vykonávat soudní moc, budovat vlastní armádu, razit mince… Britská Východoindická společnost se zaměřila na obchod s indickým textilním zbožím, bavlnou a hedvábím, který jí přinesl pohádkové zisky.
Na počátku 19. století už Britové ovládali téměř celé území indického subkontinentu. Kalkata, kterou vystavěli na počátku kolonizace roku 1690 takřka na zelené louce, se rozrostla na opravdové velkoměsto s více než půl milionem obyvatel. Do Indie se hrnuly stovky mladých Britů v touze najít dobře placenou práci ve službách Východoindické společnosti jako úředníci, diplomaté, správci, vojáci. Z chladného Albionu si přinášeli zvyk popíjet čaj ráno, v poledne i večer. V samotném Londýně se tenkrát pilo víc čaje, než v celé tehdejší Indii! Navíc se vědělo, že převařená voda chrání před střevními potížemi a tropickými nemocemi. V Indii byl však k dostání jen čaj čínský a s jeho dovozem nastaly potíže. Vážnost situace dokumentuje dopis, který z Anglie poslal Mr. Walker generálnímu guvernérovi Indie, lordu Bentinckovi:
“Konzumace čaje se v naší zemi po mnoho let neustále zvyšuje. Stal se luxusem pro všechny vrstvy, a dá se říci, že i součástí běžné stravy. Někde se pije čaj třikrát až čtyřikrát denně. Pití čaje natolik splynulo s místními zvyky a obyčeji, že se stalo téměř nepostradatelným. Je proto ve státním zájmu poskytnout více záruk pro plynulé dodávky čaje do Anglie. V současné době jsme závislí na tolerantním postoji čínské vlády, ten se však může velmi rychle změnit…”
Znalosti kolem pěstování a zpracování čaje Čína úzkostlivě tajila a střežila. Vývoz semen či keřů byl zakázán pod vysokými tresty. Přesto od konce 17. století probíhaly pokusy s vysazováním semen čínských čajovníků v jiných oblastech zeměkoule. Nedařilo se. Čajové keříky byly zvyklé na určitou půdu a klima, novopečení pěstitelé neměli dostatek znalostí a zkušeností.
Potíže s vypěstováním čajových keříků z dovezených čínských semen spolu s nestabilní politickou situací v Číně, ohrožující pravidelné dodávky na žíznivý anglický trh, vedly ke zrodu myšlenky, že by se v nížinách pod Himálajem – v Ásámu – mohly najít odolné divoké čajovníky, jejichž semena by se dala na vhodném místě vysadit a rostlina zkultivovat. A tak se do ásámské džungle ve dvacátých letech devatenáctého století vydali první průzkumníci.
ČAJOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ BRATŘÍ BRUCEOVÝCH
Píše se rok 1823. Major Robert Bruce, správce nejvýchodněji položené obchodní stanice Východoindické společnosti v Ásámu, se vydává na cestu, která v budoucnu hospodářsky i sociálně ovlivní osudy nejen Indie a Číny, ale také celého světa. Nebýt čajové produkce, je dnešní Indie určitě chudší. A nebýt pití čaje, přijde i o kus současného svérázu.
Už dříve se major Bruce pohyboval v neprobádaných džunglích kolem Brahmaputry a obchodoval s místními obyvateli i s dvorem místního panovníka z kmene Ahómů. Tentokrát má jiný cíl: chce najít divoké čajovníky a získat jejich semena. Když dosáhne Sibságaru v horním Ásámu, podaří se mu získat přízeň náčelníka kmene Singpho. Bísa Gaum ho několik týdnů provází bažinami kolem řeky i hornatými oblastmi a spolu se jim podaří objevit řadu divokých čajových stromů, vysokých až šest metrů. Major si odváží vzorky a také slib náčelníka, že pro něho bude sbírat čerstvá semena, pro která si příští rok Bruce určitě přijede.
Ale všechno je jinak! V roce 1824 major Robert Bruce nečekaně umírá a Barmánci po pěti letech příměří napadají Ásám a postupují po proudu Brahmaputry na západ. Do hry vstupuje mladší bratr majora Bruce. Charles Alexander je také voják a navíc zkušený námořník. Je dobře informován o Robertových aktivitách, ale na čaj teď nemá ani pomyšlení. Ahómský panovník se obrací na Brity, aby mu pomohli vpád Barmánců odrazit. Protože to patří k jejich výsostným zájmům, Britové vyhlašují Barmě válku a útočí nejen po Brahmaputře, ale snaží se ji dobýt mohutným náporem z Bengálského zálivu. Charles Alexander je velitelem říčního člunu H. M. Diana vyzbrojeného malorážným dělem. Barmánci se rychle stahují zpět. Britové využívají situace a většina území Ásámu se definitivně dostává pod jejich kontrolu.
Po skončení bojů se Charles Alexander Bruce snaží dokončit dílo svého bratra. Vyhledá náčelníka Bísu Gauma, jenž nezapomněl na svůj slib. Sesbíraná semena divokého čajovníku posílá Bruce mladší do Guváhátí svému příteli kapitánu Davidu Scottovi, zástupci guvernéra Ásámu, který je vysadí na své zahrádce. Část semen, spolu se vzorky listů, jde k odborné expertize do Kalkaty, podstatný díl semen si však Charles Alexander Bruce ponechává pro sebe s utkvělou myšlenkou divoký čajovník zkultivovat. V roce 1826 se usazuje v Sadiji, malé osadě ležící v horním Ásámu, tam, kde divoká řeka Brahmaputra vytéká ze skalnatých soutěsek a rozlévá se do širokých rovin. Mýtí džungli a zakládá první plantáž.
V Kalkatě však experti docházejí k závěru, že se jedná o pouhé odrůdy botanického druhu kamélie, a nikoliv o čajovník. Tento názor zastávají i poté, když v roce 1831 obdrží další vzorky původních čajových kultur z Ásámu. Zda byla příčinou nezkušenost vědců, či snaha chránit obrovské zisky Východoindické společnosti z dovozu čínského čaje do Anglie, se už nikdo nedozví.
Bruce mladší a jeho přátelé však vytrvali a ásámský čajovník je roku 1834 konečně správně identifikován. Kalkatští botanici totiž obdrží další semena a keříky s kompletní sadou vzorků zahrnující čajové listy, plody, květy, a dokonce zpracovaný čajový list, tak jak jej používají místní kmeny na přípravu tradičního čajového nápoje.
Charlesovi Alexandru Bruceovi, který ze své plantáže v Sadiji už od roku 1826 opakovaně dodával vzorky semen a listů divokého čajovníku, se dostalo satisfakce. Byl jmenován vrchním správcem čajových plantáží v horním Ásámu s měsíčním platem 400 rupií.
Ustanovený čajový výbor, složený z botaniků a dalších expertů, však došel k závěru, že Ásám bude lepší osázet osvědčenými čínskými semeny.
ČíNSKÝ ČAJOVNÍK V INDII
Je zvláštní, že kdykoliv byl na začátku 19. století učiněn pokus vysázet v Indii čínské odrůdy čaje, nedopadlo to dobře. Říkalo se, že Číňané používají nejrůznější triky a úskoky, aby zabránili rozšíření čínského čaje mimo území Číny, a dříve než prodají semena cizincům, je uvaří, aby nemohla vyklíčit. Keříky čajovníků naložené na loď ve zdánlivě dobrém stavu byly často přivezeny uvadlé, odumírající či napadené plísní. A když už se podařilo dovézt sazenice i semena bez úhony, čaj z nich získaný nikdy nedosahoval kvality čaje zpracovaného v Číně.
I tajemství výroby čaje Číňané žárlivě střežili. Tento problém měl vyřešit nábor čínských dělníků do Ásámu. Ti však většinou pocházeli z pobřežních oblastí jižní Číny a o pěstování a zpracování čaje neměli ani ponětí.
Průběhem let se ukázalo, že Bruceova volba vysázet na plantážích odrůdy místních čajovníků má vynikající výsledky. Neúnavně experimentoval i se zpracováním čaje. Jeho dlouholetá usilovná práce konečně přinesla ovoce. V květnu 1838 bylo na palubu lodě Calcutta naloženo osm dřevěných bedniček s třemi sty padesáti librami ásámského čaje. O osm měsíců později loď přistála v Londýně. V aukční síni v Mincing Lane, středisku obchodu s čajem, se 10. ledna 1839 konala historická aukce: všech osm beden bylo prodáno kapitánu Piddingovi za neuvěřitelně vysokou cenu. Experti označili zboží za velmi kvalitní čaj, jaký bývá obvykle dovážen z Kantonu. První sklizeň z Ásámu vyvolala mezi obchodníky nadšení. Znamenala významný bod v dějinách koloniální říše: Británie se stala producentem čaje.
Za svoji průkopnickou práci nebyl Charles Alexander Bruce příliš oceňován. Když v šedesátých letech v Ásámu došlo k potížím s pěstováním čaje, Ásámská společnost ho ze svých služeb propustila. Zemřel v dubnu roku 1871 ve věku 78 let. Je pochován v ásámském městě Tézpuru na neudržovaném hřbitově dávných bílých osadníků. Na náhrobku je kromě jména a dat vytesán nápis: Objevitel čajovníku v Ásámu.
ZROD DÁRDŽILINGU
 Čajové plantáže v Dárdžilingu. Toto místo bylo původně rekreačním střediskem pro britské důstojníky a úředníky. Jeden z nich tu zasadil několik čajových keříků a odstartoval tak zdejší čajový boom. |
V roce 1828 postupovali dva britští důstojníci podél řeky Tisty směrem na Sikkim, kudy vedla frekventovaná karavanní stezka z Indie do Tibetu. Měli za úkol provést inspekční cestu na hranicích vlivu britské Východoindické společnosti a Sikkimu. Protože stezka byla zaplavena rozvodněnou řekou a na několika místech ji přerušily sesuvy půdy, vydali se oba Britové do hor. Z hustých džunglí se jim podařilo vystoupat do výšky nad dva tisíce metrů, na hřeben táhlého kopce v předhůří Himálaje. Před nimi se rozprostřela úžasná vyhlídka na panorama špičatých, ledem pokrytých hor v čele s Kančendžengou, třetí nejvyšší horou světa. Při pohledu zpět spatřili nekonečné pláně táhnoucí se až ke Kalkatě. Od domorodců z kmene Lepčů se dozvěděli, že toto čarokrásné místo nazývají Dordže Ling – Sídlo blesků.
V chladivém vzduchu hor se oběma důstojníkům dobře dýchalo. Když se vrátili do horkem zmámené Kalkaty, napadlo je, že by Dordže Ling mohl být rekreačním střediskem pro britské důstojníky a úředníky a zároveň klíčovým kontrolním stanovištěm nad stezkou mezi Tibetem, Sikkimem a indickými rovinami. Od nápadu k činu nebylo daleko.
První plantáže tu byly založeny kolem roku 1847. Pět let předtím si několik čajových keříků vysadil na zahrádce u svého bungalovu zdejší vojenský lékař, a později správce oblasti, dr. A. Campbell. Právě na základě jeho zkušeností začala britská vláda podporovat zakládání zdejších čajových plantáží. Obyvatelé Anglie požadovali stále více voňavých lístků, čajová horečka byla na vzestupu…
Plantážníci sázeli především čínské odrůdy čaje a byli s nimi ve zdejší horské krajině úspěšní. Ásámské čajovníky se do těchto míst dostaly až o hodně později. Roku 1852 se rozběhla komerční výroba čaje a počet čajových zahrad, jak se místním plantážím říká, každoročně stoupal. V roce 1866 se v Dárdžilingu produkovalo více než dvacet tisíc kilogramů čaje. Za další čtyři roky tu existovalo padesát šest plantáží o celkové ploše přes čtyři tisíce hektarů. A produkce se zvýšila na neuvěřitelných sedmdesát tisíc kilogramů.
Plantážníci dali svému městu lichotivé přízvisko: Královna hor. Jiní se na Dárdžiling dívali kritičtěji. Například francouzský cestovatel Ferdinand Goetel, který v knize Voyage aux Indes (Cesty po Indii) vydané v roce 1939 píše: “Čajoví plantážníci se stali pravými pány Dárdžilingu. V budoucnosti budou jistě schopni překonat řadu překážek, zdolat všechny nesnáze, proniknout houštinami a dostat Dárdžiling do kontaktu s celým světem. Avšak nyní Dárdžiling připomíná bizarní tábor kočovníků ze severu posazený na vrchol divoké hory.”
Navzdory tomuto tvrzení je dnes Dárdžiling přitažlivým, romantickým městečkem s domy působivě rozhozenými po strmých stráních, kde můžete potkat zajímavé lidi z celého světa a vypít šálek místního čaje ochuceného úchvatným pohledem na bělostnou strhující krásu Himálaje.
 Dárdžiling – městečko s domy působivě rozhozenými po strmých stráních, přívětivé k cizincům a obklopené Himálajem v čele s třetí nejvyšší horou světa Kančendžengou. |
ŠAMPAŇSKÉ MEZI ČAJI
Čaj z dárdžilingských plantáží se považuje za světovou špičku. Horské klima a dostatek slunce dodávají nápoji proslulé aroma a delikátní chuť. Nejkvalitnější lístky, vysoce ceněné na čajových burzách, se sbírají na jaře. Na začátku dubna probíhá tzv. first flush – první sběr, o šest týdnů později second flush. K jedinečné chuti dárdžilingského čaje přispívá i vysoký obsah tipsů – výhonků z vrcholku větvičky. V oblasti se nachází osmdesát šest rozdílně velkých plantáží o celkové rozloze devatenáct tisíc hektarů. Zaměstnávají přes padesát tisíc pracovníků, dalších patnáct tisíc dělníků je najímáno na sezonní práce. Z továren na zpracování čaje každoročně proudí až jedenáct milionů kilogramů čaje. V Dárdžilingu se sice produkuje jen něco málo přes 1 % celkové indické úrody čaje, zato však té nejlepší. Ten, kdo dárdžilingský čaj nazval šampaňským mezi čaji, určitě nepochybil.
Je s podivem, že v Indii neexistují speciální čajovny. Dobře servírovaný čaj se v Indii samozřejmě dá popíjet na mnoha místech – především v luxusních hotelích, jako jsou Taj Mahal v Bombaji nebo Imperial v Dillí, a řadě dalších. Vybrané porcelánové či stříbrné nádobí, úslužní číšníci v orientálních livrejích, obřadné servírování. Atmosféra drahých hotelů je však natolik mezinárodní, že podobně můžete popíjet čaj v Paříži, New Yorku nebo Rio de Janeiru. Ale jak je to s čajem přímo v centru čajového dění – v Dárdžilingu?
Čaj se všude prodává, někdy dokonce v hezkých krabičkách, ale když si nápoj připravíte, dojde k rozčarování. Koupili jste si čaj nevalné kvality. Veškerá úroda ze zpracovatelských závodů totiž musí jít nejdříve do Kalkaty, kde zkušení ochutnávači přidělí čajovým lístkům jakostní třídu. Nejlepší sorty se vyvážejí do světa. Do Dárdžilingu se vrací jen čaj průměrné či podprůměrné úrovně.
Ještě horší je to v Dárdžilingu s čajovnami. Restaurací je všude dost, ale nabídka se omezuje pouze na běžný druh čaje podávaný v otlučených hrnečcích nebo skleničkách, navíc, jak je v Indii zvykem, s mlékem a náramně oslazený.
OD KÁVY K ČAJI, ANEB PŘÍBĚH SRÍ LANKY
Čaj, který na Srí Lance roste, patří k těm nejlepším na světě, i když o založení zdjších čajových plantáží rozhodla pohroma. Zpočátku zde Britové pěstovali kávu. V hornatém vnitrozemí se kávovníku dařilo, plantáže se rozšiřovaly, kávový průmysl zaměstnával stále více lidí, zisky z vývozu dosahovaly milionů dolarů. V roce 1869 však listy kávovníků napadla agresivní oranžová plíseň Hemileia vastratrix a během několika let všechny keře zahubila. Zruinovaní britští plantážníci opouštěli zemi, dělníci ztratili práci…
Ne všichni si zoufali. Mužem, který se postavil ke kávové katastrofě čelem, byl Skot James Taylor. Na Cejlon se dostal jako šestnáctiletý v roce 1851. Zprvu přijal místo pomocného správce na kávovníkových plantážích firmy Harrison a Leake. O pět let později mu zaměstnavatelé svěřili plantáž Loolecondera, kde měl experimentovat s čajovými odrůdami z Ásámu. Založil zde první manufakturu na zpracování čaje na Cejlonu. Zachoval se její popis od Taylorova souseda, plantážníka Hardinga:
“Továrna byla umístěna v nízkém bungalovu. Listy se ručně svinovaly na stolech rozestavěných na verandě. Proces sušení probíhal tak, že se rozdělal oheň v ohništi čulo nebo v hliněné peci, kde se topilo dřevěným uhlím, a čajové listy se sušily na drátěných podnosech. Výsledkem byl jemný, lahodný čaj, který jsme zde kupovali za cenu 150 rupií za l libru.”
V době, kdy kávovníky napadla oranžová plíseň, se čajové plantáže na Cejlonu rozkládaly na necelých dvou stech padesáti akrech půdy a voňavý nápoj ze zdejších čajových lístků stačili vypít bílí plantážníci.
Taylor pomáhal zavádět novou plodinu na mnoha místech ostrova a neúnavně školil všechny zájemce. Cejlonskému čaji zasvětil celý svůj život. Do Británie se už nikdy nevrátil a jen jedenkrát si vzal krátkou dovolenou – strávil ji v Dárdžilingu. Jak jinak než studiem čaje.
Čajovníky se rychle ujaly a poskytovaly čaj nejvyšší kvality. Za patnáct let od kávovníkové pohromy se čaj pěstoval na sedmdesáti sedmi tisících akrů, o dalších patnáct let později – na přelomu století – zaujímaly plantáže tři sta sedmdesát tisíc akrů! Většina úrody se vyvážela.
Zdejší čajové plantáže leží ve vnitrozemí v jižní části ostrova. Jsou rozloženy na svazích hor a často šplhají až do výšky dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Tady, v kouzelné krajině Mlžných hor – Nuvara Elija, najdete nejvýše položené čajové zahrady na světě. Další proslulé čajové oblasti – Úva a Dimbula – leží ve středních výškách mezi šesti sty padesáti až tisíci devíti sty metry. Nížinný čaj se sklízí hlavně kolem historického města Kandy.
Kvalita a chuť čaje se odvíjejí podle nadmořské výšky. Čaj z nejvyšších poloh je velice aromatický a má světlou barvu. Čím níže je plantáž položena, tím je čaj tmavší, ale ztrácí charakteristickou vůni. Ovšem záleží i na mnoha dalších okolnostech: na letním a zimním monzunu, směru a síle větru a jiných těžko postižitelných přírodních vlivech.
Čaj se na Cejlonu sbírá celoročně a podstatná část zpracovaných lístků se používá na výrobu kvalitních směsí. O významu čaje pro ekonomiku Srí Lanky hovoří statistické údaje z poloviny devadesátých let. Pokud jde o produkci čaje, s více než dvěma sty padesáti tisíci tunami ročně je na třetím místě na světě. Téměř veškerá sklizeň se vyváží do ciziny. Proto se ostrov ve světových žebříčcích vývozu často dostává do čela tabulky. Čaj na Srí Lance představuje pětinu státních příjmů a dvě třetiny příjmů ze zahraničního obchodu, přestože plantáže zaujímají plochu pouhých dvou set dvaceti tisíc hektarů, což je 3,3 % z celkové rozlohy státu. Sklizní, zpracováním a prodejem čaje se zabývá kolem milionu obyvatel Srí Lanky. Tedy jedna sedmina všech pracovních sil. Kdyby cejlonské čajovníky uhynuly tak, jako před sto třiceti lety kávovníky, došlo by na Srí Lance k ekonomické katastrofě.
ČAJ A INDOVÉ
 Dnes už je čaj podstatným zdrojem bohatství Indie, i když samotní Indové se jej naučili pít teprve nedávno. |
Když se Britové během devatenáctého století ve svých koloniích na indickém subkontinentu pokoušeli pěstovat čajové keříky, předpokládali, že tím nahradí nejisté čínské trhy a domovské zemi zajistí pravidelné dodávky stále populárnějších voňavých lístků. Jejich očekávání se splnilo. V roce 1866 Angličané spotřebovali 100 milionů liber čínského čaje a jen 5 milionů liber indického. O třicet let později, v roce 1896, tomu bylo naopak. Angličané zkonzumovali 200 milionů liber indického čaje a jen 20 milionů liber čínského. Navíc cena čaje, spolu se stoupajícím počtem plantáží a rozvojem indického čajového průmyslu podstatně klesla.
Proč byl indický čaj tak levný? Angličan Samuel Ball uvedl v polovině devatenáctého století hned několik pádných ekonomických důvodů pro pěstování čaje v Indii a ukončení nákupů v Číně:
“Ind se spokojí s bydlením v jednoduché hliněné chatrči nebo rákosové chýši, kterou přes den obývá jen sporadicky, raději přebývá ve stínu palmy. Nepotřebuje žádný nábytek, odívá se do kusu bavlněné látky, která se v noci může stát jeho přikrývkou, a prsty jí prostou vegetariánskou stravu. Naproti tomu Číňan žije v pevném zastřešeném domě z cihel. Vlastní židle, stoly, postele, skříně, spoustu drobností, a dokonce knihy. Jí více chodů z krásných misek. Jako velice spořádaný člověk, za jaké se Číňané pokládají, končí každé jídlo sklenkou pálenky.”
Slovy tehdejšího indického spisovatele Mulka Rádže Ánanda: “Každý šálek čaje obsahuje hlad, pot a zoufalství milionů Indů.”
Dnes už je čaj podstatným zdrojem bohatství Indie. Samotní Indové se naučili pít čaj – nápoj z dílny boží, jak se o něm vyjádřil jeden z gurmánů – teprve nedávno. Přesto se zde už stal téměř národním nápojem.
Z obrazové publikace Příběh čaje od Soni, Zdeňka a Michala Thomových.
JAK SE PIJE ČAJ V INDII
 Příprava čaje na indické ulici – podle statistik každý Ind včetně nemluvňat vypije půl šálku čaje denně, a tak musí být k dostání doslova na každém kroku. |
I když se na indickém subkontinentu pěstují velmi kvalitní čaje, zapřisáhlí milovníci tohoto nápoje asi nebudou spokojeni, jakým způsobem se čaj v Indii připravuje, a zcela určitě je nenadchne ani chuť vzniklého moku. Indové si totiž oblíbili čaj s mlékem, a navíc si ho vydatně sladí. Pokud si někde v Indii a přilehlých zemích – ať už v dobré restauraci, u pouličního prodavače na nároží, či ve vesnickém stánku – objednáte čaj, vždy dostanete nápoj, ve kterém vám typickou chuť čaje zastře cukr a mléko. Rozdíl je jen v tom, že v Rádžasthánu čaj budete pít z misky, v Gudžarátu z plochého podšálku, v Bengálsku a Nepálu ze skleničky, v Kašmíru z malých kovových koflíků, v Maháráštře z jemného zdobeného porcelánu, a téměř všude z hliněných hrnečků na jedno použití. Chcete-li se ubránit mléku a cukru, musíte na to číšníka či prodavače výslovně upozornit. Často tento mléčný čaj dostanete s přídavkem koření, nejčastěji s kardamomem nebo anýzem. Jinde, jako například v islámských oblastech Indie a na Srí Lance, vám přidají trochu máty peprné, v Kašmíru drcené oříšky a občas špetku šafránu, v Nepálu kousek sušeného zázvoru. Na indickém jídelním lístku často objevíte čaj masala, ve kterém najdete kromě kardamomu a zázvoru i skořici, hřebíček a černý pepř. Masala znamená doslova koření. Takový nápoj člověka v chladném ránu příjemně zahřeje, a pokud nejste ortodoxní vyznavači čistého čajového nálevu, nakonec si na všechny indické čajové speciality zvyknete, a některé si i oblíbíte. Podobný lektvar s mlékem, cukrem a kořením, jakým je čaj masala, doporučoval i slovutný lékař Čaraka, žijící v šestém století, na trávicí potíže a při nachlazení.
ČÁJVÁLA – ČAJOVÝ ALCHYMISTA
Podle statistik každý Ind včetně nemluvňat vypije půl šálku čaje denně. Čaj tady dostanete doslova na každém rohu. Všudypřítomná postava prodavače, ať už nezletilého kluka, či starce zvaného čájvála, je ozdobou indických měst. Obvykle je obklopen v podřepu sedícími zákazníky, kteří v mumraji indické ulice zálibně srkají horký nápoj a pokojně civí na běh světa. Má k dispozici zařízení, jež si za setmění odnese domů, anebo u něho na kusu hadru přespí. K nejdůležitějším součástem patří benzinový vařič, často dosti vysloužilý, hrozící explozí, někdy přenosná válcovitá hliněná pícka se žhavým dřevěným uhlím, dále konvice, v níž je voda neustále udržována blízko varu, a velký hliníkový rendlík. Nechybí ani nádoba na čistou vodu, pár plechovek s čajem, instantním, či čerstvým buvolím mlékem a krystalovým cukrem. Dále tu stojí velký kbelík na oplachování skleniček (po ránu je voda určitě čistá, k večeru patrně už nikoliv) a štokrle, na kterém čájvála celý den vysedává. Mírně odrazující hygienické podmínky jsou vyváženy neuvěřitelně nízkou cenou nápoje. Příprava je rychlá: hodit hrstku čaje do rendlíku, přelít horkou vodou, uvést krátce do varu, odstavit, nalít mléko, lžičkou nasypat cukr a za neustálého kroužení nádobou uvést znovu do varu. Pak už stačí nalít napěněný čaj přes sítko do skleničky – pěkně z výšky, ať se trochu ochladí a zákazník si nespálí jazyk. Prodavač je v jednom kole, a to ještě stačí donášet skleničky s čajem do blízkých obchodů, když na něj obchodník houkne ze dveří.
ČÁJ, ČAJ, ČÁÁJ…
Čaj neodmyslitelně patří k cestování po Indii. Ještě teď, po dlouhé době, mi v hlavě zní hlasité volání desítek čájválů pobíhajících na nádražních nástupištích, kteří mě budili ze spánku při cestách vlakem: “Čáj, čaj, čááj…” Hlasy mladé, staré, hluboké i uječené, vždy však hodně výrazné v hluku nádraží a mumraji ostatní nabídky. Vyštrachat rupii, vysunout ruku, a za chvíli třímám tenký hliněný šálek bez ouška určený na jedno použití. Vítané osvěžení v žáru indické noci! Horký nápoj stéká do krku, splachuje prach a únavu. Poslední lok. Prázdný šálek vypouštím z okénka, aby padl do kolejiště a vrátil se k rodné hroudě. V tomto případě nejde o ekologii ani o hygienické opatření, ale o pozůstatek kastovního systému. Pravověrný bráhman chce mít jistotu, že z nádoby nepil člověk z nižší kasty.
