Uplynulo celých dvanáct století od doby, kdy mayští obyvatelé Aguatecy prohráli v ukrutné bitvě s nepřáteli z Ceibalu a museli opustit své milované sídlo. Tak skončila nedlouhá historie záhadného města uprostřed peténské džungle. Odolávalo rozpínavosti španělských kolonizátorů i pozdějších archeologů a nejrůznějších dobrodruhů, kteří do Guatemaly přijížděli odhalit tajemství dávných civilizací. Aguateca se světu ukázala teprve nedávno…
“Aguateca, říkáte? To je hodně daleko, nejméně tři hodiny lodí, ale moc toho neuvidíte. Tam se teprve pracuje. Nechcete raději do Ceibalu?” vnucuje se lančéro, jak se v městečku Sayaxché říká majitelům lodí. Rezolutně odmítáme, neboť právě probíhající archeologický výzkum je důvodem naší návštěvy. Aniž bychom čekali na odpověď, nakládáme bágly na vratké plavidlo. Lančéro se malinko ušklíbne, nakvašeně nastartuje Yamahu 15 a zamíří proti proudu malého přítoku.
Poslední vesničku jsme už minuli, jen tu a tam na nás ze břehu zamávají děti a mezi stromy se objeví palmová střecha chatrče. Řeka se líně kroutí, na hladině přibývají spadlé kořeny, kmeny a větve. Stav vody je v tuto dobu mimořádně nízký, a tak je jízda často dramatická. Není divu, že se majitel zdráhal do Aguatecy plout. Koryto řeky se postupně rozšiřuje v rozlehlé jezero, aby se po několika kilometrech opět zúžilo. Vzdálenost mezi břehy není už větší než čtyři metry. Manévrujeme ve střední části toku, neboť mělčiny po stranách nedovolují lodi proplout. I tak je nezbytné vypnout motor a odpichovat se ode dna bidlem. Zdá se, že tato strastiplná a náročná cesta do zapadlého koutu džungle zapříčinila, že Aguateca odolávala nadšeným archeologům i dobrodruhům až do poloviny 20. století. V pozadí, za majestátní stěnou lesa, se valí oblaka černého dýmu. To místní farmáři zase vypalují další hektary cenného porostu, aby získali nová pole pro pěstování kukuřice a fazolí. Ačkoli jsme, nutno podotknout k překvapení nás všech, na mnohých místech Peténu zahlédli plakáty upozorňující na nebezpečí drancování pralesa, osvěta, jak vidno, je v této části země jen mrháním peněz ze státní pokladny. “Aguateca, vystupovat!” zakřičí lančéro s neskrývanou úlevou. Uzounká stezka vysekaná mezi stromy vedoucí kamsi do lesa. Žádná cedule, žádné obydlí, jen bárka přivázaná u břehu dává tušit, že je kdosi nablízku. Překvapeně na sebe pohlédneme, jako bychom se jeden druhého ptali, zda se nespletl. To už se ale milý lančéro odrazil ode dna, startuje znovu svou yamahu a mizí za prvním meandrem říčky. Házíme batohy na záda a vyrážíme. První náznaky dávného osídlení! Strmé schodiště bylo vybudováno zcela jistě mnohem dříve, než sem přišli v polovině století chicleros. Konečně přístřešek, a odkudsi se linoucí vůně připomíná chuť fazolové polévky. Radost z prvního setkání a ujištění, že jsme opravdu v Aguatece, je však záhy překažena. “Doktor Inomata tady není. Odjel na svátky do města. Vrátí se až pozítří.”
TŘI DNY S OBREROS
Práci v týmu doktora Takeshiho Inomaty si zdejší dělníci – obreros – považují. Měsíční mzda představuje dvojnásobek průměrného platu v celém regionu peténského pralesa. Přesný denní harmonogram a striktní dodržování všech zásad a pravidel, jež platí bez rozdílu pro každého, je ovšem zásadním předpokladem k jejímu získání. Vše tu funguje, jak vidno, i za nepřítomnosti šéfa.
Budíček je v pět. V těchto zeměpisných šířkách to není doba nijak neobvyklá. Svítání i setmění se tu počítá na vteřiny a je potřeba využít časných ranních hodin, kdy je tropické slunce ještě snesitelné. V půl šesté se už vyráží s mačetami a pilami do práce. Zbytky starobylého mayského sídla se nacházejí v nadmořské výšce 160 metrů a bezmála 100 metrů nad hlavním tábořištěm. Práce zdejších mačeteros, jak jsme dělníky začali nazývat, je prvním předpokladem realizace archeologického výzkumu. Na sezonní práci přicházejí většinou ze Sayaxché, z okolních vesnic i zcela osamělých osad. Stovky tun zeminy, kořeny stromů prorostlé na samé dno kamenných staveb, vegetace, která nedovoluje téměř žádný pohyb. Výsledek více než tisíciletého svévolného působení všemocné přírody. To vše je potřeba odstranit. Mačety, pily a především ruce jsou přitom jedinými nástroji. Více než deset století tudy neprošla lidská bytost, jen opice pozorovaly z vrcholků stromů mayské ceremonie, následné pomalé zarůstání, stejně jako dnes mravenčí práci několika desítek nadšenců.
MUŽ NA SVÉM MÍSTĚ
Gaspar Recena je asi šedesátiletý muž, jehož úkolem je dohlížet na práci dělníků. Ačkoliv mu nikdy nechyběla dobrá nálada a jeho vrásčitou tvář si už bez úsměvu nedokáži představit, přednostní postavení a autorita, jež mu byla doktorem Inomatou svěřena, fungovala dokonale. Ochotně se ujal do příjezdu Dr. Inomaty role našeho průvodce. Pochází z nedaleké vesnice a za celý život byl nejdále v Sayaxché. Přesto, či spíše právě proto ho všichni považují za nejlepšího znalce oblasti. V Aguatece na vykopávkách pracuje už více než deset let, začínal v týmu Dr. Houstona, Inomatova předchůdce. Stal se tak dnes nejdéle pracujícím členem vědeckého týmu. Však si jeho zkušeností doktor Takeshi Inomata neskrývaně cení.
DŽUNGLE je NEBEZPEČNÁ
Prales v této části Guatemaly poskytuje mnohým lidem docela bohatý životní prostor. Dřevo, bambusy, palmové listí pro stavbu obydlí, šťavnaté ovoce i výživné hlíznaté plodiny, množství ptáků, ryb a zvířat pro přípravu chutných pečínek. Skrývá však v sobě také mnohá nebezpečí. Množství nejrůznějších, často nebezpečných zvířat, dotěrného hmyzu přenášejícího rozličné nemoci, jedovaté rostliny či domorodé etnické skupiny vybavené otrávenými šípy, jež nelibě nesou ve své blízkosti přítomnost bílého člověka. Není však snad jiného tvora na Zemi, který by v lidech vzbuzoval větší hrůzu a odpor, než had.
“Hadi? Jsou tady, samozřejmě. Ale je to plaché zvíře, vidět ho je vzácnost,” říká Gaspar klidným hlasem a stejným tónem dodává, “žije tady i prudce jedovatý druh. Do hodiny je konec.” Navzdory plachosti hadů však chodí všichni do lesa ve vysokých holínkách a mačetou si odhrnují před sebou spadlé listí. Co kdyby? Gaspar i ostatní si pak ze mne celý den tropili legraci a vědomi si mého strachu vymýšleli také nejrůznější historky. Dost možná, ale… Když pak druhý den ráno přiběhl jeden z dělníků s vyděšeným výrazem v obličeji, poznali všichni, že nemá v úmyslu žertovat. V táboře, sotva padesát metrů od stanů, přímo v záchodové budce odpočíval v noci zrovna ten nejjedovatější z nejjedovatějších. Místní mu říkají barba amarilla a nutno podotknout, že byste jej navzdory dvoumetrové délce a úctyhodnému objemu snadno přehlédli. Hnědá barva s šedobílým mřížkováním totiž dokonale splývá s povrchem země. Když se pak opodál druhý den objevil další kus stejného druhu, nepomohlo žádné ujišťování, že je to zcela výjimečné a není důvod k obavám. Gaspar nám sice ukázal rostlinu zvanou cucarina, z níž prý lze připravit výtažek, jenž dokáže potlačit účinky hadího jedu, přesto ale přehnaná ostražitost, s jakou jsem pak chodila, vzbuzovala u ostatních ohromné pobavení.
Cucarinu zřejmě znali už Mayové, stejně jako vzácný strom, z něhož získávali léčivý olej. Ten přikládali na poraněná místa na těle a tím rány účinně dezinfikovali. Silný pálivý účinek byl znát i na zdravé kůži. Plody velikosti přerostlých fazolí ze stromu zvaného ramon zase doplňovaly skromný jídelníček Mayů. Nasládlou chuť tenké slupky milují zdejší opice a uvařená jádra zpestřují jednotvárnou stravu současných obyvatel lesa. Gaspar nám k večeři na důkaz svých slov připravil kukuřičné placky s “ramonovou náplní”. Nutno přiznat, že jsme museli ocenit jeho kulinářské umění. Ramon připomínal vařené brambory s příchutí hrachu.
PROCHÁZKA MĚSTEM
Přicházíme k hlavnímu náměstí kdysi rušného sídla. Dnes tu lesní klid ruší jen hlasy dělníků, občasných návštěvníků, křik malých černých opic a nejrůznějších opeřenců snad všech barev i velikostí. Obdélníkový půdorys lemují dosud neodkryté pyramidy a čtrnáct stél, jež byly v okolí nalezeny. Jsou na nich vyobrazeni panovníci, kteří byli současně i válečníky, jinde zajatci a oběti. Mayskými symboly je na každé z nich uvedeno datum, a dokonce i části textu zaznamenávající dobové události. Nechybí propracované ornamenty zdobící vladařův šat, sakrální symboly ani dekorativní prvky. Hlavní náměstí je od přístupové cesty z kempu odděleno srázem hlubokým více než šedesát metrů. Četné soutěsky a jeskyně, jež charakterizují celou krasovou oblast Peténu, využívali už Mayové.
 Stéla s vyříznutou nejcennější částí. Mezinárodnímu gangu vykradačů archeologických lokalit neunikly ani stély v Aquatece. Vyříznuté části monolitů končí v soukromých sbírkách na celém světě. |
“Tady jsem stál. Bylo to před dvěma lety, myslím v lednu,” vzpomíná Gaspar na nešťastnou událost z počátku roku 1997 a ukazuje na jeden z monolitů. “Ruce vzhůru! zaslechli jsme a s úlekem zůstali na místě.” Není divu, mačety jsou k nabitým samopalům přece jen nerovní soupeři. “Pak už jsme se jen bezmocně dívali, jak lupiči odřezávají nejkrásnější části stél a odnášejí je neznámo kam.” Mezinárodní, dobře organizované gangy vykradačů archeologických lokalit se nezastaví před ničím a o nových objevech se dozvídají mnohem rychleji než sdělovací prostředky. Náruživí sběratelé a tzv. “milovníci umění” jsou totiž ochotni zaplatit za sebemenší “kusy kamene” pocházející z předkolumbovského období desítky, mnohdy i stovky tisíc dolarů.
PŘÍJEZD VELKÉHO ŠÉFA
“Zdravím přátele z Čech. Jsem doktor Inomata, těší mě. Budeme hovořit anglicky nebo španělsky?” představil se nám muž v čele nepočetné skupinky bělochů. Doktor Inomata byl k našemu milému překvapení sympatický mladý muž. Nezapřel sice svůj asijský původ, avšak dlouhá léta v USA jej oprostila od japonské konzervativnosti a upjatosti. “Je to jedno, jenom ne japonsky,” snažím se žertem usnadnit naše seznamování. Ačkoliv jsme korespondovali společně několik měsíců před odjezdem do Střední Ameriky, osobní setkání přináší vždy cosi nového, co se zkrátka nevejde do strohých vět na počítačovém monitoru. Doktor Inomata se usměje a začne představovat své kolegy. Svou manželku Danielu, archeoložku pocházející ze švýcarského Bernu, doktora Marcuse z bonské univerzity, guatemalské odborníky Erica a Estélu.
RUINY
Koruny stromů pozvolna propouštějí první sluneční paprsky, ptáci před chvílí začali svou ódu na radost z nového dne a opice svým řevem jako by dávaly najevo nadšení z Inomatova návratu. Začíná nový pracovní den v Aguatece. Volá nás Eric, aby nás seznámil se svým výzkumem. “V současné době pracujeme tady, v této rezidenční části nazvané Grupo de los palacios.” Náměstí uprostřed sloužilo zřejmě k shromážděním vybrané společnosti. “S doktorem Inomatou odkrýváme dva královské paláce, které obývali vládcové se svými rodinami. Původně jsem se domníval, že šlo o chrám, ale objevili jsme několik obytných místností s největší uprostřed o rozloze dvanáct čtverečních metrů. Dvoupatrový palác byl čtyři metry vysoký s kamennou klenbou. Prozatím odkrýváme horní patro.” Přestože se předpokládá, že ve spodní části paláce budou hrobky panovníků či alespoň jejich příbuzných, nepočítá se v nejbližší době s jejich odkrytím. “Největší zájem soustřeďujeme,” zdůrazňuje doktor Inomata, “na poznání všedního každodenního života, sociální a ekonomické struktury tehdejších obyvatel.” Velkolepé chrámy či bohatě zdobené hrobky, které by jistě v očích mnohých vzbuzovaly prvořadý význam, zůstávají tady v Aguatece v pozadí zájmu archeologů. Na rezidenční čtvrť navazují další části obývané s největší pravděpodobností služebníky královské rodiny. “Byly zde patrně dílny, které vyráběly vše nezbytné pro místní šlechtu. Především kuchyně. Nalezli jsme kupříkladu toto struhadlo na drcení kukuřice,” chlubí se Estéla. Jde o kamenný válec, jímž se třením o misku drtila zrnka kukuřice. Většina nástrojů byla zhotovena z hlavního stavebního materiálu – vápence nebo z vulkanitů. Nalezené střepy naproti tomu dokazují výrobu pyritových zrcadel. “V těchto obytných částech jsme nalezli šedesát i více váz nejrůznějších tvarů a velikostí. To je v mayských městech zcela neobvyklé.”
Archeologický výzkum se řídí přesně stanovenými pravidly, na jejichž dodržování závisí úspěch celého projektu. Před započetím odkrývání každého naleziště se místo přesně vyměří tak, aby každý kámen, každý střep z keramické nádoby či šperku měl jednoznačně definovanou pozici. Stanoví se základní jednotka pro vytvoření sítě a ve zmenšeném měřítku se vše přenáší na papír. Veškeré nálezy podléhají dalšímu výzkumu na specializovaných pracovištích a v laboratořích v hlavním městě, častěji pak v USA.
O ČEM SE NEVĚDĚLO?
Teprve v loňském roce byla objevena další část městského komplexu. Na samém okraji propasti nikdo do té doby nepředpokládal jakoukoliv stavbu. “Přišel jsem do Aguatecy minulý rok a objevil tuhle část. Vše, co tu vidíte, bylo zarostlé,” vzpomíná na svůj úspěch Dr. Marcus. Zatím se ještě neví, jakou konkrétní úlohu plnilo toto záhadné místo v životě Aguatecanů. “Je možné, že to bylo ,pracoviště’ šamanů, ale jisti si zatím nejsme…” Chrám vybudovaný na vrcholku pyramidy, stély a zejména podivné umístění v zapadlém koutě sídla však ukazují na jeho zcela mimořádný význam. Hluboké soutěsky a jeskyně v těsné blízkosti “Marcusova” místa využívali už původní obyvatelé. “Šlo zřejmě o iniciační prostory pro mladistvé chlapce ve věku 12 až 14 let,” ukazuje Marcus na vchod do jedné z jeskyň a dodává, “v dobách válek v nich patrně ukrývali své ženy a děti před zlovůlí nepřátel.” Ačkoli v tuhle chvíli nelze podat podrobnější vysvětlení o této zajímavé lokalitě, stali jsme se prvními zahraničními reportéry, kteří měli možnost místo navštívit a zdokumentovat. Vzhledem k ojedinělosti tohoto komplexu a jeho výjimečné roli v Aguatece o něm zcela určitě v dohledné době ještě uslyšíme.
ZKOUŠKA ODVAHY
Doktor Inomata prochází pralesními stezkami tady v Aguatece již devátým rokem. Absolvoval archeologii na Univerzitě Vanderbilt v americkém státě Tennessee a v rámci postgraduálního studia na Yalské Univerzitě (kde dosud působí) se podílel na projektu Petex-Batún v Guatemale. Jaro co jaro, neboť tehdy je v Peténu nejpříhodnější počasí, se pokouší rozluštit tajemství jeho dávných obyvatel. “Přijel jsem do Aguatecy poprvé v roce 1990,” vzpomíná Dr. Inomata na první roky v peténském pralese. “Vedení výzkumu jsem pak převzal po svém příteli a kolegovi Dr. Houstonovi. Zpočátku chyběly peníze a museli jsme tu žít v neuvěřitelně skromných podmínkách.”
Veškeré vybavení přicházelo postupně. Ačkoli dnes koupání v říčce nahradila jednoduchá sprcha a ve společném stanu a laboratoři lze dokonce svítit, zůstává zdejší život náročnou zkouškou vůle a odvahy pro všechny z civilizovaného světa. Dnes tu pod vedením doktora Inomaty společně žije a pracuje bezmála třicet lidí. Dokázat udržet pracovní morálku a přátelskou atmosféru přitom není úkol nijak snadný. Skloubí-li se ale japonská přesnost se švýcarskou precizností, jako je tomu v případě manželů Inomatových, umocněné obdivuhodným nadšením a zaujetím, pak je úspěch zaručený. Dosavadní výsledky archeologického výzkumu, pracovní nasazení a zájem všech, jakož i přísně udržovaná čistota v celém areálu dokazují, že doktor Inomata obstál v této zkoušce na výbornou.
Za klasickou mayskou civilizaci je všeobecně považována ta, jež vzkvétala na poloostrově Petén-Yucatán přibližně v období mezi roky 300-900 po Kr. Jako jediná z domorodých kultur Nového světa bývá označována za vzdělanou. Pro tuto civilizaci jsou typické stupňovité chrámy – pyramidy postavené z vápence a pokryté vápenným štukem. Mayské nížiny na jihu, dříve označované jako staromayská říše, byly rozděleny na řadu vzájemně nezávislých státních útvarů, podobných řeckým nebo summerským městským státům. Z geografického hlediska jde o oblast východní Guatemaly, severního Hondurasu a jižní části mexického státu Chiapas vymezenou mayskými sídly Copán, Tikal a Palenque. Jednotlivá města mezi sebou neustále válčila. Hlavní příčinou sporů však nebývalo dobytí nových území, ale získání zajatců. Ti pak byli obětováni, obvykle stětím hlavy, kterému často předcházelo mučení. Mayská civilizace pozdně klasického období v této části dosáhla vrcholu na konci 7. století a během následujících sta let. Od počátku 9. století zde dochází k záhadnému a dosud neobjasněnému úpadku. Ustala výstavba, přestaly se tesat kamenné stély oslavující předky a mrtvé, města začala pohlcovat tropická džungle. Na téma příčin náhlého zániku bylo dosud vysloveno mnoho domněnek, avšak ani jedna z nich nebyla označena za hlavní. Uvádějí se ekologické faktory jako důsledek vyčerpání zemědělské půdy či změny podnebí, povstání lidových mas proti vládcům atd. Aguateca je jednou z nejmladších archeologických lokalit v Guatemale. Nachází se v jižní části peténského pralesa v severovýchodní části země. Vápencová rovinatá oblast Petén, porostlá převážně tropickou vegetací, je pokračováním yucatánské vápencové tabule. Aguateca byla objevena teprve na přelomu 50. a 60. let našeho století místními sběrači chicle – tzv. chicleros. (Vzácná pryskyřice stromu chico-zapote byla základní surovinou pro výrobu žvýkací gumy.) Celé archeologické území Petex-Batún zahrnuje vedle Aguatecy další mayská města Dos Pilas, Arroyo de Pidras a Tamarindito. V současnosti však probíhá výzkum pouze v Aguatece. Krátce po objevení tohoto sídla sem přijíždí americký geolog Vincent Graham, aby vytvořil podrobné mapy oblasti. První odborný výzkum zde však započal až o dvacet let později. V osmdesátých letech ho zahájil americký archeolog Steave Houston a roku 1993 vydává první publikaci o této lokalitě. O rok později přebírá vedení výzkumu doktor Takeshi Inomata a projekt Aguateca probíhá pod jeho vedením až do současnosti. Krátká historie tohoto města začala v 7. století a trvala pouhých sto let. V 8. století byla totiž Aguateca nečekaně napadena okolními nepřáteli a vzápětí opuštěna. Zatímco důvody, jež vedly k postupnému vylidnění většiny měst staré mayské říše, nejsou vědcům zcela zřejmé, Aguateca tak tvoří výjimku. Byla opuštěna náhle, a tak zanechala badatelům bohatý studijní materiál. Nejrůznější nářadí, šperky, keramické nádoby a odpadky, porušené ochranné zdivo, ohořelé části budov. Aguateca plnila roli nejen náboženského střediska, ale i politického a ekonomického centra celé oblasti Petex-Batún. Přestože zde bylo několik měst, pouze Aguateca a Dos Pilas byly sídlem panovníků. Dnes už víme, že se zde vystřídalo celkem pět vladařů. Portréty dvou nejvýznamnějších můžeme vidět na zachovalých vystavených stélách. Archeologové dosud zpřístupnili centrální část o rozloze jednoho čtverečního kilometru, kde se nachází celkem 720 kamenných struktur. V nejbližší budoucnosti se počítá s odkrytím dalších osmdesáti v okruhu dvou kilometrů. Opět v březnu se zde proto všichni znovu setkají, aby pokračovali ve společném výzkumu. Aguateca, záhadné město uprostřed tropického pralesa, totiž stále ještě mnohé poklady ukrývá.
