Představte si americké velkoměsto, jehož centrum netrápí smog, protože tramvaje tu jezdí zdarma. Ulice lemují dlážděné chodníky, kde ve stínu zelených stromů lidé chodí pěšky. A když vás přepadne hlad, nabízí stovky pouličních stánků kulinářské zážitky za lidové ceny. To není utopie, to je Portland.
TEXT A FOTO: MARTIN LOEW
Portland je městem neobyčejně moderním, elegantním a v pravém slova smyslu pokrokovým. Automobilovou magistrálu vytěsnili z centra již před několika lety, podnikají tu všemožné kroky proto, aby ulice byly živé a plné lidí, nikoliv aut, jako tomu je ve většině jiných amerických měst. K životu v ulicích tu patří právě početné stánky s jídlem, které se v posledních letech staly doslova fenoménem Portlandu. Jinde v USA nic takového nenajdeme. Věhlas zdejších pouličních občerstvoven dokonce již přesahuje i americký kontinent.
Možná si řeknete, to je toho, stánky, ty máme u nás také. Jistě, v každém našem městě jich několik najdeme. Většinou prodávají párky v rohlíku, hamburgery a langoše. Jenže v Portlandu jídelních stánků napočítáme přes pět set a nabídka jejich jídel je tak pestrá, že tu můžeme ochutnat doslova celý svět. Italská, indická, čínská či mexická kuchyně je samozřejmostí, ale menu pokračuje dál od kuchyně ruské, rumunské i polské přes gruzínskou, arménskou a thajskou až po korejskou nebo japonskou. Asi byste těžko hledali zemi, která není zastoupena. Můžeme si tu dopřát i tak exotické ochutnávky, jaké nabízí Havaj, Singapur či Etiopie. A to nejlepší nakonec – samozřejmě je tu i stánek český! Napříč světovými chutěmi pak plují provozovny s krmí veganskou, rybí nebo připravenou výhradně z bio surovin.
PRO KAŽDÉHO NĚCO
Stánky se často sdružují ve skupinách od několika po několik desítek. Většina vývařoven „kotví“ roky na stejném místě, a i když podle předpisů musejí být stánky pojízdné, hodně z nich by už asi daleko nedojelo. Každý stánek je jiný jídelníčkem i svým vzezřením a provedením. Někde se vaří v předělaných karavanech či maringotkách, jiné stánky kdysi bývaly trafikou, vojenskou polní kuchyní nebo snad i zahradním domkem. Všechny však lákají zákazníky výraznými barevnými poutači na chutné menu. Dnes je většina stánků připojena na městský vodovod i elektřinu, a pokud to jde, snaží se nabídnout hostům aspoň malou stříšku, stoleček nebo židličku na sezení. Kupující si však své jídlo často berou s sebou. Domů, do kanceláře nebo třeba jen do nedalekého parku, kde se v klidu mohou věnovat svému pikniku.
Některé stánky jsou univerzální a otevřené téměř stále, jiné se zaměřují na snídaně a nabízejí třeba vafle s ovocem nebo obligátní párek, vejce se slaninou a toust. Téměř všechny stánky fungují v době oběda, kdy zasytí tisíce pracujících i studentů. V Portlandu se nechodí do kantýny, nýbrž se obědvá venku. Plejádu uzavírají podniky, které slouží dlouho do noci, aby posilnily pařmeny, co se přemísťují vyhládlí mezi nočními bary a kluby.
Vybrat si v přepestré nabídce skutečně není jednoduché. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že každé jídlo, co jsem vyzkoušel, bylo perfektní. S jedinou výjimkou, ale za tu si mohu sám. Chtěl jsem totiž ze zvědavosti zkusit originální čínskou polévku s nudlemi a knedlíčky. Kuchař se mě během přípravy ptal, jak moc chci polévku pikantní. Prý to mám určit na pomyslné stupnici pálivosti od 1 do 10. A protože si na ostrá jídla nepotrpím, vybral jsem si „dvojku“. Když jsem se ovšem do voňavé polévky pustil, málem jsem uhořel. Tenhle oběd jsem zkrátka nedal. Evidentně jsem se měl ujistit, zda čínská stupnice pálivosti nezačíná u jedničky tím pekelně nejostřejším a nekončí u desítky pohodově bez koření.
Vypadá to, že z přítomnosti stánků profitují všichni. Obyvatelé města jsou rozmazlováni úžasnou dostupností chutného a levného jídla. Právě velká konkurence kuchařů udržuje neuvěřitelně vysokou kvalitu jídla. Vše je čerstvé, chutné a krásně servírované, i když většinou do jednorázového nádobí. Není podstatné, zda stánek provozuje profesionální kuchař nebo nadšený manželský pár s láskou servírující domácí krmi. Kdo přesvědčí chuťové pohárky zákazníků, vede si poměrně dobře. U některých okének stojí téměř stále fronty štamgastů. O dobrotách z místních jídelních budek se dnes vedou diskuse na sociálních sítích, či je rozebírají mnohé internetové blogy, recenze a žebříčky. Asi polovina zákazníků se prý ke svému oblíbenému stánku vrací alespoň jedenkrát týdně.
ČESKÁ STOPA
A jsme u další výhody. Stánky vesměs provozují lidé z etnických menšin a přistěhovalci, kteří často jinak obtížně hledají práci. Zřízení takové mobilní kuchyně je díky vstřícným předpisům města formálně jednoduché. Zároveň koupě a provoz karavanu je nesrovnatelně levnější než založení a vedení vlastní restaurace. Vaření ve stánku tak představuje dostupné a atraktivní podnikání, které dnes živí stovky rodin. Některým se daří lépe, jiným pochopitelně tolik ne. Podle nedávného průzkumu jen asi polovina provozovatelů přiznává, že z výdělku po odečtení nákladů ušetří i nějaký obnos „na horší časy“.
Jak je to s tím „naším“ českým stánkem? Jmenuje se Tábor podle rodného města paní spolumajitelky a provozují jej devět let manželé Vítkovi. A jde jim to náramně, patří k těm nejvýraznějším podnikům toho druhu v celém Portlandu. Loni o jejich stánku psali v internetové verzi časopisu TIME, pochvalně se o nich zmínili i v New York Times. Ostatně jejich lidský osud je skutečně pozoruhodný. Pan Karel Vítek emigroval ze socialistického Československa za dramatických okolností přes Jugoslávii pár let před revolucí, a svou budoucí ženu Moniku poznal po letech v Portlandu, když tu byla již po listopadu na návštěvě. Pan Vítek zatím stihl vystudovat filozofii na Portland State University. A protože oba s láskou vzpomínali na kuchařské umění svých rodičů i prarodičů, a snad i proto, že skrze jídlo si připomínali svou domovinu, pustili se spolu do vaření.
A co v Táboře servírují? Zdejším mistrovským kouskem je Schnitzelwich – řízek uložený v housce, aby se to trošku podobalo americkému hamburgeru a lépe se to prodávalo. Za osm dolarů včetně čerstvého salátu, smažené cibulky a křenové omáčky je to vskutku vydatná delikatesa. V nabídce dále nechybí guláš s knedlíky, tradiční vepřo-knedlo-zelo nebo voňavé a dozlatova upečené bramboráky. Perličkou v táborském menu je v Čechách tolik oblíbený smažák s tatarkou, což je pochoutka, kterou snad nikde jinde ve světě neznají.
Manželům Vítkovým se s jejich Táborem daří. Sídlí trvale ve velkém shluku stánků v centru města, na rohu ulic SW 5th Ave a Stark Street. Ačkoliv česká jídla patří spíše k těm dražším ve srovnání s nabídkou ostatních stánkařů, Vítkovi o zákazníky nemají nouzi a pravidelně se umisťují na předních pozicích všemožných žebříčků. Kromě provozování stánku pořádají i kurzy vaření a poslední dobou přemýšlejí, zda by si v Portlandu přece jen neotevřeli opravdovou vlastní restauraci.
