“Pomáci jsou strašně velcí chlapi, kteří nezvaným návštěvníkům uřezávají hlavy a s oblibou je baští s lutenicí. Je velmi těžké se mezi ně dostat, je to uzavřená komunita, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Ještě nedávno tam ženy musely chodit sedm kroků za mužem a stínem koně. A v místech, kde byly miny, musely jít naopak před ním,” varoval nás chlápek daleko před Tigridem před návštěvou vesnice Žrebovo v Západních Rodopech. “Je to na samém konci světa, a když budete mít štěstí a nebudou rozvodněné potoky, tak se tam snad s pomocí boží dostanete.” Ani toto kuriózní varování nás neodradilo, abychom se vypravili za lidmi, jejichž předkové, ač přijali islám, si zachovali mnohé slovanské obyčeje a zůstali Bulhary…
NA KONEC SVĚTA
Cesta do hor je šílená. Projedou po ní kromě koňských povozů jen osvědčené Lady a staré ruské náklaďáky. Popojíždíme krokem a několikrát vystupujeme před zaplavenou cestou. Nevíme, zda jedeme dobře, ukazatele směru tady neexistují. Prvním důkazem existence mohamedánů byla nevábná věžička – minaret v tureckém stylu, stojící hned naproti malému kostelíku v Trigradu. Za komunistů neměli pomáci dovoleno stavět si mešity, takže musela vzniknout teprve nedávno. Jiné zřetelné znamení jsme cestou neviděli. Až u jednoho osamělého stavení potkáváme skupinu žen s pestrobarevnými šátky na hlavě, které se vracejí z práce na poli.
Pomácké ženy si všeobecně kryjí hlavu a tělo, dokonce některé si dosud zakrývají obličej závojem (feredže). To se však liší od vesnice k vesnici. Některé nosí šálu na hlavu (zabradka) a dlouhé oblečení nebo dlouhé kalhoty – pantalony (šalvari), jiné bílou roušku a nápadně barevné pracovní šaty.
Právě takovýchto v pestrobarevných zástěrách se ptáme, zda jedeme správně, a vybalujeme časopisy, abychom jim vysvětlili účel naší návštěvy. Dozvíme se, že to je už jenom “kousek”, ale na delší rozhovor nezbývá čas, stařenky vyplašené celostránkovou fotografií člověka v masce čerta před námi prchají.
Obloha se zatahuje a po dvaceti minutách už lije jako z konve. Přijíždíme do vesnice mezi oprýskané domy a dřevěné kůlny. Na současné Bulharsko žádný luxus. Určitě však posun oproti zemljankám a chatrčím z kamene, dřeva, proutí a bláta, ve kterých tu žili lidé v době osmanské nadvlády, poté co museli zbořit své kláštery, kostely a pevnosti. Zastavujeme před jedním ze dvou barů, které zde jako jediné fungují, vylezeme do nánosu trusu a bahna a utíkáme se schovat pod stříšku. Trojice žen s igelitkami s nasbíranými petrklíči před námi prchá. Zdá se, že jediní tvorové, kterým je naše přítomnost úplně lhostejná, jsou kravky, jež se tu potulují. Za chvíli přichází hostinský, kouká na nás odměřeně: “Jeďte zpátky do Trigradu. Tam je hotel, kde se můžete ubytovat. Tady místo nemáme…” Nakonec se slituje, otevře bar, zatopí a vaří nám první kafe. Několik formálních frází, s druhým kafem už sedí u nás a zdá se, že se ledy začínají prolamovat. Tak jako vždy, když se vzdálíme od turistického “centra”, pokud to tak lze nazvat v případě Trigradu, lidé jsou otevřenější, srdečnější, počáteční nedůvěra se rychleji odbourá. Tomáš vyráží na prohlídku vesnice. Zpráva o hostech se již zřejmě roznesla, do baru si nás přicházejí omrknout první odvážlivci – srkají v baru sodovku a naoko sledují bulharskou obdobu televizní soutěže Kolotoč, na které je nejzajímavější dívčí složení kapely, vyhrávající folklorní muziku.
ŽREBOVO
Jsme hladoví jako vlci. Žádáme hostinského, Borena Asenova Kolenarova, o něco k jídlu, jeho manželka nám odchází něco připravit. Za chvíli je zpátky s mísou plnou opečených brambor posypaných výtečným ovčím sýrem a proložených kousky špeku. Zdejší tradiční jídlo, brambory jsou základní složkou místního jídelníčku, v nás zmizí jako mávnutím proutku. Po další várce následuje přímo rodopská delikatesa – kačamak, kterou nám připravila sama Kolenarovova maminka. Vybrala k tomu tu nejlepší kukuřici, kterou vařila ve vodě podobně jako knedlík. Přidávali jsme si těsto do jehněčí polévky kurban a občas nám mezi zuby zaskřípal písek, to jak byla kukuřice ručně drcena na obrovských mlýnských kamenech. Dali jsme si každý po pivu, abychom spláchli mastnotu, a tím jsme zároveň vypili všechny zásoby zlatavého moku v místním baru. Nad sklenkou rakije pak do večera sondujeme situaci v této zapadlé vesnici.
Žije zde dvě stě obyvatel, a jen čtyři z nich pracují. Tedy mají práci. Pracují tady samozřejmě všichni, a to, jak se můžeme přesvědčit následující dny, doslova od rána do večera. Den za dnem, bez oficiálních svátků, sobot a nedělí, každodenní poctivá práce, aby tady v pro nás nuzných podmínkách přežili. Všichni ve vesnici chovají ovce, kozy, krávy, slepice – na maso, mléko, vejce. Prasata ne, jsou to přeci muslimové. Z mléka si vyrábějí máslo, sýry, tvaroh a jogurty. “V zimě tu spíme, hrajeme karty a staráme se o zvířata.” Ženy tkají košile, vždyť když se tady žena vdává, musí dát svému nastávajícímu čtyřicet ručně vyrobených košil, které by měly zabrat místo od podlahy ke stropu. Vydělávají kůže a vyrábějí přikrývky kitenik. Jejich základem je tkaná ovčí vlna, do které se ručně vkládají 15 až 20 cm dlouhé prameny z vybrané ovčí vlny. Výroba jedné z nich trvá měsíc a půl. Nepotřebují skoro žádné peníze – “kupují” si jen chleba, a to barterovým způsobem, vše ostatní si sami vypěstují – hlavně brambory, kukuřici a cibuli. Přilepšují si také sběrem bylinek, borůvek a hub v okolních horách. “Houby tu už moc nejdou. V posledních letech ovládli jejich výkup mafiáni, kteří přepadávali ostatní prodejce a nasazovali dumpingové ceny.” Nejisté kšefty v nejisté době. Všichni tady čekají, až tu v blízkosti otevřou nějaký přechod do Řecka. “Hranice je odtud co by kamenem dohodil a k Bělomoří to je odsud čtyři hodiny pěšky. Hned bych tam šel dělat, všichni by šli. Copak se dá vyžít s důchodem 30 leva, který mnohdy ani nedostanete?” říká Mitko se zkušeností gastarbeitra v Česku.
V minulosti, kdy to bylo jedno území bez hranic, vojáků a ostnatých drátů, vodili rodopští pastevci na zimu svá stáda dolů k Egejskému moři. V současnosti jsou však hranice uzavřené, nejbližší přechod do Řecka na míle daleko a navíc ta pro Bulhary zatracená vízová povinnost.
Je čas jít spát. Zítra je velký den – první vyhánění ovcí na pastvu. Ovce a kozy jsou stále základem pro život mnoha rodopských komunit – každá rodina jich vlastní několik, většinou je svěřuje vesnickému pastevci. Mléko a mléčné produkty společně s nasoleným masem určují jejich hlavní zimní jídelníček. Z ovčích a kozích chlupů tu tkají pokrývky, které vydrží až osmdesát let, a kozí kůže se dá potom využít na cokoliv od žoků na víno a sandálů po dudy (gajdy). Chceme se ještě k zítřku dozvědět nějaké podrobnosti, ale jsme odbyti: “Buďte trpěliví, vše uvidíte zítra.” Všechno tady má svůj čas. Hajdy do hajan. Oproti všem chmurným předpovědím nakonec končíme v pomáckých postelích, zachumlaní do obrovských přehozů z ovčí vlny.
PRVNÍ VYHÁNĚNÍ
Od šesti ráno jsou už ve Žrebovu všichni na nohou, ženy dojí krávy. Mléko přinesou v kýblech do baru, hostinský Kolenarov je přelije do odměrek a hliníkových kádí a za soustředěného a napjatého pozorování majitelek kyblíků zapíše do knihy, kolik kdo přinesl. Mezitím přijede z Trigradu náklaďák s chlebem a šrotem. Šrot pro zvířata se tu mění za brambory, mléko, ze kterého se vyrábí trigradský kaškaval, za chleba. Výtečné rodopské mléko tu takto “prodávají” v přepočtu za 0,2 DM za jeden litr. Čerstvému svařenému, které jsme měli k snídani, se už vůbec nic nevyrovná. Než ho dopijeme, shromáždí se skoro všichni majitelé ovcí na návsi, v ruce třímají lístečky s jejich počtem. Ty pak končí srolované v klobouku, z něhož se vylosuje pořadí, jak se budou střídat v chození na pastvu. Tady prý umějí všichni všechno. Ve vzduchu je cítit nervozita. Do toho ohlušující bekot a rachot zvonců. Nahnat ovce do ohrady. Je to poprvé a chlupáčům se tam očividně nechce. Utíkají, chlapi a ženské je nahánějí, některé tam musejí odnést na svých ramenou. Jedna babička si zapomněla označit ovce a teď pobíhá po ohradě a hledá ty svoje, hladí je, značkuje si je zelenou barvou. Konečně jsou všechny pohromadě. Až se všichni trochu uklidní, odvede je první vylosovaný do hor na pastvu. Po ovcích se celá procedura opakuje i s jehňaty, ta však budou v salaši na pastvě zůstávat po celou sezonu. Ovce se večer seženou dolů, kde se podojí, a hned se začne připravovat sýr.
JAKO CHÁN V RÁJI
Do hor vyrážíme i my. Z vesnice vede nahoru kamenitá cesta. Místní po ní chodí pěšky nebo jezdí na koních, cestu si zpříjemňují popěvky. S motykou na rameni každý den dva až pět kilometrů ke svým malinkatým políčkům. Ta si tady nahoře dělají, takřka kde se jim zlíbí. Je to dřina. Doplahočit se sem, pak vyrvat drny a odstranit kameny. A aby ze země vůbec něco vzešlo, přihnojovat koňským trusem.
Vysoko na kopci buší nádherná sedmdesátiletá žena do země rytmicky svou motykou. “Máte u vás v Čechách demokracii? Tak se podívejte, co nám tahle demokracie udělala. Musíme se dřít s motykami, dřív na to byly traktory,” nostalgicky vzpomene na “zlatou” dobu socialismu a pokolikáté už se sehne, aby vyhodila další kámen. S ohromným balvanem jí musí přijít na pomoc manžel. Deset minut gymnastiky s dvoumetrovým železným páčidlem, a šutr je venku. O krůček dál k políčku na sadbu brambor. Pak ho ještě oplotit nízkým plůtkem, aby všechna ta námaha nepřišla kvůli divé zvěři (hlavně divokým prasatům) nazmar.
Zastavujeme se pod rozkvetlou švestkou a kocháme se okolní krajinou. Vpravo hory, vlevo hory, zvlněné zelené moře zalesněných roklí a vrcholků (na některém z nich se kdysi možná nacházel chrám boha Dionýsa), nelze je celé přehlédnout. Vysoké jedle a smrky mající větve až na zem tu voní a zelenají se spolu s borovicemi a duby, zelené jsou i louky, poseté žlutými květy. Mezi tím vším upravená malá políčka a nespočet potůčků a pramenů, skalky a skály. Nad hlavou nám krouží sokoli, k tomu bzučí včely a zpívají ptáci. “Tady budu žít do 150 let jako chán. Tohle je moje království,” říká náš mladý průvodce Ognjan.
Na okamžik mu začínám závidět. I já si tu chvíli připadám jako v ráji. Ráj díky poctivé a usilovné práci místních, což například pro Ognjana obnáší denně šest hodin sekat 2000 m2 luk. Ačkoli je podle legendy ve zdejších horách ukryta až tuna a půl zlata z místního kostela, které zde schovali Turci, nikdo je prý nehledá. Štěstí a bohatství se dá přece nacházet i jinak. Třeba v bohu. Ognjan je ho plný. Ne Alláha, ale boha křesťanského. Je jedním z deseti křesťanů, kteří v pomácké vesnici žijí, a jak sám dodává, nemají s tím žádné problémy: “Nezáleží na bohu, kterého uctíváš, ale jaký člověk jsi.” Pomáci i křesťané tu kromě víry mají mnoho společného, ať už to je minulost, tradice, jazyk nebo styl života.
V HARMONII S PŘÍRODOU
Ognjan nás vede na skálu Fat Maka, odkud je nádherný výhled na okolní krajinu. Nahoru a dolů po vyšlapaných cestičkách. “Sofiané tady tomu říkají hory, ale pro nás to jsou roviny. Na toto místo chodím každý den, denně tady nachodím desítky kilometrů.” Když vylezeme na vrchol, začíná se obloha jako včera hrozivě zatahovat. “Za chvíli je tady déšť, měli bychom jít, abychom se před ním stačili schovat,” tvrdí rozhodně náš průvodce. Poslechneme ho. Žije tady v tomhle kraji, rozumí mu, umí předvídat. Slezeme dolů a už s prvními kapkami pokračujeme stylem chůze-běh do hlubin zdejšího pralesa. Okamžitou průtrž, která se tady přežene každý den, přečkáme v jedné rokli. Střechou nad hlavou nám jsou větve a listy stromových velikánů. Posilňujeme se, stejně jako místní, chlebem a žlutým sýrem kaškaval, a zapíjíme průzračnou vodou z potoka. Po celodenním chození, které Ognjan absolvoval v tradičních seřízlých gumovkách, nám všem chutná. “Když pracuju v horách, tak je mojí jedinou stravou bochník suchého chleba,” říká náš průvodce a nám je jasné, že obyčejný sýr je dnes pro něj luxus.
Ustává déšť – je čas jít zpátky. Zase nahoru a dolů po vodou nasáklých blátivých stezkách. Potkáváme tetu s taškou hub, které tu za den nasbírala, a také Mitka, jak se vrací se svou ženou do údolí. Brambory má konečně zasazené, a tak si i po celodenní robotě oba dva pískají a zpívají. Zpívají o práci, lásce, přírodě. V písních, ve kterých je ukryta etika lidu (nepozvedneš ruku proti otci, dáš najíst chudému), si přejí dobrou úrodu, zdraví a štěstí.
Na protějším kopci pase někdo krávy. Ognjan zapíská, složí ruce před ústa a zvolá. Za chvíli zazní z 500 metrů vzdáleného vrcholku odpověď. S úžasem sledujeme, jak dva lidé komunikují na takovou vzdálenost. Dorozumí se bez vymožeností moderní komunikace, jako jsou mobilní telefony. Tady je nepotřebují. V těchto horách nejsou žádné rušivé vlny v éteru, tady ještě zní a je slyšet obyčejné lidské slovo.
PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ
Když seběhneme do vesnice, je už dávno po dešti. Místní se vracejí z hor, děti hrají badminton na “hlavní třídě”, kolem nich pochodují v zástupech kravky. Nechávám se strhnout hrou a jdu si s nimi zaházet létajícím talířem. Vůbec nám ani dvěma babičkám, které se k nám na chvíli přidaly, nevadí, že nám talíř občas spadne mezi kravská lejna.
Večer trávíme s novými známými opět v baru. Přišly si k nám přisednout i dvě mladé holky, nastrojené v zářivých mikinách. Jednu z nich jsme viděli ráno v gumovkách a teplákách s oslem u napajedla. V oranžové a kamarádka v růžové mikině vypadají opravdu rozkošně. Tomáš si je chce vyfotit, odbíhají pryč, aby se za chvíli vrátily s nalíčenými obličeji. Snažily se asi vypadat jako herečky, které viděly v televizi, ale realita byla úplně jiná. Celý večer jenom sedí, všemu se usmívají, ale do rozhovoru se nezapojí. Ožijí, jen když se pustí kazeťák – to nás učí tancovat současný bulharský tanec čaulgu. Naše nemotorné pohyby, zdá se, baví všechny přítomné, zvláště ti mladší se dostávají do ráže. Když však ve snaze ukázat svou světovost imitují taneční umění Michaela Jacksona s rukou v rozkroku, opouštíme barový mumraj a jdeme navštívit Ognjanovu rodinu.
Ačkoli zvenčí nevypadá prostorné třípatrové stavení nijak vábně, uvnitř nás překvapí bohatě zdobený, barvami hýřící interiér. Pokoje jsou skromně vybavené (postele, stůl, židle, kamna, skříň, nějaké police), vkusně však vyzdobené a zútulněné pokrývkami, polštářky a koberci. Přívětivost často dotváří teplá barva dřeva. Vítá nás Ognjanova matka, na sobě má typický oděv rodopských žen (u kterých se nikdy nehodnotila jen krása, ale zároveň i pracovitost – jak si vedly u přeslice, kolovratu či stavu), nezbytný šátek, zástěru, sukni, pestrobarevné punčochy a pletené střevíce s vyšívanými rostlinnými ornamenty. Trochu nám dělá práci se s ní dorozumět, mluví totiž dialektem podobajícím se ruštině a staroslověnštině, který si tu lidé předávali z pokolení na pokolení, nejčastěji formou písní a popěvků. Ty byly ostatně spolu s gajdami a kavalami v těžkých dobách poroby mnohdy to jediné, co jim zůstalo.
Poprosíme ji, jestli by nám něco nezazpívala. Nejprve se trochu stydí, ale pak bez doprovodu spustí, a to tak nádherně, až nám běhá mráz po zádech. Zvlášť při písni, kterou si Bulhaři zpívali jako svoje poslední přání, když je Turek vedl na smrt. Na závěr nám se slovy, zda nemáme hlad, nabízí jako největší vzácnost každému po hrnku domácího jogurtu.
V noci, zachumlán opět do ovčích přikrývek, přemýšlím o těchto lidech a světě, ve kterém žijí. Všichni ti ovčáci, sýraři, dřevorubci, sedláři, kováři, měditepci, soukeníci, cínaři jsou určitě silní lidé. Ne neprávem se o Rodopanech říká, že to jsou jediní praví muži v celém Bulharsku. Co všechno už zakusili – a vydrželi. Ale ani turečtí dobyvatelé, kteří sem pronikli a násilím obraceli již porobené bulharské obyvatele na muslimskou víru, nedokázali vyvrátit bulharský kmen Smoljanů, který tady žil po Thrácích, Řecích a Římanech. Přežili i ti, které sem jako “nepohodlné” posílala carská vláda do vyhnanství. Dál pěstovali obilí, kosili horské louky a hrabali seno, poráželi stromy a sváželi klády k řece po nebezpečných cestách, lovili ryby, pěstovali a navlékali tabákové listy na sušení, orali nejprve jen kovanou špicí na dřevěném pluhu, později zapřahali koně a volky, pásli ovce, vyráběli sýr, pěstovali len, vinnou révu, rajčata, kopali hlínu a vyráběli si keramiku.
Život se tu uzavřel na dlouhá staletí beze změny – do roku 1918 sem nevedla silnice, do 30. let našeho století nejezdil k jihu žádný vlak ani autobus. Rodopané byli zvyklí všude chodit pěšky. Když sem přijel první vlak, stěhovali se do klidu, dál od tratě. Čekala je vždy jen tvrdá a poctivá práce, kterou neodstranily ani výdobytky moderní civilizace. Z těch se sem dostaly za poslední desetiletí maximálně tak auta, za socialismu na chvíli nějaký ten traktor, a samozřejmě také kazeťák nebo televize. Mladí sice přičichli k “velkému světu” ve škole v Trigradu a ti odvážnější se vypravili daleko za hranice. Zdá se však, že většina jich onomu jinému světu, který občas vidí skrz televizní obrazovku, příliš nerozumí. Nechápou například, jak si lidé u nás mohou nakupovat všechny potraviny v nějakých hangárech, oni si je vypěstují sami.
“Tady budu žít jako chán do sto padesáti let,” vzpomínám na Ognjanova slova. Ten už si svůj svět vybral.
Zmalované holky nepochybně tápou, staří jsou rádi, že žijí. Nepotřebují rozumět – a žijí dlouho. Právě v Rodopech žije nejvíce stoletých občanů z celého Bulharska! Že by recept na dlouhověkost? Každého volba…
RODOPY
Rodopy nepůsobí tak monumentálně jako jiné velehory Balkánu, představují však specifický, rozlehlý a velmi komplikovaný horský systém s nesmírně krásnou přírodou, která je díky své strategické poloze minimálně narušena a pozoruhodně zachována. Víc jak ze tří čtvrtin je tvoří lesy.
Rozkládají se na bulharsko-řeckém pomezí na ploše přibližně 18 000 km² (délka 240 a šířka 100 km). Jsou velmi členité a komplikovaně uspořádané, dělí se na více horských skupin a více řad horských hřebenů. Východní část je nižší s charakterem vrchoviny a nadmořskou výškou nepřesahující 700 až 1200 m, Západní Rodopy mají skutečnou horskou morfologii. Nejvyšším vrcholem je Goljam Perelik (2191 m) v Perelickém hřebeni.
Rodopy jsou (orograficky) součástí prastarého rozsáhlého trácko-makedonského masivu, který pokrývá centrální část Balkánského poloostrova. Homér nazýval tento velký horský systém “Sněžnými horami Tráků”, Ovidius spojoval jejich jméno s legendou o pyšné lásce cara a královny, kteří se sami nazývali Zeus a Hera. Hromovládce je potrestal tím, že je přeměnil do dvou pohoří – Hemus a Rodopy. Podle jiné legendy bylo jméno Rodopy dáno jedním egyptským faraonem na počest jeho milované manželky, která se v tomto kraji narodila.
Pro pohoří jsou charakteristické komplikované systémy zaoblených i strmých hřbetů a hřebenů, soutěsek i širokých kotlin a údolí. Převládajícími horninami jsou ruly, vápence, na západě i žuly. Legendární je prý bohatství rud, které kamenité hory ukrývají. Za éry socialismu, kdy se vláda chtěla vypořádat se zaostalostí zdejších obyvatel, se zde těžilo olovo, azbest, cín, křemen, chrom.
Rodopy jsou význačným rozvodím, veškeré jejich vody patří k úmoří Egejského moře. V horách byla vybudována řada údolních nádrží a sádek na ryby.
Podnebí Rodop je výrazně pod vlivem teplého proudění vzduchu od nedalekého Egejského moře. Zimy jsou zde poměrně krátké a nepříliš mrazivé, avšak s hojností sněhu. Západní Rodopy jsou vlhčí, bohatě zalesněné listnatými a ve vyšších polohách jehličnatými lesy s příslušnou horskou faunou. Trigradská krasová oblast je jedna z největších v Bulharsku. Zde můžete objevit fantastické rokle a soutěsky, o kterých se říká, že byly místem narození bájného pěvce Orfea.
Rodopy jsou etnograficky velmi svérázné, neboť zde vedle Bulharů žijí početné komunity Turků. Koncem 17. století byli skoro všichni Bulhaři násilně poislámštěni – 80 % z nich se stalo pomáky, bulharskými muslimy. V jedné části Rodop bylo po roce 1668 rozbořeno při násilném převádění na muslimskou víru 33 klášterů a 218 kostelů. Nelehký život dal vzniknout podivuhodnému umění Rodopanů, jejichž specifický životní styl je opravdovým bohatstvím v kraji, kde se nadlouho zabydlela bída.
Symbolem Rodop jsou chaliště – sytě barevné pokrývky z ovčí vlny (Rodopanky si nepotrpí na pestrost, ale sytost barev), z nichž ty nejlepší mají vlas dlouhý 15-20 cm. V životě Rodopanů měly tyto koberce či pokrývky a přehozy vždy významné místo – ženy je chystaly na uvítanou mužům – pastevcům vracejícím se po zimě se stády od Egejského moře, pro něž byly první připomínkou domova. Ač se dříve chaliště stlávala jen o velkých svátcích, dnes zútulňují domov po celý rok. Tkají je většinou ženy, a to ručně na domácích stavech, vlna se získává z nevelkých ovcí zvláštního chovu. Ženy je také barvily a sušily pod širým nebem. V západní a střední části Rodop se vyskytuje nejčastěji barva malinová, na východě jsou barvy bledší.
Pro Rodopy jsou také typické rozmanité polštářky, pokrývky, ubrusy, běhouny, koberce z ovčí a kozí srsti, pýchou domu bývají kromě jednobarevných chališť vlněné pestrobarevné pokrývky – čergy. Široké se nazývají matky, úzké pak kuřátka nebo také louky, chleby, řasy, duhy (podle rostlinných nebo geometrických ornamentů).
Ženy kromě textilií vytvářely obřadní chleby a koláče – symboly úrodnosti – tvarované a zdobené stuhami, kvítím a ovocem, pastýři vyřezávali rukojeti čaganů, v řezbě převažují přírodní motivy. Za zmínku stojí také výrobky denní potřeby jako pastevecké zvonce nebo tepané měděné talíře a konvice. Dnes si každý nosí, co chce. Kroje se zde nosily po staletí, dnes jen při svátečních příležitostech. Rodopské kroje jsou velmi dekorativní a prý i pohodlné, v minulosti označovaly příslušnost k vesnici, k sociální skupině a postavení v rodině, ale i přibližný věk a stav jeho nositele; různé byly letní a zimní kroje. Chloubou každého muže byl v minulosti červený pás dlouhý až 8 m, ve kterém nosili vše potřebné (nůž, tabák, peníze, pistoli), typickým oděvem pak široké kalhoty (potury) – zavinuté nohavice zastrčené do pestrých ponožek, bílá košile a tmavá kazajka zdobená černým prýmkem.
