TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Vinné révy se nám urodilo a znovu máme víno sladké. Rozjasní naše oči i srdce a do žil nám nový život vlévá. To jsou slova národní hymny Slovinska, státu, kde najdete nejstarší plodící vinný keř na světě.
Přiletěl jsem den předem, chtěl jsem se před slavností trochu rozkoukat a projít si Maribor, druhé největší město Slovinska, které leží na řece Drávě. Pro představu, druhá příčka v rámci velikosti znamená město s počtem obyvatel něco přes 100 000. Pyšní se vlastní univerzitou, muzeem a galeriemi a bylo pro rok 2012 dokonce zvoleno evropským městem kultury. Bloumal jsem ulicemi a hledal místa, která jsem našel v průvodcích nebo mě na ně upozornili přátelé. Byla mi doporučena spousta věcí, od nového mostu přes kostel a sochu biskupa Martina Slomška až po největší mariborské vinné sklepy, ale zajímavé bylo, že každý bez výjimky nezapomněl podotknout, že koncem dubna roku 1941 pronesl z radnice měšťanům svůj projev Adolf Hitler. Dokonce kvůli tomu byl prý k radnici přistavěn balkon, aby bylo k měšťanům odkud promluvit.
PAMĚTNÍK
S ranním kuropěním jsem se chtěl ještě podívat na město z blízkých kopců posetých vinicemi. Ty Maribor přímo obléhají, jsou prostě všude, kam oko dohlédne. O tom se přesvědčíte, když vystoupáte o pár desítek metrů výš nad střechy domů. Mým cílem se tentokrát stal blízký kopec s kapličkou. Nahoře jsem stál ve chvíli, kdy slunce svými paprsky hladilo vrcholky Pohorje (místní pohoří). Pozoroval jsem, jak se rozpouští mlžný opar lehce halící město a stíny ustupují před přicházejícím dnem. Společnost mi v této ranní době dělali pouze místní pejskaři venčící své mazlíčky a archeologové přicházející na vykopávky v blízkosti kapličky. Můj cíl na sklonku září byl však jiný než pouze nádherné výhledy. Byla jím budova ze 16. století na levém břehu řeky nedaleko centra. Dříve byla dokonce součástí hradeb Mariboru, ale v té době neměla pro město a vlastně celé Slovinsko takový význam jako dnes. Při rekonstrukci domu si pracovníci všimli mohutného vinného keře opírajícího se o zeď. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o pamětníka z řad flóry. Na místo toho, aby rostlinu odstranili a pokračovali v práci, povolali odborníky, kteří pomocí letokruhů určili její stáří. Výsledek předčil všechna očekávání, keř je starý minimálně čtyři století. Díky svému věku byl též zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejstarší plodící vinný keř na světě. Na starých obrazech si badatelé už dříve všimli namalovaného keře, nikoho však předtím nenapadlo, že by se mohlo jednat o tutéž rostlinu.
MODRÁ KAVČINA
Dnes je slavný den, kdy Modrá kavčina, jak se prastará odrůda révy jmenuje, vydá své hrozny vinařům, a proto jsem tu. O oblíbenosti, akce svědčí hojná účast návštěvníků, kteří se tu již z rána mísí s pořadateli z vinařství Stara trta, jimž keř patří. Snažím se probojovat davem až do vinařství, ale v cestě mi překážejí zástupy lidí okukujících všudypřítomné stánky. Slavnost mi připomíná staročeské jarmarky či vinobraní, kam se sjíždějí vinaři, aby se pochlubili tím, co vypěstovali. Návštěvníci se proplétají mezi krojovanými pořadateli a aktéry slavnosti, všude je slyšet místní dechovku vyhrávající pro potěšení všech příchozích. Po nějaké době se mi podaří dostat se do nitra vinařství, kde se seznamuji s jedním z průvodců. Od něho se dozvídám, že dnes vinařský dům slouží nejen jako vinotéka a mu¬zeum nejstaršího vína světa, ale také jako turistické infocentrum. Zjistil jsem, že místní vinaři z keře sklidí ročně mezi 35 a 55 kilogramy vynikajících modrých hroznů. Vzniklé temně rudé víno se plní do čtvrtlitrových lahviček, navržených známým slovinským designérem Oskarem Kogojem. Nejsou však určeny k prodeji, ale slouží jako unikátní dárek významným návštěvám Mariboru. Svou osobní lahvičkou se může pochlubit například Arnold Schwarzenegger, ruský prezident Medveděv, a byl jí obdarován při své návštěvě i papež Jan Pavel II.
VINNÁ HYMNA
Po oficiálním zahájení celé slavnosti, při kterém zahrál a zazpíval „Hymnu staré révy“ místní mužský sbor, začne sklizeň hroznů. Je příjemné pozorovat lidi z Mariboru při zpěvu vinné hymny, je evidentní, že jsou na ni pyšní a stojí v pozoru, jako by se jednalo o hymnu státní. Hymna staré révy mi připomínala české lidové písně s jistým alpským akcentem, patrně pozůstatek z dob Rakouska-Uherska. Během slavnosti, kdy se neustále tančí, zpívá a popíjí víno, obcházím stánky se suvenýry a občerstvením. Většina nabízí obdobný sortiment, ale jeden mi přece jen uvízl v paměti. Patří recesistickému spolku s mandelinkou bramborovou ve znaku, na jejichž velké ceduli stálo „Společnost za uznání pečených brambor jako samostatného hlavního jídla“. Jejich nabídka sice byla monotématická, ale jasně daná. Škoda jen, že v době mého příchodu byli pánové více znaveni oslavou, která si ve své druhé fázi už v ničem nezadá s klasickým vinobraním, jak ho známe u nás.
