 Dogoni |
A právě vznik tohoto rozpínavé ho státu, provázený následnou islamizací, donutil některé kmeny, které se nehodlaly vzdát své víry a identity, k odchodu. Jedním z těchto vyštvaných kmenů byli i Dogoni. Tajemný kmen hledal útočiště na místě, kde by mohl být uchráněn před nájezdy všeho druhu. K tomuto účelu se ideálně hodila stolová hora Bandiagara. Dogoni zde začali budovat svá obydlí. Nejdříve ve skalních štěrbinách a jeskyních, později stavěli vesnice pod skalními převisy, které jsou dnes považované za nejpozoruhodnější v Africe. Toto jsou ale jen teorie historiků, tápajících v minulosti civilizace, která svou historii uchovávala pouze v ústní tradici v podobě mýtů. Tyto mýty jsou však natolik bohaté, zvláštní a fascinující, že mnozí experti začali mluvit o dogonské mytologii jako o mytologii typicky africké.
Dogoni mají bezesporu jednu z nejpropracovanějších tradic a mytologií v Africe, která ve své obdivuhodné celistvosti dává smysl úplně všemu, s čím se každý Dogon v životě setká. Všechno tu má své místo, svůj důvod i svůj čas. Proto jsem měl pocit, že je jejich život jedním velkým rituálem. Zásluhu na zpřístupnění dogonských mýtů, ve kterých je zachyceno komplexní filozofické a duchovní pojetí světa Dogonů, má Francouz Marcel Griaule. Tomuto muži se podařilo vzbudit důvěru Dogonů, mimo jiné i proto, že financoval stavbu přehrady v jejich hlavním městě Sangha. Při dlouhodobém soužití s nimi si M. Griaule získal sympatie tzv. Společenství masek (společenství, které má za úkol uctívání kultu mrtvých). Bylo mu dokonce dovoleno účastnit se i rozhovorů s patriarchy (rada starších v čele s hogonem). Mohl přímo u zdroje studovat tajemné příběhy, o kterých smí vědět pouze zasvěcení. Všechny informace, které získal, později zpracoval s týmem spolupracovníků. Výsledkem jejich práce byla jedinečná kniha “O bledé lišce”, která má zásadní význam pro poznání života Afričanů. Jde o jakousi “bibli” Dogonů, ve které je důmyslným způsobem zachycen příběh o procesu a smyslu stvoření života, završeného smrtí. Díky knize “O bledé lišce” je tu jistá šance alespoň částečně porozumět některým zdánlivě iracionálním jevům v chování Afričanů. Kniha objasňuje i některé nejasnosti a nepochopitelnosti, se kterými se Evropané mohou v Africe setkat. Tato kniha je o vztahu černocha k vesmíru a přírodě, ale i o člověku jak o takovém, o smyslu a struktuře společnosti. Obsahuje informace z oblasti biologie, anatomie, fyziologie, a dokonce genetiky. Rovněž pak z oblasti zoologie, geologie, ale především neuvěřitelné znalosti z astronomie. Vše je sice popsáno obrazně, symbolicky, o to však názorněji.
AMA
Jako absolutní, člověku nepředstavitelné božstvo a tvůrce všehomíra je pro Dogony Ama (do sebe sevřený). V knize “O bledé lišce” tvoří Ama svět tak, že vstupuje do vejce, které sám stvořil, aby vznikl život. Vejce bylo stvořeno ze čtyř sevřených klíčků na způsob semínka. Když se klíčky rozevřely, vznikl čtyřrozměrný prostor se čtyřmi světovými stranami a úhly. V té chvíli vznikly i čtyři živly (oheň, voda, vzduch, země), se kterými začal Ama hníst hmotu ze svého masa, špíny a slin. Tak stvořil zrníč ko stromu, první prarostliny Sene. Co zbylo mezi prsty, stalo se kořeny. Při vší té práci si Ama občas odkašlal, aby uvolnil z hrdla prach. Tak vznikla hlína a země. Funěl, a rozproudil se vítr. Odplivl si, a rozlila se voda. Nadechl se, vzplanul oheň. Kniha je psaná velice důmyslně a mnohoznačně. Po komplikovaném procesu stvoření vznikají rostliny, zvířata i člověk. Vše tu má stejnou důležitost. Vše je ve své závislosti a propojenosti harmonické. Ještě předtím, než vznikl člověk, poslal však Ama na Zem jakési mýtické polobohy. Byli to předkové lidstva. Měli podobu šesti dvojic, či jakýchsi dvojbytostí, z nichž každá měla svůj mužský i ženský aspekt.
OGO
Rozhodující úlohu v tomto příběhu hraje Ogo, jedna z těchto božských postav. Jelikož je plný netrpělivosti (nemůže se dočkat, až Ama stvoří jeho druhou polovičku), vzbouří se a začíná jednat sám. Ve své touze po osobní svobodě se chce zmocnit světa svého stvořitele a ve své nevědomosti ho začne ničit. Za to ho Ama potrestal tím, že ho zbavil dokonalosti a proměnil ho v bledou lišku. Ogův osud mi v něčem připomíná i osud lucifera. Je tu však také jedna odlišnost. Dogoni nevnímají Oga jako ztělesněné zlo, nedívají se na jeho jednání černobíle. Oceňují totiž jeho odvahu, se kterou získal nezávislost, i když si tím zkomplikoval život. Liška je činorodá a cílevědomá. Její cíle jsou však nicotné a krátkozraké. Je svobodným, osamělým štvancem, který se vzpírá světu. Jelikož se světa bojí, nehodlá se mu pokořit a uchyluje se k lstivosti a anarchii. Do světa vnáší chaos. Pro Dogony je však i chaos součástí přírody. Dokonce má i svůj produktivní význam. Proto by lišku nikdy nezatratili. Do života Dogonů přináší liška určitá znamení. Její stopy protínají osudy lidí. Prý se z nich dá vyčíst i budoucnost. Proto stojí v některých vesnicích liščí věštírny. Kolik lidskosti je v počínání Oga? Nebo “ega”? Je to individuum se všemi nedokonalostmi. Jako takový je mi však Ogo i sympatický. Připomíná mi Adama. Chápu ho a je mi ho líto pro jeho nešťastnou povahu.
NOMO
Opakem Oga, tedy ideálem, je další mytická postava – Nomo. Chce zabránit zmatku, který zapříčinil jeho bratr. Ama mu ale nařizuje, aby Oga potrestal. Nomovi je svého bratra líto, a díky svému milosrdenství porušuje svou poslušnost stejně jako Ogo. I on tudíž musí být potrestán. Proto z něho Ama udělal oběť. Roztrhal ho na kusy, oddělil od sebe obě jeho duše, mužskou i ženskou, zbavil ho obou pohlaví a každou nepatrnou částečku jeho těla naplnil novým významem, který je v mytologii vyjádřem symbolem. Všechny ty symboly tvoří dohromady komplikovaný a důmyslný celek, nastiňující obraz světa, přírody a člověka. Toto je tedy oběť, kterou Nomo musel zaplatit za své milosrdenství. Tak očistil svět od hříchu. Tímto způsobem vznikl člověk v dnešní podobě muže a ženy. Po této oběti shromáždil Ama všechny síly z Nomova těla, spojil je dohromady a naplnil jimi svět. Proto Dogoni věří, že Nomovy díly jsou ve všem, co na světě existuje. Je energií času, života a plození. Nomo je ve všem. V rostlinách, zvířa tech i lidech. Nomo je Amův posel, který učí člověka žít na Zemi. Je skutečnou modlou Dogonů. Má v sobě hodně z Ježíše Krista. Byl poslán proto, aby lidem zprostředkoval zákon.
LIDÉ Z HVĚZD?
Je těžké vyznat se v podobenstvích a symbolech dogonských legend. Mnoho lidí je interpretuje po svém. Protože jsou v nich už po tisíciletí uchovány neuvěřitelné znalosti o vesmíru, spekulují někteří badatelé s tím, že by sami Dogoni mohli být potomky vesmířanů. Údajně to i domorodci o sobě tvrdí a mají pro to řadu důkazů. Jelikož jsou však důkazy tajné, nikdo je nemůže ověřit. Kdo byl onen bájný Nomo? Archanděl? Či snad biblický Noe, který ve své arše, o které se rovněž domorodci ve svých legendách zmiňují, přistál na Bandiagaře, aby se svými syny a dcerami obnovil život na Zemi? Někteří fantasté v Nomovi vidí dokonce vesmírnou bytost z hvězdyPo-tolo (Orion B), která je souputníkem Siria. Odtud prý kdysi ve své kosmické arše ve tvaru létajícího talíře dopravil na Zemi lidi se vším, co pro svůj vývoj potřebují. V tomto případě jsou tedy Dogoni potomky bytostí z hvězdy (Bílého trpaslíka), jejíž hustota je prý podle nedávných výzkumů 50 tun na cm3. Údajně i to vše Dogoni ve svých mýtech popisují. O vesmíru mají prý tak detailní znalosti, že tím vědce doslova šokovali. Mají je skutečně od Noma? Nebo jim je podsunuli misionáři? Proč by to děl ali? Nevím. Myslím však, že jde v knize “O bledé lišce” spíš o snahu popsat a názorně vyjádřit metafyzické představy odpozorované z přírody výjimečně talentovanými a duchovními lidmi. Všechny ty pokusy o interpretace, podle mého názoru, mýtus ničí a ubírají mu na univerzalitě. Samozřejmě, dogonské masky mohou připomínat masky kosmonautů. Stačí si však zajít do Náprstkova muzea a přesvědčit se o tom, že se dá tvrdit totéž o každé druhé masce, která kdy byla Afričany vytvořena. Nechci nikomu brát jeho domněnky. Je vzrušující sestavovat si nejrůznější scénáře o minulosti a budoucnosti. Je ale problematické psát o domněnkách jako o faktech, a proto vám radím, abyste brali mé informace s rezervou. Ani já se totiž nedokážu zbavit svého evropanství. Jelikož nejsem zasvěcen, uvádím tyto informace spíš pro zajímavost. Dělám to proto, abych vás přesvědčil o tom, že je pojem afrického primitiva relativní, že v sobě africká společenství při vší své chudobě skrývají vysoký stupeň kulturnosti a civilizovano sti. Jak dokonale je v životě Dogonů propojena technika se spiritualitou. Každý úkon má hluboký význam, i když si to někteří Dogoni ani sami neuvědomují. Tito lidé mají své posvátné stromy, jejichž dřevo má určité vlastnosti a síly. Proto dělají z určitých druhů dřev specifické druhy nábytku, koryta na vodu, dveře, ceremoniální artefakty, fetiše a masky. Vše má svůj přesný funkční tvar, inspirovaný legendami. Jedním z nejposvátnějších stromů je baobab. Vypadá, jako by měl nad zemí spíš své kořeny ne ž korunu. Má neuvěřitelně tlustý kmen. Z jeho listí a plodů Dogoni dokonce připravují kaši. Jiné speciální rostliny jsou určené k pletení košíků ve tvaru Nomovy archy. Dogoni jsou obdivuhodní zemědělci. V neúrodné poušti dokáží vypěstovat rýži, boby, kukuřici a různé druhy zeleniny. Zvláštní význam má pro Dogony proso. Když leží prosná pole úhorem, pěstují na nich po, což je drobounká odrůda prosa. Po zná pouze Ama. Jeho úprava má rituální charakter. Uvnitř každého člověka je totiž uloženo osm semín ek, která vyjadřují uspořádání celého vesmíru. Člověk je tedy obrazem světa Amy, stejně tak jako je každé dítě obrazem svých rodičů. Podle seřazení semínek má každý člověk své místo na světě i ve společnosti. Konstituce semínek je dědičná, a proto existují různé kasty. Každá kasta má své zákony, práva a povinnosti. Jejich příslušníci žijí ve speciálních čtvrtích a mohou se pohybovat jen po určitých územích a ulicích. Příslušníci kast většinou nepracují na poli, protože se musí věnovat řemeslu, které je vzhledem k jejich postavení dědičné. Děti kováře mohou být pouze kováři a nesmí chodit po stezkách jiných kast. Jejich výsadou je vyrábět obřadní náčiní, ale také například motyky k obdělávání půdy. Při mých úvahách mne mnohokrát napadlo, že svým způsobem je tento pro nás tak notoricky užitý nástroj pro Dogony nástrojem rituálním. Jak chcete obdělávat svatou půdu, ze které budou klíčit posvátná semena a růst posvátné rostliny, bez lásky? Bez zvláštního napětí v srdci, které vyvolává představa to ho, že je v tom všem posvátném Nomova síla a energie? Podle mého názoru není mezi motykou a maskou velký rozdíl. I maska slouží svému účelu. Vyrobí se pro určitou speciální příležitost a po svém využití se může klidně zničit nebo prodat turistům. Maska není umělecký předmět, ale rituální nástroj k dosažení přesných cílů. Pro znalce afrického umění jsou dogonské masky (kanaga, sirige) originální tím, že mají nad částí, která zakrývá obličej, nástavec ve tvaru jakýchsi křížů připomínajících antény. Je den z křížů symbolizuje boha stvořitele, nebe a zemi, druhý kříž rotační pohyb boha, symbolizující rovněž tvořícího člověka. Jsou to masky tzv. totemické neboli nástavcové, které se používají pouze v oblastech povodí Horní Volty. Některé jiné druhy masek připomínají jakési geometrické přilby se zaječíma ušima. Musím se přiznat, že bych se nedivil, kdybych našel v některé z chýší sekerou vysekaný stůl v podobě počítače. Je toho mnoho, co o Dogonech nevíme. A ještě dlouho vědět nebudeme.
KRÁLOVSTVÍ Z HLINĚNÝCH DOMEČKŮ
Vracím se myšlenkami do Bankasu, malého městečka na úpatí Bandiagary. O půlnoci vystupuji z korby náklaďáku. Zatím si mě nikdo nevšiml. To je skvělé, musím toho využít. Strkám si ruce za triko a přes tvář si stahuji kapuci. Procházím městem, abych si mohl v poušti nikým nepozorován rozbalit moskytiéru a ulehnout. Nemají zde elektřinu, a proto po všech ulicích svítí pouze svíčky a petrolejové lampy. Kolem mihotavých světel sedí černoši. Je jim vidět jen bělmo očí, tváře mají zahalené bílými šálami. Ráno mám štěstí. Seznámil jsem se s výborným černochem z univerzity v Bamaku. Dává mi potřebné informace, nechávám si u něho všechny své věci. On mi půjčuje ukrajinu a já se mohu s kanystrem vody a bagetou na zadním nosiči vydat k Dogonům. Jízda na kole po písečných dunách není ideální, takže se začínám vztekat. Kdyby to kolo bylo moje, mrsknul bych s ním bez milosti do písku a šel dál po svých. Po sedmi kilometrech se konečně na obzoru objevuje stolová hora. Nabírám dech, házím kolo na záda a v polo běhu se pokouším vpíjet zrak do skalních převisů. Fantazie. Po dalších několika stech metrech začínám už rozlišovat desítky malinkých obdélníčků, nalepených na stěnách skal jako ptačí hnízda. Je to fantastická architektura. Každá sýpka mi připomíná pravěký lunochod. Chýše vypadají jako ledničky na nohách. Samozřejmě všechny ty tvary jsou funkční. Chýše, kurníky a sýpky uprostřed pouště stojí na kůlech proto, že když tu párkrát za rok zaprší, tak pořádně. Podle mých informací dali Dogoni této vesnici jméno Teli. Naproti mi běží černoušek. Přivádí mě k náčelníkovi, který mě s překvapivě rozzářeným úsměvem vítá. A hned mi ukazuje své království – minipalác z hliněných domečků. Jsou vyztužené vyřezávanými kůly. Dveře i všechen nábytek jsou z vyřezávaného dřeva. Vše je typicky dogonské, jak jsem to znal z knížek, kromě mrazáku. Tohle je teda síla. Od náčelníka dostávám kus ledu a za měděnou minci i jeho syna k dispozici. Nejvíce mě zajímá horní část věznice. Evidentně je nejstarší. Je postavena pod skalním převisem, který na ni vrhá stín. Je to už dávno, co ji Dogoni opustili. Můj dychtící zrak ulpívá na každé maličkosti. Ve skalních štěrbinách a kolem nich je nalepena spousta mrňavých hliněných kukaní. Nechápu, jak se do nich vešel člověk, natožpak jak v nich mohl bydlet. Později jsem zjistil, že to bývaly příbytky totemů – malých trpaslíků, podobných Pygmejům, kteří postupně asimilovali s Dogony. Všude se povaluje spousta žebříků, nádobí a nábytku, jako by tu ještě včera byli lidé. V nejvýš e položené části vesnice je hliněný domek. Na několika místech je ještě dnes vidět, že byl kdysi pestrobarevně pomalovaný. Všude kolem něj jsou na skále hlínou přilepeny lebky nejrůznějších zvířat. Možná je to místní chýše hovorů? Uvnitř není nic, jenom bílá nástavcová maska, která má prý doposud svého majitele. Za chýší jsou schody. Chystám se po nich vystoupit nahoru, ale syn náčelníka mi to zakazuje. Vedou do jeskyně, kterou Dogoni používají k pohřbívání svých mrtvých. Využívám příležitosti k tom u, abych se chlapce zeptal, jestli je možné dostat se do nejposvátnější dogonské jeskyně vysoko ve skalách, kde údajně kněží hlídají své nejcennější relikvie. Z této jeskyně je prý jako z jediného místa na naší planetě vidět hvězda Po-tolo pouhým okem. Uchovávají v ní snad některé předměty, svěřené jim samotným Nomem. Kdo ví? Černoušek mi odpovídá, že neví, kde jeskyně je. A neví to prý nikdo kromě zasvěcených.
ŽIVOT VE SKALÁCH Zmíním se už jen o jedné z vesnic. Tou je vesnice Kanicombole. Domorodci mi řekli, že byla jeden čas dokonce hlavním městem Dogonů místo Sanghy. Stejně jako Teli se i ona skládá ze dvou částí. Ta starší se táhne několik kilometrů, doslova vpresovaná do skalních štěrbin. Je neuvěřitelné, kde všude mohli lidé bydlet. V minulosti, když jim prý došla voda, museli si postavit vesnici druhou – pod skalním masivem. Uprostřed této druhé vesnice stojí mešita, uplácaná z hlíny, která je nanesena na skelet z k lacků. Její tvar je inspirován středověkými súdánskými mešitami. O kus dál stojí prazvláštní stavba, podobná obrovské hromadě bahna postavené na kůlech. Je to jistojistě chýše hovorů. V chladném stínu, který bezesporu tato střecha poskytuje, se válí deset znuděných černochů, pravděpodobně stařešinů. Někteří hrají jamky, jiní metličkami odhánějí hmyz ze svého líného těla, popřípadě spí. Je to něco jako radnice. Shromáždiště starých mužů, kde se řeší naprosto vše, co se týká obyvatel vesnice. Samozřej mě, že se klaním a usmívám. Jsem příjemně přivítán. Rozkládám své kosti na velkých pokroucených prknech a nechávám napojit svou kůži božským stínem. Ochutnávám hořký, kořeněný a hustý kefír. Poté je mi nabídnuto prosné pivo místní výroby a ražniči s gumovým masem (spíš očouzeným než opečeným). S díky přijímám a po krátké siestě se vydávám prozkoumat kastovní čtvrť. Při práci tu však nacházím pouze kováře. Jeho nářadí je velice primitivní, on sám mne však překvapuje neobvyklou zručností. No, mám před sebou ještě spoustu času. Než se vydám prozkoumat další dogonské vesnice, natáhnu se na chvíli pod jedním z nedalekých baobabů a budu pozorovat, jak dogonské ženy dřou na poli. Drazí čtenáři, kdybyste jen tušili, jak je tady pod Bandiagarou krásně.
