Bandiagarské útesy ležící v ohbí řeky Nigeru v republice Mali jsou hornatou krajinou plnou písčitých rovin, skalních útesů a pískovcových náhorních plošin. Sem zatlačili islamizovaní sousedé na tři sta tisíc Dogonů. Nepřístupnost jejich nového domova má pro ně jednu obrovskou výhodu – umožňuje jim totiž zachovat si duchovní nezávislost, odolávat islamizaci a podržet si původní svérázný světový názor i osobitou kulturu včetně tradičního řezbářství.
Dřevo, nebo lépe řečeno strom, má také zásadní význam ve vyprávění o prvních lidech. Pod strom, tedy gobu, totiž bůh otec Amma umístil všechny věci, muže, ženy a děti, které stvořil jako základ života Dogonů. Není bez zajímavosti, že jako první objekt svého životodárného tvoření si zvolil, narozdíl od křesťanského boha, ženu. Té pak vytvořil manžela. První žena se jmenovala Adama, její muž, který přišel později, se jmenoval Sama. Protože žena byla stvořena dřív než on, musel ji poslouchat.
Ze spojení prvního pozemského páru vzešly dvě děti, dcera a syn. Vyrůstaly spolu bez šarvátek a zbytečných hádek. Přes den si společně hráli, na noc uléhali na jedno lože, přesněji řečeno rohož. Jen co však začali dospívat, chlapec začal na svou sestru dorážet. A byl neodbytný a dobyvačný. Co měl taky dělat, když příroda se hlásila o své, a široko daleko na celém světě nebyla jiná dívka? Jenže sestra jeho naléhání tvrdě odmítala.
Ty tam byly poklidné hry a tiché, nevinné hrátky. Sourozenci se teď v jednom kuse přeli. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale pak jejich matka, první žena, přeci jen zpozorněla a jednoho dne na ně udeřila: “Proč se pořád přete a dohadujete? Co jste si udělali, že nedokážete spolu vycházet v míru?” Dívka, která se cítila dotčena tou výtkou, jelikož považoval za příčinu nesvárů svého bratra, se přiznala: “Přeme se, milá maminko, protože můj bratr se chce se mnou spojit, a já jsem ho odmítla.” Matka nejprve v rozpacích nevěděla, co si počít a jak odpovědět. Nakonec vyhnala dívku z rohože svého bratra: “A od dnešní noci budete spávat každý zvlášť.”
Když nastal večer toho dne, ustlala matka dívce v rohu, zatímco chlapec měl zůstat tam, kde dříve spávali společně. Aby měla jistotu, že se v noci nic nestane, neboť z vlastní zkušenosti věděla, že dívčí odmítání nemusí vždy trvat věčně, nastlala mezi obě lůžka suché listí. Pak v klidu ulehla, uši nastražené, připravená při prvním zašustění udělat nepřístojnostem přítrž.
Ale chlapec byl šikovný a hbitý. V noci se opatrně vydal k lůžku své sestry a naléhal tak něžně, že dívka nakonec souhlasila. Tak spolu spali, aniž by o tom měl kdokoliv ponětí. Ráno se pak chlapec stejně tiše a obratně vrátil na své lůžko, takže nebylo nic poznat. Přesto se matka pro jistotu zeptala své dcery, jestli u ní její bratr v noci nebyl. “Ne, nebyl,” odpověděla dívka klidně, zřejmě proto, že se jí noc líbila. Stejně lživě odpověděl i chlapec.
Druhou noc se celý výjev opakoval, ovšem s tím rozdílem, že chlapec, zřejmě spokojen s vývojem událostí, blaženě usnul v náručí své sestry a zapomněl se vrátit na své lože. Tak byli ráno objeveni a usvědčeni. “Říkala jsi,” obořila se matka na svou dceru, “že tvůj bratr jenom vyhledává spory a že je ti to nepříjemné. A teď si tu klidně ležíte spolu pohromadě jakoby nic.” Matka se na chvíli zamyslela, ale pak jen pokrčila rameny a rezignovaně mávla rukou: “Tak tedy dobrá, když vám to takhle vyhovuje, zůstaňte si tak!” A za devět měsíců porodila dívka roztomilé děvčátko.
