Category: 2009 / 07 - 08

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Odvaha, rychlost, riskování. Tyto vlastnosti udělaly z Casey Jonese hrdinu, tyto vlastnosti jej stály život. Nejslavnější strojvůdce raději porušil všechny předpisy, než by dojel se zpožděním.

A než by z vlaku řítícího se do záhuby vyskočil, tak raději svíral brzdu až do samého konce. John Luther Jones svou přezdívku zkomolením názvu města, z něhož pocházel – narodil se v roce 1863 v Cayce v Kentucky. U dráhy začínal jako telegrafista, ale už v osmadvaceti řídil vlaky na dráze Illinois Central. Koncem 19. století tratě nebyly tak nebezpečné jako o padesát let dříve, kdy vlaky napadali indiáni i banditi a do cesty se jim stavěla stáda bizonů. I tak ale byla jízda riskantní, protože většinu dlouhých tratí tvořily jednokolejové dráhy a vlak, který neměl přednost, se uklízel na dvoukolejné výhybny. Casey Jones se po takových tratích proháněl sice jako blesk, ale přesto bezpečně a vždy na čas. Přestože na železnici často jednal jako utržený ze řetězu a kvůli porušení předpisů byl za trest celkem 145 dní postaven mimo službu, tak mimo mašinu se staral o práva zaměstnanců železnic. Vyjednával pro ně kolektivní smlouvy a hlavně – přičinil se o sjednání životních pojistek, které vdovám po strojvůdcích a topičích zajistily stálý a pravidelný příjem. A často také nutný k přežití, jak měla brzy poznat i žena Casey Jonese. Bylo 29. dubna 1900, když s večerem dorazili Jones a topič Sim Webb z Cantonu do Memphisu a těšili se po dlouhé cestě do postele. Dostali ale nabídku zaskočit za nemocného kolegu, který měl odřídit osobní soupravu The New Orleans Special z Memphisu směrem na jih. Vlak měl devadesátiminutové zpoždění, což byla pro Caseyho výzva. Vyrazili. Casey jel na doraz a nebýt venku černočerná tma, tak by krajina za okny jen svištěla. Vlaku mezi Chicagem a New Orleans se přezdívalo Cannonball – Dělová koule. A Casey jeho potenciálu dokonale využil. Topič sotva stíhal přikládat, ovšem už po 240 kilometrech se podařilo hrozivé zpoždění srazit na pouhých pět minut. V tu chvíli už mohl Jones zpomalit, ale on se dál řítil kupředu rychlostí sto dvaceti kilometrů za hodinu. Před čtvrtou ranní se blížil k výhybně Vaughan, kam se snažily z hlavní koleje uhnout hned dva nákladní vlaky. Čtyři vagony se ale na vedlejší trať nevešly a zůstaly Dělové kouli v cestě. Stály navíc za dlouhou levotočivou zatáčkou, která Caseymu bránila ve výhledu. První spatřil červená varovná světla topič Sim Webb: „Můj Bože, něco je na hlavní koleji!“ Poslední slova, která si Webb pamatoval, byla „Skoč, Sime, skoč!“ Sim vyskočil z vlaku 90 metrů před srážkou. Pak už bylo slyšet jen ryčení píšťaly a kvílení brzd. Casey okamžitě spustil zpětný chod a zázračně zpomalil rozjetý vlak na poloviční rychlost, čímž zachránil cestujícím životy i zdraví. Sám však s lokomotivou prolétl třemi vagony a zastavil se až v půli čtvrtého. Zde skonal. Následující dny přinášely noviny zprávy o železničním neštěstí, které si jen díky neohroženému strojvůdci vyžádalo jedinou oběť. Z prvních článků se také dozvídáme skutečnou příčinu Caseyho smrti – měl proraženou lebku. Jenomže Amerika miluje své hrdiny, a tak se již brzy objevily zaručené zprávy od očitých svědků, že Casey ve zničené kabině i po smrti křečovitě svíral brzdu a táhlo od varovné píšťaly. Jedno je však jisté – Casey do poslední chvíle na mašině stál. Casey Jones po sobě zanechal ženu a tři děti. Rodina díky Caseyho životní pojistce, ale i podpoře přátel nestrádala. Vdova Jonesová se nikdy podruhé nevdala a do své smrti chodila v černém.

Pin It on Pinterest