Doktor z jadeitovych hor

V zapadlé čínské vesničce žije muž, jehož léčitelské schopnosti se staly celosvětovou legendou. Opravdu dokáže svými bylinkami vyléčit rakovinu, nebo jde jen o nafouknutou mediální bublinu? Městečko Li-ťiang najdete v nejsevernějším výběžku provincie Jün-nan jen pár desítek kilometrů od tibetských hranic. Křivolaké uličky tvořené maličkými domky s kamennými střechami se krčí pod pět a půl tisíce metrů vysokým zasněženým hřebenem Jü-lung-süe-šan, což by se dalo přeložit jako Jadeitové dračí sněžné hory. Li-ťiangem se proplétá složitý systém kanálů, které sem přivádějí vodu z horských ledovců. Celek je natolik pitoreskní, že v roce 1997 organizace UNESCO zařadila městečko do seznamu světového kulturního dědictví. Asi deset kilometrů od Li-ťiangu leží vesnice Baisha. Tvoří ji jediná rozbahněná ulice. Nic už dnes nenapovídá, že až do 13. století byla Baisha hlavním centrem království národnostní menšiny Nasi (viz také Koktejl 7/1998). Usedlí potomci kočovných Tibeťanů tu vytvořili svéráznou matriarchální společnost. Dongbové, šamanští léčitelé z kmene Nasi, si své proslulé léčitelské schopnosti zaznamenávali zvláštním obrázkovým písmem. Většina jejich starých kronik byla ale bohužel zničena za kulturní revoluce. Hlavním důvodem, proč si v Li-ťiangu vypůjčit kolo a rozjet se do Baishy, není vesnický chrám krále Mu s freskami poškrábanými bajonety rudých gard, ani pravidelné taneční večery, na kterých ženy kmene Nasi symbolicky předvádějí svou nadřazenost nad muži. Hlavní důvod má podobu staříka s bělostnou hočiminovskou bradkou, oblečeného do sepraného lékařského pláště. Muž, připomínající legendárního mudrce Lao’c, sedí na lavičce před domem, na kterém se skví ručně vyvedený nápis: „Klinika čínských rostlin v Dračích horách v Li-ťiangu.“ Čeká, až se v dálce objeví zvědaví turisté na vypůjčených bicyklech, kteří se o něm někde dočetli nebo ho viděli v televizi. Jakmile je spatří, vyskočí a už zdálky volá: „Dobrý den, hledáte mě? Jsem doktor Ho!“ HARMONIE JIN A JANG Rtuťovitý stařík počká, až slezete z kola, stiskne vám ruku a se širokým úsměvem vám ze stříbrné termosky nalije svůj speciální léčivý bylinný odvar. (Herec John Cleese z britského Monty Pythonova létajícího cirkusu to charakterizoval slovy: „Zajímavej chlápek, ale hnusnej čaj.“) Pak vás zaplaví vodopádem slov. Muž, jehož skutečné jméno zní He Shixiu, je plný nezdolné energie a má až maniakální potřebu vyprávět o sobě každému, kdo mu je ochoten naslouchat. „Umím vyléčit bolesti zubů, žaludeční nemoci, tuberkulózu, astma, vysoký tlak, srdeční nemoc, ledvinové a žlučové kameny, kožní a další choroby…“ Diagnózy sype z rukávu stylem zednického radílka z českého filmu Na samotě u lesa. „Moje léčebné postupy vycházejí z přirozených principů – používám totiž jen zcela přírodní produkty. V Číně jsme se přírodní medicínou léčili několik tisíc let a dnes se k ní lidé zase postupně vracejí. Nejdůležitější ze všeho je vnitřní rovnováha energie čchi, tvořená harmonií principů jin a jang. Když se poruší, onemocníte.“ Všichni mu říkají „doktor“, přestože medicínu nikdy nestudoval. Základy botaniky prý pochytil od přírodovědce, objevitele a fotografa Josepha Rocka. „Rostliny z Jadeitových hor zkoumal Rock asi sedmadvacet let,“ vysvětluje. „Já jsem ale svůj rodný kraj prolézal křížem krážem od mládí skoro padesát let! Na sousedech z vesnice i sám na sobě jsem postupně ověřoval zdravotní účinky dvou tisíc rostlin. Dnes jich k léčbě používám asi dvě stě. Jen škoda, že mi za kulturní revoluce rudí gardisté zabavili a spálili zápisky!“ Kdo byl jeho učitel? Američan rakouského původu Joseph Rock (1884–1962) se pod vlivem romantických snů o exotickém Východě už ve třinácti letech naučil čínsky. Jen tak, sám od sebe. Autodidaktem byl Rock i v botanice. Nedostatek formálního vzdělání mu ale nezabránil rozjet se do asijských džunglí a hor a pátrat po rostlině, která by dokázala vyléčit lepru. Do Li-ťiangu přijel poprvé v roce 1922. Pitoreskní horské městečko se mu stalo základnou, z níž podnikl řadu botanických výprav do podhůří Tibetu a odlehlých koutů jihozápadní Číny. Objevil a popsal na nich desítky nových druhů rostlin (jedna z nich, horská pivoňka Paeonia rockii, dokonce nese jeho jméno). Podle některých pramenů poslal do amerických botanických zahrad neuvěřitelných 80 000 exemplářů čínské flóry. V Li-ťiangu ale Rock především našel nový domov a přátele. Dlouhé roky tu zasvětil dokumentaci kultury kmene Nasi, která ho fascinovala svou starobylostí a poklidným způsobem života. Kromě prvního slovníku a etnografické monografie o ní napsal také řadu článků do časopisu National Geographic. Britského spisovatele Jamese Hiltona tím prý inspiroval k sepsání slavné novely Ztracený horizont (1933), pojednávající o idylické tibetské lamaserii ležící kdesi daleko od civilizace. Její šťastní obyvatelé střeží nejvyšší duchovní tajemství lidstva a dožívají se požehnaného věku několika set let. „Raději bych zemřel někde v klínu zasněžených Jadeitových hor než v osamělé nemocniční posteli,“ přál si Rock. Bohužel se mu to ale nesplnilo. Když v roce 1949 v Číně uchvátili moc komunisté, musel své zamilované horské království navždy opustit. ZROD MEDIÁLNÍ LEGENDY V polovině 80. let se v Rockových stopách vydal proslulý britský autor cestopisů Bruce Chatwin (v češtině vyšly jeho knihy Cesty písní, Utz a Návrat do Patagonie). Ve vesnici Baisha objevil staříka, který Rocka kdysi doprovázel na jeho botanických výzkumech v horách. Doktor Ho byl tehdy ještě jen vesnickým léčitelem, jakých jsou v Číně tisíce. V roce 1986 vyšel v listu New York Times článek Li-ťiang: horské království. Chatwin v něm popisoval „legendárního taoistického lékaře“ ze zapadlého koutu Číny, který zná léky na všechny nemoci. Uvedl tím do chodu mediální sněhovou kouli, na kterou se začala rychle nabalovat záplava článků, filmů, reportáží a knih. Mytický „fenomén Dr. Ho“ byl na světě. Dnes je turistickou atrakcí prvního řádu. O staříkovi s bělostnou bradkou se dočtete v průvodci Lonely Planet a návštěva jeho „ordinace“ pronikla do itinerářů západních cestovních kanceláří. Zahrál si i v cestovatelském dokumentárním cyklu Himálaj známého britského humoristy Michaela Palina (www.palinstravels.co.uk). Chatwin tedy doktora Ho „udělal“ stejně sofistikovaně, jako se vyrábějí hvězdy šoubyznysu. Legendu, která začala žít svým vlastním životem, stařík přiživuje způsobem, který by mu mohli závidět i zkušení odborníci z marketingových agentur. Stěny jeho domu jsou hustě pokryty zarámovanými novinovými články ve všech světových jazycích, jež jsou důkazem jeho důležitosti. „Napsali o mně v desítkách západních novin a časopisů, dnes už asi ve třiceti jazycích! Léčil jsem více než 300 000 lidí ze čtyřiceti zemí! A vidíš? Tohle všechno jsou pochvalné dopisy, které mi posílají vyléčení pacienti!“ – pokřikuje nadšeným hlasem a bez ptaní mi strká pod nos několik tlustých knih. Když si ho chci vyfotit, rychle se upraví v zrcadle a zaujme nacvičenou pózu profesionálního manekýna. Lehký úsměv, tajemný vševědoucí pohled do dáli… „Jezdí se k nám učit američtí studenti botaniky, ale letos v létě jsme tu měli i jednu studentku medicíny z Jižní Koreje,“ vypráví a ukazuje cedulky s přesnými vědeckými názvy rostlin v latině, čínštině a angličtině. „Podívej, tahle bylina umí odstranit bolest zubů a tahle zase neplodnost.“ Pak se vytasí s několika pořadači vizitek, pečlivě rozdělených podle jednotlivých zemí. V sekci věnované České republice se ale zatím skví jen pár kousků. Zatímco někteří kritičtěji naladění západní návštěvníci mají z té bizarní postavičky legraci, vědci prý bylinky doktora Ho pečlivě zkoumají. Klinické testy údajně prokázaly jejich schopnost zastavit rakovinu – a to i v případech, nad kterými už lékaři zlomili hůl. Doktor Ho o tom svým návštěvníkům s oblibou ukazuje potvrzení prestižní americké kliniky Mayo. Po odvysílání reportáže v pořadu ČT Objektiv mě proto o popis cesty do vesnice Baisha poprosila jedna paní z Ostravy, trpící leukémií. ČAJ NA BOLAVÁ ZÁDA Muž s image největšího čínského znalce léčivých bylin se za nimi kdysi vydával vysoko do hor a drtil je v primitivním kamenném hmoždíři. Dnes je to už jen exponát jeho svérázného medicínského muzea. Rostliny si doktor Ho raději pěstuje na zahrádce za domem a k přípravě svých čajových směsí používá elektrický mlýnek. Rostlinné drtě skladuje v moderních kyblících z červeného a modrého plastu, které představy o legendě o starobylém mudrci poněkud narušují. Zařízení jeho „kliniky“ je ale velmi skromné. Vysvětlil mi, že totiž jako taoista vyznává uměřenost, vyváženost a střídmost nejen v životě, ale i ve své ordinaci. Potom mi nabídl bezplatnou konzultaci. „Máš nějaké zdravotní problémy?“ zeptal se. Odvětil jsem, že až na občasnou ranní kocovinku mi vůbec nic nechybí. „Netrpíš třeba nespavostí, nechutenstvím nebo vysokým tlakem?“ „Ne, ale občas mě bolí záda.“ „Něco ti namíchám, ale nejdřív ti musím změřit pulz,“ řekl doktor a popadl mě za zápěstí. „V souladu s taoistickou filozofií je pro každého pacienta třeba připravit zvláštní čaj podle poměru jeho mužského a ženského principu,“ dodal. „Každý můj čaj je originál – jinak by léčba nebyla úspěšná. Stačí jen obnovit vnitřní přirozenost každého z nás, zdraví pak už přijde samo od sebe…“ Vyšetření, doprovázené frenetickým vyprávěním, netrvalo déle než dvacet vteřin. Pak doktor zadumaně pokýval hlavou a vytáhl z police čtyři plastikové kyblíčky. Nabral z nich po jedné polévkové lžíci různobarevných bylinných drtí a pomalými pohyby je obřadně promíchal. Směs, která měla odstranit následky mého věčného vysedávání u počítače, zabalil do starých novin, na které štětcem namočeným v tuši načmáral několik čínských znaků. „Třikrát denně nasypeš půl lžičky prášku do hrnečku, přeliješ vařící vodou a necháš tři minuty louhovat. Pro chuť si můžeš čaj trochu přisladit medem.“ Profesionálně odvedená show mně natolik ohromila, že jsem se ani nezeptal, jak dokázal pouhým stiskem ruky odhadnout poměr mužského a ženského principu v mém těle. A jak poznal dráhy esoterických toků kosmické životní energie, na kterou jako skeptik nevěřím? I tak jsem ale dopadl hůř než Michael Palin, u něhož doktor Ho během chvilky vyloučil zvýšenou hladinu cholesterolu, patologické změny jater a žlučové i ledvinové kameny. Co když v mém případě něco z toho přehlédl? Nebo že by o tom raději nemluvil, aby mě nevystrašil?! Zmohl jsem se jen na zcela přízemní otázku, co jsem dlužen. „Dej mi tolik, na kolik si ty sám ceníš mou léčbu,“ použil doktor Ho otřepaný psychologický trik. Zavázán jeho velkorysostí jsem samozřejmě zaplatil víc, než kdyby si řekl o přesnou částku. Před domem zatím zastavila dvojice západních batůžkářů na vypůjčených bicyklech. Zvědavě si prohlížejí nápisy na zdech a nástěnky s vybledlými články a fotografiemi. „Dobrý den, hledáte mě?“ zvolal stařík, nasadil široký úsměv a vyběhl ven. „Ano, jste tady správně, jsem doktor Ho! Tak copak vám chybí?“ VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVILA? Odsoudit doktora Ho jako vypočítavého šarlatána je velmi snadné. Některé jeho bylinky ale zřejmě opravdu léčí, přinejmenším běžné nemoci, jako je třeba nachlazení. Pro obyvatele okolních vesnic navíc jeho „ordinace“ představuje jedinou dostupnou zdravotní péči. Návštěvu nemocnice v nedalekém Li-ťjangu si totiž může dovolit jen málokdo. Západním pacientům pak doktor Ho nabízí něco, na co už bohužel v naší odlidštěné moderní medicíně nezbývá čas: laskavý osobní přístup, který za nemocným nevidí jen učebnicovou diagnózu, ale konkrétního člověka. A také naději, že tajemná síla přírody dokáže zázraky. Je proto vlastně jedno, jestli jsou jeho čaje zázračné, nebo ne. Přirozenou součástí jejich uzdravující síly je i sugestivní legenda. Otázkou ovšem zůstává, jestli víra dokáže vyléčit rakovinu. Mimochodem: záda mě po čaji z Jadeitových hor opravdu přestala bolet. Tedy až do chvíle, než jsem po návratu z Číny zapnul počítač.