V ŘÍJNU TOMU BUDOU TŘI ROKY OD CHVÍLE, KDY SE PODAŘILO PO DLOUHÝCH SEDMDESÁTI DNECH VYTÁHNOUT ZASYPANÉ HORNÍKY Z CHILSKÉHO DOLU. JAK SE SROVNÁVAJÍ S TÍM, ŽE SE Z NEZNÁMÝCH HAVÍŘŮ STALI NA CHVÍLI GLOBÁLNÍMI CELEBRITAMI.
TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR
Snad aby mi dokázal, že za poskytnutí rozhovoru od novinářů žádné peníze nechce, odmítá chilský horník Yonni Barrios, jehož záchranu ze zasypaného dolu San José před třemi lety sledoval celý svět, pozvání na oběd. Dokonce i v kavárně, kde spolu mluvíme, sedí na sucho. Během interview neustále žmoulá papírový ubrousek a občas mu při vzpomínkách zvlhnou oči.
„Na internetu se třeba prodává jedna naše lampa za deset tisíc dolarů. Ale já si všechny svoje věci dobře schovávám, abych je jednou dal muzeu,“ říká třiapadesátiletý bezdětný muž, aby ukázal, že na svém příběhu nechce vydělávat. Mnoho Chilanů si totiž myslí, že třiatřicítka zasypaných horníků, kteří díky štěstí a vyspělým technologiím dokázali přežít sedmdesát dní v dole, zpeněžili svoji smůlu.
PŘÍPRAVY NA SMRT
Ale Barrios vypráví jiný příběh. Po dvou letech po záchraně se rozešel se svou partnerkou, a tak nemá kde bydlet. „Vlastním dodávku a v ní žiji. Tak vidíte, jak jsem bohatý. Mám jen speciální důchod od státu, který dostal každý, a pak vlastní soukromou penzi. Nestačí to k životu, takže si přivydělávám jako řidič a rozvážím zboží,“ vypráví.
Pořád je na tom lépe než dva jeho kolegové, kteří po záchraně upadli do drogové závislosti. Nebo další, který se přes prožité trauma musel vydat za prací znovu do šachty. „Já se tam nikdy nevrátím. Moje penze má podmínku, že už v dolech nesmím pracovat,“ říká k tomu Barrios. Horníka dělal od roku 1978, kdy musel kvůli pomoci rodině přerušit svá studia elektromechaniky. Naučil se navrtávat skálu a umisťovat do ní výbušniny, takže platově patřil mezi havířskou elitu v severochilském Copiapó.
Chlapík, kterému mobil zavěšený na krku zakrývá řetízek s křížkem, vzpomíná na první dny po zasypání: „Nejdříve jsme měli naději, ale po deseti dnech už jsme byli tak zesláblí, že jsme se nedokázali ani zvednout. Bylo hrozné vedro, kolem třiceti stupňů, a vzduch byl nepříjemně vlhký. V duchu jsme se připravovali na smrt.“ Už jim došly veškeré zásoby, o které se mezi sebou dělili. Ale naštěstí na ně narazila sonda, kterou záchranáři navrtávali do země, aby se zjistilo, zda někdo přežil. Byli 720 metrů pod povrchem. Bylo potřeba rychle vyvrtat nouzovou šachtu, kterou je vytáhla ven speciálně vytvořená kabinka. Do té doby však museli čekat. Jejich věznění trvalo dohromady sedmdesát dní. Přestože dostávali z povrchu jídlo, medikamenty, hygienické prostředky, oblečení a zprávy od příbuzných, nebyla to žádná selanka. Například Barrios zhubl osmadvacet kilo. To mě zmátlo, když jsem v Copiapó čekal na náměstí před kostelem na štíhlého černovlasého muže. Jeho vzhled jsem znal z fotek bezprostředně po záchraně, jenže horník od té doby kila zase nabral a navíc zešedivěl. „Složení jídla volili doktoři nahoře, nemohli jsme si určovat jídelníček,“ říká ke stravě Barrios. Poprvé za celý dvouhodinový rozhovor se zasměje, když u něj ověřuji informaci, že kvůli špatnému jídlu hrozili záchranářům protestní hladovkou. „Myslíte, že by někdo, kdo sedmnáct dní neměl vůbec žádné jídlo, dokázal držet hladovku?“
PRÁVĚ VČAS
Odmítá to, co prezidentovi Piñerovi předhazuje řada Chilanů. A sice, že záchranné práce zdržoval, aby mohl dál nabírat body v průzkumech popularity. „Ani jsme si nemysleli, že nás vytáhnou tak brzy. Čekali jsme to až v listopadu nebo prosinci, ale to už by nás vyšla možná jen polovina,“ říká Barrios a připomíná, že je ohrožovala neznámá kožní nemoc.
„Nahoře byli ti nejlepší dermatologové naší země, kteří nám předepisovali prášky a krémy, ale nic nezabralo. Na stropě byly rozlezlé houby, jejichž části na nás padaly. Bylo to jako déšť z jehliček, které se nám zabodávaly do kůže a pak svědily. Někomu dělaly puchýřky a záněty. S vysokou teplotou kolem by byla z toho mohla být brzy gangréna. Vytáhli nás právě včas,“ vypráví muž, který se při rozdělování úkolů v podzemí přihlásil o roli lékaře.
Měl co na práci. Ostatní prohlížel a pak jejich stav konzultoval s doktory nahoře. A to nejen fyzický, ale i psychický. Nejmladší ze skupiny trpěl různými představami. Třeba si vsugeroval, že ho svědí celé tělo, nebo že nemůže dýchat. Velké problémy dělaly i zuby. „Dokonce nahoře zvažovali, že mi pošlou náčiní, abych je vytrhl. Ale zamítli jsme to, bylo to kvůli špatným podmínkám pro hojení příliš riskantní,“ vypráví o své medicínské zkušenosti. Řešil i vzhledem k podmínkám dosti bizarní stížnost. „Asi po měsíci se Mariovi Sepúlvedovi zdálo, že ztrácí chuť na sex. Ptal se odborníků nahoře, jestli to tak zůstane navždy a zda budeme schopni intimně žít s našimi ženami. Ale doktoři s nápadem poslat nám dolů nafukovací pannu nesouhlasili, protože by nás to mohlo rozhodit.“
Kvůli obavám, starostem o druhé a své lékařské zodpovědnosti velmi špatně spal. Díky tomu má ale prý větší přehled o dění v šachtě než ostatní. Je vidět, že se v rozhovoru nechce dotknout svých kolegů, které většinou až do zasypání nijak moc neznal. Chvilku proto říká, že vztahy měly výborné, aby o pár minut později přiznal, že to byly těžké dny i proto, že mnozí z dalších horníků byli líní a nechtěli si dole plnit žádné povinnosti. „Třeba Bolívijec (jediný cizinec mezi třiatřiceti muži – poz. red.) nedělal nic, šéf směny Urzúa nedělal nic a pár dalších rovněž. Ostatní se rozdělili na tři směny, aby byl stále někdo přes sondu v kontaktu s povrchem,“ vypráví s tím, že se „dříči“ snažili být k „flákačům“ tolerantní a nehádali se, aby už tak dost těžkou situaci ještě více nekomplikovali. Nedivím se tedy, když říká, že žádné velké přátelství se mezi havíři nevytvořilo. „Byly to vztahy z nutnosti, které po záchraně už nejsou tak důležité,“ říká svým tichým drmolivým hlasem, takže už po několikáté musím ověřovat, zda jsem mu rozuměl dobře.
NA POVÍDÁNÍ NEBYL ČAS
Je to těžko představitelné, ale podle Barriose při sedmdesáti dnech pod zemí na nějaké povídání s ostatními nebyl čas. Raději se věnoval psaní příbuzným. „Dopisy od nich byly dopředu cenzurované od negativních informací, aby nenabourávaly našeho ducha. Cenzurované třeba byly i noviny, které nám posílali. Chyběly v nich celé stránky. Dole jsme měli i projektor, na kterém jsme si pouštěli zprávy, ale také byly neúplné včetně dění kolem naší záchrany. Začali jsme to reklamovat. Chtěli jsme vědět, na čem opravdu jsme,“ říká k tomu.
Sám musel řešit palčivou situaci na povrchu, o které s gustem informovala média na celém světě. Barriosovy partnerky se dohadovaly, která vlastně má právo být s ním v kontaktu. „Předně není pravda, jak se psalo, že má žena nevěděla o existenci mé milenky. Kdybych umřel, byla by to z právních důvodů pochopitelně manželka, která by dostala odškodnění a podobně. Ale ve chvíli, kdy se ukázalo, že jsme v pořádku a že nás zachrání, měla odejít a ke komunikaci pustit mou partnerku. Musel jsem si ji zespoda vyžádat mé manželce navzdory.“
Ptám se ho, zda se v této extrémní situaci dozvěděl i něco sám o sobě. „Ano, ale nebudu vám to říkat. Je to dost komplikované a soukromé. Kdo dole nebyl, nepochopí to,“ utne debatu. Jako největší defekt, který si z nedobrovolného pobytu pod zemí odnesl, vidí fakt, že mu začala vynechávat paměť pro dobu před srpnem 2010.
„Vzpomínky prostě najednou zmizely. V Copiapó nepoznávám lidi, které bych měl znát. Nebo jsem zapomněl číslo vlastního telefonu,“ líčí s hrůzou. Vygumované vzpomínky má i na momenty, kdy vyšel z kabinky, která ho vyvezla na povrch: „Co se pak dělo, znám jen z televize.“ Z dolu mu však schází jedno – klid. „Lidé jsou moc komplikovaní. Dřívější známí často ani nepozdraví. Závidí mi peníze, které nemám,“ stěžuje si.
GLOBÁLNÍ HVĚZDY Z POUŠTI
A také jim závidí slávu. Koho by to napadlo, že by se v Copiapó, zapadákově uprostřed prašné pouště, mohly zrodit planetární celebrity? Nicméně příběh třiatřicítky mužů, kteří čekají na vysvobození, ale přitom mohou komunikovat s povrchem, má všechny prvky bestselleru. Sice jim seshora říkali, že jejich osud vzbudil ve světě obrovský zájem, a snažili se je na to připravit, ale nebylo to nic platné.
„Nebylo dobré, co s námi udělali. První rok nás vozili z místa na místo jako loutky a my ani nechápali, co se děje. Měli nás radši nechat pár měsíců v klidu,“ říká Barrios. „Já jsem jel jen do Spojených států do pořadu CNN, ale všechny další cesty jsem odmítal. Všechno platili, ale zneužívali nás. Když někteří přijeli do Disneylandu, byla to větší reklama pro park než pro nás,“ dodává.
Od té doby zájem o zachráněné horníky už pochopitelně opadl. Nicméně jedna vlna ještě jistě přijde. Na základě jejich příběhu se totiž připravuje hollywoodský film. „Podepsali jsme kontrakt s americkým producentem. Kdy se bude natáčet, nevím. Už prý byl připraven jeden scénář, ale ten se producentům nelíbil, tak se dělá nová verze.“ Říká, že ani netuší, jaká má být osa příběhu, či kteří z třiatřicítky budou vybráni za hlavní hrdiny.
Natáčení filmu je ukázkovým příkladem toho, že stále platí demokratická dohoda z dolu. Tedy, že rozhoduje většina. „Když nejméně sedmnáct lidí hlasuje pro nějaký krok, ostatní to respektují. Právníci tak nepotřebují výslovný souhlas každého z nás. To bychom se v třiatřiceti lidech asi nikdy nedohodli,“ a podotýká, že právě advokáti jsou teď mezi horníky, kteří se rozptýlili po celé zemi, největší pojítko. Stejně postupují i v žalobách proti státu (což se Chilanům zdá jako nevděk, protože vláda na jejich záchranu utratila hodně peněz) a majitelům dolu, že jim každý svým dílem zodpovědnosti nedokázal zajistit bezpečnost při jejich práci. Bývalí zaměstnavatelé se jim za prodělané utrpení dosud ani neomluvili. „Musejí být stíháni. Nejen kvůli tomu, že důl nebyl dostatečně vybaven. Ale v prvních chvíli po neštěstí tvrdili, že nikdo v šachtě nezůstal. Dokonce jiným zaměstnancům nabízeli tisíce pesos, aby řekli, že jsme ten den nenastoupili do práce,“ posteskne si Barrios a jeho oči se v ten okamžik opět na chvilku zalesknou slzami.
