Category: 1995 / 04

Modrá planeta – skvost sluneční soustavy – je milióny let přetvářena ničivými i tvořivými pří rodními silami. Voda, vzduch, teplo a život kreslí nové a nové obrazy světa. Člověk začal zasahovat svým štětcem teprve nedávno. Nutnost a později i touha po bohatství ho často vedly k zákroků necitlivým, avšak díky odolnosti, regeneraci a přizpůsobivosti přírody zůstává na naší Zemi mnoho zákoutí nádherných a jedinečných. Patří mezi ně i nejjižnější hradba Alp, horský masiv, jehož název souvisí s materií, ze které je vytvořen – Dolomity.Samotná tvář tohoto pohoří ukazuje, jak dramatický musel být jeho vznik a vývoj. Abychom mohli sledovat celé to dějství od začátku, musíme se přenést o 225 miliónů let zpátky, na počátek období, které mělo velký význam ve vývoji života na Zemi, neboť v něm došlo k prudkému rozvoji živočichů na souši. Nese název druhohory. Kdyby byla možnost podívat se na družicový snímek Země z této doby, každý by se jistě podivil, co je to za divný svět. Všechny dnes známé světadíly totiž byly spojeny v jednom velkém kontinentu, což dokazuje jejich dnešní rozmístění a tvar.Nejsvrchnější obal naší planety – zemská kůra – není jednotlivý, ale skládá se z několika různě velkých, takzvaných litosférických desek, které jako obrovské kry plavou na polotekuté vrstvě – plášti. Jejich pohyb vedl k rozpraskání dávného kontinentu a vzájemnému vzdalování jeho součástí. Nepředstavitelné masy hmoty do sebe narážely, vzájemně se podsouvaly a díky těmto kolizím za doprovodu sopečných výbuchů a zemětřesení vznikaly nová pohoří. Zatímco na souši se proháněli první dinosauři, africký kontinent začal narážet na Evropu. Její část byla ovšem zaplavena mořem a nespočetné množství vápnitých schránek a skeletů odumřelých živočichů se stalo základem pro vznik vápenců a dolomitů.Poklidná sedimentace na ledové dno oceánu však kontrastovala s nastávajícím peklem, které probíhalo mnohem hlouběji v důsledku srážky dvou gigantů. Za nesmírných tlaků se kůra postupně deformovala. Do čerstvých trhlin pronikalo žhavé magma. Žádná hornina nevydr žela tyto podmínky. Na časové ose přibývají milióny let a na dně oceánu se vrství metry budoucích vápenců. A zároveň se na rozhraní Afriky a Evropy pomalu, ale nezadržitelně zvedá velk ý kus země. Moře začíná ustupovat rostoucí horské klenbě. Druhohory jsou u konce. Vymírají veleještěři, pravděpodobně po srážce naší planety s obrovským meteoritem, která je pomyslnou tečkou za další důležitou érou Země. A na její severní polokouli se tyčí nově zrozené pohoří – Alpy. Součástí Alp se staly i zvrásněné vrstvy mladých mořských usazenin – vápenců a dolomitů. Ty jsou dodnes neúnavně vystavovány proces ům zvětrávání. Déšť, mráz, vítr činnost řek, ledovců či vegetace – to vše se podílí na modelování krajiny. Protože vápence jsou ve vodě rozpustnější než dolomity, docházelo k rychlejšímu odnosu vápenců, zatímco dolomitové partie se obnažovaly. Tak pomalu, další desítky miliónů let, vznikalo jedno z mnoha podivuhodných míst na naší planetě. Díky poměrně vysoké soudružnosti horniny získaly Dolomity svou dnešní tvář, jejíž prom ěny jsou až zarážející. Několik set metrů vysoké skalní věže a jehly v Alpách jsou srovnatelné s podobnými útvary v Patagonii a svým seskupením často připomínají skalní města v Arizoně či Utahu. Vodopády, horská jezera a řídká vegetace dokreslují ráz krajiny. Není tedy divu, že zvláště krásné části tohoto přírodního ráje člověk prohlásil národními parky. Oblasti, jako Tre Cime di Lavaredo – tři vysoké skalní hroty těsně u sebe, Marmolada, která je s nadmořskou výškou 3342 metrů nejvyšší horou pohoří, nebo národní parky Puez či Fannes, lákají mnoho turistů i horolezců. Řada horských stezek není náročná a jejich umístění odkrývá překrásné panoramatick é výhledy i pro méně fyzicky disponované milovníky přírody.

Pin It on Pinterest