V malém hotýlku ve čtvrti Kings Cross je kolem 15. hodiny velice rušno. „Dělejte, pospěšte si, připravte se – za 10 minut se jede.” Do dvou připravených dodávek se postupně vměstnává asi 20 lidí. Z většiny čiší dost velká nervozita. Každý z nich pečlivě urovnává svůj košík či spíše proutěný koš naplněný zajímavých zbožím – suché květiny a tak zvaný pot pourri. Různých barev a hlavně vůní je nespočetně. Vyjíždíme z centra a míříme do odlehlejšího předměstí. V autě se živě diskutuje a po necelé půlhodince zjišťuji, že ještě tři další kluci vyjíždějí dnes poprvé. Národnosti jsou pestré – Izrael, Německo, Holandsko, Nový Zéland a Anglie. Důvody k těmto vyjížďkám jsou vesměs stejné – po několikaměsíčním putování kolem světa je třeba vydělat nějakých pár dolarů na další cestování. Po dvojicích si rozebíráme rajony. Poslední rady a povzbuzení. Před odjezdem jsme absolvovali čtyřicetiminutovou ukázku, co máme dělat a hlavně jak. Manažer je velice šikovný a nám nápomocný. Ale to je jen teorie. Teď tu stojím před prvním domem, prvními dveřmi a pocity jsou smíšené. Door to door jsme nikdy neabsolvoval, suché kytky vidím poprvé, australský způsob života a chování příliš neznám a angličtina není z mých nejsilnějších jazyků.No, let’s go”. Hi, I’m student from Europe traveling around the world. My name is Martin and”. Tak to takřka vždy začíná. První tři rodiny o prospěšnosti svého zboží ještě nepřesvědčuji,ale ve čtvrtém domě ano. Pak v sedmém, jedenáctém, dvanáctém a několika dalších. První den se díky kytkám a balíčkům s voňavými pot pourri setkávám asi s padesáti rodinami. Mé sebevědomí a trochu i drzost stoupá, a tak i výsledek je uspokojující. Po dvou a půlhodinovém snažení se dodávka otáčí a vracíme se do Sydney. Nastává horečné počítání a výměna pracovních zážitků. Někdy je to neuvěřitelná sranda. První den vydělávám šedesát dolarů a následující dny ukážou, zda šlo o náhodu či určité nadání pro tento nepříliš populární způsob prodeje. Takto vyjedu ještě asi pětkrát a později asi týden Australany atakuji již přímo v kancelářích Downtownu a někdy zajdu na univerzity na promoce. Po pracovní stránce se daří a po 14 dnech zaměňuji kytičky za olejové malby. Princip prodeje je víceméně stejný. Cena se však dost radikálně mění a zatímco cena květin nepřesahovala 15 dolarů, nejlevnější obraz koštuje sedmdesát pět, což je minimum.Firma nás posílá prodávat v okolí Sydney a naším výdělkem je to, co si k té ceně přirazíme. Proto se prodávajícím často stává, že se vracejí s prázdnou, a tak fluktuace je obrovská. Mě to však motivuje, neboť zde záleží na nadání, práci s lidmi, trpělivosti, přesvědčivosti a velké dávce drzosti. Obraz je umělecká práce a mě vždy bavilo činit lidi šťastnými. Na výběr jich máme asi dvacet a brzy pracuji s osvědčenou desítkou, která se mnou tráví přes padesát dnů – 4 přírodní motivy, 2 květinové, 3 francouzské motivy a jeden olej s pískem. Rychle si doplňuji potřebnou slovní zásobu týkající se umění. Hned druhý den prodávám jeden a za týden přesvědčuji sám sebe, že ty obrazy jsou pěkné. Dokonce si vybírám jeden a říkám, že je to moje dílo. S cenami nijak nepřeháním, a tak první týden ozdobím stěny devíti rodinám. Příští týden uspěji s jedním Číňanem (tento národ je velice obtížným klientem), prodávám i policistovi a hlavně jednomu chlápkovi přivítavšímu mě velice roztomilým „Fuck off mate”. O veselé historky není nouze. Snad nejlepší se přihodila Angličanovi Ianovi, když při svém debutu přišel do bytu jedné paní očividně zainteresované jeho obrazy. Důkladně si je prohlíží, vyptává se a nakonec navrhuje, že zavolá své známé shánějící dekoraci pro svůj velký dům.Angličan si spokojeně mne ruce. Avšak místo uměnímilující přítelkyně přichází rozzuřený manžel a okamžitě zamykají dveře. Takřka dochází k boxerskému extempore. Vychází najevo, že minulý týden dostali od svého syna dar k výročí svatby v podobě obrazu, který má Ian také ve své kolekci. Naše kolegyně Irka se totiž vydávala za autorku obrazu úplně na druhé straně Sydney a poměrně vysokou cenu odůvodňovala tím, že jde o originál, a navíc, že ho malovala pro svou finální zkoušku na univerzitě. Inu improvizace někdy nezná mezí. A tak nakonec Ian řeší situaci odkupem „originálu (každý z obrazů má tisíce navlas stejných originálů). K autu přichází naprosto zdrcen, neboť ve svůj první pracovní den má nezáviděníhodnou bilanci minu dvě stě padesát dolarů. Gratuluji mu ke koupi obrazu a při jeho vypravování nám smíchy tečou slzy z očí. Ale i mezi „umělci” je solidarita, a tak Irka vrací Ianovi svůj tučný výdělek. I tato příhoda svědčí o tom, že město začíná být saturováno obrazy, a proto využívám toho, že firma čas od času pořádá výlety po Austrálii, je-li dobrá parta. S Ianem a jednou jeho kompatriotkou vyjíždíme na třítýdenní pracovní exkurzi po Novém Jižním Walesu, nejlidnatějším a asi nejmajetnějším státu Austrálie. Denně jezdíme asi 150-200 km a spíme v kempingových zařízeních s vybavenými obytnými přívěsy, kterých je všude dost a v přístupných cenových relacích od 20 do 30 dolarů. Je to skvělý život a pracovně se daří. Na „venkově” jsou totiž lidé mnohem přívětivější, pohostinnější a zvědavější. Dávají nám možnost zapříst konverzaci, pro pozdější prodej tolik potřebnou.Jaký je to rozdíl proti Sydney, kde někdy po dvouhodinovém ťukání se člověk nedostane ani do jednoho domu. Zde nás často zvou dovnitř, a i když je obrazy nezajímají, tak nás pobízejí k drinku či někdy ke společné večeři. Necítím se tolik jako bloody salesman. Již několikátý den jsme v oblasti Hunterova údolí, které je nejen malebné, ale produkuje se zde velice kvalitní víno. Dvakrát se mi daří vyměnit obraz za basu tohoto moku. Ten večer i Shireen skvěle vydělává. Druhý den věnujeme poznávání romantických zákoutí a vybíráme si vhodné místo k večernímu prodeji. Je krásný slunečný den a kolem druhé hodiny odpoledne vidíme velice pěkný a velký dům a okolo několik dalších. Zastavujeme na okraji silnice a ze zadního okénka vytahujeme naše oil paintings. V dáli za zatáčkou slyším řev motoru a říkám si, že to tam nějaký makovec pořád túruje. Nevěnuji tomu více pozornosti a vyhledáváme vhodné obrazy. Najednou se otočím a vidím strašnou rychlostí jedoucí auto snad tři metry od nás. Ian instinktivně nadskakuje, já provádím skok plavmo doleva a pak slyším náraz. Shireen zůstává mezi oběma vozy. Pokládáme ji do trávy a pohled na její nohy je strašný. Hlavně nepanikařit! Utíkám shánět telefon a Ian se snaží raněnou utěšovat. Brzo je zde dost lidí a kromě tradičních čumilů jsou tu i ti, kteří nám pomáhají. První přijíždí policie, poté sanitka. Úraz je vážný, a tak potřebujeme helikoptéru. Ta přilétává za několik minut.Řidič, který vše zavinil, záchranné akce bez zájmu sleduje a i několik metrů od něho cítíme alkoholové výpary. Mám sto chutí mu dát pár přes držku a neustále se ho ptám, jak to mohl udělat. Poté letím se Shireen do nemocnice v Newcastlu. Svůj první let helikoptérou jsem si takto věru nepředstavoval. Brzo po příletu dochází k operaci a my trávíme celou noc čekáním na její výsledky. Poté čekáme na Shireenino probuzení. Její statečnost nás dojímá. Život jde však dál a my pokračujeme v cestě. V přístavu Port Macquarie vidím poprvé v životě delfíny, kteří jsou pouhých dvacet metrů od nás. Nadšeně za nimi skáču, ale moře je divoké, takže společnou plavbu s těmito nádhernými živočichy musím odložit. Nedaleko města Coffs Harbour je národní park Dorrido a v něm překrásný Rain forest. Dále na sever u nádherného, nejvýchodnějšího místa tohoto kontinentu, Byronova mysu, absolvujeme neklidnou koupel v moři, neboť zde právě před dvěma dny sežral žralok čerstvého novomanžela. Obrovského zklamání se dožívám u všemi opěvovaného surfařského ráje – Surfers Paradise. Místo něčeho romantického zde nacházím mnohé mrakodrapy, obchodní centra, prostě výplod dnešní civilizace. Majiteli hotelů či pozemků jsou převážně Japonci, pro které je Austrálie nejen oblíbeným turistickým resortem, ale i místem pro investice. Dozvídám, že na mnoha školách je zde prvním a často jediným jazykem právě japončtina. Rychle pryč odsud. Dostáváme se na Zlaté pobřeží Gold Coast, na nesčetné kilometry krásných pláží.Překračujeme hranice druhého největšího australského státu Queenslandu a v jeho hlavním městě Brisbane trávíme pouze několik hodin. Více času věnujeme městu Toowoomba nejen pro jeho malebnost (je nazýváno zelenou zahradou Austrálie), ale i pro jeho dvě šaramantní a roztomilé obyvatelky. Poté se horami vracíme za Shireen a s potěšením konstatujeme, že se jí daří o mnoho lépe. Doktoři jí dávají reálné šance, že zase bude chodit, i když na nějaké utíkání si bude muset asi rok či dva počkat. Na policii sepisujeme vše potřebné a poslední den výletu trávíme již nepracovně v horském středisku Blue Mountains. Absolvujeme několik stezek pěšky a nutno dodat, že stromy opravdu působí modrou barvou. Nejhezčím důkazem je asi skála zvaná Tři sestry (Three sisters) a majestátní Mt Solitaire. Pak opět třia půl milionová Sydney, kde se příliš nezdržuji. Firma mi vzhledem k nejlepším výsledkům svěřuje asi dvacetiletého Kingswooda, což je auto australské výroby. Rozhoduji se k dalšímu výletu, a to do Canberry, kde jsou státní úředníci velice dobrou potencionální kořistí. Na automatickou spojku si zvykám rychleji než na volant na druhé straně. Daří se mně skvěle, v jednom případě ozdobím dům hned třemi obrazy najednou a v jedné nemocnici dokonce pěti. Poslední týdenní výlet pořádám na jih od Sydney. Den odletu se neúprosně blíží, moje tříměsíční působení v této zemi se chýlí ke konci. Firma se mě sice snaží přesvědčit, abych zůstal, ale já se již strašně těším na Nový Zéland a poté hlavně do Latinské Ameriky. Ačkoli jsem zde potkal několik skvělých lidí, musím konstatovat, že většina Australanů mi připadá nezajímavá, hodně ovlivněná americkou kulturou – materialismus, individualismus, takřka neexistující všeobecná kultura, nepříliš vytříbené společenské chování.Jak ostře to kontrastuje s nedalekým Novým Zélandem či Evropou! Velkou roli zde asi hraje historie. Vždyť teprve v roce 1770 sem připlouvá James Cook a o osm let později flotila jedenácti lodí se 776 odsouzenými a deportovanými trestanci. Za trestanci sem po objevení zlatých ložisek v polovině devatenáctého století přijíždí hlavně dobrodruzi. I dnes mi to zde připadá dost divoké, ale snad i proto je pro mě Austrálie přitažlivou zemí. Australané působí spokojeným dojmem a myslím, že mají svou zem rádi. O problémech mluví pouze zřídka a jejich život se točí kolem veličin jako mít hodně peněz, co možná největší a nejmodernější vůz a dům, větší počet televizí, aby jim neuniklo nic z početných nesmyslných amerických filmů a seriálů. Po stránce sportovní je nejoblíbenější kriket a rugby. Znalosti, které nelze nijak zpeněžit, jako třeba dějiny, zeměpis, jazyk, nejsou příliš populární. Mnozí ze sedmnácti milionů nikdy nepřekročili hranice Austrálie a někdy ani svého státu či rodného města. Některé jejich reakce jsou neuvěřitelné. Jednou hovořím s majitelem obrovského domu či spíše zámečku s ohromnou zahradou. Před garáží jsou tři nablýskané mercedesy a po desetiminutovém prohlížení mých obrazů smutně říká, že si to nemůže dovolit. Ironicky říkám, že je mi líto chudých a že mu dám jeden zadarmo. Okamžitě mu zasvítí oči a ptá se, jestli si může vzít dva. Další žertovný zážitek se mi stává několik dnů před odjezdem. U jednoho člověka trávím hodně času nadarmo, a tak se ho ptám, jestli neví, zda jeho souseda nezajímá umění. On mi odpovídá, že souseda nezná, že tu bydlí teprve tři roky. O několik domů dále ukazuji obraz, na kterém se tyčí pařížský Vítězný oblouk. Pan domácí vítězoslavně bouchá do stolu a říká: „Děti, pozorně se dívejte, tam jsem byl a je to u nás v Queenslandu.” Raději nic neříkám a obraz prodávám. Jednou se rodině líbí dva obrazy, ale před koupí mě žádají, mohou-li zavolat přítele, který se v malířství vyzná. Nerad připouštím, ale zachovávám chladnou hlavu. Již se v duchu smiřuji s trapnou situací, ale nakonec si i povolaný „odborník” odváží jeden z mé kolekce. Práce na tomto kontinentu mi byla pravou zábavou a snad i z tohoto důvodu jsou mé vzpomínky na Austrálii pozitivní. Vždyť jsem tam prožil celou šestinu své cesty kolem světa, a budu-li mít možnost k návratu, why not?
Category:
1994 / 09