Text a foto Ludmila Veselá
Na celý den blokují hlavní příjezdovou tepnu vesnice Rentina davy. Řekové jsou velmi pobožní, což se projevuje na každém kroku a jejich svatí se těší velké úctě. A tady se dnes bude vynášet úžasná ikona Agii Mariny, patronky zdejší oblasti. A stát se může ještě ledacos, protože rozdávat se bude i zázračný chléb… Pravoslavná pouť ve vesnici Rentina (asi osmdesát kilometrů od Soluně a kousek od jezera Volvi) se na počest Agii Mariny koná každoročně třetí víkend v červenci. Je pohyblivý stejně jako třeba naše Velikonoce. A do Rentiny přiláká každoročně spousty věřících. Na cizince tu narazíte ojediněle a pokud ano, spíše je přilákaly rozlehlé trhy. Navíc málokdo z nich ví, co se zde vlastně děje a už vůbec ne proč. Na druhou stranu není ničím výjimečným potkat se tu s významnými řeckými osobnostmi. Není to tak dlouho, co sem například přijel populární fotbalista Zagorákis, který si mši nenechal ujít ani při reprezentačních povinnostech a „odskočil“ si do této zapadlé vesničky pro požehnání.
FOTBALISTA, JELENI A SVĚTICE Kromě několika desítek kněží z celého Řecka čeká na starodávný obřad i despotis, nejvyšší představitel pravoslavné církve oblasti. Vyvrcholením celého dne bude právě vynášení ikony Agii Mariny za doprovodu čestné gardy. Jako téměř vše v Řecku, má i tento svátek svou legendu. Pro jistotu hned dvě. První se vztahuje k samotné Agii Marině, která podělovala chudé potravinami (především chlebem, jenž hraje při oslavách hlavní roli) a sama žila v chudobě jako světice. Dnes do vesničky míří lidé proto, aby se mohli ikony během obřadu dotknout. Přijíždějí lidé z celého Řecka i z Athén, neboť se věří v uzdravující moc patronky. To mi zajímavým příběhem doložil zdejší starousedlík: „Vloni sem jeli čtyři vojáci zapálit do kostela svíčku za své blízké. Pár kilometrů odsud, na Stavrosu, havarovali, auto se vzňalo a ti, co jim pospíchali na pomoc, nevěřili, že by mohl nehodu někdo přežít. Bylo to neuvěřitelné a na první pohled nemožné, ale nikomu z těch kluků se nic nestalo. Třeba proto věří v zázračnou sílu Agii Mariny dokonce i ateisté,“ uzavírá své vyprávění Jorgos. Před dnem znovuzrození Agii Mariny se peče speciální chléb arcos, který despotis při mši posvětí a pak se rozdává všem zúčastněným. Doma si jej rodina rozdělí, aby na každého zbyl jeden díl. Tak se podle tradice udržuje zdraví všech po celý rok.
Příběh zdejšího kostela má poněkud odlišný nádech, který jen potvrzuje specifický smysl pro humor, jímž Řekové, uvyklí drsným životním podmínkám v horách, oplývají. Překlad ústního podání je následovný:
„Kdysi dávno dávno (tedy časové označení doby asi před tisícovkou let) přicházel každoročně vždy ve stejnou dobu ke kostelu z lesů statný jelen. Chvíli tu pobyl, odpočíval a pak zmizel neznámo kam. Jednou jej vesničané chytili, zabili a snědli. Kněží se velmi rozzlobili a vysvětlili jim, že to, co se stalo, přinese vesnici smůlu. Proto sloužili mše nejen za duše obyvatel vesnice, ale i za spásu zvěře v přírodě. Oblast v průběhu následujících let postihla sucha, mnoho různých neštěstí a přišlo i období nedostatku potravy. V roce 2004 se Rentinští rozhodli chybu svých předků napravit a nasadili v okolí kostela dva jeleny. K překvapení mnohých se zvířata od kostela nevzdalovala a pravidelně je bylo možné spatřit na stejných místech jako jejich legendárního předchůdce. Příliš dlouho ale tato idylka netrvala, protože symbol historie Rentiny někdo ukradl…“ Zajímalo mě, zda se krádež vyšetřovala a kdo byl viníkem, ale o tom už se se mnou nikdo nechtěl bavit, právě začalo svěcení chleba. Šla jsem si tedy za deset eur koupit ikonu Mariny, která je mi sympatická už i proto, že na všech vyobrazeních tluče kladívkem do hlavy čerta. Rázná to žena.
„EUROCESTU“ V SOLUNI NECHTĚJÍ Cestou z hor do Soluně si všímám pole tabáku, který, jak zjišťuji, je poměrně častou plodinou. Samozřejmě hned za olivovníky, vínem či kukuřicí a slunečnicí. Chci se vedle památek poohlédnout po současném životě ve městě a mám možnost v rámci zdvořilostní návštěvy průvodců navštívít oděvní firmu přímo v centru velkoměsta. Zjistit, jak je na tom pracující střední vrstva, určitě nebude od věci. Scházíme v jedné z ulic, nedaleko od přístavu, po schodech do prostor firmy o jedné vedoucí a patnácti zaměstnankyních. Provozovna se nachází pod úrovní chodníku, což samo o sobě nepůsobí příliš optimisticky, ale už jsem viděla horší pracovní prostředí. Rozhodující je, podle mě, samotná práce a peníze za ni. Stačí chvilka, a napadá mě okřídlená hláška „ještě že jsem se dobře učila“. Od šéfové Tanasii se dozvídám, že se tu specializují na výstupní kontrolu módní konfekce, která se zde mimo to ještě dožehluje, případně opraví a balí pro prodejce v Německu a Itálii. Vzhledem k levné řecké pracovní síle se zde pracuje s náročnějšími materiály, jejichž úprava by se v jiných zemích EU zadavatelům poměrně prodražila (nějak jsem si vzpomněla na ženy pracující ve zbylých českých textilkách). Dvě třetiny žen zde pracují od založení firmy, tedy asi dvanáct let. Práci potřebují a snaží se ji udržet, i když je nárazová a místo osmi hodin tu některé dny a víkendy tráví čtrnáct a více hodin. V ulicích Soluně je dnes něco přes 40 stupňů Celsia, pokud tady vůbec klimatizace je, tak naprosto nedostačující, a u žehlicího prkna je stejně k ničemu. Pobyla jsem tu asi dvě hodiny, nikdo ani na chvilku nepřerušil práci a sama Tanasia mě několikrát vyděsila, když náhle začala volat: „Grigoria, grigoria (rychle, rychle) “ . Manufaktura toho nejhrubšího zrna, napadá mě, i když jsem na vlastní kůži žádnou nezažila a jakousi představu jsem si udělala jen ve škole. Podle oficiálního sdělení si zdejší zaměstnankyně vydělají 550 eur čistého (neoficiálně je to 400), na Vánoce dostávají plat navíc (jen ty pojištěné), půl platu na Velikonoce a půl na letní prázdniny. Na nájemné vydají minimálně třetinu platu a pak následují další výrazné položky jako u nás, ovšem ve vyšších platebních třídách odpovídajících přechodu na euro. Tedy žádná sláva, řekli bychom lidově. Přesto nikde na stěnách nechybí ikony svatých, bez kterých se Řekové neobejdou, ať jsou věřící, či nikoliv.
Píši přesto, neboť v Řecku má KKE (Komunistická strana Řecka) poměrně výrazné postavení. Shodou okolností byla v ten den v Soluni vyhlášena stávka organizovaná KKE. Na létacích se objevila hesla jako „Už nikdy více práce za méně peněz“, „Neexistuje odpovědnost a dialog (vlády – pozn. aut.)“, „Za osmihodinovou pracovní dobu“. Mezi další body programu patřil požadavek minimální mzdy 1200 eur, snížení nezaměstnanosti, zastavení snižování příjmů a důchodů. Dimitris, jeden z účastníků, mi vysvětlil, že už mají dost vymlouvání se na požadavky a nařízení EU, jež se stávají dogmatem, a tak se KKE chce odklonit od všech stran, které zvolily v Řecku „eurocestu“. Abych řekla pravdu, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Ono realizovat i ty nejčistší ideje se v praxi zatím všeobecně moc nedařilo… Řadu odpovědí jsem však dostala při následujícím setkání. ČEKÁNÍ NA ŘECKÉHO GODOTA S lékařem ze Stavrosu Angelosem Sgouromalisem jsem se setkala vlastně náhodou, když mi vybyl čas, protože jsem vzdala další pokusy setkat se s papasem (knězem) významného kostela a zajímavých postojů. I když vše bylo domluveno dlouho dopředu, na schůzky nepřišel. Jasno mi bylo po té, co mi jeho farníci vysvětlili, že nedávno proběhly v pravoslavné církvi velké personální čistky. Důvodem byl neuspořádaný život kněží (alkohol, lehké ženy, nemanželské děti). Asi o popularitu nestál…
Angelos Sgouromalis je dvaapadesátiletý uznávaný chirurg-ortoped, kterého často povolává soluňská nemocnice k vážným a komplikovaným operacím. Ve Stavrosu působí patnáct let a pět roků má otevřenu praxi všeobecného lékaře. Vedle toho vlastní vinici a pálí domácí cipuro. Manželka je neuroložka a starší syn studuje medicínu. Navíc je jeho životní postoj určitým důvěryhodným vzorkem současného Řecka.
„Praxi jsem si zařídil blízko své rodné vesničky Kallindoi. Je to kousek od Soluně, kde jsem třicet pět let působil a kam stále často dojíždím. Mohlo by vás zajímat, že v Kallindoi byla před pěti roky nalezena jedinečná makedonská hrobka – je dvoupatrová,“ vysvětlil mi, proč raději působí zde než v mnohem lidnatější Soluni. „U nás se říká, že lékař mimo nemocnici je jako ryba mimo vodu. Ale neměl jsem možnost dostat se do státní nemocnice, a tak jsem si zvolil cestu privátního lékaře. Mám rád vinice a ve městě bych své samozřejmě mít nemohl. U nás se říká, že kdo se zabývá pěstováním vína, má k němu i erotický vztah. Víno není jen práce. O svatbě funguje další pořekadlo, že jeden rok je oheň a 50 let popel. U vinic je to jiná láska, navždy. Navíc tady mě všichni znají, tak nebylo co řešit.“ Sgouromalis má bohaté zkušenosti s ošetřováním místních, turistů, i Čechů. „Mnoho Čechů, ale i Maďarů jsem ošetřoval převážně v prvním období své praxe. Nejvíce šlo o tržné rány, pohmožděniny třeba po pádu z malého motocyklu, ale problémem jsou spáleniny ze sluníčka. Je zvláštní, že i přes nekonečné opakované vysvětlování rizik se stejně turisté snaží co nejrychleji opálit, a způsobí si tak vážné zdravotní problémy. Ale chtěl bych upozornit na jeden fakt – ve smlouvách je často malým a přehlédnutelným písmem dodáno, že pojištění se nevztahuje na potíže spojené se sluncem – úžeh a úpal. Ono to pak některé pacienty poněkud překvapí a zaskočí.“ Dodal, že na vině mnoha zranění je bezstarostnost, která dovolenou a zábavu doprovází. Například k němu přišel Maďar zakrvácený od hlavy až k patě, který měl u sebe jen pět eur. Samozřejmě ho ošetřil, i když peníze nestačily ani na obvazy a Sgouromalis měl i dojem, že tu motorku, na které se vyboural, neuměl ani řídit.
Zprvu také s důvěrou ošetřoval každého a v podstatě nechával v cizích rukách rozhodnutí, zda dostane zaplaceno. Dnes už ví, které pojišťovny jsou seriozní, a které vymýšlejí byrokratické kličky, aby nemusely platit. „Ale tenhle problém je stejný v Řecku jako v Čechách,“ míní lékař.
„Vy jste komunista, že?“ napadlo mě zeptat se. „To je poměrně netradiční postoj pro lékaře…“ „Všichni doktoři by měli být komunisté,“ překvapil mě svou odpovědí. „Copak může být někdo dobrý lékař a v klidu se dívat na dítě, které má z hladu nafouklé břicho? Mám potřebu mu pomoci, odstranit příčinu důsledku. Léčím nastydlé dítě, ale ono je nastydlé proto, že nemá kabát. I u zlomené kosti se přemýšlí ekonomicky – zda draze operovat, nebo to „jen“ zasádrovat. Pracujeme běžně čtrnáct hodin denně a nemáme čas na sebe, na odpočinek, na regeneraci organismu. To ničí zdraví lidí a já jako lékař to chci změnit.“ Vysvětlil pak, že zdravotnictví je v Řecku především trh. Nemocnice v soukromých rukách a zdravotnictví je byznys poslouchající zákony trhu. Zdraví je obyčejným zbožím, což podle něj nemůže být systém fungující ve prospěch nemocných.
A jak vidí Čechy? „Na Balkáně panuje třeba názor, že všichni ze severu, takže i Češi a Němci, jsou studení. Co jsem poznal Čechy, změnil jsem názor,“ řekl. „Jsou vřelí a přátelští a je pro ně normální nosit drobné dárky. My na to nejsme zvyklí a dárky neumíme přijímat. Proti Čechům mají Řekové hroší kůži.
Tvrdím však, že každý člověk má v sobě diamant. Řek, Čech, Maďar… Někdo neopracovaný, někdo vybroušený. Poznal jsem mnoho lidí, a tak neškatulkuji. A tvrdím, že okolí tvoří nás a my tvoříme okolí.“ Sympatický doktor Kudrnatý (v řečtině Sgouromalis) mi odmítl zapózovat pro portrét. Nafotit jsem si mohla vše, i jeho palírnu cipura, ale jeho ne. Naštěstí je kopií Franka Zappy, tak není problém si jej představit… A STEJNĚ SI PŘIŠLA PŘIPÍT
Jeden z posledních večerů každé cesty by měl být tradiční. Pozvání na řecký večer do horské vesnice Arethoussa tak přišlo právě ve správnou chvíli. Večer se začíná rozjíždět, jehněčí je dobré, retsina taktéž, ale zábava v řečtině není pro mě, takže sleduji ostatní a snažím se něco vypátrat z jejich tváří a mimiky. Něco o skutečném řeckém životě. A pak ji uvidím… Neuvěřitelná stařenka s černým šátkem, vrásčitou tváří a shovívavým výrazem, že už o životě něco ví. „Mohu si udělat snímek?“ Společnost souhlasí a ta neskutečná žena mě jen sleduje usměvavýma očima. Jako poděkování přináším retsinu a nalévám podle zvyku všem u stolu. „Ne, babička nepije, nesmí kvůli zdraví. Už je jí pětaosmdesát,“ vysvětluje mi její vnučka, která přijela z Německa.
Zazní „jamas“ a najednou mi někdo ťuká do skleničky. Nepijící babička komusi sebrala retsinu a připíjí si se mnou. Mám náhle silnou potřebu vzít ji za upracovanou ruku, dotknout se jí, neboť ve mně probudila pocit sounáležitosti a pochopení. Cizí žena, cizí vesnice, cizí země… A přesto cítím, že právě teď jsem se dotkla skutečné duše Řecka. A pak jdu zcela proti svým vlastním zásadám sama tančit řecký tanec o životě, o lásce, radosti a smutku. A jde mi náramně.
