Představte si, že nasedáte do auta, jedete dlouhou štreku do Karlových Varů, kde po úmorném dni plném dotírající ruštiny, nápisů v azbuce a německých turistů zatoužíte uniknou do ticha a pohody. Vydáte se nazdařbůh cestou necestou a pak se najednou objeví varovná cedulka: Vojenský újezd Hradiště, vstup zakázán! Zvědavě zastavíte a nevěřícně pozorujete krajinu kolem. Je úchvatně zvlněná, lesy střídá nekonečná pláň a silnice se provokativně vine za horizont… Jenom kousek, podívám se jen kousek, slibujete si v duchu a opatrně sešlápnete plyn. Ohromeni tím, že vás nikdo nevidí, nesleduje, nekontroluje, pelášíte silnicí dál a dál. Nemůžete odtrhnout oči od nekonečného obzoru. Najednou překvapeně šlápnete na brzdu.
Cedule Doupov, Za ní nic – Prázdná krajina
Míjíte křižovatku, automaticky dáte přednost zprava a skoro se rozesmějete. Není komu dávat přednost, nikdo tu není. Jen polorozbořené schody vedoucí pánubohu do oken. A cedule oznamující konec vesnice. Trčí jako vykřičník. Pak v dálce zahlédnete vojenský džíp. Zazmatkujete a jako záškodník se ukryjete v lese. Čekáte katastrofu. Oprávněně. Vedle právě brzdí džíp vojenské policie…
Dramata jedno za druhým
Co lze čekat od území, vklíněného mezi Sokolovskou a Mosteckou pánev? Ticho. Bolestné, zvláštní, lákavé. Slyšíte tlukot vlastního srdce. Vedro. Mráz. Vlnobití větru. Všechno znásobeno jako ozvěnou. Kopřivy se šplhají do nebe, lesy jsou hluboké, řeky průzračné a území zrádné. Neznáte-li ho, hrozí vám, že se propadnete do dřívějších sklepů, septiků, skrýší…
Území patří Armádě České republiky. Vojenský výcvikový prostor tu vznikl v roce 1953 a dostal název podle nejvyššího bodu celého území – kopce Hradiště s jeho 934 metry nad mořem. Stojím v dnes už neexistujícím městečku Doupov (německy Duppau) a nemyslím na to, že pod mýma nohama dříme dávný střed vulkánu, celá oblast byla v třetihorách jedna velká sopka. Myslím na osud lidí, kteří měli a mají tuto krajinu rádi, se vším všudy, co k tomu patří.
Kolem roku 1930 zde žilo přibližně tisíc pět set lidí. Byl tu klid a pohoda, i když život v drsném kraji rozhodně nebyl procházkou. Kolem dokola se rozprostíraly pastviny, na kterých se popásala stáda ovcí a krav. Doupovský oves prý byl vyhlášený široko daleko, doupovské švestky a obzvlášť višně prý byly přímo báječné. Historické prameny popisují Doupov třicátých let minulého století jako máselnici Čech.
V roce 1938 ale Doupovské hory na základě mnichovské dohody obsadili němečtí vojáci. Celé území se stalo součástí Sudetské župy. V roce 1945 pak byl tento kraj svědkem dalších dramatických a vypjatých událostí – na základě Benešových dekretů tentokrát zase odcházeli sudetští Němci.
Po válce to chvíli vypadalo, že se do Doupovských hor vrací klid. Přicházeli noví osídlenci, doufali, že tu najdou domov a nový život. Osídlování však probíhalo zdlouhavě a mnohé domy začaly chátrat. Stát proto slíbil příděly půdy a opuštěné německé zemědělské usedlosti a opravdu se mu podařilo postupně nalákat nové obyvatele z Čech, ze Slovenska, Volyně a Rumunska. Stovky zbývajících domů byly zdemolovány pod pláštíkem údajné likvidace případných útočišť špionů ze Západu. Když ale stát potřeboval velký prostor pro výcvik vojáků, padlo rozhodnutí. – Bude to právě zde.
Revolta nepřišla
Pamětníků ubývá. Naštěstí existují lidé, kterým tento kraj natolik přirostl k srdci, že se rozhodli zaprášené vzpomínky oživovat. Jedním z nich je vitalitou sršící padesátník Cyril Hauptman. Založil Klub přátel města Kadaně a neúnavně pátrá po tom, jak dříve vypadal život v oblasti Doupova. V jeho nepřeberném archivu starých i současných fotografií se skutečně skrývají dějiny. Vypráví, jak při každoročním setkání přátel Doupovska málokdo z pamětníků skrývá slzy dojetí. Vrátili by se, kdyby to bylo možné? Smutně říkají, že je pozdě. Není kam. Armáda byla důsledná, co nerozjezdila kola bagrů, skončilo jako cvičný cíl vojáků…
Václav Juha dnes žije v Kadani. Do Doupova se celá jeho rodina nastěhovala v únoru 1946 a jako tehdy malý kluk měl z toho velkou radost – hlavně z okolních kopců, velkého množství sněhu a lyžování.
„…Někdy během března 1948 přišel na školu místo učitele a faráře Kebrleho pan učitel Alexandr Komaško. Byl to Rus, a když k nám přišel poprvé do třídy, měl na sobě vysoké holínky, jezdecké kalhoty, bílou vyšívanou rubašku přepásanou širokým řemenem. Zapůsobil na nás asi tak, jako by to byl člen Alexandrovova souboru po vystoupení. Neuměl příliš česky, a tak jsme mu rozuměli velice špatně. Prohlásil se profesorem matematiky a také ji spolu s geometrií a ruštinou učil na škole až do likvidace Doupova…,“ poznamenal si do svých zápisků Václav Juha. Dnes to zní jako z ukázka z nějakého filmu.
Zaujala mě vzpomínka pana Juhy na dobu před vystěhováním: „…V březnu 1953, tedy v době, kdy se již vědělo, že se Doupov bude stěhovat za účelem zřízení vojenského prostoru, byl do kinosálu dodán (omylem, či úmyslně?) východoněmecký film s názvem Odsouzená vesnice. Pojednával o západním Německu, kde Američané přikázali vystěhovat dvě vesnice, aby mohli postavit vojenské letiště. Dělníci se zemědělci protestovali a dokázali zachránit svoje vesnice. Byla to vyložená protirežimní provokace na situaci Doupovska. Mluvilo se o tom mezi lidmi, ale nedošlo k žádné reakci, protože doba byla zlá a jeden nevěřil druhému…“
Jako v pohádce
„Vojenský výcvikový prostor Hradiště vznikl na katastru bývalých obcí Tureč, Radošov, Žďár, Doupov a Bražec v roce 1953,“ upřesňuje Stanislav Stebila, tiskový mluvčí vojenské posádky Radošov. „Hlavním úkolem je zabezpečit zde polní výcvik vojsk se soudobou technikou, s nejmenšími ekologickými dopady na životní prostředí a krajinu.“
Jde to vůbec? Prostor je prioritně určen – řečí vojáků – k provádění taktických cvičení mechanizovaných jednotek, rot a čet s bojovou střelbou, k ostrým střelbám tanků a obrněných transportérů, ručních zbraní, dělostřelectva a protiletadlových prostředků všech druhů vojsk Armády České republiky a zahraničních armád. Není divu. Vojenský újezd Hradiště je jedním z největších ve střední Evropě. Zabírá plochu více jak třicet tři tisíc hektarů – takřka celou rozlohu Doupovských hor, nicméně pro vojenskou činnost je využívána zhruba třetina. Cvičí se s ostrým střelivem, což je výstraha pro nezvané. Mimochodem, pokud musí armáda kvůli bezpečnosti vetřelce přerušit výcvik, počítá si za to vysoké částky. Lidově řečeno, pokud tam vlezete, budete platit.
Nastupuji do džípu a vydávám se přesvědčit na vlastní oči, jak soužití vojáků a přírody vypadá. Mrzne, až praští, a v šíleném rachotu otlučeného džípu neslyším vlastního slova. Pak zatajím dech. Mufloni. Pelášící stádečko divočáků. Srnky. Stopy zajíců jako nepochopitelná změť jakýchsi znamení… Projíždíme vojenským prostorem téměř křížem krážem. Námraza na stromech dotváří pocit pohádkového ráje, a kdyby se teď na obzoru objevil tank, budu si myslet, že přistávají Marťané. Příroda si opravdu dokáže poradit s občasnými stopami po ocelových pásech či dělostřelectvu.
Nečekané bohatství
Nejcennější v této oblasti jsou bučiny, často ještě původního pralesního charakteru, a útvary křovinných lesostepí, pravděpodobně nejrozsáhlejší v České republice. Zdejší takzvaná ječmenková bučina je dokonce v našem státě raritou. Vše tady dostalo šanci vyvíjet se zcela přirozeným způsobem, bez negativních vlivů člověka. Tedy bez zásahů zemědělství a turistiky.
Voda je tu průzračně čistá. Jinak by zde nežila v takovém počtu střevle potoční a pstruh. Dokonce tady můžete potkat užovku stromovou, kterou už jinde v Česku možná nikdo neuvidí, nebo užovku hladkou. Naopak – když budete mít štěstí, nepotkáte zmiji obecnou. Žije zde spousta unikátních zvířat, jako třeba evropská rarita skokan ostronosý (Rana arvalis), který si v této lokalitě vysloveně libuje, nebo silně ohrožený čáp černý. Svůj klid tu našli vzácní dravci, sovy a spousta dalších ptáků.
Průzkumem bylo zjištěno, že se na území Doupovských hor vyskytuje na padesát druhů savců a přes dvě stě šedesát druhů ptáků. Je nutné cokoli dodávat?
Buková kyselka
Kdysi se tak neoficiálně nazývala zdejší proslulá minerální voda. Na konci 19. století ji nechal vzlétnout ke hvězdám zdatný obchodník Heinrich Mattoni a od té doby její obliba stále stoupá. Pramen vyvěrá u dříve krásného lázeňského městečka Kyselka, dnes už bohužel zchátralé kulturní památky, kolem které se táhne údolí bukového lesa, kam oko dohlédne, možná ještě dál. Doupovsko je přímo ideálním prostředím pro čerpání minerálních vod. Prameny totiž vyvěrají v hlubinách skal sevřených nenarušenou přírodou (Kyselka, Dolní Lomnice, Žebletín…), což se cení.
A co lidé?
Jak se mají lidé, kteří vytrvali a v současné době bydlí, žijí a pracují v okrajových částech tohoto tak trochu tajemného prostoru? Albeřice, Bražec, Bukovina, Lučiny, Svatobor…, a Dolní Lomnice. Právě tam nahlížím pod pokličku rodiny Kunešových. Stará paní mi s radostí připravuje poctivého turka a pak s manželem a dcerou okouzleně probírají staré fotografie. Proč vlastně neodešli? Podívají se s manželem šibalsky jeden na druhého a já vím, že ta otázka byla zbytečná. Seznámili se tady, prožili tu nejkrásnější i nejhorší časy, taková místa se neopouštějí jen tak.
O tom, že někteří lidé neutíkají „jen tak“, svědčí i neuvěřitelná diamantová svatba šestaosmdesátiletého Jana Řeháka a jeho o čtyři roky mladší manželky Johany. Dodnes žijí na samotě v Činově a občas tam mají pěkný mumraj. Představte si návštěvu jejich tří synů, dcery, patnácti vnoučat a dvaceti osmi pravnoučat.
V současnosti žije na území Vojenského újezdu Hradiště zhruba 600 obyvatel. Jejich život má své zvláštnosti – především nemohou volit obecní zastupitelstvo. Územní správní jednotkou tu je vojenský újezd, ne obce. Povinnosti obecního úřadu plní újezdní úřad v Karlových Varech. Vyplácí sociální dávky, vyřizuje agendu kolem občanských průkazů, ale nejen to. Zabývá se také například likvidací černých skládek, protože mnozí lidé si s odpadky hlavu nelámou.
Několik rodin se stará o chov masného herefordského skotu, který se pase volně na pastvinách s elektrickými ohradníky. Další našli uplatnění u Vojenských lesů a statků ČR. Pracovních příležitostí není v okolí mnoho, o špatném a nedostatečném systému veřejné dopravy nemluvě. Řada lidí proto raději odešla za prací převážně do Karlových Varů či jinam.
Zase na houby
Co čeká Doupovsko v blízké budoucnosti? Prozatím bude zachováno všech pět vojenských újezdů, tedy i Hradiště. Něco se však přece jen polehoučku mění. Místní obyvatelé mohou od začátku roku do míst, která nejsou přímo ohrožena dopadem munice, ale dříve byla uzavřena.
„V této chvíli se jedná o jižní část území, od konce června přibude i oblast podél západní hranice újezdu. Vybudují se cyklistické trasy, lidé budou moci jít nerušeně na houby,“ říká přednosta újezdního úřadu újezdu Hradiště podplukovník Peter Dellamária. Vzápětí ale dodává, že pozvolné zpřístupňování v žádném případě neznamená uvolnění prostoru pro masovou turistiku či jiné podobné aktivity. Bohužel. Bohudík?
Zkouším si představit nájezdy zvědavých víkendových turistů. Zmizelo by krásné ticho, vyšlapané cestičky zvěře, utajené lokality vzácných kvítků a zmizelo by zvláštní fluidum tohoto kousku země. Raději tu představu zaplaším.
Už chápu slova mého průvodce. Doupovské bahno nesundáš – ze srdce…
Co zmizelo
Celkem bylo zničeno a srovnáno se zemí: více než 2600 domů, 12 kostelů, 3 hotely, 87 hostinců, 36 mlýnů, 16 pil, několik velkostatků, 2 zámky, klášter, pivovar, lázně, bezpočet kaplí a božích muk. Beze stopy zmizelo okresní město Doupov a dalších 67 obcí, osad, okolo 40 horských samot a dvorců, to vše s celou sítí kamenitých a štěrkových silnic a horských cest. V krajině zůstaly pouze charakteristické aleje jasanů a různých ovocných stromů. Tabule označující hranice jednotlivých neexistujících obcí se změnily jen na jakési orientační body…
Lokomotiva z Doupova
Kuriozitou Doupova byla železniční doprava. V Doupově vlaky končily a musely se vracet. Jedna z lokomotiv, která jezdila po trati z Vilémova přes Radonice, Český Rohozec, Žďár a Olešku, je dodnes vystavena v Národním technickém muzeu v Praze.
Vzácné rostliny, které se nacházejí na Doupovsku
l koniklec otevřený (Pulsatilla patens), vzácná a chráněná rostlina, kterou má ve svém logu i Středisko obsluhy výcvikového zařízení Hradiště; lokality výskytu jsou místními pečlivě utajovány
l další chráněnou a velmi ohroženou rostlinou je hvozdík pyšný (Dianthus superbus L.), kterému se daří především poblíž Prachomet
l na území újezdu se vyskytuje i koniklec luční (Pulsatilla pratensis), upolín evropský (Trollius europaeus), kosatec sibiřský (Iris sibirica), třemdava bílá (Dictamnus albus), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), vstavač mužský (Orchis mascula) a mnoho dalších výjimečných rostlinek
Zvířata na Doupově
l kromě vzácných živočichů lze na okraji Doupovska volně potkat i hospodářská zvířata
l ve velkém počtu zde žije střevle potoční a pstruh
l z hadů užovka stromová (Elaphe longissima), jejíž výskyt nebyl jinde v Česku již dlouho zaznamenán, užovka hladká (Coronella austriaca)
l evropskou raritou je i skokan ostronosý (Rana arvalis), který si tu vysloveně libuje
l od 60. let tu žije silně ohrožený čáp černý (Ciconia nigra)
l odborníci tu dlouhodobě sledují populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix), který tady má ideální klid od lidí a vhodné prostředí
l dále tu žije ostříž lesní (Falco subbuteo), sýc rousný (Aegolius funereus), luňák červený (Milvus milvus)
l pozorováni byli i velmi vzácní dravci jako sokol stěhovavý, luňák hnědý či dřemlík tundrový, nejběžnějším je káně lesní l sovy jsou zastoupeny všemi běžnými druhy, nemluvě o hrdličce divodé, holubu doupňákovi či křepelce polní
