TEXT: EVA DEKANOVÁ, MICHAL DVOŘÁK
Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.
Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.
VE JMÉNU MRAZU
Konečně si přiznávám, že nejsem žádný polárník, a zamířím do tepla restaurace. Za chvíli se podává oběd. Můžeme si vybrat ze dvou severských specialit – polévky se sobím masem nebo krémové polévky lososí. Dávám přednost rybě. Chutná výborně a v kombinaci s vynikajícím finským chlebem představuje plnohodnotné polední jídlo. Začtu se do komentářů fotek, vystavených na zdech restaurace. Sampo sloužil finským přístavům v letech 1961–1987. Jeho odkaz je ale mnohem starší – své jméno totiž získal po slavném ledoborci Sampo, který byl postaven v roce 1898 a zmrzlé moře rozrážel přes padesát let. Restaurace na mě dýchne dávnými časy, od dob nejslavnějších let Sampa se interiér moc nezměnil. Na kávu odcházím do salonku, kde se k našemu stolu připojí kapitán Ruus¬kanen, aby zodpověděl desítky otázek zvídavých turistů. Kapitán vedl ledoborec Sampo zamrzlými vodami Botnického zálivu ještě dříve, než loď zakoupilo město Kemi a začalo ji využívat k turistickým účelům. „Poslední dny hodně mrzlo, a tak měly ledoborce co dělat. Několik nákladních lodí se nedostalo do přístavu, funkční ledoborce nestíhaly razit cestu a záchranné práce pokračují i dnes.“ Z úst starého mořského vlka se dozvídáme velmi zajímavé informace, které při pohledu z okna na zamrzlou nákladní loď na obzoru skládají jasnou představu o roli ledoborců v tomto koutu světa.
SPÁSA EKONOMIKY
Finsko je jedinou zemí na světě, jejíž všechny přístavy v zimě zamrzají. Během nejchladnějších období teploty na pobřeží klesají pod –30 °C, nejchladnější teplotu vůbec naměřili relativně nedávno, v roce 1999, nedaleko Kittilä (–51,5°C). Díky geografické poloze Finska závisí vývoz a dovoz zboží velkou měrou na námořní dopravě a přístavy otevřené po celý rok jsou tedy základem konkurenceschopnosti této skandinávské země. V arktických podmínkách jsou ledoborce zodpovědné za funkčnost námořní dopravy. Jejich úkolem je doprovázet námořní lodě a udržovat moře průchodné i v nejhorších mrazech tak, aby se lodě bezpečně dostaly do přístavů. V době, kdy Sampo už pomalu dosluhoval, se třetina veškeré finské námořní dopravy odehrávala v zimním období. Například během zimy 1984–1985 zaznamenaly finské přístavy 13 382 příjezdů a odjezdů zámořských lodí s celkovou hmotností nákladu 18 milionů tun. Význam ledoborců pro fungování domácího i mezinárodního obchodu je tedy zřejmý. Zima v roce 1985 byla pro posádku Sampa opravdu dlouhá. Mrazivé počasí vytvořilo nebývale silnou vrstvu ledu – v Botnickém zálivu dosahoval tloušťky až třiaosmdesáti centimetrů. Celková zamrzlá plocha, v níž tehdy finské ledoborce operovaly, dosáhla 337 tisíc čtverečních kilometrů. To je plocha téměř třikrát větší než celý Botnický záliv. Sampo a jeho sesterské lodě ale náročnou zimu zvládly a na začátku června 1986 mohly konečně zakotvit k letnímu odpočinku. Pro Sampo to však byla jeho předposlední služba pro finskou vládu.
VÍNO, ŽENY, ZPĚV
Práce na ledoborci nebyla pro padavky, o tom není pochyb. Loď byla na volném moři v extrémních podmínkách celé týdny. Venku na palubě tuhl v mrazivém větru úsměv, dole ve strojovně zase bylo takové vedro, že chlapi čas od času vybíhali jen tak v tričku na palubu, aby se zchladili. Pracovalo se ve čtyřhodinových směnách – čtyři hodiny práce, stejný čas na odpočinek. Spánek ztěžovalo ohlušující praskání ledu úpícího pod vahou Sampa. Ledoborec za sebou táhl obchodní nebo rybářské lodě, takže opatrnost a přesnost byla naprostou nutností. „Ani léta na ledoborci vás ale nepřipraví na všechny situace, které mohou při vlečení lodí v zamrzlém moři nastat. Vždy se může stát něco neočekávaného,“ napsal v úvodu svých vzpomínek A. O. Aalto, první kapitán ledoborce Sampo. A jak si námořníci na ledoborci krátili volný čas? Nejlépe četbou a psaním dopisů svým blízkým, ale ideály mají ke skutečnosti často daleko. Romantické období, kdy alkohol tekl proudem a do kajuty se občas propašovala dámská návštěva, skončilo s 60. léty minulého století. Přes¬to měli námořníci díky nadstandardním vztahům s obchodními loděmi dostatek levného pití i cigaret. Ve dnech relativního klidu pak muži hráli hokej, bruslili, nebo si na zamrzlém moři vylajnovali improvizované volejbalové hřiště. Traduje se také historka o tom, že se v jednom přístavu zúčastnili rybářské soutěže, kterou dokonce vyhráli kapitálním úlovkem. Ten však, zcela v duchu námořnického humoru, nepocházel z přístavních vod, ale z lodního mrazáku.
Před třiceti lety začala Sampu a dalším ledoborcům jeho třídy zvonit hrana. Brázda, kterou za sebou v ledu zanechávaly, byla totiž široká „pouhých“ 17,4 metru, což bylo pro nové velké obchodní lodě příliš málo. Nastal čas pro silnější, rychlejší a efektivnější ledoborce, a Sampo v roce 1987 zamířil do námořního důchodu. Svůj nový domov našel v přístavním městě Kemi, kde každý rok poskytne nevšední námořní zážitek až dvanácti tisícům návštěvníků. Protože Sampo potřebuje ke své práci led, tak jeho sezona začíná krátce před Vánoci a trvá následující čtyři měsíce. Dlužno dodat, že suchozemci nejsou pro starý ledoborec žádnou novinkou. Kromě občasných dámských návštěv totiž hostil v roce 1969 i prezidenta Senegalu.
