Napsal a vyfotografoval František Petrák S přívalem domácích klobás, řízků, uzeného a vánočních koláčů, který vás vzápětí zaplaví, se nějak poperete. Horší už je střet s nekonečnými panáky domácí kořalky cujky, jimiž horalové bombardují každou cizí tvář. Vyrazíte ráno s koledníky na bludnou cestu po vesnici? Chcete si odpoledne u kostela vyfotit vánoční maškary? Nebo si navečer jen jdete poslechnout zvuk kostelních zvonů? Neuniknete! Vesničané si vás budou podávat dům od domu, postupně vtahovat dovnitř a…
Ale proč zbytečně zacházet do detailů? Kdesi zapomenutý foťák se snímky doprovázejícími tuhle reportáž mi druhý den obětavě přinesl sám biblický král Herodes. Tím dobrým skutkem v mých očích částečně odčinil zabití neviňátek. A moje dosud asi nejstrašnější kocovina v životě? Domácí ji radikálně vyléčil dvoudeckou cujky. Amatérský kulturně-antropologický terénní výzkum je zkrátka občas tvrdá řehole.
RANNÍ MŠE
Kristovo narození se v Rumunsku slaví ve stejnou dobu jako u nás teprve od roku 1924. Před tímto datem se totiž v zemi používal juliánský kalendář, podle něhož připadají Vánoce až na začátek ledna. Teď je ale 24. prosince a ke kostelu ve vesnici Budešti se navzdory silnému mrazu už od východu slunce scházejí skupinky lidí. Na pravoslavné vánoční mši, která potrvá několik hodin, nesmí nikdo z vesničanů chybět. Kostel je plný do posledního místečka. Odlehlé vesnické společenství ještě stále dodržuje tradiční rozdělení rolí podle pohlaví. Prostor nejblíž oltáři v přední části kostela je vyhrazen mužům, zatímco ženy stojí vzadu. Děti, svobodní mladí muži a dívky sledují vánoční mši z vyvýšené galerie.
Když se po skončení mše rozezní zvony, vyjdou všichni ven a před kostelem se postaví do fronty. Hostie mají v Maramureši podobu kousků chleba. Kromě přijetí Kristova těla je Boží hod vánoční také příležitostí k políbení ikon a zaplacení církevního příspěvku. Plechové vědro se rychle plní bankovkami a mincemi.
Z kostela ale míří hned domů jen málokdo. V každé zdejší vesnici se totiž po mši koná korzo. Muži se po zasněžené návsi procházejí v bílých svátečních kožiších a kalhotách ze surové ovčí vlny. Starší ženy ke svým vyšívaným kabátům a sukním obouvají doma vyrobené ovinovací boty zvané opinči. Že vám to zní povědomě? Vzpomeňte si na staročeské opánky. Vánoční korzo dnes jen trochu zkrátí silný mráz.CO PIJÍ DRAČI? Odpoledne vyráží na bludnou pouť vesnicí skupina maškar, které ranní mši parodují. Není to žádná neúcta k tradici, právě naopak. Kristovo narození je přece radostnou událostí, kterou je třeba oslavit i nevázaným veselím. Šílenství, jež vypuká, silně připomíná tradiční český vesnický masopust, který ale začíná až na Tři krále. V Rumunsku spatříte o Vánocích velmi podobné masky a zažijete stejný výbuch spontánní radosti. Čerti samozřejmě nechybějí. Mladí muži v maskách se chovají bez sebemenšího ohledu na společenské normy. Dnes se totiž může úplně všechno. Převléct se za mladou krásnou dívku v tradičním vyšívaném šátku a sukni a svádět kolemjdoucí oplzlými gesty a vilnými říkankami. Či v masce ďábla běhat po vesnici s nůší hořícího sena na zádech. Vydávat se za turecké vojáky a hlava nehlava do sebe navzájem řezat dřevěnými šavlemi. V přestrojení za tlustého faráře za sebou vláčet po sněhu model kostelního oltáře… Rituálního znesvěcení prostě dnes nezůstane ušetřeno vůbec nic. Asi nejexpresivnější jsou masky, kterým místní říkají drači – ďáblové. Nejsou to ale čerti v pravém slova smyslu. Spíš jde o nepopsatelně děsivé mátohy, symbolizující smrtící sílu zimní přírody a její zlý, bezcitný a hubící aspekt. Beztvaré postavy od hlavy až k patě zahalené v ovčích kůžích mají králičí uši a mohutné červené jazyky. Jsou ověšené kusy hadrů, pentlí a starých kůží, zvířecími rohy, zvonci a zrcátky… Když se drači svalí do sněhu a předvádějí hromadné kopulační pohyby, nikoho to nepohoršuje. Silný mráz zahánějí maškary bizarní směsí domácí kořalky, červeného vína a cukru. Každý, koho chytnou, se s nimi musí povinně napít. Některé jejich výstupy vzhledem k vysoké hladině alkoholu v krvi vypadají na první pohled nebezpečně. Ke zranění prý ale dochází jen zcela výjimečně. V největší oblibě je dnes všechno, co dělá pořádný kravál. Rámusící kravské zvonce, ječící řehtačky, práskající biče, vybuchující petardy… Prý je to upomínka na zahánění zimních duchů, pocházející ještě z předkřesťanských dob. Vánoce jsou přece koneckonců původně pohanskou oslavou slunovratu, kterou církev kdysi jen chytře „překódovala“. A právě dnes na Boží hod se zdá, že je zima nejsilnější. Kdo ví, jestli zlo nakonec přece nezvítězí a mráz nebude trvat navždy… Dobru je proto třeba pomoci. Kdyby dnes nevyšly ven bláznivé masky, třeba by se příroda už nikdy neprobudila a jaro by nepřišlo. Maškary táhnou dům od domu a předvádějí takzvané „jocul maštilor“. Tyto scénky mají jen hrubý scénář, který se mění podle fantazie a míry alkoholu v krvi. Masky provolávají žertovné průpovídky o jednotlivých vesničanech a připomínají jim, co špatného kdy provedli. Zesměšňují, ironizují… Ale na masky se přece nikdo nemůže zlobit. Převleky totiž své nositele zbavují konkrétních jmen a tím i jakékoli odpovědnosti. To nemluví Ioan, Mihail ani Stefan ze sousedství. To mluví drači. Tradice do sebe ale postupně absorbuje i velmi moderní motivy. V opilém reji maškar nacházím třeba smrťáka s kosou, jehož převlek vznikl z plynové masky rumunské armády. Smrťákova špičatá čepice je polepena stránkami z nejtvrdších pornografických časopisů. Asi ne náhodou to byl právě rumunský religionista Mircea Eliade, kdo si jako první všiml, že náboženský prožitek vzniká z napětí mezi posvátným (sakrálním) a světským (profánním).
ZNOVUZROZENÁ KOZA Po setmění namol opilé maškary nakonec kdesi odpadnou. Dřevěné domky vesnice Budešti místo nich začínají obcházet malé holčičky v šátcích. Zpívají kolinde – koledy. Asi desetiletí chlapci v čepicích s pentlemi hrají vesničanům příběh o příjezdu tří králů. Jako výslužku dostávají drobné peníze a zvláštní vánoční koláče.
Další oblíbenou kolednickou scénkou je výstup chytrého cikána, který kupuje kozu. Cenu chce snížit o hodnotu mléka, které už zvíře nadojilo. Kozí maska má pohyblivou bradu a její spodní čelist klape tmou do rytmu cikánova zpěvu. V závěru scénky koza „zemře“, aby se znovu probudila stejně jako jarní příroda. Na koledu se ale v Maramureši na Boží hod vánoční kromě dětí vydávají i dospělí. Za zpěv pod okny sousedů jsou odměněni pozváním do vytopené chalupy. Na promrzlé koledníky čeká tanec a mísy plné vánočních dobrot. Hlavně ale nekonečné přípitky všudypřítomnou cujkou.
Bolest hlavy tak druhý den ráno máte aspoň na koho svést. Jistě za to můžou maškary! Ve starém italském dialektu přece slovo „masca“ označuje „skrytý, záludný a zlý charakter“. A kdo že vám to včera stále nalíval další a další panáky?ZAHŘÁT SE V SIGHETU Jen asi patnáct kilometrů severně od vesnice Budešti leží malé okresní městečko Sighetul Marmatiei. Obyvatelé Maramureše mu zkráceně říkají Sighet. Každý rok 27. prosince jsou jeho ulice už od rána zaplněné lidmi. Datinilor de Iarna (Festival zimních zvyků) je jednou z největších etnografických podívaných v celém Rumunsku. Slaví se už mnoho desítek let. Nikdo nepamatuje, koho a kdy poprvé napadlo setkání obyvatel celého Maramureše zorganizovat. Každá větší maramurešská vesnice sem dnes vyslala jednu nebo dvě skupiny v tradičních krojích a maskách. Více než padesát skupin během celého dopoledne defiluje pod tribunou, ze které jim mává starosta a městská rada. Projíždějí zde muži na koních a povozech bohatě ozdobených pentlemi a chvojím, procházejí tu ženy, jejichž barevné šátky, sukně a zástěry se liší vesnici od vesnice. Samozřejmě jsou tady k vidění i drači. Celé zástupy zimních ďáblů ověšených kravskými zvonci poskakují s takovým rámusem, že vám z toho bude nejmíň dva dny zvonit v uších. Každá skupina se pod tribunou na chvíli zastaví a předvede tance, písně a koledy své vesnice. Na jednom jediném místě tak můžete spatřit skoro všechny maramurešské vánoční a novoroční zvyky. Tohle není žádné umělé folklorní divadlo pro turisty, které tu ostatně potkáte jen zcela výjimečně. Pro obyvatele Maramureše je to živá současnost.
Vesnické skupiny dnes předvádějí hlavně tance, které jsou typické právě pro toto roční období. V severním Rumunsku je to speciální zimní tanec dragajka, sólový tanec barmatesk nebo tanec párů invartica. Společné jsou jim rychlé pohyby – že by proto, aby se tanečníci aspoň trochu zahřáli?ROZTOČENÁ KOLA Troubení na dlouhý bačovský roh trambica oznamuje, že pod tribunou přichází čas vánočních a novoročních koled. V maramurešských vesnicích jich znají desítky druhů. Každá koleda je ale vyhrazena jiným zpěvákům – některá dětem, jiná dospělým mužům, další zase třeba neprovdaným dívkám či starým ženám. Když koledy dozní, vymkne se už pořadatelům festival definitivně z rukou. Na náměstí a v ulicích se účinkující promísí s diváky. Všichni se chytnou za ruce a prostranství zaplní roztočená lidská kola. Kolo – právě tak se jmenuje hromadný tanec, který byl původně typický pro Ukrajinu, ležící hned za pohraniční řekou Tisou protékající městem. Dnes se už kolo tančí i v Rumunsku. Možná proto, že na rozdíl od párových tanců víc spojuje lidi.
Kolem poledne Festival zimních zvyků pomalu končí. Masky, tanečníci, zpěváci a další účinkující utečou před mrazem do místních hospůdek. Domů do svých vesnic se rozjedou až navečer. V maramurešském okresním městečku zahánění zimy utichlo, ale v okolních horách bude pokračovat až do první lednové neděle. Rumunské oslavy Vánoc totiž oficiálně zakončí až první novoroční mše.
Tradice v Maramureši
* Na rozdíl od zbytku země nepronikla do Maramureše na počátku křesťanského letopočtu dobyvačná římská vojska, a románské vlivy zde proto nevymazaly původní dácké dědictví. Etnografové dnes tuto oblast označují za „živé muzeum“, „kulturní konzervu“ či „skanzen Evropy“.
* Ve zdejších vesničkách s dřevěnými domky můžete ještě spatřit lidové zvyky s předkřesťanskými kořeny. Je to cesta proti proudu času. Na české vesnici se takhle nějak slavil Štědrý den někdy kolem roku 1800. * Do Maramureše se lze dostat z rumunského města Baia Mare, směrem k ukrajinské hranici, přes hradbu zalesněných horských hřebenů. Je to nejizolovanější a nejméně rozvinutá část Rumunska.
