Loutky v asijském divadle jsou svaté a přitom lidské, slouží k ponaučení, k zábavě i k uměleckému zážitku. Strávila jsem skoro rok na Bali, abych pronikla do jejich duší.
Sedím nad svými deníky z cesty do Indonésie a přemítám, kolika lidem asi tato země podobně přirostla k srdci. Nebude jich právě málo. Má touha po poznání kořenů umění a tradice loutkového stínového divadla jihovýchodní Asie vyústila v realizaci několikaměsíčního pobytu v ostrovní zemi, uskutečněného spolu s mou hereckou kolegyní. Poznání kultury vyžaduje hlubší výzkum, dlouhodobější pobyt v prostředí, v němž divadlo vzniká a existuje. Průlom v našem nesmělém objevování Bali nastal při setkání s populárním dalangem (loutkářem) z gianyarské oblasti. Anglicky hovořící stále mladý I Made Sidia a jeho rodina nás přijali velice pohostinně, s otevřenou náručí, věčným úsměvem a takřka každodenním pozváním na účast při nějaké slavnosti.
V indonéském loutkovém divadle tak, jak jsme jej poznaly v Boně, se využívá elektrického světla, často také projekce, světelných efektů a odrazů, taktéž zrcadlových loutek, spalovacích loutek, velkoplošných pláten a kombinace loutkového a hraného děje. Naše praktická výuka sestávala ze soukromých hodin u domácího cvičného plátna, kde jsme se mořily pevně danými pravidly pohybu loutek, kolegyně Diana se pak zapojovala i do hereckých výstupů, asistencí. Společně jsme dostaly i příležitost vodit loutky v představení pro silvestrovský večer v balijské televizi.
PRVNÍ KRŮČKY
Výuka spočívala zejména ve sledování tvůrčího procesu – můžeš se zúčastnit nebo jen přihlížet. V každém případě jsme poznaly nelehký dalangův úděl. Jeho práce s loutkami, s hlasem, rytmus udávaný nohou, to vše dává tušit dlouhodobý a intenzivní trénink. Loutkář oživující figury musí být schopen prskat jako opice, zahrát vřískající vesničanku i zlého démona. Každý z klaunů má svůj charakteristický odstín hlasu, deformovaný žvýkáním speciálního listu. Dalang je mágem loutkového představení, jako mistrný vypravěč a improvizátor přispívá ke všeobecnému veselí publika tím, že dokáže zakomponovat lokální aktuality či vesnické drby do komických scén.
Nejposvátnější a nejdůležitější balijskou loutkou je kayon. Má tvar velkého listu a jeho řezba představuje strom života se sedmi stupni světa nebo také sedmi lidskými čakrami. Choreografie kayonu, ve své úplné délce asi dvacetiminutový tanec, kterým se počíná loutková performance, se nazývá kayonan a při vší dobré vůli nám trvalo týden, než jsme si jakžtakž zapamatovaly jeho pohyb krok po kroku v kombinaci s doprovodným klepáním. Teprve na základě poznání tradice jsme mohly pokročit dál, směrem k vlastní interpretaci a využití tvůrčího potenciálu tohoto typu divadla.
Měsíc jsme čekaly na dláta, čtrnáct dní se marně domlouvaly s Madeho bratrem na odkoupení kravské kůže a zaučení do výroby loutek. Konečně se i to zdařilo, a my mohly navštívit dům Madeho otce, samozřejmě pěšky – kdo by si na těch dvě stě metrů bral motorku, no jedině snad Balijci. Dalang Wayan Sira, který je zároveň famózní výtvarník, nám ukazoval svou sbírku nádherných loutek a také krásně vypnuté pevné hovězí kůže na roli, z kterých se zde vyrábějí loutky. Ty jsou na Bali zhruba půlmetrové (ženské figury jsou menší). Vyřezané figury se mohou zdát prostší a jednodušší než klasické javánské loutky, přesnost a preciznost detailů je však stejná. Jak jsme se přesvědčily, je i neméně složitá. Z role kůže jsme odřízly hrubý tvar loutky a prosvícením vzoru obkreslily všechny detaily, které se budou prořezávat. Na dřevěný špalek se potom upnul tento kus kůže hřebíčky. Ocelová dlátka jsou drobná a křehká a snadno se při chvilce nepozornosti může stát, že se ostří nalomí. Ještě že máme i brusné kameny…, asi nejnáchylnější k poškození jsou drobná kulatá dlátka na dírky, což je zároveň i nejčastější prvek řezby. Vyřezaná loutka se vyhlazuje smirkovým papírem a je připravena k obarvení. Barvy mají svůj význam a odlišují jednotlivé charaktery. Pokud se ptáte, proč jsou u stínových loutek barvy tak důležité, když z nich jsou vidět jen stíny, musím upozornit na fakt, že loutky jsou živé bytosti a jako se živými bytostmi s nimi dalang jedná – díky barvám je vnímá v jejich úplnosti, ne jako pouhé stíny, ba dokonce pokud během představení zemřou, musejí je po skončení hry znovu oživit. Tradičních směsí práškových pigmentů s pojidlem se dnes již příliš neužívá, daleko běžnější jsou akrylové barvy, nanášené v nevelké vrstvě a vodou ředitelný lak, prohlubující barevné odstíny, také ochraňuje barevnou vrstvu proti odření. Po zaschnutí laku jsme spojily jednotlivé díly, tedy ruce k tělu, pohyblivými spoji, a loutku opatřily vodícími tyčkami. Proces zdlouhavý až mravenčí, výsledná loutka je však dílem skutečně mimořádným. Tedy pokud se podaří. Starý pan otec dal souhlasným bručením najevo, že ještě ty chlupy na Hanumánovi musím zjemnit, takto to opravdu nepůjde, a pak snad… hm, trpělivost nade vše.
ZEMĚ SE CHVĚJE
V sobotu 19. září nás v sedm ráno probudilo zemětřesení – a to nemalé. V rozespalé otupělosti nestačíme propadnout panice, zatímco rodina, která vyběhla na dvůr, křičí do našich oken v druhém patře, ať odtamtud vypadneme. Vertikální směr erupce způsobil, že dům vypadal, jako by poskakoval. To vyděsilo zejména Madeho ženu Suasti, která se pak ještě několik nocí bála spát v ložnici a spala i s malým Sugim na zemi blíže ke dveřím. Po měsíci v Boně se dostavila první deprese každodennosti a rutiny, od vyrábění obětin i stále náročnější výuky. Následkem zemětřesení celý týden v kuse pršelo, a to náladu nikterak nezvedne, když máte všechno permanentně promočené, ba co víc, plesnivé, protože není kdy to usušit. Praní ve studené vodě rovněž není to nejlepší na zaschlé skvrny, jak by potvrdili v nejedné reklamě na prací prášek, a když je zamračeno, neuschne zhola nic. Ve vesnické klubovně mají pingpongový stůl, tak jsme si zachraňovaly poslední zbytky dobré nálady hraním. Někdy na počátku prosince jsme vyrazily na odpolední procházku po pláži. Byly jsme u moře poprvé po dvou měsících. A to nás od někoho dělilo necelých pět kilometrů a na dvoře stály zaparkované motorky. Inu, výhled na modravý obzor a Nusu Penidu z naší terasy je dostačující. Přemýšlet o tom, jak tu trávíme čas, pomalu přestává mít smysl, vzdálenosti se prodlužují a všechno plyne jinak.
Co se monzunů týče, obávaly jsme se zbytečně. Předně již dávno neplatí, že když začne pršet, prší v kuse čtyři měsíce – to zde místní dlouho nezažili a pravděpodobně už nezažijí. Poslední dva roky je totiž extrémní sucho a než přišel první skutečný hujan (déšť je v tomto případě slovo naprosto nevystihující onu záplavu), to bylo tuším v polovině prosince, trápila celý ostrov subtropická suchá vedra. Ani nekráplo a nahoře ve vesnici přestala téct voda. Hodně smutná realita na věčně zeleném šťavnatém ostrově. Leč i zde jsou klimatické změny znát. Období dešťů pak charakterizuje časté zamračeno a odpolední lijáky v určitých lokalitách, jejichž pravidelnost se dá brzy rozpoznat a dají se tak lépe plánovat výlety či přejezdy horskými oblastmi, aniž bychom přišly o pěkný výhled či promokly na kost.
Účasti na různých slavnostech se obvykle neobešly bez zmatků a nedorozumění, to když jsme vlastně nevěděly, kam máme jet a který z těch pěti chrámů stejného jména by to měl být. Rovněž vypáčit z našich průvodců, o jaký typ obřadu se jedná a proč se dělá to a ono, byl kolikrát náročný úkol, zejména tehdy, když dotázaný odpoví „to tak prostě je“. Tak jsme se přestaly ptát. Během následujících měsíců člověku i bez ptaní dojde víc souvislostí, než by si byl na počátku pomyslel. Veškerá věda je v tom, opustit své evropské návyky, a to platí zejména o vnímání času tráveného v kolektivu a v soukromí. Zde totiž soukromí prakticky neexistuje, všichni sdílejí své životy s ostatními, navíc v dlouhodobější samotě může člověka přepadnout některý ze zlých démonů, neboť je mnohem zranitelnější. V čase mezi zkoušením v sanggaru, šťastné, že se můžeme věnovat chvilku samy sobě, se k nám často přiřítila skupina Sugiho kamarádů, aby nás potěšili svou divokou hrou s ještě nedoschlými loutkami nebo zase nenápadně schovali něco důležitého na místo, kde to najdeme až za dva měsíce anebo vůbec, dokud se nepřiznají. Dětem se tu nechává až příliš volnosti, snažíme se nepropadat hněvu a šestiletý raubíř nám oplácí dokonalým tancem, ověšen prádelními kolíčky, čemuž se náramně uchichtává. Může se někdo na to rozkošné dítě s velkýma černýma očima vůbec zlobit?
KOSTNICOVÁ VÝPRAVA
Pokud někdo tvrdí, že se dá Bali „zmáknout“ za týden a pak hurá na další indonéské ostrovy, musím podotknout, že se šeredně mýlí ke své vlastní škodě. Po bezmála třech čtvrtinách roku, stráveného na ostrově, jsem měla pocit, že jsem sice pravděpodobně viděla víc než mnoho čas honících turistů. Nicméně neveliký ostrov jako by byl nabobtnalý bohatstvím tajemných zákoutí, chrámů a pramenů, stejně jako výhledů do kraje, o nichž se dozvíte právě na cestách, při přátelském rozhovoru v místním warungu, kde ocení i minimální znalost indonéštiny, natož například pozdrav v balijském jazyce, když programově zabloudíte anebo jste vlastně chtěli jet jinam, ale tady se vám zrovna moc líbí.
V únoru, na svátek všech zamilovaných, jsme si s Dianou a naším floreským přítelem Joackimem řekli, že se konečně vydáme na slavné pohřebiště Trunyan, nacházející se na pravém břehu největšího z balijských jezer, Danau Batur. Dva chlapíci nás převezli několik set metrů k zátočině s mohutnou korunou prastarého stromu. Naše fantazie, krmená historkami místních, kteří sem ovšem většinou osobně nezavítali, očekávala posvátný háj plný koster. Těla mrtvých se totiž nechávala volně pod stromy zetlít, případně se zavěšovala do korun stromů. Skutečné pohřebiště však sestává „pouze“ z jednoho stromu (zato však majestátní velikosti) a několika řad lebek s kostmi, pravidelně sestavenými na kamenných stupních. Pár metrů od této kostnicové výstavy se v rojích hladových komárů povalují koše s obětinami a zbylými pozůstatky… Co se atmosféry týče, beze zbytku naplnila naše očekávání. Dlouho jsme se nezdrželi – deprese, stejně jako komáři, na nás padly takřka okamžitě a negativnost místa se dala doslova krájet. S posledním fotem usmívající se bezzubé stařenky na loďce pod molem jsme se vraceli do vesnice, abychom ujeli na druhý břeh jezera. Tam až se nám ulevilo. Ne nadarmo se říká, že baturský kráter je jedním z nejmagičtějších míst na Bali. Suchá a nehostinná krajina, tak odlišná od rýžového Bali překvapuje protichůdnými pocity, které tu návštěvník zažívá. Různé energie jako by se tu převalovaly spolu s pravidelnou odpolední mlhou, klouzají z vrcholků po zčernalé lávové planině až k jezeru a rajčatovým plantážím.
Poslední měsíc jsem našla útočiště v domácím podnájmu v rodině drobného starého pána, dalšího geniálního řezbáře, již bez své herecké kolegyně, která se nebojácně vypravila na cestu po Jávě. Vyřezával ve svém venkovním přístřešku od rozednění do západu slunce. Každý den. Věčně vtipkoval v balijštině a přitom na mě tak legračně mrkal, jako by říkal: „Nerozumíš, viď? A to mně právě baví!“ Báječný mužík. Jeho pracovní zápal, který se nikdy nemůže stát rutinou, jsem doháněla doděláváním loutek a masek, v marné snaze stihnout opracovat i jeden z místních velkých kořenů. Čas vymezený Bali se začínal krátit. Stravovala jsem se ve warungu v sousedství rýží s přílohou, zpravidla se zeleninou, s vajíčkem, s kusem ryby či kuřete, tempe a velkou porcí pálivého sambalu navrch. Nasi campur, nejbáječnější pokrm na světě za pět tisíc (10 Kč), který se jí zásadně a jen pravou rukou, připravují denně neúnavné kuchařky ve zčernalém mastném koutku s jedním vařičem snad v těch nejošklivějších nádobách a kotlích, občas odeženou hladové myši. V ceně byly vždy i místní drby a pár vřelých slov. Tento „meeting point“ křižovatky úzkých uliček čtvrti Tarukan skýtal kulturní požitek srovnatelný s pobytem v uměleckém centru. Přiučila jsem se něco málo balijských výrazů, které jsem stejně záhy zapomněla, ale síla ducha těchto lidí, jejich skromnost, přátelskost, pohostinnost a životní nadhled ve mně zanechaly nesmazatelné stopy. Je to inspirace pro všechny spílající světu, kdykoli se špatně vyspí.
