Kostelíkům na východě Slovenska se říká poeticky perly Karpat. Jsou celé ze dřeva, a tak je skoro zázrak, že se dochovaly až do dnešních dnů. Pocházejí totiž většinou ze 17. a 18. století. Slovensko chce v druhém pololetí letošního roku dokončit nominační projekt na jejich zařazení do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Vesnička Príkra nedaleko Dukly má včetně starosty a jeho manželky jen čtyři stálé obyvatele. Místní kostelík by jí ale mohla závidět kdejaká větší obec. Před čtyřmi lety kompletně opravený chrám sv. archanděla Michaela z roku 1777 patří do souboru sedmadvaceti dřevěných kostelů, které Slovensko zařadilo mezi národní kulturní památky. Většina se jich nachází v okolí Svidníku, další jsou u Bardejova a Sniny. Nyní chce Slovensko jejich výjimečnost vyzdvihnout ještě více.
„Na zápis do seznamu světového dědictví jsme soubor východoslovenských dřevěných kostelíků navrhovali již dříve. Výbor UNESCO však tehdy podmínil přijetí dohodou všech zemí v regionu Východních Karpat, tedy Slovenska, Ukrajiny, Polska a Maďarska, aby byly zapsány všechny kostelíky společně. Nyní od této podmínky upustil, a tak Polsko už svůj návrh předložilo a náš chceme podat ještě letos,“ říká mluvčí slovenského ministerstva kultury Nora Slováková.
BEZ JEDINÉHO HŘEBÍKU
Dřevěné kostelíky se nacházejí v oblasti obývané rusínskými menšinami, což kromě severovýchodního Slovenska znamená i zakarpatskou část Ukrajiny a haličskou oblast Polska. V Karpatech rostlo vždy plno kvalitních lesů a dřevo tak bylo nejdostupnějším stavebním materiálem. Mnoho kostelů tu dokonce vzniklo bez jediného hřebíku. To má ale i své stinné stránky. Přestože se stavělo hlavně z červeného smrku, jehož dřevo je nejlépe schopné čelit nepříznivým vlivům, stavby trpí vlhkostí, poškozují je hmyz a cizopasné houby. Tři z kostelů dokonce zařadil Světový památkový fond do loňského seznamu stovky nejohroženějších kulturních památek, což pro ně znamenalo peníze na opravu.
Jedním z nich je chrám sv. Mikuláše ve vesnici Bodružal. Pochází z roku 1658 a je vyzdoben unikátními nástěnnými malbami. Dřevěné obložení ale bylo v katastrofálním stavu a do kostela zatékalo. Dnes svítí do dálky nové obložení.
„Když sem přivedeme hosty, většinou ani nechtějí věřit, že je to náš nejstarší zachovalý kostel. Památkáři ale záměrně nechtěli dřevo přibarvovat. Oprava musela proběhnout stejnou technologií, jako když se kostel stavěl. Dřevo časem ztmavne samo,“ tvrdí předseda Sdružení pro rozvoj cestovního ruchu ze Svidníku Jozef Makara.
Podle historických pramenů bylo na Slovensku okolo tří set takových kostelů. Mnoho jich zaniklo v průběhu první a druhé světové války. Dochovalo se jich zhruba padesát, i když některé bylo nutné přestěhovat do skanzenů. Další se pomalu daří opravovat, a to i s přispěním místních lidí.
„Za šest let se nadšencům, farářům a obyvatelům vesnic podařilo dát na opravy dohromady již dvacet milionů korun,“ říká Ivan Marko z Outdoor klubu Svidník.
JINÉ, A PŘECE STEJNÉ
Protože dřevěné kostelíky vznikaly v oblasti, kde se střetávala západní římská a východní byzantská kultura, každý je jiný. Je tu možné vidět nejstarší římskokatolické stavby z 15. století ovlivněné gotickým slohem, evangelické svatyně postavené podle artikulů císaře Leopolda I. s půdorysem ve tvaru řeckého kříže, ale především řeckokatolické chrámy ze 17. až 19. století. Jejich charakteristickým znakem je rozdělení do tří částí, které symbolizuje svatou Trojici, a barokové makovice věží ukončené železnými kříži od místních kovářů. Uvnitř řeckokatolických chrámů je zpravidla možné dodnes vidět původní ikonostasy – dřevěné stěny s obrazy, které oddělují oltář od zbylé části chrámu.
Přesto že jsou kostelíky tak odlišné, jejich ráz zůstává stejný. Představují dokonalou symbiózu křesťanství a lidové architektury. Většinou stojí na vyvýšených místech a obepínají je dřevěné či kamenné ohrady se zastřešenou vstupní branou, někde ještě doplněné samostatnou dřevěnou zvonicí.
Dřevěné kostelíky však nejsou jen mrtvou kulturní památkou. V naprosté většině z nich se dodnes konají bohoslužby.
Máčanka
Nakyslá polévka máčanka patří mezi tradiční rusínská jídla východního Slovenska. Vaří ji Rusíni od Staré Ľubovně až po Sninu a v mnoha domácnostech tu nesmí chybět ani na Vánoce. Máčanka vznikla jako pokrm chudých, protože se vařila hlavně z hub a vody z kysaného zelí, takže byla dostupná pro každého. Byly ale i různé slavnostnější druhy, protože máčanka nesměla chybět ani při posvíceních a hodech. Připravovala se tři dny dopředu, aby zhoustla. Lidé ji pak nabírali místo lžící chlebem a toto „namáčení“ jí zůstalo v názvu. Jak lidé bohatli, měnila se i máčanka. Dnes do ní kvůli lepší chuti někdo přidává maso, jiný třeba klobásu.
Suroviny: 1,5 litru šťávy z kysaného zelí, 40 g sušených hub, 2 lžíce hladké mouky, 2 dl sladké smetany, stroužek česneku, mletý pepř, sůl, 40 g cibule, 20 g másla, 50 g uzené slaniny. Příprava: Namočíme houby, pak scedíme a uvaříme je ve šťávě z kysaného zelí. Přidáme jíšku, kterou připravíme z mouky a smetany, a dobře povaříme. Ochutíme rozetřeným česnekem, pepřem a solí. Nakonec do máčanky zamícháme pokrájenou cibuli opraženou na másle a vyškvařenou slaninu. Podáváme s chlebem.
