NAPSALY JANA MICHALCOVÁ, TAMARA WÖLFELOVÁ
Až vylezu z tohohle ústavu postavím se na hlavu a celej stát rozkradu, od Aše k Popradu za prachy koupím si péčko a všechno ho vyjedu v rakvi do spalovny pojedu já už jiná nebudu bubububu… Jitka a Tereza, Kostomlaty pod Milešovkou Obě jsou z Prahy. Obě mají milující rodiče. Obě jsou velmi mladé a pohledné. Obě mají IQ přes 120. Přesto skončily mimo zákon. Přesto prošly psychiatrickou léčebnou. Přesto se fatální souhrou náhod sešly ve stejném diagnostickém ústavu a ve stejném výchovném zařízení. Spojila je droga.
VYPRÁVÍ JITKA. To bylo ten den předtím, než jsem se úplně zbláznila,“ vypráví drobná plavovláska Jitka. Sedíme na lavičce před nádražím a kouříme. „Byla jsem rozjetá už několikátej den. Schovávala jsem se mezi keři a myslela si, že tam jsou moji kamarádi. Mluvila jsem s nima a oni mi odpovídali. Nějaký muž, co vypadal jako smrt, mě chtěl odvést. Prosila jsem ho, že tu chci ještě zůstat. Podvědomě jsem musela vědět, že půjdu do ústavu, protože jsem se se všema loučila. Domů jsem přišla úplně vysmažená. Tvrdila jsem našim, že jdou za mnou policajti, aby jim uvařili kafe. Tak mě odvezli.
NA SLUNCI A NA KAMPĚ. „Neměla jsem si dávat, ale to říkám vdycky až potom,“ vzdychla si útlá, plavovlasá dívka Jitka a típla do trávy zbytek cigarety ubalené z marihuany – „trávy“. Ležíme na louce na Kampě a vyhříváme se na sluníčku, protože Jitka tu bývá se svým přítelem Richardem skoro každý den až do večera. Dnes souhlasila s tím, abych jí dělala společnost. Slíbila, že mi ukáže, co obyčejně dělá, kde si kupovala drogy, kde bydlela, když utekla z domova, kam se chodí bavit, kam utrácet čas, neboť nikde nepracuje. „Zkoušela jsem dělat prodavačku, ale vyhodili mě, že mám špatný přístup k zákazníkům. Mámě jsem slíbila, že si něco najdu, ale moc mě to nebaví. Richard mi snad pomůže.“ Kam chodíte, když chcete být s Richardem sami? „Jako úplně sami? K němu domů, do kanálu. On tam bydlí, je tam teplo, sucho, když se zhasne svíčka a tiká budík, je to jako v normálním pokoji. Chceme si ale pořídit podnájem. Jestli začnu pracovat, budem na něj mít. A taky aby se k nám mohla nastěhovat kámoška Tereza, co je ještě v Kostomlatech, až ji pustěj.“ Co by sis chtěla do toho podnájmu koupit? „Postel a televizi, na tu se dívám pořád, na všechno, co tam hrajou.“ Co tě baví? „Všechno, třeba ten seriál Beverly Hills.“ O čem si povídáte? „Většinou o drogách.“ Na co se těšíš? „Na nic.“ Pokrčila rameny, natáhla se do trávy ve své černé sukni a šedivém tílku, přes hlavu si přetáhla černý vytahaný svetr a usnula.
PIZZA. Sedíme v jedné z mnoha pražských pizzerií, žluté stolky a židličky připomínají dětskou stavebnici tvoří moderně neutrální interiér, vyleštěné dlaždice nás chladí do nohou, záchod je zamčený. „Tady se scházejí feťáci i dealeři, někdy tu ani jiný lidi nebývaj,“ vysvětluje mi Jitka. Zvláštní vždycky jsem si myslela, že narkomani se scházejí spíš v klubech a putykách. Šéf se na nás dívá nevraživě, usedáme k jednomu ze stolku – Jitka, její přítel Richard, jeho přítel Honza a já – šéf nám neochotně vaří čaj s mlékem. „Ten je teda vysmaženej,“ ukazuje Jitka na podivínského mladíka, který se neustále motá, hekticky pohybuje rukama i celým tělem a zmateně přendává špinavý pytel přes ramena. „Nechceš si dát na záchodě?“ Naklání se ke mně důvěrně a šustí stokorunou. Tolik stojí jedna dávka. „Tady jsem se před měsícem seznámila s Richardem,“ vypráví Jitka, „byla jsem rozjetá a z vybydlenýho baráku, kde jsme spávali s kámošema, nás vybrali policajti. Přišla jsem sem do pizzy a ptala se, kde bych mohla přespat a Richard mi nabídl, abych šla bydlet k nim do kanálu. Šéf kolem nás nenápadně krouží a stále se vyptává, jestli si ještě něco dáme nebo radši půjdeme: „Děte si to dávat někam jinam, to musíte chodit zrovna sem?“ „Vždyť nic neděláme,“ Protestuje Honza, který nic nebere, ale šéf je nesmlouvavý. „Teď jsem dal opravit záchod, byl hroznej, okno rozbitý. Nepřeju si, abyste sem chodili.“ „Házej nás všechny do jednoho pytle, ty, co si vezmou občas, a ty co fetujou pořád,“ krčí rameny Richard a zvedá se. „Já, kdybych měla hospodu, tak by mi feťáci nevadili,“ pronesla ještě Jitka, ale přesto s námi v klidu odchází na náměstí Republiky.
DROGY. „Poprvé jsem to zkusila v šestnácti doma. Byla jsem nemocná a přišel mě navštívit jeden kamarád. Zrovna si u nás šlehnul a nabízel mi, jestli to nechci zkusit. Ale namíchal mi jen slabou dávku, aby se mi nic nestalo. Čekala jsem nějaký halucinace, ale nic jsem necejtila. Teď už si šlehnu jen tak občas, víkendově. Posledně jsem to vydržela už tři tejdny.“ A věříš si, že se z toho někdy dostaneš? „Já myslím, že už jsem se z toho dostala.”
PRODAVAČI. „Sem stačí přijít a během pěti minut mám, co potřebuju.“ Vcházíme na náměstí Republiky a Jitka jen lakonicky ukazuje: „Tohle je feťák, tohle dealer a tohle taky feťák.“ Kupujeme si pivo a usedáme v zakouřený hospodě s výrazně intenzivní muzikou a hlučně veselými hosty. Jsou čtyři odpoledne a dealeři se začínají scházet. Je to všude kolem nás. Naproti u stolu se naklání jeden mladík k jinému, něco mu šeptá a podává mu zmuchlanou stokorunu. Ten druhý mu pod rukou předá malý balíček, menší než sáček cukru. První spěšně odchází, druhý nenápadně mizí. Vedle mě jiný mladý muž podobně inkasuje a prodává. Přitom na stole zručně vyklepává cigarety, míchá tabák s „trávou“ a rozdává. „Dřív se tu rozdávala tráva zadarmo, teď stojí jedna cigareta třicet korun.“ Kde jsi na ty drogy brala pořád peníze? „Vždycky se někde sehnaly. Taky jsem často chodila s dealerama a měla jsem dávku zadarmo.“ Ve vzduchu se mísí pach hospody s „vůní trávy“, všichni kolem mě si před ávají ubalenou cigaretu, mladé dívky, kluci, muži, čtyři Vietnamci, jeden černoch. A další peníze mizí v kapsách dealerů a další feťáci dostávají své dávky. „Jednou jsem celou noc chodila po Praze a hledala po zemi peníze. Schýbala jsem se po každém papírku, protože jsem byla přesvědčená, že je to bankovka. Ale nic jsem nenašla. Teď na Republiku moc nechodím a s partou se radši nevídám. Richardovi se to moc nelíbí. Dá si se mnou jenom občas, když ho přemluvím.“
K – CENTRUM. „Jak se jmenuješ a co bereš?“ Uvítá nás studentka Markéta, která tu spolu s dalšími pracuje. Vaří čaj, kafe, polévku, povídá si s těmi, co tu hledají pomoc. S feťáky, kteří se snaží abstinovat, nebo kteří nemají na jídlo, nebo kteří potřebují pomoc po svých prvních kontaktech s drogou. Mohou si tu vym ěnit stříkačky, jehly, dostat prostředky pro bezpečný sex. „Sem jsem se chodila najíst, když jsem utekla z domova a neměla jsem žádný peníze,“ říká Jitka, nalévá si džus a zapaluje x-tou cigaretu. Někteří ji tu od vidění znají – mladík, co zkouší abstinovat, nebo starší vousatý chlapík, co se klepe zimou a kapsy má plné jehel. „Tady kousek je ten prázdnej barák, kde jsem měsíc bydlela,“ zapaluje si Jitka další cigaretu.
SQATERKOU. Jdeme po ulici, je ještě docela světlo, když Jitka z ničeho nic vrazí loktem do jednoho rozbitého okna vybydleného domu asi tak metr nad zemí a vleze dovnitř. Nezbývá mi, než se vysápat za ní. Rozmláceným a špinav ým schodištěm se probojujeme do druhého patra. Na jednom zbytku dveří je barvou nadepsaná vizitka: „Sqat life“. „Bylo to tu upravenější,“ přehrabuje se Jitka špičkou boty v hromadě odpadků, zbytků léků, krámů a suti, „válendy jsme si sem natahali z vedlejšího baráku. Bylo to docela dobrý až na tu zimu.“
VYPRÁVÍ TEREZA. Ráno na Silvestra pro mě Jitka přijela domů. Měla jsem dovolenku,“ vypráví Tereza, která je stále díky své nezletilosti ve výchovném ústavu. „Když jsme vyšly ze dveří, hned se mě ptala, kolik mám peněz. Stovku. Já taky stovku. Rozesmály jsme se : Co s nima? Šly jsme směrem k jednomu klubu a náhodou jsme potkaly jednoho kamaráda a obě najednou jsme se ho zeptaly: Máš něco? Řek, ať jdeme s ním. Zaved nás do bytu, kde byl bordel, kterej jsem v bytě nikdy neviděla. Asi deset centimetr ů podestýlky na zemi. Hrozný. Ale šlehly jsme si. Jitka vypadala jako kačer Donald a stejně se šklebila. Měly jsme být doma do jedný a já chtěla zavolat, že přijdu v šest. Jitce byly rodiče ukradený. Asi v pět jsme odešly z toho baráku. Já jsem jela domů a tam jsem si ještě šlehla péčko, co mi zbylo. Jitka se tam vrátila. Pořád něco hledala, pak sebou sekla a přišla až ve dvě odpoledne druhej den. Naši poznali, že jsem sjetá a odvezli mě zpátky do ústavu.”
OD ZMRZLINY K PÉČKU „Když jsem byla malinká, bylo všechno úplně dobrý. Máma nechodila do práce, byla se mnou do 11 let doma. Když mi bylo těch jedenáct, šli jsme na Kampu na zmrzlinu. Pak se naši šli někam podívat a já se dala do řeči s lidma, co tam seděli. Hrozně se mi líbili, hlavně ty, co byli zvláštnější. Tak jsem tam chodila každej den a začala kouřit trávu. Pak jsem ňákej čas brala tripy – to mi bylo asi třináct, ale potom k nám začala chodit kamarádka a jeden kluk, brali jsme spolu péčko. Nechodila jsme domů, přestala jsem chodit do školy. Jednou jsem si dala hodně všeho dohromady a bylo mi hrozně. Šla jsem do pizzerie a tam jsem ňák vytuhla. Viděla jsem, jak se na mě všichni škleběj, skláněj se nade mnou, přijeli tam doktoři, taxíky se postupně rozsvěcovaly, furt šli všichni po mně. Měla jsem pořád hroznej strach, že mi někdo něco udělá. Kámošce jsem řekla, ať za mnou neleze, že vím, že něco chystá. Pak jsem jela domů, ale celou cestu se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Doma jsem bouchala na dveře, ale nikdo mi neotevřel. Slyšela jsem, jak si povídají: Jé, zase Tereza. Jéžišmarjá, ta zase musí vypadat. Pustíme ji dovnitř? To je jasný, že ji nepustíme. Utekla jsem teda nejdřív za babičkou, ale otevřela mi teta, kterou nesnáším, tak jsem utekla k nám na půdu do baráku. Chtěla jsem se tam zabít – prostě si píchnout vzduch, ale usnula jsem… čtyři dny nato přišla sociálka, a pak už to šlo: diagnosťák, ústav, blázinec, ústav, útěky do Prahy. Pak jsem sekala dobrotu, jezdila jsem domů každej tejden na dovolenku, ale vždycky jsem si něco dala.
ŠLEHNOUT SI UŽ JENOM OBČAS „Jitka skončila v nemocnici. Selhaly jí játra. Slíbily jsme si, že když se uvidíme sjetý na Republice, že můžeme jedna druhý plivnout do obličeje. Ale Jitka odešla do civilu a za čas už jsem si jezdila do Teplic pro héro. Tam jsem jednou potkala kamaráda, dal mi bílý héro, já na to nebyla zvyklá, takže jsem se probrala až v ňákým bytě, ležela jsem nahá pod dekou. V koutě seděl ňákej šílenec a bubnoval na bubny, který tam nebyly. Oblíkla jsem si košili, kterou jsem tam našla, a džíny hozený u postele a oknem jsem vylezla ven, protože bylo zamčeno. Myslela jsem, že jsem v Praze a chtěla jsem si jít lehnout na Kampu, až jsem zjistila, že jsem v Teplicích. Chtěla jsem jet do Kostomlat, ale nejel mi autobus, tak jsem si šla šlehnout do Centrálu. Potulovala jsem se po nádraží, a pak jsem volala domů. Zvedla to máma, byla zase celá ubrečená, ale řekla, ať přijedu rychle domů. Tak jsem si vzala taxíka. Pak mě táta odvez zpátky do Kostomlat s tím, že už se mnou nechtějí nic mít. Ozvali se až po třech týdnech… Mám je oba hrozně ráda, i babičku.“
ROZHOVORY. „Jitce bylo všechno jedno. I když si brávala 2-3 dávky denně, necítila se na drogách závislá,“ říká mgr. Mittervaldová, ředitelka Výchovného ústavu v Kostomlatech pod Milešovkou. „Když byly s Terezkou pohromadě, občas něco vymyslely, třeba scénku na vánoční bes ídku. Byla sice o drogách… Tereza teď tvrdí, že chce přestat, ale bojím se, že jí otrne. A jestli ty dvě budou bydlet spolu…, „ zatvářila se paní ředitelka výmluvně smutně. Pan vychovatel Ruml nám ukázal obrázky, které Jitka namalovala: „Její obrázky maj šmrnc a nápad, ale Jitka sama od sebe nic neudělala. I to, že má nějaký talent, jí bylo jedno. Ani pak nedokázala něco o tom, co namalovala, říct.“ „Když se mnou někdo nekomunikuje, do ničeho ho nenutím, to je pak zbyte čně promarněný čas jeho i můj. A Jitka taková byla,“ vypráví psycholog ústavu. „Tereza se teď snaží opravdu přestat po tom posledním extempóre v Teplicích. Rodiče s ní přestali mluvit, a to ji hrozně vzalo. Je na nich velice silně citově závislá. Přišla za mnou sama.“ „Jitku jsem viděla brečet jenom jednou, a to, když jí umřel potkan. Je chladná a ani nemá nikoho ráda,“ říká Tereza o Jitce. „Tereza je moje kámoška. Až ji pustěj, budu mít s kým bydlet,“ říká Jitka o Tereze. „Nedávno za mnou přijela Jitka, zkouřily jsme se spolu hašem. Jitka bere občas, ale já teď ne. Každej, kdo bere, chce přestat, ale je to silnější. Silnější než láska, silnější než lítost.“
