Text a foto Martin Mykiska
Čelní vichr mnou lomcuje obrovskou silou. Kolem hlavy to hučí, jako by nade mnou startoval vrtulník. Na očích mám sluneční brýle, přes ústa a nos šátek. Kdyby mě někdo viděl, musel by se smát.
Jenže široko daleko nikdo není. Uprostřed patagonské pláně jsem sám. Sem totiž nikdo nechodí. Trochu schoulený a chvílemi v předklonu postupuji ztěžka vpřed, postup je vysilující. Kde se proboha ten vítr pořád bere? Jsem na zpáteční cestě od jeskyně s pravěkou výzdobou a potřebuji se dostat k silnici, kde budu stopovat. O den dříve jsem pochod plání k jeskyni zvládl za dvě a půl hodiny. To bylo s větrem v zádech. Dnes mi bude stejná trasa, ale proti větru, trvat hodiny čtyři. Patagonie mi dává za vyučenou. Chtěl jsem ji poznat takovou, jaká je, tak poznávám. Aspoň mohu při namáhavém, ale jednotvárném pochodu přemýšlet, času mám dost. A tak myslím na lidi, kteří kdysi Patagonii osídlili. Žádný goretex, žádné měkounké trekařské boty, žádné dobroty na posilněnou v batohu a žádná vidina tepla na konci cesty. Nejspíš žádná vidina tepla po celý život! Jen nekonečné přesuny, putovní život kočovníka. Dnešní člověk si nedovede přežití bez moderních pomůcek v tomto kraji představit, ale původní lidé z patagonských pouští zde úspěšně žili po tisíce let. Pouze s tím, co si na drsné přírodě sami vydobyli. Jediné, co nakonec nepřežili, byl příchod moderního člověka na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
PRAVÉ ŠPERKY PATAGONIE
Patagonii tvoří z devadesáti procent jednotvárné pláně, dnes rozdělené na nekonečné pastviny se statisícihlavými stády ovcí. Ty se někdy mísí s původními divokými lamami guanako. Na ostnatém drátu pastviny někdy můžete najít napíchnuté pštrosí pero. To se tudy prodíral jihoamerický nandu. Západní stranu plání lemují Andy a v nich se skrývají pravé šperky Patagonie, za kterými míří turisté z celého světa. Horami probíhá hranice mezi argentinskou a chilskou Patagonií a právě zde najdeme slavné obří skalní věže. Věž Fitz Roy (3405 m n. m., Argentina) je kolmá stěna, která o půldruhého kilometru přečnívá nejbližší okolí. Nedaleká Cerro Torre (3100 m n. m.) připomíná obrovskou skalní jehlu – vysokou kilometr. Je to jeden z neobtížnějších horolezeckých výstupů na světě. Třetí z nejhezčích lokalit je rovnou úhledná trojice věží: Torres del Payne, tentokrát v chilské části Patagonie. Nejvyšší z věží dosahuje nadmořské výšky 2800 metrů a kolmé části její stěny měří kolem kilometru. Patagonské léto vhodné pro návštěvy je však krátké. Jednou jsem se pod Torres del Payne dostal na začátku zimy (konec dubna) a jezírko pod věžemi bylo už zamrzlé. Jindy jsem dorazil pod Fitz Roy počátkem léta (první týden v prosinci) a tamní jezírko bylo ještě zamrzlé… Uprostřed léta je sice téměř stoprocentní šance na volnou vodní hladinu, ale zato věže z mraků někdy nevykouknou celé dny. A když se přeci jen objeví, tak v hladině jezírka se rozhodně malebně odrážet nebudou. Vítr vodu neustále čeří. V Patagonii nebývá nic zadarmo, ale to, co si návštěvník odváží, stojí za to.
AŽ NA KONEC SVĚTA
Směrem k mysu Froward, nejjižnějšímu bodu jihoamerické pevniny, jsme šli divočinou tři dny. Počasí bylo neuvěřitelně proměnlivé, několikrát za den se vystřídala snad všechna roční období. Přestávky mezi dešti vyplňovaly četné duhy nad temnými patagonskými pralesy, i chvíle bezvětří jsme výjimečně zažili – to když kolem panovala mlha. Cesta na konec světa byla sice ponurá, ale velkolepá. Kulisy cesty navíc dotvářejí neuvěřitelně pokroucené stromy, divoké pobřeží plné zvláštních útesů, v první třetině cesty opuštěný maják, v druhé pak opuštěný dům, zřejmě nejjižnější na kontinentu (nejspíš se tam dodnes dál rozpadá). V dosažení mysu Froward nám nakonec zabránila sama nespoutaná příroda, skončili jsme pár kilometrů od cíle. Docházely potraviny, byli jsme promrzlí, promočení a v cestě se nám najednou objevila rozvodněná řeka. Dál to prostě nešlo. Krásným zadostiučiněním mi snad může být to, že křest mé poslední knihy o Jižní Americe se uskutečnil posypáním opravdovými kameny z mysu Froward! Kamarád Ivan Orel se tudy náhodou plavil později a kamínky zde nabral, aniž věděl, na co je použije. Napadlo ho to až ve chvíli, kdy jsem ho požádal, aby se stal kmotrem mých posledních spisů…
