NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP
„Chceš jednu na bradu?” zeptal se mě prošedivělý, elegantní pán, když odtrhl oči od podepsaného trička Českého olympijského výboru na charitativní slavnosti, která se konala v krásném prostředí mělnického zámku. Jeho ruka se téměř instinktivně vymrštila a já pocítil dotek ohromné pěsti na své čelisti. „Raději ne, nerad bych skončil v kotrmelcích na dlažbě nádvoří.” Elegánovi zajiskřilo v očích a na tváři se mu objevil šibalský úsměv. Spokojeně se protáhl, vzal do ruky fixu, která v jeho dlani vypadala jako párátko a razantně začal podepisovat další tílko. · · ·
Bohumila Němečka, žijící legendu českého i mezinárodního boxu, snad není nutné ani představovat. Ale přesto pro ty mladší alespoň několik strohých údajů. OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ Z ŘÍMA 1960. MISTR EVROPY 1967 TAKÉ Z ŘÍMA. DESETINÁSOVNÝ MISTR REPUBLIKY. A CELÁ ŘADA DALŠÍCH TITULŮ. POD JEHO TRENÉRSKÝM VEDENÍM ZÍSKALA RUDÁ HVĚZDA ÚSTÍ NAD LABEM 14 TITULŮ MISTRŮ REPUBLIKY V DRUŽSTVECH A NEUVĚŘITELNÝCH 121 TITULŮ MISTRŮ REPUBLIKY V JEDNOTLIVCÍCH.
VŠECHNA SLÁVA POLNÍ TRÁVA. Po několika dnech sedím naproti němu v útulném obývacím pokoji rodinného domu, kterému věnoval tisíce hodin volného času. Stěny jsou obloženy dřevem. Na policích a skříních se blýskají poháry a vitríny jsou plné medailí. Mezi nimi zaujímá čestné místo zlatá olympijská z Říma. Popíjíme výbornou kávu s troškou tuzemského rumu, kterou uvařila paní Němečková. Bohumil Němeček, stále ještě svěží a plný energie, si promne klouby na svých obrovitých rukách a palce při tom otáčí do všech možných a nemožných stran. „Mám pořád spoustu starostí,” začíná vyprávět Bohumil Němeček svůj příběh. „Práce tady na baráku je stále hodně. A zanedlouho budu otevírat svou restauraci. Dělám na ní už od roku 1991. Je to hrozná dřina. Každý teď chce za práci nekřesťanské peníze, tak si všechno dělám sám. A to od roku 1987 jsem v invalidním důchodu. Jsou to důsledky dlouholeté závodní činnosti, jenom těch zranění co jsem měl. Pořád to pobolívá, žena mě často celou noc masíruje. V turnaji jsem mnohokrát utrpěl zranění, ale chtěl jsem pokračovat. Tak jsem s tím šel do dalšího kola. Naučil jsem se pomáhat si sám. Třeba rozseknuté obočí. Žádné zašívání, stáhlo se to náplastí a rychle se to hojilo. Časem jsem zjistil, že když jsem měl nějaké zranění, byl jsem mnohem útočnější. Nesměl jsem dostávat rány, aby se neobnovilo. Později, když už jsem dělal trenéra, jsem to naučil i své svěřence. My jsme tehdy pro naší republiku hodně udělali. A co z toho dnes máme? Z mnohých z nás jsou mrzáci, invalidé. Jen se podívej na mě, nebo třeba na Zarembu, Zdražilu. Box je možná nejtvrdší sport, který existuje. Psychicky i fyzicky je velice náročný. Mohl jsem třeba vyhrát zápas, ale stejně jsem byl po utkání často zbitý jako pes. Občas jsem nebyl schopný ani sám odejít z ringu. Celé tělo mě bolelo. Nebo když vidíš nějakýho frajera, který své soupeře pomlátí tak, že je musí odnášet na nosítkách a já s ním mám v příštím kole boxovat. To nebyl hezký pocit. Kolikrát jsem si řekl – mám já tohle zapotřebí. Mám ženu a děti. Co když mě zabije nebo mě vyrazí oko. Nakonec jsem to ale vždy podstoupil. Dnes jsem ale zklamaný a je mi z toho smutno.” Dnešní špičkoví sportovci jsou milionáři. Dostávají peníze od sponzorů, za starty na závodech, za výhry. Mají pohádkové příjmy z reklam. Nikdo je neomezuje kdy a kam mají či můžou jet. Teď, když někdo vyhraje zlatou medaili, je vlastně zabezpečen na celý život. Je třeba zdůraznit, že zvítězit na Mistrovství Evropy nebo Mistrovství světa nemá zdaleka takový dopad jako olympijské vítězství. To je skutečně Olymp sportu.
SÓLO PRO DVĚ PĚSTI. „Když jsem vyhrál na OH v Římě, tak mně bylo dvacet dva let. Pár měsíců předtím jsem se oženil. Čekali jsme dítě. Ale začněme od začátku. Já jsem začínal boxovat ve Slavoji České Budějovice. Získal jsem tam pár titulů Mistra republiky ještě jako dorostenec. Před OH v Římě mi bylo řečeno, že když nebudu boxovat za Děčín, tak nikam nepojedu.” Funkcionáři mu slíbili v Děčíně byt. Tak prodali domek, který dostali od rodičů manželky, naložili nábytek a odjeli do Děčína. Dosud mu dluží i za to stěhování. „Poté, co jsem to uviděl, jsem myslel, že mě klepne pepka. Tam za průjezdem byl dvorek a za ním jakýsi chlív. Ten nám přidělili jako byt. Bylo nám z toho do breku.” Po návratu z OH v Římě ho nosili na rukou. Nakonec tedy dostal i byt druhé kategorie. „V té době to pro nás hodně znamenalo a byli jsme šťastní. Bylo mně naznačeno, že dostanu spoustu darů. Paní, která to měla na starosti, mi řekla, že ve skladu je pro mně plno televizí, radií i jiného spotřebního zboží. A látek co tam je. Že to snad do smrti nespotřebujeme. Šel jsem se tam podívat a viděl to na vlastní oči. Ale nikdo z funkcionářů neřekl – tak Bohouši, to je pro tebe. Ani ťuk. Nakonec tu dopadlo tak, že jsem nedostal vůbec nic. Komunističtí funkcionáři si to prostě rozebrali mezi sebou. Oni s námi často jednali jako s dobytkem. Já jsem nikdy nebyl ve straně. Občas jsem něco řekl a jim se to nelíbilo. Měl jsem s tím velké problémy. Až jednou mně bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal poradil, aby alespoň moje paní vstoupila do strany. Nebo se mé děti nedostanou na školu. Dělala potom funkcionářku a mnoha lidem pomohla. No a po listopadu jí za to ti nejhorší napadli.” Paní Němečková zaslechla z kuchyně zmínku o sobě a přidává svou číši hořkosti: „My jsme tehdy byli v takové situaci, že jsme se báli někomu povědět, že bratr mého dědy, Čermák, kladeňák, byl starostou Chicaga! Bohouše už by potom možná nikam nepustili.”
LÉTA TRENÉRSKÁ. „Já jsem v roce 1961 přešel do Ústí nad Labem,” navazuje nit hovoru opět Bohumil Němeček. „Po tom, jak se ke mně chovali, jsem už za Děčín boxovat nechtěl. Začal jsem dělat trenéra, ale pořád jsem ještě aktivně závodil. Když jsem tam nastoupil, klub za moc nestál. Neměli tam pytle ani hrušku. Jen pár rozbitých rukavic. Ale byl tam pan Josef Šantor. Byl to policajt. V roce 1968 ho vyhodili, protože nelezl komunistům jak se říká do zadku. On byl velice čestný a já bych za něj dal nevím co. Tak s ním jsme to rozjeli. Zašel jsem na ČSTV za tehdejším předsedou Vodsloněm a řekl jsem mu, že už boxovat nebudu, pokud nám nedají alespoň trochu kloudné vybavení. Dostali jsme deset pytlů, deset švihadel a pět párů rukavic. Spolu s Pepíkem Šantorů jsme dělali besedy. Zařídili jsme pravidelné tréninky a postupně jsem se vypracovali na nejlepší tým v republice.” Často boxovali na stadiónech a nebo venku. Na jejich utkání totiž chodilo šest až sedm tisíc diváků a ti by se do haly nevešli. „Když jsme vyhráli první titul MR v družstvech, zašel jsem za novým tajemníkem Markem. Povídám mu, že naše utkání jsou vyprodaná a my pořád vypadáme jako šupáci. Potřebujeme nová trička a trenýrky. O tepláky jsem se vůbec neodvážil požádat. A ten soudruh Marek, aniž by zvedl hlavu, říká: „Box mě nezajímá.Vypadni ven.” On dříve taky sportoval. Hrál fotbal a potom dělal motorismus. Ale nic mu nevyšlo. Měl v sobě zášť a vztek. Já byl už v té době nadstrážmistrem VB. Šel jsem za krajským náčelníkem panem Cvrčkem. Byl to výborný chlap. Řekl jsem mu, co se stalo. On si toho Marka telefonicky zavolal a hezky ho tam hned na místě seřval. Pak jsme dostali všechno, co jsme potřebovali. Pár měsíců na to si soudruh Marek pozval sovětského trenéra Stěpanova. Já se s ním znal a on se hrozně moc divil, že by měl dělat tu práci za mě. Nakonec z toho sešlo. Já jsem však pochopil, že se mi Marek chtěl pomstít a zlikvidovat mě. Všude byly stále nějaké machinace. Boje o koryta.”
EPITAF Bohumil Němeček dosáhl ve sportu téměř všeho. Na světě jsou miliony sportovců, ale jen málokomu se splní jeho sen. Před OH v Mexiku byl ve skvělé formě. Ale štěstí se k němu otočilo zády. Opět cítil, že by mohl zvítězit. Chtěl však do Mexika odletět až pár dní před počátkem soutěží. Nakonec letěl společně s celou výpravou šest týdnů před zahájením her. To ho oddělalo. Hlavně psychicky. Bylo to po srpnu 68 a situace byla tehdy velmi napjatá. „Utkal jsem se tam tenkrát tréninkově s Borisem Labutinem. Byl to v té době nejlepší sovětský boxer. Vítěz OH z Tokia a Mexika. Boxoval však o váhu výš, do 71 kg. Já ho během toho střetnutí dostal čtyřikrát na zem. Jeho trenér si rval vlasy a říkal, že to snad není možné. Ale za čtrnáct dní to na mě přišlo. Začal jsem být psychicky velice labilní. Celý jsem se klepal. Vůbec jsem nejedl. Prosil jsem vedení výpravy, aby mě pustili domů. Předseda ÚV ČSTV Bosák mně řekl: „Ty jsi se zbláznil. Musíš boxovat!” První zápas byl s Bulharem, kterého jsem předtím třikrát porazil. Ten zápas jsem vyhrával, ale rozhodčí měl na mě spadeno. Tak jsem ho poslal do kytek. Diskvalifikoval mě. To byl jeden ze sedmnácti zápasů, které jsem prohrál.” · · ·
Podle oficiální statistiky zvítězil Bohumil Němeček v 762 zápasech. Sám uvádí, že jich bylo mnohem víc. Možná o padesát, možná i o sto. Často nejsou podchyceny zápasy z mezinárodních utkání. Dnes se Bohumil Němeček věnuje sám sobě. Své rodině, dětem, své restauraci, kterou bude zakrátko otevírat. Chce svým potomkům zanechat víc než vzpomínky a zlatou olympijskou medaili. Zůstala v něm hořkost a zklamání. V noci nemůže spát. Bolí ho zmrzačené ruce.
