Malíř Gauguin psal kolem roku 1880 z Pont Avenu v dolní Bretani: “Potkávám se tu na každém kroku s čímsi divokým a primitivním. Zdejší lid dosud vzrušují báchorky o čarodějnicích, tajemné hlasy menhirů, kouzla nadpřirozeného. Když slyším klapot dřeváků na žulové půdě, vybavuje se mi zastřený, mohutný tón, o nějž usiluji ve svých obrazech…” Tenkrát si ještě těhotné Bretonky chodívaly třít své požehnané bříško o žulový kámen magických studánek. Naivní kresby ukazovaly keltské druidy s vějičkou kouzelného jmelí v jedné ruce a zlatým srpem v druhé. Dneska víme, že zlatý srp by nepřesekl ani stéblo trávy. A přece · stopy právě téhle Bretaně jsme hledali.
MAGIE “FEST-NOZ”
S pohledem do kalendáře by člověk snadno podlehl dojmu, že Bretonci tráví čas slavením svátků, slavností a poutí. Je jich třiasedmdesát. Uprostřed léta například mají v Pont-l´Abbé svůj svátek výšivkářky a krajkářky. Ulicemi plují vysoké bílé čepce. Bombarda kreslí melodii, přizvukují biniou, zdejší dudy. Jsme v kraji Bigouden historické Cornouaille · naproti přes La Manche by řekli Cornwallu · a všude, tam i tady, bývali Keltové. Schází se tu celá Bretaň.
Když druidové za nocí předsedali keltským shromážděním, vžilo se pro tyto slavnosti pojmenování “Fest-noz”, Svátek noci. V 18. století dodaly pak tanec a hudba magickému “Fest-noz” obsah bližší dnešním Bretoncům. A protože rádi slaví, spatřil Svátek noci i světlo dne…
 … |
Mezi dvěma chody folkloru · průvodem půltisícovky pestře vyšívaných Bretonců a vířícím kotlem tanců a zpěvu · obědváme pod širým nebem. Trochu mě trápí žaludek · svěřuji se našim francouzským přátelům. “Potřebuješ kapku Calva,” spěchá přítel s řešením. A soused odvedle, který zrovna odložil modrou zástavu svého rodiště, přidává druhé: “Poproste svatého Mamerta!” Obojí má něco do sebe. Calvados je sice doma v sousední Normandii, ale i z bretaňských jablek kvasí skvělý cidre, alkoholizovaný mošt. Na pár soudků kořalinky při tom vždycky zbude… A svatý Mamert? Prostě jeden z mnoha bretaňských světců-léčitelů, ten se specializuje na žaludek. Vztah Bretonců k zástupu lokálních světců je skoro familiární a legračně dvojaký: uctívám tě, ale běda ti, nevyslyšíš-li mě! Sochy svatých tu prý mockrát vláčeli blátem…
Jak tak stolujeme, přiblíží se klučina v malinkém krojíčku a testuje mou ženu: “Řekni Chwerch merch gwerch war chwerch march kalloch o tougen chwerch sach kerch!” Kdo by to nespletl! Tyhle pasti klade cizinci každý jazyk. “Jazykově i etnicky máme my, Bretonci, blíž k Irům a Walesanům než k Francouzům,” říká náš nový světcůznalý známý, pan Argouache. “Kontinentální Keltové osídlili poloostrov už někdy v 6. století před Kristem a pojmenovali ho Armor, Země sousedící s mořem. Mezi 4.·7. stoletím po Kristu pak Armor poskytl útočiště keltským Britům z Walesu a Irska, prchajícím přes moře před Angly a Sasy. Britové se tu usadili, oživili území zdevastované barbary, evangelizovali zdejší obyvatelstvo a z přirozeného stesku po staré vlasti nazvali nový domov “La Petite Bretagne”, Malá Británie. A z jejich církevních potentátů si pak naši praotcové vytvořili škálu patronů měst: svatý Malo, svatý Brieuc, svatý Gildas, Pol-de-Leon, Corentin, Patern… Jestli objíždíte poloostrov, máte mou chválu,” usmívá se vypravěč. “Až do 16. století tradice velela každému Bretonci podniknout aspoň jednou v životě pouť po zdejších katedrálách. Říkalo se jí Tro Breizh, okruh Bretaní. A kdo se tomuhle rituálu za života vyhnul, putoval prý sedm let po smrti · a s vlastní rakví na zádech!”
Monsieur Argouache samozřejmě mluvil francouzsky. Od připojení Bretaně k Francii v 15. století není jazyk předků samozřejmostí ani pro každého Bretonce. Jednak má bretonština tolik dialektů, že se člověk z Lorientu nedomluví s rodákem z Roscoffu, a potom, ony jsou vlastně dvě Bretaně: ta horní (galská) měla vždy blíž k Francii a byla otevřenější vlivům kontinentu. Kdežto dolní, od kontinentu izolovaná Bretaň zůstala o to bohatším rezervoárem původního jazyka, tradic a zvyků. Ale v minulém století se veřejná moc rozhodla vtěsnat celou Bretaň do škatulky francouzské národní kultury.
Rodák z Penharsu v dolní Bretani, Fanch (Francoise) Argouache, je z rodu malých farmářů. “Jako dítě jsem se bretonštinu učil doma, protože tak mluvili rodiče. Ale ve škole stačilo bretaňské slůvko, abych musel volit mezi oslovskou čepicí nebo dvaceti kolečky kolem školního dvora. Tak to chtěla Paříž. Teprve v roce 1977 vytvořila hrstka radikálů v obci Lampaul-Ploudalmézeau společenství Diwan, to znamená klíček. Vyklíčila z něj školka, kde se děti začaly učit potlačovanému jazyku. Dneska už máme takových mateřských, základních i středních škol pár desítek. Žáků přibývá, Bretonština má katedru i na univerzitě v Rennes. A na silnicích jste si jistě všimli dvojjazyčných směrovek.”
Kořením bretonštiny jsou staré legendy a pohádky, děděné z generace na generaci. Keltský esprit Bretonců, příchylný ke snu, fantastičnu a nadpřirozenu, možná vysvětluje ohromující hojnost legend v bretaňské národní paměti. Leckteré z nich (dobrodružství rytířů kulatého stolu, pozdní láska kouzelníka Merlina k víle Viviane či třeba Tristan a Isolda) přitom potvrzují keltské kořeny na obou stranách La Manche.
Zvláštní kapitolu bretaňské ústní tradice tvoří vyprávění. Bývá to ponejvíc jakési oživené zvykosloví, ilustrující drsný půvab i krutost bretaňského “Armor”, pobřeží, či “Argoat”, vnitrozemí. Ještě počátkem našeho století chodívali zimní Bretaní, statek od statku, četní vypravěči zpestřující venkovanům dlouhé večery. Jedni byli skuteční profesionálové, druzí žebráci, platící za polévku a teplý koutek u ohniště příběhem.
Fanch Argouache se vyprávěním neživí. Stojí v čele Hospodářské unie pro rozvoj severní Finistere, oblasti spojující stará království Cornouaille a Leon. Nebýt poslání té instituce v dosud poněkud zanedbané dolní Bretani tak závažné (méně než 20 % obyvatel tu pracuje v průmyslu), zněl by její název skoro anekdoticky: “Finistere” znamená “konec světa.”
INTERMEZZO – MOŘE
Moře je tak blízké a klidné, že o sobě dávalo vědět jen solí ve vzduchu a slabounkým pachem tlejících řas.
To za vichrných zimních nocí prý zní penmarchské útesy ozvěnou vln doléhající až do Quimperu, vzdáleného třicet kilometrů. Prodírá-li se malá rybářská loď v bouři zrádnou úžinou mezi Pointe du Raz, nejzápadněji čnící žulovou špicí Bretaně a ostrůvkem Sein (“Tou nikdo neproplul bez útrap a běd,” říkávali Keltové, kteří údajně jezdili na ostrov pohřbívat mrtvé druidy.), přijde i dneska vhod stará modlitba zdejších lodníků: “Bože, dej, ať úžinou propluju šťastně, neboť můj člun je vratký a moře se vzdouvá.” Snad se tak modlilo i 130 námořníků a rybářů z ostrova Sein, kteří se tu 18. června 1940 na rozkaz generála de Gaulla, nalodili do člunů, aby se naproti v Anglii přidali ke svým francouzským spolubojovníkům.
Ne náhodou střeží Pointe du Raz Panna Maria trosečníků, kdežto zátoka mezi Kozím mysem a touto žulovou Penn ar Bed, Hlavou země, je rovnou zasvěcena utonulým. A Douarnenez v jejím klíně si rádo nárokuje následnictví po tajemném Ys, nejproslulejším z potopených měst, jimiž hýří bretaňské legendy.
Moře hrálo prim v dějinách a v hospodářství dolní Bretaně odedávna. I dnes zůstává rybolov trumfem ekonomiky oblasti Finistere. Bretaň sytí rybolovem na širém moři víc než třetinu francouzské spotřeby ryb a korýšů. Klesá ale podíl příbřežního rybolovu. Rybáři vyjíždějí dál a dál, do Biskajského zálivu, do Irského moře, k Islandu nebo, jako například za langustami, až k Mauritiu. Čelili-li jejich předkové vrtochům moře, čelí dnešní Bretonci na traulerech s padesátitunovými sítěmi, sádkami a mraznicemi především konkurenci rybářů z okolních zemí, ale i stále tvrdším domácím podmínkám.
Před pár lety jsme v televizních záběrech z Paříže viděli, jak muži z bretaňských rybářských kooperativů doprovodili pravidelný “train de marée”, vlak zavážející pařížskou tržnici čerstvými rybami. Té noci dobyli bretaňští rybáři svou Bastilu. Rostoucí náklady, klesající dotace a triky obchodníků neváhajících sáhnout po lacinější skandinávské nabídce vedly k drsným scénám na jevišti tržnice Rungis: barikády z rybích přepravek, tratoliště rozdupaných šupinatých těl a rybí krve…
Nebyl ten rybí masakr zvrácenou a symbolickou obdobou keltského obětování černého kohouta? Ještě před sto lety, sotva katolický farář požehnal lodi před odplutím, kropíval prý kapitán kohoutí krví palubu, aby lov dopadl dobře a posádka se navrátila celá. Tak se v Bretani dlouho mísila víra s magií…
Hala rybího trhu v Concarneau nabízí časně zrána scény zábavnější. Hlavně pro suchozemce. Podle jakého kalendáře se řídí návraty lodí z dlouhých lovných turnusů, to ví nejlíp rybářova žena a obchodník. Už zvečera se traulery řadí u mola podle obtížně pochopitelného pořadníku. Zástup dokařů pendluje mezi molem a tržní halou s košíky naloženými úlovkem. Na třídicích stolech končí pouť sardinek a makrel, tuňáků, kambal, platýzů, rejnoků, hřebenatek sv. Jakuba, krevet a langust. Úlovek se po druzích třídí a v přepravkách se jménem lodi a majitele putuje za svítání do prodejní haly. Úderem šesté začíná “La vente a la crié”, veřejná dražba ryb.
Vyvolávači křičí, nákupčí přihazují, licitace střídá licitaci. Pouť ryb tu tedy vlastně nekončí: teprve zde jim padá konečný los, zda skončí na pultu nejbližšího krámku, nebo někde na opačném, “suchém” konci Francie. Pár dnů oddechu a rumpál rybářského “métier” se znovu roztáčí. Na molu v Concarneau vše pracuje k vyplutí. Ale už to dávno není někdejší svátek společného bdění před zdvižením kotvy, kdy musel každý rybář ke zpovědi a k přijímání. V útrobách trauleru mizí ledová tříšť, jeřáb krmí lodní spíž koši chlebů, zeleniny, sýra i nezbytných láhví červeného. Na molu k sobě lnou tiché dvojice. A ti, kteří se neloučí, mají do poslední chvíle napilno. Ne, že by uklízeli! V tom ctí své předky: “Moc čistý člun · moc prázdná síť…”
ÓDA NA ČEPEC
Bretaňské úsloví říká: “Kant bro kant giz · kant parrez kant iliz.” Nejspíš “Sto zemí, sto způsobů, sto farností, sto kostelů.” Svátek krajkářek byl té moudrosti věrnou ilustrací. Na okraji folklorního kotlíku prostřely své dílo krajkářky a výšivkářky z Pont-l?Abbé. Předváděly řemeslo staré a cizelované dobrých sto padesát let. Jejich ruce vyšívají na zástěrách, živůtcích a čepcích červenými, zlatými a bílými nitěmi prastaré motivy pavích per, planet, rybích kůstek, listů kapradí a jmelí či životního řetězce. Bigoudenské vyšívané vesty byly zas doménou mužů · prošít silné sukno vyžadovalo sílu v prstech. Ušití vesty se někdy protáhlo až na tři měsíce. V Bigoudenu působila svého času početná sdružení krejčích a výšivkářů “Kemenerien”, mluvících mezi sebou tajným jazykem chon.
Zato bigoudenské stařenky nám vyprávěly řečí jasnou. Marie-Jeanne Le Braz nám pokynula hlavou korunovanou po způsobu zdejších elegánek šikmo nasazeným bigoudenským čepcem. Tahle ženská ozdoba patří k největším kuriozitám mezi bretaňskými kroji.
“Abyste si mohla bigouden posadit na hlavu, musela byste mít dlouhé vlasy,” zněla laskavá, ale nekompromisní odpověď madame Le Braz žádostivému výrazu mé ostříhané ženy. “Vlasy vyčesané nazpátek na pěšinku vězní tříčtvrťový spodní čepeček. A drdol z vlasů přečnívajících vzadu drží hlavní trubkovitý korpus čepce. Ve stísněných bretaňských chalupách bývalo zvykem umístit kurník s drůbeží do nástavby nízkého stropu vstupní síně. Průchod síní tak ovšem nezůstával bez následků… Jaký div, že se ženy dostrojovaly do nažehlených krojů a čepců raději až venku na dvoře…!”
Nyní je výška bigoudenu kolem 32 centimetrů, ale ještě kolem roku 1850 byl téměř plochý. Výšku začal brát až začátkem našeho století, byť se časem staly jeho největšími nepřáteli automobil, kino a také vítr! Trubkovitý čepec začínal u domáckého plátna, kdežto děrovanou krajkou dnešní verze bigoudenu už zdejší mořský vítr projde snadno. Do auta by se však Bretonka v čepci sotva vtěsnala a z kina by ji nejspíš vypískali.
Zajímavý a výmluvný není samozřejmě jen bigoudenský kroj, ale i kroje mnoha dalších bretaňských lokalit. Ony všechny nejsou jen oblečením, ale zprávou o člověku v čase. Zdálo se nám ostatně, že Bretonci a Bretonky bez rozdílu věku, které jsme onoho letního dne potkali v Pont-l?Abbé, se ve svých krojích, v tancích, písních, zvykosloví a příbězích předků vůbec necítí jako v obtížné šněrovačce. Jak ubývalo dne, přibývalo naopak pod rukama žen možná jemného, ne však nepevného krajkoví, z něhož se tká křehký most mezi včerejškem a dneškem: vědomí souvislostí. “Zlaté pravidlo” tvůrců bigoudenského kroje říká: “Mezi horní rovinou čepce a dolní rovinou sukně musí být stejná vzdálenost. Prodlužuje-li se výška čepce, krátí se délka sukně.” Jestliže se tedy bigoudenská děvčata z roku 1850 v nízkých čepcích a dlouhých sukních podobala těžkým karavelám, razícím si cestu proti větru, pak jejich prapravnučky v lehčím kroji s vysokým čepcem budí představu štíhlých stěžňů, zčerstva brázdících holou planinu Penmarchu.
O MUŽI Z BÁRKY
O Bretoncích se říká, že přicházejí na svět se srdcem ponořeným ve slané vodě. O rybářích to platí dvojnásob. Jeden z nich lovíval docela sám, stranou rybářských flotil z Penmarchu. Nikdo ho neznal jménem. Vyprávělo se o něm jako o muži z bárky. Bosá noha jeho ženy prý nikdy nepřestoupila pás chaluh, značící čáru nejvyššího přílivu. Muž z bárky jí to zapověděl. Podle starého obyčeje se rybář musí dostat z moře přes přílivovou čáru sám, bez pomoci venkovanů z pobřeží. A právě tento obyčej se mu vymstil.
Jedné noci najela velká loď na skaliska u Penmarchu. Muž spustil s obtížemi svou bárku proti vlnám, zamířil k vraku a bojoval s mořem celou noc o nešťastníky vydané zkáze. Až za svítání složil na molo přístavu Saint-Guenolé posledního trosečníka. Nabral kurz ke svému domku, a sotva uvízl v písku nedaleko kotviště, omdlel únavou. Ale za chvíli ho vlny vzkřísily. Z posledních sil se doplazil k pevnějšímu břehu, kde za čárou přílivu, jak velel obyčej, stála jeho žena. Ještě koutkem oka zahlédl bárku vysvobozenou z písku mocnou vlnou. Ještě se mu před očima mihla černá silueta s rukama zkříženýma na prsou. Moře ho spolklo na třicet kroků od nehnutě čekající ženy…
MALÉ DĚJINY KROJE
Folklorní odpoledne v Pont-l?Abbé. Svátek krajkářek. Jeden z nejvyhlášenějších po celé Francii. Bretaň otevírá skříně, oprašuje kroj, žehlí čepec a obouvá dřeváky.
Kdysi bývaly kroje běžnou součástí rodinných oslav i veřejných svátků. Toto “kdysi” však v Bretani nesahá do hlubokého dávnověku. Jen málo dokumentů dokládá užívání kroje v Bretani ještě před Francouzskou revolucí. Před ní se totiž prostí lidé po celé Francii oblékali skoro stejně. Venkovský šat podléhal přísným “výdajovým zákonům”. Ty vyhrazovaly šlechtě drahé tkaniny, ozdoby a ornamenty, zatímco “venkovskému balíkovi” zbývalo konopí, hrubá vlněná příze, len či plátno · obvykle výrobky místních domáckých tkalců.
Byl to ale právě sváteční kroj, dotvářející se vlastně teprve v minulém století, který načrtl věrohodný obrázek zdejšího venkovana a podal svědectví změněných hospodářských podmínek po revoluci. Na přirozenou nechuť k uniformitě venkovského oblečení za “starého režimu” působily především dva faktory: přijala-li silně katolická a royalistická Bretaň samotnou revoluci bez valného všeobecného nadšení, uvítala naopak některé její důsledky. Třeba právě uvolnění v oblékání. Druhým, na první pohled protichůdným faktorem, byl silný “instinkt urozenosti” bretaňských nejnižších tříd. Revoluce sice přinesla tezi “égalité”, rovnosti, ale možnost obléknout se do kvalitnějších tkanin s rozmanitým dekorem byla zároveň nostalgickou vzpomínkou prostého Bretonce na to, jak se oblékal jeho pán…
BRETONŠTINA
Bretonština je výsledkem vývoje jazyka ostrovního keltského společenství (které přišlo z Velké Británie) a kontinentální keltštiny (galštiny), kterou se už předtím mluvilo na poloostrově. Také kontakt s latinou ovlivnil čtyři podoby mluvené bretonštiny, užívané v současné “bretaňské” Bretani: cornwalštinu a leonštinu, trégoroisštinu a vannetaisštinu. Místní jména jsou z větší části tvořena kořenem, k němuž se pojí jméno světce či nějaké jiné osobnosti. Kořen plé převzatý z latinského plebs (lid) znamenal ve středověku kostel či farnost. Z odvozenin Pleu, Plou, Plo příponami vznikly například Ploudaniel (farnost Sv. Daniela), Plogoff (farnost Sv. Goffa).
Kořen tré, tref znamená totéž, ale pochází z galštiny. Tréboul (farnost u rybníku), Trégastel (zámecká farnost). Časté bretonské loc odkazuje ke svatému místu: LocMaria (místo Marie, matky boží), zatímco keltské lann značící svatyni nás přivede do Lannionu (svatyně Sv. Yona). Pod specificky bretonským kořenem ker se objeví vesničky či domy (usedlosti) stojící obvykle stranou: Kermeur (velký dům), Kerfeunteun (samota u studánky). Vzdor tomu, že vlk ( bleiz) zmizel z bretaňských lesů už víc než před stoletím, uchovávají si bretonská místní jména pestré “vlčí dědictví”: Kerbleiz (vlčí samota), Poulbleizi (vlčí rybníček). Také osobní jména mají často kořen ker. Bretonec jménem Kerber znamená vlastně Petrův dům. Mnoho jiných osobních jmen je odvozeno od řemesel: Le Barazer (Bednář, Bečvář), Le Goff (Kovář), nebo jde původně o přezdívky: Le Bihan (Malý), Le Moigne (Nešika), Pennec (Hlavatý).
