Valaši… drsní obyvatelé hor svérázných zvyků a odlišného jazyka, pastevci žijící v dřevěných chalupách krčících se vysoko ve stráních. Kde se ale v horách přívětivé Moravy vzali tito lidé povahy vytesané ze žuly?
Dlouho se vedly spory o tom, zda Valaši pocházejí z Rumunska. Ano i ne. Ve 13. a 14. století se na Valašsku usídlili v údolích řek první osadníci, národnosti české. O tři století později jim už nestačila půda v nížinách a začali proto mýtit i na horských svazích, kde zároveň budovali své usedlosti. Usedlostem se v místním jazyce říkalo paseky a jejich obyvatelům pasekáři. Část valašského národa tak byla na světě.
Spolu s pasekáři však do moravských hor při slovenské hranici ve stejné době přivádějí svá stáda hrubovlnných ovcí valašek karpatští horalé. Jejich putování začalo již mnohem dříve v Rumunsku, kde byli nazýváni Valachy. Ti se vydali za novými pastvinami dále na sever a později na západ, po hřebeni Karpat. Tak se za tři sta let přesunuli přes ukrajinskou, polskou a slovenskou část Karpat až na východní Moravu, kde jejich dlouhé putování známé jako valašská kolonizace skončilo. Smísili se s již usazeným obyvatelstvem a vznikla tak naprosto svébytná kultura s mnohonárodnostními prvky. Valaši byli sice odolní vůči těžkým klimatickým podmínkám, tlaku vědecko-technického pokroku však neodolali. Zmizely salaše, ovce, dřevěné chalupy, tkalcovské stroje i vodní pily. Zbývá jediné místo, kde se můžete projít od selského stavení k větrnému mlýnu, ochutnat pravý ovčí sýr, nakouknout do kuchyně Valachů, poznat jejich zvyky, kroje, způsob hospodaření… a tím místem je skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.
Valašské muzeum v přírodě, jak se skanzen oficiálně nazývá, je složeno ze tří částí. Nejstarší je “Dřevěné městečko”, které ukazuje způsob bydlení a úroveň kultury měšťanů, fojta a řemeslníků z Rožnovska. Snad nejzajímavější je právě fojtství – usedlost zámožného valašského hospodáře, zástupce vrchnosti. Jako dědičný rychtář měl za úkol dohlížet na plnění robotních povinností a dávek od poddaných, sám byl od roboty osvobozen. Poddaní se shromažďovali k rozdělení roboty ve “velké jizbě”, která sloužila také jako hospoda. Dvakrát do roka se tu tančilo při muzice a šenkovalo. V jizbě spával a stoloval hospodář se svou rodinou. Toto fojství, které je kopií obytného stavení z Velkých Karlovic, má ještě samostatnou kuchyni a obytnou komoru pro výminkáře. Další neobyčejně zajímavou stavbou je kopie dřevěného kostela z Větřkovic u Příbora, pocházejícího z poloviny 17. století. Mnoho dalších stavení přibližuje způsob městského života v horách a mezi nimi stojí krámky lidových řezbářů, kteří se právě na tento víkend sjeli do Rožnova. Jindy tu svoji dovednost předvádějí třeba košíkáři či kováři. Náladu dokreslují folklórní skupiny, které pravidelně hostí zdejší přírodní amfiteátr.
Naopak nejmladší částí skanzenu je “Mlýnská dolina”, která byla zpřístupněna až v roce 1982. Mlýnská dolina je živou učebnicí starých řemesel – je tu valcha (na valchách se zplsťovala utkaná vlněná příze na sukno), vodní mlýn, vodní pila, olejárna (olejářství bylo jedno z nejstarších zaměstnání venkovského lidu, olej se používal ke svícení, přidával se do kolomazi a barev, ale měl i léčivé účinky – na Valašsku se olej tlačil nejčastěji ze lněného a konopného semene, z jader bukvic a jader švestek), hamr.
“Valašská dědina” je nejrozsáhlejší částí muzea, postavená na Stráni na Rožnovem a představující model obce z období konce 18. až poloviny 20. století. Velké množství dřevěných chalup navozuje atmosféru skutečné horské dědiny, umocněnou pasoucími se koňmi, osly, ovcemi. Mezi domky rostou ovocné stromy a pěstují se tu staré tradiční rostlinné druhy. Příroda, do níž je zasazena Valašská dědina, se obhospodařuje “po staru” a třeba Matochova usedlost má plný stav všeho hospodářského zvířectva. Ve Valašském muzeu v přírodě se slaví všechny lidové svátky, pořádají se tu jarmarky. “Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme zbudovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci, zpěvy a obřadnostmi lidu,” řekl zakladatel Valašského muzea v přírodě (založeno bylo již roku 1925) Bohumír Jaroněk. A zdá se, že se mu jeho vize splnila.
