My jsme čarodějnice, chceme být potrestány a popraveny,” křičí ženy v řetězech je jich okolo čtyřiceti, vypadají ohavně, oblečené v brokátu příliš křiklavých barev. Hrabě Trauttmannsdorff, proslulý magnát, který vládne nad životem a smrtí ve Štýrsku, si je s pochybnostmi prohlíží. Zná tyto vesnické ženy, rolnice, matně zaslechl, že vytvořily síť v celé oblasti, že se setkávají v noci, aby se vydávaly do hlubokých lesů a tam tančily bakchické tance a společně se radovaly. Říká se, že hledaly věčnou mladost. Ve skutečnosti tak trochu bláznily. Snad požily příliš mnoho halucinogenních rostlin či horké vody s podivnou mocí, která vyvěrá ze země plné zdánlivě mrtvých vulkánů. Lava není daleko odsud. Na různých místech má zdejší půda blahodárné nebo škodlivé účinky léčivé prameny po celý rok vytvářejí mlhu, která zatemňuje jak oblohu, tak mysl. Hrabě Trauttmannsdorff zná čarodějnice od svého narození. Jako nemocné dítě, poslední svého rodu, byl předurčen zemřít mladý. Jednoho dne ho ošetřovatelka vzala na procházku do lesa, kde potkala cikánku. Ta jí ukázala termální pramen, ztracený od dob Římanů, který znovu nalezla. Dítě bylo léčivou vodou tohoto pramene uzdraveno a vděční rodiče dali cikánce velký zlatý řetěz. A tak byl rod zachráněn, neboť mladý Trauttmannsdorff mohl zplodit mnoho dětí. V průběhu let se stal jedním z nejdůležitějších spolupracovníků císaře Ferdinanda II. a jedním z jeho nejvěrnějších a nejznámějších generálů.
Jednou, když vykonával funkci soudce na svém hradě Gleichenbergu, mu stráže předhodili k nohám starou ženu v cárech, obviněnou z tolika zločinů, že by mohla být upálena. “Zachraň mne, jako jsem já zachránila tebe!” křičela, když si strhávala z krku zlatý řetěz, který Trauttmannsdorff ihned poznal. Byla to ta cikánka, která jej v dětství vyléčila. Samozřejmě, že ji osvobodil a i v dalších letech soudil tyto čarodějnice jako nevinné.
Tato událost se odehrála ve velkém sále Gleichenbergu. Tento hrad, který se postupem času změnil v zříceninu, se stal kořistí břečťanu, větví a popínavých rostlin. Ani těmto parazitům se nepodařilo zničit pět metrů silnou zeď, vybudovanou na obranu proti katapultům českého krále Otakara. Stejně tak se jim nepodařilo zničit italský půvab lodžií na hlavním nádvoří. Jako nezničitelná ruina se tyčí Gleichenberg na kopci a vytváří impozantní siluetu viditelnou zdaleka stejně jako v dobách hraběte Trauttmannsdorffa.
Tento šlechtic je při zmíněném procesu svědkem, jak se směšné bláznivé ženy samy obviňují z neexistujících zločinů a žádají potrestání, kterého je on zbavil, protože dobře rozpoznal, že jsou neškodné. Ale je přítomen posel církve, kněz, který chce svou oběť. Snaží se ženy polapit svými otázkami, láká je do své pasti, nutí je, aby se samy obviňovaly ze stále větších a větších zločinů. Brzy jsou obviněny z černé magie, satanismu. Trauttmannsdorff nemůže zachránit ty, které se odmítnou postavit fanatickému duchovnímu, a tak je proti svému přesvědčení přinucen tyto “čarodějnice” odsoudit. Všech čtyřicet žen, jedna po druhé, je tlačeno do rohu velkého sálu, kde se nalézá otvor vedoucí do hradní studně. Jsou zaživa vhozeny do této bezedné díry, ze které se dlouho ozývají zvuky, dokonce i poté, co jejich hlasy umlknou. Tato studna, pozoruhodně zachovaná, se stále nachází uprostřed zbořených zdí a polopropadlých stropů, stále ponurá a děsivá.
Ode dne, kdy byly čarodějnice vhozeny do studně, pronásleduje Gleichenberg prokletí. O několik generací později, během války proti Turkům, bylo z bojiště do hradu přeneseno 21 mrtvých těl rodu Trauttmannsdorffů. Na přelomu století to byla hraběnka Trauttmannsdorffová, neobyčejně krásná, na rozdíl od odpudivých čarodějnic, která podobně jako ony hledala tajemství věčného mládí a nikdy se nesmířila s tím, že jej nenašla.
Zesnulé čarodějnice byly v “úzkých vztazích” s jejím manželem, rachotily v jeho ložnici otevíráním dveří a oken, a tak, když tento nešťastný muž navštívil Vídeň, nemohl spát, neboť tamní ticho bylo pro něj nezvyklé. Myslel si, že by mohl umlčet strašidla tím, že zazdí studnu, a tím pohřbí jejich kosti. Ale ani to nepomohlo. Jeho syn tak mohl často pozorovat, jak se velké renesanční truhly samy přemisťují, a nalézat záhadně zamčené dveře.
Po druhé světové válce, která zanechala hrad v ubohém stavu (ruští okupanti především poničili všechny obrazy), maďarský uprchlík, hrabě Hunyadi, souhlasil s tím, že zde stráví noc. Předtím však nechal přibít dveře své ložnice. Druhý den ráno prohlásil, že kolem něj procházely davy a že slyšel na nádvoří psi a koně i když celý hrad byl samozřejmě prázdný. Těžké truhlice byly posunuty ke dveřím a do oken byly umístěny halapartny. Druhého dne byly truhlice a halapartny nalezeny opět uprostřed pokoje. “Za války jsem viděl horší věci,” poznamenal hrabě Hunyadi moudře.
Před několika lety byla matka současné majitelky, hraběnky Annie Stubenbergové, probuzena uprostřed noci telefonem. Vystrašeným hlasem se její doktor ptal: “Byla jste to vy, paní hraběnko, kdo se procházel v parku?” Řekl jí, že když jel lesem, uviděl ženu skrčenou u kraje cesty, v noční košili empírového stylu, s čepičkou naraženou do čela. Myslel si, že se stala nehoda, a tak zastavil. Žena okamžitě vyskočila, přeskočila příkop a zmizela. Běžela velice rychle lesem směrem ke hradu.
Dnes turisté, navzdory tomu, že je to zakázané, se na vlastní riziko vydávají ke zřícenině, a pak si často stěžují hraběnce Annie, že na ně neviditelné ruce házely kameny. To proto, že čarodějnice chtějí být jedinými vládci na Gleichenbergu hrad v posledních třiceti letech třikrát vyhořel a stal se zcela neobyvatelným. “Čarodějnice nechtějí, aby zde někdo dále žil,” říká hraběnka Annie.A tak se potomkům velkého soudce, hraběte Trauttmannsdorffa, vrátil klid a mír. ZADOKUMENTOVANÉ STRAŠIDLO Paní z Bernsteinu je daleko více okouzlující a krásnější než čarodějnice z Gleichenbergu. Postihlo ji stejné neštěstí, ale předtím alespoň poznala lásku. Pocházela ze známé florentské rodiny Frescobaldiů, která stále vyrábí výborné víno. V 15. století se provdala za vévodu z Vlaky, vládce Bosny. Měl ošklivý zvyk zanechávat ji samotnou během válečných výprav. Bernstein se nachází na velice opuštěném místě. Nebyla zde jiná zábava než pozorování hry světel na rozsáhlé planině, viditelné z vrcholů věží. Paní z Bernsteinu se nudila. Také se jí stýskalo po Itálii, o které mohla mluvit pouze se svým italským sluhou, jehož si přivezla s sebou. Tato náklonnost se změnila v intimitu, poté v přitažlivost a nakonec ve vášeň. Kastelán prozradil milence manželovi. Ten později předstíral svůj odjezd do války, ale tajně se vrátil, aby milence překvapil. Samozřejmě, že je našel ve své vlastní ložnici v choulostivé situaci. Nejprve mečem probodl svého soka, a pak bodl svou ženu do krku. Od těch dob se paní z Bernsteinu pravidelně zjevuje. V roce 1910 se zjevila 26krát. Jeden Francouz, vzdálený bratranec pána domu, který ji měl možnost třikrát spatřit, ji popisuje takto: menší, jemná žena, ruce přitisknuté k tělu, hlava pokrytá závojem. Připomíná dívku při prvním přijímání, až na to, že okolo horní části těla jiskří zelená světélka a její zjevení předznamenává slabé praskání.
Následujícího roku ředitel jednoho muzea, který přijel studovat vzácné štuky Rytířského sálu, prohlásil při večeři, že věří v duchy, a tudíž jej hrad Bernstein děsí. Té samé noci byl majitel hradu probuzen a uviděl paní z Bernsteinu, jak vchází dveřmi, projde před jeho postelí, slušně jej pozdraví a odejde druhými dveřmi. To se událo ve dvě hodiny v noci. Ráno nalezl ředitele muzea s bledou tváří a chystajícího se ihned hrad opustit. Třásl se a řekl mu, že strávil děsivou noc. Byl probuzen studeným dechem paní z Bernsteinu se nad něj nakláněla a pozorovala ho. Přivolal svého pomocníka. Ten však již nic neviděl. To je typické pro paní z Bernsteinu: objeví-li se před skupinou lidí, někteří ji vidí a jiní nikoli.
Když roku 1912 baronka Erachová šla k zadnímu východu, protože měla v úmyslu jít do vesnice, okolo jedenácté hodiny večer, uviděla náhle, jak se barokní schodiště prudce rozsvítilo jasným žlutým světlem, kterého běžná žárovka není schopná. Ze záře vystoupil stín, šel nahoru po schodišti a zmizel ve zdi.
Existuje mnoho svědectví. Všechna popisují mladě vypadající hubenou ženu, příliš nadpozemskou, aby byla žijící bytostí, která se rychle a neslyšně pohybuje a vyzařuje zelenavý jas. Někteří ji viděli s maďarskou čelenkou, jiní popisují, že se držela za krk v místě, kde ji manžel probodl. Několik svědků ji zahlédlo v hradní kapli klečet na schodech k oltáři. A jeden mladý bratranec pána domu, který ji spatřil z rodinné lóže, vzal revolver a vystřelil na ni. Paní z Bernsteinu se k němu otočila, pohrozila mu prstem a zmizela za oltářem.
Paní z Bernsteinu zůstává jedním z nejlépe dokumentovaných duchů, s přesně datovanými svědectvími. Navíc, paní z Bernsteinu se jako jediný přízrak na světě nechala vyfotografovat. Tento úlovek se podařil pánu domu 30. dubna 1913 na barokním schodišti. Fotografie je rozostřená, přeexponovaná, destička již přelomená, ale veškeré průzkumy prokázaly, že se nejedná o padělek, neboť na fotce lze dobře rozeznat malou zahalenou postavu.
Současní majitelé přeměnili hrad na hotel a byli dost chytří na to, aby zachovali veškeré tajemno, které objekt provází. Tím přitahují hosty, kteří milují minulost. Proto se paní z Bernsteinu zjevuje stále s takovou intenzitou jako za starých časů. Alexandr Berger, který rozhoduje o osudech hradu, studoval její chování. Objevuje se těm, kteří v duchy nevěří, stejně jako pravidelným hradním hostům. Je zřejmě patronkou, přeje všem dobro a často příjemně vítá hosty. SOUPEŘ PANÍ Z BERNSTEINU Paní z Bernsteinu má vážného soupeře v osobě Ivana Červeného. Za svého života ve 14. století se honosil titulem vévoda z Gussinu. Jeho předkové, stejně jako on, byli žoldnéři. Byli tak schopní, že neskutečně rozšířili svá panství. Nakonec vlastnili celou provincii Burgland. Poslední zástupce rodu, Ivan, byl nejstrašnější a nejkrutější tak mocný, že z něho měli strach i jeho velitelé. Střídavě podporoval Rakušany proti Maďarům a Maďary proti Rakušanům, až se spojili proti němu. Sebrali mu jeden hrad po druhém a nakonec přišel i o Bernstein. Ivan Červený pozoroval dobývání hradu z hradeb a byl zasažen šípem. Z jeho bouřlivé minulosti mu zůstala chuť děsit čestné lidi.
Na přelomu století majitelova snacha zaslechla těžké dunivé kroky, které směřovaly nahoru po hlavním schodišti. Poté muž s vlasy červenými jako jeho tunika prošel před jejím pokojem a než zmizel, propukl v bouřlivý smích.
O pár let později dcery pána domu a jejich sestřenice slyšely uprostřed noci, jak se otevírají dveře jejich pokojů a skříní. Pak se ozvaly těžké kroky. Běžely do haly a vzaly si s sebou kapesní svítilny. Kroky sílily a byly doprovázeny chrastěním kovu. Až když práskly poslední dveře vše umlklo. Hledaly všude. Nikdo tam nebyl. Vše bylo v pořádku, pouze na schodišti ležel prostřelený vojenský kabát vévody z Gussinu.V létě roku 1921, když se ruský vězeň, který byl držen na Bernsteinu, probudil ve dvě hodiny v noci, shledal svou skromnou světnici osvícenou jasným světlem a před jeho postelí stál válečník v přilbě a v zářící drátěné košili, skrze kterou prosvítal červený kabátec. Myslel si, že jde o žert kamaráda a vyzval jej, aby přistoupil blíže. A on tak učinil. Vtom vyděšený Rus spatřil zblízka obličej padesátiletého muže s rezavou bradkou a zkamenělým pohledem. Poté, co se na vězně dlouze podíval, náhle zmizel.
Alexandr Berger zjistil, že Ivan Červený se zjevuje pouze dětem nebo dospělým, kteří uvažují jako děti. Jeho dcera Anna, tehdy dvouletá, přesně popsala ducha poté, co jej spatřila v Rytířském sále. Vloni, zatímco skupina návštěvníků čekala v přízemí, jejich děti, které šly do svých pokojů, náhle rychle seběhly dolů a křičely, že viděly červeného rytíře, o kterém si myslely, že je převlečený sluha. Bergerův přítel, který si šel pro něco do své komnaty, se spletl a vstoupil do cizího pokoje, kde zaslechl ďábelský smích. Když se vrátil dolů a vyprávěl o svém zážitku, Berger mu žertem řekl, aby šel zpět a zavolal Ivana Červeného. Jeho nezáludný přítel se vrátil nahoru, zavolal a na vlastní oči spatřil Ivana Červeného.
Ačkoli neměl za svého života dobrou pověst, není vévoda z Gussinu zlým strašidlem. Podobně jako paní z Bernsteinu chrání hrad a nehodlá na jeho klidu nic měnit. Obyvatelé Bernsteinu měli za svého života povahy různých kvalit, dnes ale všichni přispívají k pohoruhodnému kouzlu tohoto zvláštního místa. OŠKLIVÁ A NEPŘÍJEMNÁ KAROLÍNA Hraběnka Karolína Goessová nebyla jen ošklivá, ale přímo nepříjemná. Na počátku 19. století vlastnila hrad Gradish. Hrad byl bezpochyby původně pevností, která ve středověku svými zvony signalizovala nebezpečí. Později se stal okouzlujícím elegantním sídlem, přesným opakem toho, jaká byla hraběnka. Její ošklivost tak bila do očí, že žádný z bezpočetných portrétů, přes zjevnou snahu malíře, ji nemohl skrýt. Byla velice inteligentní, ale tvrdohlavá, bez jiskry a přitažlivosti. Byla tak nepůvabná, že nikdo jí nevěnoval pozornost, nikdo nebral její názory vážně. Její děti si z ní dělaly legraci až do té míry, že když ve své závěti odkázala svůj oblíbený předmět, stříbrnou cibuli, nejmilovanějšímu dítěti, tak po její smrti jej získal jiný dědic.
Její současníci ji nerespektovali, a tak se hraběnka snažila získat úctu alespoň u svých potomků. Jedné noci, když si tchán současného vlastníka, právě čerstvě ženatý, četl v knihovně, uslyšel nenadálý tikot. Kapesní hodinky položené na polici se samy daly do chodu. Překvapený hrabě Goess si je vzal k sobě. Po několika hodinách se zastavily. Když je odnesl k hodináři do Štýrského Hradce, bylo mu řečeno, že několik základních součástek hodinek chybí a že je naprosto nemožné, aby nedávno šly. Hrabě Goess si hodinky nespojil ani se svým předkem, hraběnkou Karolínou, ani s dokumentem, který právě četl, což byla její poslední vůle.
Později podobných skutků přibývalo. Jedné noci uviděla hraběnka Goessová padat ze stropu světlý předmět. Byl to jemný řetízek, ke kterému byl připevněn drobný zlatý klíč natahovací klíč ke stříbrné cibuli. Ani hraběnka Goessová si tuto událost nespojila s Karolínou. A to Karolínu dosti rozezlilo. O několik let později si hrabě Goess opět četl Karolíninu závět v knihovně. Náhle vyskočil, protože uslyšel výbuch. Myslel si, že se jedná o darebáctví jednoho z jeho šesti rozpustilých synků. Všichni ale spokojeně spali ve svých ložnicích. Rozhlédl se a uviděl na poličce rozbitou stříbrnou cibuli (její části jsou stále v rodinné truhle). Na hraběnku Karolínu si opět nikdo nevzpomněl. BÍLá PANÍ Z TELČE Na rozdíl od nejapně vtipkující hraběnky Karolíny Goessové, Bílá paní z Telče koná pouze dobro. Měla neobvyklé jméno Perchta. Vdala se za hraběte Lichtenštejna, jehož jméno nemělo nic společného s knížectvím. Byl to špatný a krutý člověk jeho odporné chování ji častokrát donutilo hledat útočiště u jejího bratra. Doufala, že klid a smíření nastanou, když se její manžel rozhodl postavit nový hrad v Telči. Vlastnil již mnoho takových hradů. Nastal však pravý opak vše bylo horší. Utlačoval a špatně zacházel s řemeslníky. A právě ona jim chtěla poskytnout lepší plat a stravu. Její muž pukal zlostí nad její slabostí. Ale tentokrát se mu vzepřela a dostala za vyučenou. Trpěla, ale nevzdala se.
Na Velikonoce připravovala jídlo pro všechny řemeslníky a ostatní zaměstnance rodiny. Tentokrát se její manžel neodvážil vzepřít její štědrosti. Uvařila to nejlepší, co dovedla zvláštní medovou kaši nesrovnatelné chuti. Pozvala všechny kromě svého manžela. Tato oslava měla takový úspěch, že se hraběnka Perchta rozhodla pořádat ji každoročně. Ve své závěti věnovala dostatek prostředků k jejímu pořádání. Hrabě nejenže nerespektoval přání své ženy, ke které se celý život tak špatně choval, ale brzy poté, co zemřela, začal její peníze utrácet.
Hrad zůstal majetkem rodu až do začátku 17. století, kdy připadl hraběti Slavatovi. Měl tu čest být jedním ze dvou místodržících císaře Ferdinanda II., vyhozených z oken Pražského hradu českými stavy, které se vzbouřily proti císařské tyranii. Každý ví, že nepřišli o život, neboť přistáli na hromadě hnoje v hradním příkopě. Nicméně tato provokace vyvolala třicetiletou válku, která zpustošila Střední Evropu. Švédští protestanti, spojenci českých evangelíků, obsadili katolickou Telč. A jak uvádí kronikář, pili české pivo a moravské víno, kradli, loupili a trýznili ženy.
Když přišly Velikonoce, majitel hradu vysvětlil veliteli švédských vojsk místní zvyk. Ale švédský dobyvatel odmítl slavnost povolit. A co víc, vyžadoval od každého obyvatele zlatý dukát. O půlnoci během Velké noci se náhle rozpoutala děsivá bouře hrom roztřásl okna, prudký vítr vtrhl do pokojů, všechno převrátil a každého oslepil. Blesky přelámaly vojákům kopí. Krby začaly chrlit mraky sazí a neviditelná ruka si hrála s koulí. To bylo na Švédy příliš, a do jednoho opustili Telč. Pouze jejich velitel, který zřejmě mnoho pil, spal dále. Když se ráno probudil uprostřed zničeného prázdného hradu, ucítil nezaměnitelnou vůni medové kaše, kterou připravila Bílá paní. Poté se podle kronikáře objevil ďábel, chytil Švéda za krk a odnesl ho do pekla. Faktem zůstává, že velitel toho rána zmizel bez rozumného vysvětlení a více se již mezi živými neobjevil.
Po svém úspěšném zásahu se Perchta rozhodla pravidelně zjevovat. Prochází dveřmi místnosti v prvním poschodí. Dveře byly později zazděné, ale to ji vůbec neznepokojuje. Vždy má na sobě šaty, ve kterých je zobrazena a ve kterých byla také pohřbena těžké renesanční šaty z bílého brokátu s dlouhými rukávy a vysokým límcem a čepec pošitý drahokamy. V ruce nese klíče a prochází všude po velkém schodišti, italskými balkony, sály s obdivuhodnými freskami, míčovnami s výjimečnými stropy z barevného dřeva a více či méně tajnými chodbami.
Mnoho generací majitelů hradu, služebnictva i návštěvníků popisuje ji a především její nálady. Když zpívá nebo se směje, je to dobré znamení. Když se objeví se zahalenou tváří, předznamenává špatné časy. Nejhorší je, když se přestane zjevovat vůbec zvěstuje to blízkost války. Lpí na svém sídle a snaží se chránit své potomky jak nejlépe umí, tak jako chránila řemeslníky proti svému manželovi. Jednoho dne její duch potrestal intrikána hodila po jednom líném a podvodném správci těžítko.
Jejím oblíbeným cílem byli komunisté, kteří poté, co se ujali vlády, protiprávně vyhnali její rod z Telče. Hrad se změnil v muzeum, a tak se soustředila na jeho hlídače. Dělala si z nich legraci, uprostřed zimních studených nocí jim zhasínala kamna, vypínala elektrický proud, zamykala je uvnitř hradu a podobně. ČACHTICKÁ PANÍ A JEJÍ ŽELEZNÁ PANNA Proti nesmírné dobrotě hraběnky Perchty stojí zloba Alžběty Báthoryové. Ve skutečnosti je tento popis zjemnělý, protože čachtická paní byla nepochybně jednou z nejkrvavějších zrůd v dějinách. Jakmile se přiblížíte k jejímu bývalému panství, zjistíte cosi neobvyklého. Čachtice, nyní na Slovensku, dříve patřily ke království uherskému. Příjemná vesnička vypadá obyčejně, přesto je zde patrná podivná atmosféra. Jako by se zde zastavil čas. Palác, ve kterém Alžběta páchala své zločiny, je srovnán se zemí. Pouze velká vila její dcery, chráněná třemi staletými stromy, zůstala zachována. Chátrající budova, plná prasklin, je nyní obydlena bezdomovci.
Úzká cesta plná děr vedoucí z vesnice míří k úpatí Karpat a vine se temnými lesy, kde není radno procházet se v noci, ale ani během dne. Na holém, skalnatém hřebenu se tyčí rozvaliny pevnosti poslední sídlo Báthoryových. Mezi ruinami zdí čnějících k tmavě šedé obloze jsou vidět díry v hrbolaté podlaze, pod kterou začínají zatím neprozkoumané sklepy. Z polorozpadlých hradeb se naskýtá pohled na nekonečné hraběnčino panství. Dokonce i v létě zde fouká nepříjemný vítr, který se od podzimu mění v ledový a štiplavý.
Profesor Vladimír Ammer zná každé zákoutí zříceniny. Od dětství je tento historik, odborník na danou oblast, fascinován Alžbětou Báthoryovou. Přečetl vše, co o ní kdy bylo napsáno, takže by se mohlo zdát, že ji zná důvěrně. Patřila do tak významné rodiny, že díky zvláštnímu povolení mohla svým dětem předávat své rodové jméno. Byla nesmírně bohatá, veselá, šťastně vdaná, ozdobou všech společenských událostí ve Vídni a Bratislavě, kterých se ráda zúčastňovala. V krvi jí však kolovalo dědičné šílenství. A tak se šlechtična změnila z dámy na vražedkyni. Nejprve umučila své sluhy k smrti, z pouhé touhy po krvi a sadismu. Touto zkušeností její chuť po krveprolití vzrostla. Spolu se svými služkami Ilonou a Dorkou a skřetem Ficzkem odvlekla na svůj hrad mnoho mladých a hezkých vesnických dívek. Vymyslela rafinovaná a komplikovaná zařízení k mučení svých obětí. Nechala vyrobit v životní velikosti železnou pannu, “nevěstu z Norimberka”. Do tohoto mučícího nástroje se vložila oběť a přiložením víka byla následně stovkou hrotů probodána. Později se říkalo, že Alžběta Báthoryová se koupala v lidské krvi a udržovala si tak věčnou mladost. Smála by se, kdyby byla nařčena z takovýchto nesmyslných zločinů. Byla neobyčejně vzdělanou ženou. V její knihovně se nalezly grafické listy od Vesalia zobrazující stavbu lidského těla, na kterých jsou patrné její rukou psané poznámky jako např.: “Co je pod kůží, svaly, nervy?”
V dětství měla nehodu a musela být operovaná. Znala tedy strach i bolest. Tyto dva pocity se jí vryly do paměti. Snažila se je ve svých šílených experimentech studovat. Byla také nesmyslně žárlivá na všechny hezké vesnické dívky, které ve své pýše považovala za méněcenné. Tajemstvím hraběnky byla její ošklivost. Během svého života se nechala portrétovat a její podobizna je oslavou svůdné krásy. Pod hrozbou donutila malíře, aby zachytil rysy, které vůbec neměla. Záviděla vesnickým dívkám jejich přirozený půvab mládí i krásné milence, neboť ona je mohla přitahovat pouze svým titulem a penězi. A tak se chtěla těmto “sokyním” sokyním pomstít. Byla určitě velmi odvážná. Jeden z jejích potomků vypráví, že během jednoho z častých nájezdů Turků do Uher si nechala do paláce předvést důstojníka janičářů. Přijala jej s rukama od krve, zavedla jej do sklepa a ukázala mu těla dvou dívek, které zaživa stáhla z kůže.
“Toto,” vysvětlila mu, “čeká každého tureckého vojáka, který se stane mým zajatcem, vstoupí-li na mé území.” Ale jestliže Turci nechají její panství na pokoji, bude je zásobovat pšenicí, jak jen budou potřebovat. I ten nejkrutější válečník tehdejší doby se raději podrobil tomuto vydírání. Cítila možnost blízkého konce, a tak zariskovala, než aby se sama stala obětí. Pocitu strachu se zbavila již v dětství.
Čachtický farář ji udal palatinovi krále Matyáše, kterému se také donesly pomluvy a stížnosti z celé provincie. Byla zatčena a ve sklepení jejího hradu bylo nalezeno množství krve a tělesných pozůstatků. Tolik důkazů o zločinech, že by na jejich základě mohly být popraveny stovky lidí.
Ale její zeťové se odvolali k císařskému soudu. Veřejný soud s nevyhnutelným rozsudkem by znamenal neodstranitelnou újmu pro jeden z největších šlechtických rodů v Uhrách. Nejvíce se obávali, že tento proces povede ke konfiskacím majetku a ke ztrátě dědictví. A tak byla hraběnka Báthoryová odsouzena k zazdění. Byla zamčena do jednoho pokoje ve věži čachtického hradu. Okno a dveře byly zazděny, byl ponechán pouze malý otvor k podávání potravy.
Alžběta Báthoryová takto živořila po čtyři roky ve tmě, osamění, špíně? Jiná místní pověst uvádí, že byla bez jídla zazděna kdesi v křivolakých hradbách svého hradu a že její tělo bylo nalezeno s okousanými zápěstími? Je pravdou, že mezi dvěma věžemi vnějšího opevnění hradu se nachází podivná stavba. Jediným vysvětlením jejího zbudování musel být tento hrozný záměr. Ve skutečnosti po čtyřech letech měli zeťové již dost čekání na dědictví, které stále nepřicházelo. Kdo vydal rozkaz, kdo jej vykonal? V každém případě Alžběta Báthoryová byla vyvedena ze svého “pohodlného” vězení a uvržena do kobky zemřít hladem. Nezachvěla se, ničeho nelitovala. Pravděpodobně tíhla k věčnosti chtěla být rychle mrtvá, aby se mohla mstít na všem a na všech. Osadníci, kteří přišli do vesnice pod pevností, zaznamenali tolik náhlých a nevysvětlitelných úmrtí, že se raději co nejrychleji odstěhovali.
Profesor Ammer, který často spával sám na čachtickém hradu, tvrdil, že nikdy nic neviděl ani neslyšel. Přesto přiznal, že staré ženy z vesnice věří, že toto místo je prokleté. Nejen ony viděly v noci na hradbách dívky v bílém, naříkající a lomící rukama. Nespočetní obyvatelé vesnic, které patřily do panství Alžběty Báthoryové a odkud si vybírala své oběti, viděli tytéž dívky vždy v bílém, plačící a běžící lesem. Je zde znamení, které nikoho neoklame ani cikáni, dokonce ani malé děti se k hradu nepřiblíží. Toto prokleté místo, ztracené v lesní divočině, si uchovává svou ponurou moc a pekelné kouzlo.
