Duhová země – tak bych nazval překrásný kus planety, o kterém jsem do této doby nic nevěděl. Krásné řeky zlatavé barvy s vodou olizující neúnavně úpatí nesčetných stolových hor, tolik typických pro zdejší krajinu. Řeky meandrují v zeleném porostu a svoji sílu demonstrují prostřednictvím mohutných vodopádů burácejících z vrcholů skal do údolí. Canaima, největší a nejkrásnější národní park ve Venezuele, který má rozlohu 3,5 milionu hektarů. Nachází se v části La Gran Sabana, která je o něco menší než Česká republika. Před šedesáti lety tu zbloudilý pilot malého vrtulového letadla Jimmy Angel objevil vodopád, který pojmenoval Salto Angel – “Andělský vodopád” a je nejvyšším na světě. Padá z kilometrové výšky ze stolové hory do údolí. Jeho burácení je slyšet na kilometry daleko.
LAGUNA S BARVOU COCA-COLY
Vystoupili jsme z letadla a šli obhlédnout nádheru pozorovanou z ptačí perspektivy. Národní park Canaima s lagunou, do které chrlí miliony kubíků vody řeka Carrao, má osm vodopádů. Jmenují se Ucaima, Golondrina, Wadaima, Hacha, Sapo, Sapito, Roudal, Ara. Barva vody silně připomíná slavnou Coca-Colu. Okolo laguny se kupí pár slaměných domečků pro turisty, chýší domorodců a jedna malá restaurace. Je velmi příjemné, že tu nejsou vybudovány hotelové komplexy, které by toto kouzelné místo schovaly do své šedi. Na stromech okolo laguny se v hamakách houpají nahé usměvavé snědé děti, které nezapřou svůj indiánský původ. Po hnědorudé přírodní hliněné cestě jezdí pomalované safari džípy. Asfalt se tu dá vidět pouze na startovací ploše pro letadla.
VZNIK DUHY
V místech, kde jsou vodopády extrémně vysoké, vzniká vodní mlhovina a když svítí slunce, můžeme spatřit i několik duh. Písek v laguně je bílorůžový, místy černě třpytivý. Tento úkaz se dá vysvětlit váhou písku, kdy lehčí částice překrývají těžší. Čtyři největší vodopády nad lagunou vytvářejí spousty bílé přírodní pěny, která se dlouhou dobu drží nad hladinou.
Na březích si indiánské děti hrají s velkými žábami. Prohánějí se v pětimetrových lodích vytesaných z jednoho kusu kmene. Vytvářejí různé zvířecí sochy z písku, koupou se mezi palmami, které jsou zčásti zatopené. Teploty zde dosahují 35 až 40 stupňů. Často se střídají s průtrží mračen i několikrát za den. Veškerá voda z laguny a celého národního parku Canaima končí v nekonečném labyrintu řeky Orinoco.
Večer s indiány chytáme v odlehlých ramenech laguny velké ryby. Kolem nás kvákají stovky obrovitých žab. Místní džungle je plná hadů, indiáni je sbírají a nakládají do lihu. Poté je ukazují na odiv turistům, kteří do této části již dorazili. Zatím ne ve velké míře, ale jsou tu. Přitahuje je tento kus panenské přírody, kde nad hlavami létají hejna ara papoušků, tukanů… Vzduch je prosycen exotikou, je možné spatřit i leguány jasně zelené barvy s délkou 120 cm.
DOBRODRUŽNÁ CESTA K SALTU
Za 130 dolarů na osobu vyplouváme na třídenní výlet k Salto Angel. V ceně je jídlo, pití, ubytování v hamakách, průvodce, doprava. Ve 13 hodin dostáváme první sendviče, ovoce, colu. Velmi milý a sympatický indián Chuan nás odvádí na člun. Celou posádku tvoří tři Češi, tři Němci a tři domorodí indiáni. Tak se začínáme oddávat radostnému opojení z výletu. Nejdříve jedeme motorovým člunem pod vodopády na laguně Canaima, které jsme předtím fotili z letadla. Motorový člun je asi patnáct metrů dlouhý a velmi štíhlý. Je vyřezán z jednoho kusu kmene s příčkami na sezení. Připomíná umělecké dílo. Na jeho konci je lodní motor japonské výroby Yamaha. S člunem děláme kolečko po laguně, přibližujeme se do bezprostřední blízkosti hřmících vodopádů. V rozprášené vodní mlhovině kryjeme čočky našich fotoaparátů. Vodní sloupy jakoby se nás dotýkaly. S naší kocábkou si pohrávají vodní víry. Projíždíme kolem dalších vodopádů. Na druhé straně laguny noříme nohy do bílého písku a jdeme asi hodinu pěšky k nejsilnějšímu z oněch osmi vodopádů Sapo. Voda s průzračnou zlatavou barvou se tvoří tlením listů této tropické lesní oblasti. Dorazili jsme ke gigantickému Sapu, kde se masa vody řítí do prohlubně koryta řeky. Jsou to opět miliony kubíků načervenalé vody. S velkým překvapením zjišťuji, že se dá pod vodopádem Sapo chodit. Věci musí být v igelitu, aby se nenamočily. Je to divoká, dravá řeka. Okolní skály jsou také zbarvené do červena. Vodopád řve a nad našimi hlavami se valí nekončící množství vody rovnou přes skálu do údolí. Je to úžasný zážitek. Hukot, řev a velký vítr tvořený spádem vody, doprovázející průchod vodopádem, jsou fascinující. Cítím napětí a husí kůži. Stačí nepatrný krok vedle cestičky a voda strhne oběť do svého chřtánu. Po sto metrech opět vycházíme na slunce. Nakonec vylezeme až k řece, ze které se vodopád řítí dolů do údolí.
 Z Kaskády vodopádu Sapo je vidět daleko do kraje. |
Je vidět široko do kraje a my se shodujeme, že Venezuela je zemí stolových hor, vodopádů a duhy. Vidíme nádherné velké červené motýly a spoustu tyrkysových ještěrek. Pak postupujeme dál savanou, míjíme indiánské chýše a opět sedáme do člunu. Jiného, ale stejně hezkého jako ten první. Čtyřicetistupňové horko spojené s vlhkostí vzduchu nám pěkně propotí vše, co máme na sobě. Nasedáme do člunů. Indiánský průvodce žhaví lodní motor a vzápětí naše loďka naráží na první vlny silného protiproudu. Čím více se noříme do labyrintu stolových hor, tím více se řeka člení a četné peřeje nám připravují jedinečný zážitek.
Kolem nás je překrásná krajina. Džungle sahá svými větvemi hluboko do řeky. Projíždíme dalšími peřejemi. Fascinují mě stromy a lijány. Nad hlavami nám létají černí ptáci, velcí asi jako čápi, papoušci a kolibříci, občas prosviští tukan. Bože, to je jízda! Džungle, lemující břehy, je temná a neprostupná. Světlejší místa jsou jen tam, kde se vlévají menší řeky. Nejvíce se nám líbí proplouvat peřejemi. Míjíme spousty stolových hor, jejichž vrcholky jsou v mracích a my se obáváme, aby byl vodopád vidět. Občas se musíme vyhnout velkým balvanům, či mělčinám. Z některých ostrůvků již rostou keře a kytky. Vyhýbáme se vyvráceným stromům vklíněným mezi balvany. Uplavali jsme s naší loďkou několik kilometrů. Jelikož je málo vody, jsme nuceni jít asi hodinu a půl pěšky. Džungle se na chvíli proměnila v savanu díky vypálení způsobenému lidskou rukou.
OPĚT NA VODĚ
Plujeme dál. Voda je občas jako olej, líně se táhne, je stojatá, bez vlnky. Černá a strašidelná. Jinde bouřlivá, peřejovitá, veselá, ale o to více nebezpečná svými kameny vyčnívajícími ze dna. Podle usazenin v korunách větví je patrné, že tu voda dosahovala přes čtyři metry. Není možné zastavit u břehu a vystoupit. Tropické stromy svými větvemi dosahují délky i deseti metrů od břehu. Jsou jen kousíček nad hladinou a břeh je tak porostlý hustou vegetací, že by neproklouzla snad ani myš.
Pronikáme hlouběji do džungle. Stolové hory obklopují koryto Carraa. Z každé “stolovky” tryská nepřeberné množství menších či větších vodopádů. Padesátimetrové nebo stometrové nás již neudivují jako při prvním setkání. Jsou jich desítky, snad i stovky. Stále víc proti proudu se blížíme k našemu cíli. Čeká nás ještě jedna noc.
Zastihla nás divoká průtrž mračen. Déšť bičuje ze všech stran. Není kam se schovat. Po další hodině plavby, kdy jsme naskrz promočení, přistáváme u břehu. Mezi pralesními stromy je zastrčená, domorodci postavená velká chýše. Zde přespáváme.
ZASLOUŽENÝ ODPOČINEK
Věšíme své hamaky a připravujeme se na noc. Déšť neustále bubnuje do plechové střechy. Lekám se pohledu na obrovské žáby, které váží nejméně kilo a líně poskakují pod našimi hamaky. Vyčerpávající krásný den způsobil, že jsme usnuli, jako když nás do vody hodí, a necháváme si zdát sen o pověstném vodopádu.
Ráno nás probouzí řev papoušků, kteří se přilétli zvědavě podívat na naše vstávání. Nebojí se a pořád se naparují.
Vychází sluníčko a nastává další pěkný den. Průvodce Chuan dělá snídani z kukuřičných placek – typické zdejší jídlo. Vyplouváme vstříc našemu cíli. Řeka se zužuje, opouštíme koryto řeky Carrao a menší říčkou se dostáváme stále proti proudu dál. Říčka je menší, ale o to divočejší. Máme za sebou další dvě hodiny plavby. Pro jistotu si navlékáme nafukovací oranžové vesty. Životní prostředí indiánům nic neříká. Pozoruji, jak jeden z našich dalších průvodců vylévá asi půl litru nějakého použitého oleje do řeky. Vzápětí se udělá velká mastná skvrna, kterou proud odnáší na své pouti do Orinoca. Ptám se, proč to dělá. Odpovídá, že řeka je velká.
Po včerejších vydatných deštích hladina řeky stoupla o celý metr. Opět se objevují divoké peřeje, až se mi hrdlo svírá. Nad nimi tentokrát poletují malí ptáci podobní našim vlaštovkám. Menší řeka, po které postupujeme dál a dál, má stále červenější barvu.
JE TO ON! GIGANT! KRÁL!
Konečně se objevil král mezi všemi vodopády světa! Po dlouhé plavbě, kdy jsme projeli další z nesčetných zatáček, se nečekaně objevil. Devítičlenné posádky se zmocnilo bouřlivé nadšení a údiv. Po těle mi naskočila husí kůže. Přede mnou se vynořil úkaz, který budu mít nadosmrti pevně zarytý v paměti. Z veliké dálky vidím hustý proud vody padat z nepopsatelné výšky do džungle. Ještě asi dvacet minut pokračujeme proti proudu, než se rozhodneme v rudé řece zakotvit. Poslední metry, poslední peřeje.
VELIKÁN SALTO ANGEL
Vystupujeme na břeh. V dravé vodě přivazujeme náš člun několika lany, aby ho řeka neodnesla na své pouti do šedých vln Orinoca v podobě rozlámaných prkýnek. K samému úpatí Salta nás ještě čeká víc než hodinová cesta pěšky. Jdeme po téměř nevyšlapané cestičce. Burácející vodopád hřmí, až uši zaléhají. Kmeny stromů jsou až do výše jednoho metru porostlé mechem. Vzduch je prosycen pachem tlejícího dřeva. Brodíme se přes další pětimetrový potok červené barvy s hloubkou ke kolenům. Stoupáme výš a výš. Náš cíl je vzdušnou čarou vzdálen asi dvě stě metrů. Brodíme se menšími bažinami a kalužemi, jsou stejné barvy jako řeka Carrao. Namáhavě překračujeme vystouplé kořeny stromů. Doprovázejí nás zvuky nahánějící mráz po zádech. Hmyz, který je vydává, nazývají domorodci “čičara”. Připomíná něco mezi hrou na varhany a motorovou pilou. Vedle nás jsou liány silné jako pěst. Pověsili jsme se na jednu tři a vydržela.
Salto Angel je víc než 16x vyšší než pověstné Niagary. Vysoký je podle stavu vody od 805 metrů až do 1050 metrů. V průměru se počítá 979 metrů. Indián Chuan vypráví, že při malém stavu vody se dá vylézt až k prameni řeky, ale to by bylo na několik dalších dní.
Míjíme čarokrásně rudé květy ve tvaru pusy s vypláznutým jazýčkem, připomínající znak rockové skupiny Rolling Stones. Stoupáme stále výš po strmé kamenité pešině, až skončíme na obrovských balvanech, pár metrů od vodopádu. Je to paráda, jsme mokří, ale spokojení. V hlubokém kaňonu pod námi se zrovna tvoří duha. Ten pohled se snad nedá ani popsat. Nahoře padá velké množství vody a pod vodopádem, jako by silně pršelo. Je to tím, jak se voda z téměř kilometrové výšky rozpráší. Dole voda stéká z blízkého i dalekého okolí a opět vytváří prudkou, dravou řeku plnou kaskád. Je to neuvěřitelné, co všechno může příroda stvořit. Dopadající voda vytváří v širokém okolí vichr. Stěží je slyšet hlas mých přátel. Mnoho kilometrů naproti přes údolí jsou také obrovité hory, odkud rovněž vytékají menší i větší vodopády. Indiáni mi španělsky vysvětlují, že na vrcholu této stolové hory, která se dotýká mraků, je velká, mnoho kilometrů široká přírodní deska. Každý den tam prší, a tak se utváří řeka padající do této prohlubně s názvem Salto Angel.
INDIÁNI S FOUKAČKAMA
Cesta zpátky je velice rychlá, jedeme po proudu a do člunu cáká voda ze všech stran. Snažíme se pomalu vstřebat klenot, který jsme viděli. V Camaracotu uléháme po vydatné večeři do hamaků. Ráno vstáváme a pokračujeme směrem Canaima. Jsme již opět na řece Carrao. Poslední noc proběhla jako vždy za vydatného deště, ale nyní se mezi mraky zase tlačí slunce. I když se mažu indulonou, jsem už pěkně opálený a loupe se mi nos. Po proudu téměř letíme. Na klidnějším toku řeky Carrao vystupujeme z lodi a prodíráme se vypálenou džunglí, kde zůstaly jen velké ohořelé kmeny a mezi nimi nově vypěstované keře juky. Mají to na svědomí “foukající indiáni”. Živí se pěstováním této plodiny, divokými ananasy a lovem pomocí ostrých malých šípů, které vyfouknou z více než třímetrové foukačky. Předvádějí nám, jak na vzdálenost patnácti metrů zasáhnou na každý pokus krabičku od sirek. Pokouším se o totéž a jsem překvapen, s jakou přesností a účinností tato zbraň funguje.
Jejich vesnice čítá pět domů. Jsou postavené z klasického materiálu. Bambus, palmové listí. Po pár sklizních místo opustí a vydají se hledat další nevyčerpanou půdu, kde nejdřív vypálí původní porost, čímž poznamenají ráz krajiny. Kmeny, které kácejí, porážejí asi 1-1,3 metru nad zemí. Ohořelé vysoké pařezy kazí okolní krásnou scenérii džungle. Mezi jukou vidím růst divoké ananasy, které mají krásné načervenalé květy. Ochutnávám od indiánů nějaký neurčitý alkoholický drink, který vyrábějí ve velkých kádích, do nichž mísí chlebové placky. Chutná jak nastrouhaná řepa. Okolo poletují mouchy. Riskuji případnou úplavici, kterou jsem již jednou prodělal.
LETECKY NA SALTO Nechci se ještě rozloučit se Salto Angel, a proto se po návratu do Canaimy, což je lodí asi 150 kilometrů po proudu, rozhoduji podniknout cestu zpět letecky. Lodí jsem vzdálenost překonal za dva dny, letadlem mi to trvalo necelých padesát minut. Pronajímám si za 80 dolarů miniletadlo, které poletí k Saltu, udělá nad ním dvě kolečka a poletí také do Ciudad Bolívar. Letadlo, typ podobný starému čmeláku, mi připadá jak trabant mezi japonskými auty. Nevím, jak budu fotit přes špinavé plexisklo. Startujeme. Letadlo skáče, drncá, nedoléhají dveře, takže to pěkně protahuje. U kolena mám díru na tři prsty. Jsem zvyklý jezdit taxíky, ale aerotaxi využívám poprvé v životě. Snad i naposledy. V letadle jsem s jedním venezuelským novinářem a pilotem, který se mi ani trochu nelíbí. Pilot-penzista má zarudlé oči a nepřítomný pohled. Baví se s novinářem a já mám pocit, že ani nekouká na těch pár budíků před sebou. Kouří a vajgly vyhazuje z okna. Bojím se a začíná se mi dělat špatně od žaludku. Letíme nad známou lagunou s jejími osmi vodopády. Řeka Carrao je z výšky černá jako uhel. Letíme nad venezuelskými deštnými pralesy. Množství vodopádů je vidět lépe než z lodi. Napočítám asi padesát vodopádů a přestávám. Letíme nad “stolovkama”. Je krásně vidět, dělám si celkovou představu o vrásnění půdy, kdy se okolní nížiny propadly a původní pozemky (stolové hory) zůstaly. Kdysi to byla rovná plocha, velká savana. Prales pod námi mi připadá jako zelené peklo. Nad námi se kupí černé deštné mraky střídající se s azurovou oblohou. Množství vodopádů se už jistě přehouplo přes stovku. Pod námi se občas objeví malé bílé mraky. Kolem stínu letadla se tvoří čtyřbarevná duha. Už vidím Salto Angel – všechny ostatní vodopády v této krajině strká hravě do kapsy. Pilot, vedle kterého sedím, pozoruje, že mi překáží před objektivem. V hluku motoru mu nerozumím. Bere mi foťák, pouští řízení a snaží se fotit. Začínám panikařit, navíc se dostáváme do vzduchové bubliny a propadáme se o několik metrů níž. Vytrhávám pilotovi foťák a křičím, že ty fotky nejsou zase tak důležité. Nakonec děláme dvě slíbená kolečka nad Saltem. Párkrát mačkám spoušť. Plexisklo a špatné počasí se spolčily proti mně. Nabíráme směr Ciudad Bolívar. Proběhlo to moc rychle. Vítr je tak silný, že se bouchám hlavou o strop letadýlka. Pilot je zcela klidný. Přeletíme celou oblast “EMBALSE DEGURI” s močály a potoky. Pohled je to moc hezký, ale dal bych cokoli za to, abych byl už na zemi. Před sebou vidím Ciudad Bolívar, za ním se leskne hladina Orinoca. Při téměř dvouhodinovém hrůzostrašném letu jsem probral celý svůj život. Hurá! Šťastně přistáváme! Neváhám ani na vteřinku a jdu na panáka. Loučím se při sklence karibského rumu se Salto Angel. Na světě je plno krásných divů matky přírody, ale na tento budu vzpomínat celý život…
