Dívám se dolů do černé díry. Na dně pětadvacet metrů hluboké šachty dlouho nevidím nic. Pak Mustafa zavolá a dole se objeví malé světýlko. „Haló, tady jsme,“ křičí chlápci z díry. Jsme u turecké vesnice Kozlubel, v místě, kde se těží sepiolit, nazývaný také mořská pěna. Tahle sněhobílá měkká hornina se používá na výrobu proslulých pěnových dýmek. Za chvíli půjdu dolů. Trochu se mi třesou nohy.
Pěnové dýmky dalo světu Turecko. Tady, na severu země nedaleko města Eski5sehir, se začaly vyrábět už v sedmnáctém století. Za tu dobu se postup při získávání sepiolitu a výrobě dýmek příliš nezměnil. Snad až na to, že dýmky dnes putují za svými obdivovateli v zámoří letadly.
Vesnice Kozlubel leží na konci cesty. Dál už rozbitá silnice s úseky dávno položeného asfaltu nevede, rozplyne se v jakousi blátivou náves. Zastavíme tady a vyrušíme hlouček postávajících a kouřících mužů.
„Luletasi?“ ptáme se tureckým výrazem pro sepiolit. Ze skupinky pantátů se oddělí chlapík v obnošené vestě a zavede nás na dolní okraj vsi. U jednoho stavení zabuší na bytelná železná vrata, z nichž po chvíli vyjde Imdat Kara, jeden z členů rozsáhlého rodinného klanu, který se výrobě proslulých dýmek věnuje. Odemkne dveře do malé dílny. Vůbec to tu nevypadá na to, že se zdejší výrobky třeba v USA prodávají za stovky dolarů. Ale prodávají…
Imdat vybaluje krabice s hotovými dýmkami. Jejich hlavičky jsou překrásně vyřezávané, každá je originál. „Tohle je Bakchos a tohle Nöel, Ježíšek. A tady máme anděla, tady zase vousatého piráta…“ Přehlídka nebere konce, všechny dýmky vypadají jako zdobené nejjemnější krajkou.
„Také děláme cigaretové špičky, zkus jednu,“ nabízí mi Imdat.
„Opravdu ji mám použít?“ zdráhám se.
„Jistě. Cigareta je pak lehčí, sepiolit ji ochlazuje. Zkus to na našich silných, tureckých!“
Vážně, kouření je nějaké jemnější. Právě pro tuhle vlastnost je sepiolit tak ceněn u kuřáků dýmek, zvláště pak vodní dýmky ze sepiolitu jsou znalci velmi vyhledávané.
„Chcete vidět, jak sepiolit těžíme?“ ptá se Imdat a bůhvíproč se potutelně usmívá.
Abychom nechtěli!
POD ZEMÍ
Zem kolem Kozlubelu a okolních vesnic je plná malých kráterů, nebo obřích krtinců, jak chcete. Haldy tvoří vytěžená hlušina. Jenom lomy stále žádné nevidíme.
Imdat nás dovede k jednoduchému rumpálu zastřešenému klacky a listím. Pod ním zeje úzká hluboká díra, šachta vedoucí do samotného lomu. Vítá nás černooký chlap, který se představí jako Imdatův synovec Mustafa.
„Tohle je lom naší rodiny. Děláme v něm už tři měsíce. Chceme ho propojit se sousedovým, vidíš, je kousek odsud,“ ukazuje nám podobný rumpál asi dvacet metrů od nás. „A támhle,“ hodí kamenem o trochu dál, „byl taky náš lom. Byli jsme tam skoro půl roku. Byl asi sto metrů hluboký, ale jenom čtyřprocentní.“
Pak nám vysvětluje, jak se sepiolit proměňuje v peníze. On vydoluje z podzemí materiál, jeho otec a strýc pak v dílně vyrobí ty krásné dýmky, které prodává jejich známý, pilot. Už v dílně jsme si mohli prohlédnout obsáhlé katalogy výrobků rodiny Kara. Přestože mi cena jednotlivých kusů vyráží dech, nic nesvědčí o tom, že by Karovi byli nějací boháči. Jejich domek vypadá jako všechny kolem – malý, obehnaný hliněnou zdí, skoro nevzhledný. Asi se ty peníze ztrácejí někde cestou…
Mustafa šel pracovat do dolu hned po škole: „Nemám žádné vzdělání, tak mi promiňte moji angličtinu, mám jenom krátký kurz,“ omlouvá se zbytečně, protože mluví velmi dobře. Naše povídání každou chvíli musí přerušit. Když chlapi dole písknou, musí roztočit rumpál. Se skřípotem pak vyjede kbelík plný sepiolitu ukrytého v kusech hlušiny. Další muž s kladívkem pak z šedé horniny vyloupne bílý poklad.
Stále ale nechápu, kudy se dolů „chodí“. Mustafa mi nicméně podá ošoupané manšestráky, které se zavazují odrbaným provázkem, a špinavou prošívanou bundu. Na hlavu si podle jeho pokynů nasazuji zaprášenou kšiltovku. Mustafa už stojí rozkročený v úzkém komíně, kde teprve teď vidím mělké stupy. „Tak pojď!“ směje se, zatímco mně úsměv tuhne na rtech.
Z rumpálu visí lýkový provázek, kterého se mám při sestupu přidržovat. Mustafa leze těsně pode mnou a plynovým kahanem svítí na stupy vysekané do stěn šachty. Občas mi pomůže položit roztřesenou nohu do správné prohlubně.
Asi po deseti metrech je na provázek navázáno bytelné námořnické lano, alespoň si umím představit, že kdybych uklouzla, snad se na něm unavenýma rukama udržím. Nebo spadnu Mustafovi na záda…
Ten si je rizika, které na sebe vzal, moc dobře vědom. „Pomalu, pomalu, dej si pauzu,“ nabádá mě, když mi jedna noha začne samovolně vibrovat. A tak stojím, pod rozkročenýma nohama kromě Mustafy dvacetimetrové nic. Raději pokračujme dolů!
Nakonec stojíme na dně, u ústí neveliké šachty.
„Vítáme tě, jaká byla cesta?“ smějí se dva krtci s kšiltem dozadu, Mustafovi pomocníci. V téměř úplné tmě tu tráví celé dny. Asi deset metrů dlouhou nijak nevyztuženou šachtu osvětlují dvě mihotavé žárovky, které napájí elektrocentrála na povrchu. Mnohem více světla dává kahan, který přinesl Mustafa.
„Sundej si bundu, tady je horko i v zimě,“ radí mi zbytečně, protože už mi po zádech stékají čurky potu. Chlapi mají na košilích zpocené mapy, čepice ale neodkládají – každou chvíli se ze stropu snese prach a drobné kamínky. Rozhlížím se okolo a Mustafa vykládá:
„Když chceš najít sepiolit, musíš hledat nejprve tenhle černý kámen. Kde je černý kámen, je i sepiolit. Rozumíš? Je to jako s chlebem – na povrchu má tmavou kůrku, a uvnitř je světlý,“ básní Mustafa. Jo, jo, přikyvuji, ale v duchu se spíš zabývám tím, jak to tady můžou dlouhé dny a týdny vydržet. Tma, horko, sotva se tu dá postavit.
Chlapi dávají znamení, aby nahoře pustili sbíječku. Elektrické kladivo tu zní podivně tlumeně. Vysvětlují mi, že nahrubo dolují sbíječkou, a když narazí na sepiolit, opatrně jej vykopají krumpáčkem. Všechno to nakládají na kolečko a vezou pár metrů ke komínu. Z kolečka přesypou horninu do kýblů. Kýbl se pak díky silným rukám u rumpálu vznese k povrchu zemskému. Kolika udřenýma rukama vůbec mořská pěna projde, než je z ní nádherná, lehoučká dýmka?
„Můj táta tady dole dělal čtyřicet let. Teď už nemůže, je trochu nemocný. Tak to tu vedu já,“ probere mě ze zadumání Mustafa. Do ruky mi dává malý kousek sepiolitu, mám si jej nahoře od jeho táty nechat vyřezat. Chlapi si mě už moc nevšímají, buší do stěny šachty a všude létají drobné úlomky kamene. Občas někdo posune žárovku trochu stranou, divím se, že se v tom malém prostoru netrefí krumpáčem jeden do druhého. Když chtějí naložit kolečko, sotva se mohou lopatou rozmáchnout. Horko a prach už mě zmáhají, dávám znamení, že chci nahoru. Pohled ze dna šachty není moc povzbuzující – v nedozírné výšce vidím úzký obdélník světla.
„Já to chodím čtyřikrát denně, dvakrát dolů, dvakrát nahoru,“ směje se Mustafa. Musím ho obdivovat.
NEŽ SI ZAKOUŘÍME…
Jsme znovu v dílně bratrů Karů. Tentokrát je přítomen i sám mistr, pan Medet Kara. Dávám mu kousek sepiolitu, který mi daroval jeho syn Mustafa. Medet si sněhobílý kousek prohlédne, pohodlně se usadí za řezbářským stolem, zapálí si a dá se do práce.
Do dílny je pozván i místní učitel Serkan Abdulut, aby překládal. Sympatický mladý Serkan si na pomoc bere anglický slovník a pěkně po učitelsku začne:
„Takže nejprve se to vytěží, to jste viděli dole, že…“ Všichni se hned smějí a brebentí jeden přes druhého – prý jsem první žena, která do díry vlezla. Možná proto jsou tak přívětiví, možná za to prostě může turecká pohostinnost.
Že se „to“ potom vyřezává, nemusí učitel říkat, vidíme to na vlastní oči. Všechny umně vykroužené tvary na hlavičkách dýmek mají na svědomí ruce mistra Medeta. Sepiolit je velmi měkký, a tak k vyřezávání stačí nožík a dláta. Podlaha kolem Medeta je pokryta bílými pilinami.
Imdat má na starosti pomocné práce. A není jich málo. Jakmile je hlavička dýmky hotová, musí zašpuntovat tu část, kam se vkládá tabák. Pak rozpustí parafín a dýmku v něm několik minut koupe.
„Vosk je všude kromě vnitřku fajfky. Tam nesmí být, aby sepiolit zůstal čistý a mohl ochlazovat dým,“ vysvětluje Serkan.
Po parafínové koupeli musí hlavička zaschnout. Imdat pak bere brusný papír a parafínovanou hlavičku vyleští. Mezitím vymění kotlíky a dýmku znovu vykoupe, tentokrát v pravém včelím vosku. Po zaschnutí ji už dočista vyleští, nasadí troubel, vloží do speciální krabičky a dílo je hotovo.
„Parafín a vosk jsou od toho, aby dýmky měly ten typicky nažloutlý nádech jako ze slonoviny,“ vysvětluje Serkan.
Do dílny přichází vzácná návštěva, otec obou bratrů, zakladatel rodinné tradice. Dědeček se už sotva belhá, vrásčitá tvář se důstojně usmívá na pozdrav. Chvíli pozoruje ten rozruch v malé dílničce, potom ze stěny sundá plynový kahan a ukazuje nám ho.
„Tímhle si dřív svítili dole,“ nezmešká svou příležitost Serkan. Děda to stvrdí přikývnutím a pak se odšourá blátivou silnicí kamsi pryč.
Medet už má „naši“ dýmku skoro hotovou. S úžasem pozoruji, jak se kus horniny proměnil v tvář usmívajícího se vousáče. Aby nám čekání na hotovou fajfku uběhlo, bratři Karové uspořádají v dílně malou hostinu. Obrovský tác s dobrůtkami přinese dcera Imdata, asi osmnáctileté děvče v dlouhé sukni a v šátku.
Všechny lahůdky jsou domácí výroby – skvostný jogurt, domácí med, vajíčka se salámem, opečené brambůrky a spousta zeleniny. Jako vrchol výborný tvarohový sýr a čaje samozřejmě co hrdlo ráčí. Dcera nás celou dobu nesměle pozoruje z rohu místnosti, kam se skromně usadila. Jak je zdejší zvyklostí, nikomu nestálo za to nám ji představit. Přesto mi právě na ni zůstane nejmilejší vzpomínka. Když dojím, poťuká mi na rameno a tiše řekne, že má pro mě dárek. Podá mi v novinách zabalené pletené a korálky zdobené topánky. „Dělala jsem je sama,“ špitne a povytáhne si sukni, abych viděla, že podobné má na nohou. Tonu v rozpacích, sama žádný dárek nemám a nechat jí krabičku českých cigaret je asi hloupé.
Učitel Serkan si už chystá závěrečnou řeč.
„Tady máte svoji dýmku jako dárek od mistra Medeta. Nezapomeňte na nás, až budete doma, a taky mi můžete poslat e-mail. Mám svoji adresu!“
Venku už je tma tmoucí, když nás jdou všichni vyprovodit k autu. Žádné veřejné osvětlení v Kozlubelu není, a tak jenom světla našeho automobilu olizují zdi domů vesnice na konci cesty. A nebo na začátku – pokud jde o dýmky. Začínají tady svou cestu nejen do Evropy, ale také za oceány, do Ameriky a dokonce i do Číny.
PĚNOVKY
Sepiolit (hornina, která svou strukturou připomíná sépiovou kost) je vlastně hydratovaný křemičitan hořečnatý. Říká se mu také mořská pěna, a proto se dýmky z něj nazývají pěnové či pěnovky.
Jako první začali pěnovky vyrábět v sedmnáctém století Turci. O sto let později se jejich výroba rozběhla všude tam, kde se nacházela ložiska sepiolitu, tedy nejen v Turecku v okolí Eski5sehiru, ale také ve Francii, v Řecku, ve Spojených státech, a dokonce i v Čechách. V Tanzanii se těží tmavá forma sepiolitu.
K pěnovkám se někdy řadí i takzvané kalabasové dýmky. Jsou vyráběné ze zvláštní odrůdy africké tykve a jejich vnitřní část je chráněna vložkou se sepiolitu.
