NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
LIBOR MICHALEC
Když přeplujete Dunaj směrem ze západu na východ, narazíte na druhé straně Dunaje zase na Dunaj. A když i tentokrát Dunaj, který se připravuje na konec své 2860 kilometrů dlouhé cesty, náhodou přeplujete, čeká na vás opět Dunaj. Třetí rameno dunajsk é delty odvádí do Černého moře pouhou desetinu z kilometrové šíře této druhé největší evropské řeky a jmenuje se Svatojiřské. Pro své zákruty a poklidný tok je snad nejvíc zabydlené rybáři. Pocházejí odsud legendární úlovky sumců, jeseterů a úchvatných ryb jménem vyza. Je to jediné místo v Evropě, kde žijí pelikáni. A říká se, že na druhé straně Dunaje teprve začíná opravdový Balkán.
KATAMARÁN. „Na tomhle chcete jet?“ zeptal se škodolibě Zdeněk Edelmann, majitel cestovní kanceláře, která nás sem zavezla. „A s foťákama? No, já mám také kameru, ale v soudku.“ Stáli jsme s bráchou zkroušeně u nafukovacího kajaku a pozorovali, jak statní rybáři z našeho expedičního zájezdu, vesměs v maskáčích a s velkým nožem za pasem, nafukují kompresorem své rafty. Dunaj od moře proti proudu čeřily metrové vlny, jaké tu prý ještě nikdo neviděl. „Na raftu by to nebyla žádná frajeřina,“ řekl jsem hlasitě a šel se tiše domluvit s řidiči autobusu, jestli by nás nesvezli do kempu. Místo toho jsme si nakonec půjčili ještě jeden nafukovací kajak a svá- zali je k sobě do takzvaného „katamaránu“. Prý je nepotopitelný, ale sotva nás dobré ruce strčily na vodu, slyšeli jsme z břehu: „Počkej, až se jim přetrhne provaz, začne legrace. „ Hned první vlny nás ohodily natolik, že jsme vlastně seděli v louži a zepředu nás někdo sprchoval. V porovnání s teplotou vzduchu (koncem září) byla voda příjemně teplá, a tak nám ani nevadilo, když začalo pršet. Pořád jsme na tom byli lépe než kolegové, kteří na stejném „katamaránu“ jeli ve třech a jedna loď jim ucházela, takže ji museli za jízdy přifukovat.
UZLINA – BOHEM NEZAPOMENUTÉ MÍSTO. Na trase mezi Mahmudií a Murighiolem, po třech dnech plavby kdy nepotkáte živou duši, v zátočině kde se od starého ramene Dunaje odděluje uměle vykopaný kanál do jezer, žije nežije dědina jménem Uzlina. Neexistují tu žádné cesty ani chodníky, protože lidé se dopravují lodí po vodě. Těch několik vyšlapan ých pěšin, které mohl stejně dobře jako člověk udělat skot, spojuje pár domků, žijících částečně minulostí a částečně budoucností. Rumunskou budoucností je plovoucí hausbót, kde devizoví cizinci, převážně z Německa, tráví dovolenou rozpočítanou na desítky dolarů za den. Je to široko daleko jediné místo, kde mají splachovací evropské záchody. Rumunská minulost je všechno ostatní. Uzlina pomalu vymírá a o to víc tu vládne příroda. Na pěšinách se každých deset metrů vyhřívá užovka, která před vámi zašustí a rychle žbluňkne do vody, volavky netečně lelkují a na ryby je to místo přímo vyhlášené. Projížděli jsme tudy kanálem k stejnojmennému jezeru Uzlina a míjeli staré polorozpadlé rákosové domky. Vypadaly jako z lidového skanzenu a bylo vidět, že v nich už dlouho nikdo nebydlí. Tak jsme se u posledního utábořili. Ráno nás probudil šlachovitý domorodec s rancem kukuřice přes rameno, který do toho rozpadlého domku přišel bydlet. „Buna ziua,“ pozdravil jsem rumunsky, ale bylo to zbytečné, proto že námořník Andrej, jako všichni tady, mluvil dobře rusky. Nabídli jsme mu becherovku a dozvěděli se, že bydlí v Murighiolu a sem chodí tátovi pást ovce, koně a krávy. Tajemství bylo venku – Uzlina je něco jako rumunská chatová osada.
PRASE SKORODIVOKÉ A JINÁ ZVÍŘENA. První z bohaté škály zvířat, která žijí v Evropě jen a jen v dunajské deltě, byla divoká forma prasete dom ácího. Anebo domácí forma prasete divokého? Narozdíl od někter ých našich předchůdců, kteří se na to zvíře vyzbrojili potápěčskou harpunou, jsme nechali svini s hejnem selátek nerušeně chrochtat kolem stanu našeho bivaku v zátočině Svatoji řského ramene. Uvidět další legendární faunu Dunajské delty už tak jednoduché nebylo. Stačilo vědět, že na souši tu ještě žijí psíci mývaloví nebo kočka divoká. Spousta syslů nás denně usvědčovala z neobratnosti, protože zmizeli v noře dřív, než jsem stačil stisknout prst na spoušti fotoapar átu. Pověstní pelikáni sice spolknou naráz tříkilovou rybu, ale žijí na vzdálených sladkovodních jezerech, a tak jsme je viděli jen v ohromných hejnech kroužit nad zemí. Stejně jako černé kormorány, bílé volavky šesti druhů a ibise. Z dalších obyvatelů vzdušného prostoru tu k radosti ornitologů žijí orlovec říční, orel mořský, moták, raroh jižní nebo sokol. Ve vodě nedá velkou práci najít kromě ryb i raka nebo pijavice.
KEMPINK ` A LA BALKÁN. Kempink je pro to místo opravdu silně eufemistický výraz. Všude kolem běhá smečka psů, kterým Češi říkají „toulaví“ a Rumuni „domácí“. O umývárnách a záchodech raději pomlčet. Před chatkami Rumuni na slunci suší nasolené plotice, cejny a okouny a z křaplavých rádií vyhr ává balkánský popík. Relativně ještě nejlepší je vnitřek chatky, zateplený rákosem. Ráno jsme se tu probudili do šedivé oblohy a vytrvalého deště. Oba rybáři, se kterými jsme si nezávisle domluvili na osmou ranní půjčení motorové lodě, nepřišli, a tak jsme celé dopoledne okukovali úlovky v „kirhaně“ – místě, kam se sváží ryby ulovené do sítí. V dešti tu bylo jen pár rybářů v dlouhých pláštích. Jeden se hned začal nabízet, že nás vezme na jezero přes noc. Jeho „barka cu motor“ nebyla klasická černá dunajská pramice, ale zelená laminátová. A narozdíl od ostatních nosil džíny. Tak jsme si plácli.
JAK PŘEŽÍT V DIVOČINĚ. Okolo třetí jsme rybáře čekali na molu. Pořád pršelo, a tak jsme přikryli bágly pláštěnkami a podívali se na nedaleký kanál, jak berou ryby. Cestou zpátky, skoro v pět hodin, odrážel ten chlapík právě od břehu. Jak nás zmerčil, rozhodil rozhořčeně rukama a vyrazil ze sebe: „Ha?“ „My tam býli v tri časá,“ hulákal jsem do špinavé řeky. „Chuja býli,“ pleskla odpověď od starého, zatímco mladý se šklebil. Přirazili ke břehu a sotva jsme se nalodili, vydatně se rozpršelo. Starý Tomescu i syn Daniel seděli jen tak ve svetrech, úplně promočení. Asi narozdíl od nás věděli, že pláštěnka je k ničemu. Když starý rázným pohybem natočil motor, nasál zároveň vodku, kterou tu prodávají v hnědých lahvích jako u nás pivo, včetně korunkového uzávěru. Protože taková vodka se musí vyp ít na jeden zátah, byl brzy nalitý jak brok, a tak není divu, že mu benzinový motor značky Větérek spadl do řeky. S výkřiky jako „job tvoju mať“ nakonec motůrek vylovil a po půlhodině, kdy profoukl i vypálil svíčky, dokonce i znovu nastartoval. To si pak začal zpívat „ja jédu na rabótu, rabótěnku majú“ a byl v tom ostrém dešti, větru a zimě nejšťastnější člověk, jakého jsem letos viděl. Chudý, sedřený že vypadal o dvacet let starší, ale při tom všem nepochopitelně šťatný. Když nám sliboval, že tu přespíme, mluvil o jakémsi „selu“, tak jsme čekali suchý domek. Ale pak vypnul motor na soutoku dvou kan álů u větrné mokré meze a nadšeně zvolal: „Tut búděm spať,“ což ještě názorně předvedl válením se po mokrém rákosu. „Daváj udíť rýbu,“ naváděl nás ještě, ale v tak kalné vodě a v noci, když navíc o metr stoupne hladina, se prostě třpytkovat nedá. Mezitím se – jak to v deltě chodí – rychle setmělo a rybáři si jako my postavili stan. My moderní iglú, oni neforemný ranec na křivých klaccích místo tyček. Až ráno se ukázalo, že jsme na tom s karimatkami, modern ím stanem, péřovým spacákem i propanbutanovým vařičem nebyli o nic líp, než oni bez ničeho. Byl jsem zmrzlý jak drozd a promoklý tak, že i slipy se daly ždímat. Tuber ácký kašel z rybářského stanu zů- stával jenom slabou útěchou. Ráno starý Tomescu odčerpal z motoru litr benzínu, kterým polil připravené dřevo, a za stálého prozp ěvování si stoupl do ohně. Syčela z něj pára, ale oděv byl tak mokrý, že kupodivu nehořel. Pak dal ještě ruce do ohně, ale ani ty nehořely. Dopil zbytek vodky, prázdnou flašku hodil do Dunaje, s nadávkami na špatný úlovek vylovil sítě a za zpěvu „ja jédu z rabóty, rabótěnky majéj“, nadšeně vyrazil do deště. Vlastně jsem chtěl vědět, jak se proti takovému nečasu rybáři brání. A zjistil jsem, že se nebrání nijak. Prostě si zvykli.
EKOLOGOVÉ NEBO DAREBÁCI? Když prvního listopadu slavnostně rumunský Senát prohlásil všech 4300 km2 dunajské delty za přírodní rezervaci s tím, že budou platit tři stupně ochrany a podle amerického vzoru se do té nejpřísněji hájené smí vstoupit jen za vysok ý poplatek, znělo to impozantně. Ovšem Rumunsko není USA. Ani statut největší mokřinné evropské rezervace, ani guvernér v Tulce nevysvětlí místním rybářům, proč ekologové zabrali bývalou Ceausescovu vilu, a proč se prohánějí na supermoderních motorových člunech jako z televizní Pobřežní hlídky, když oni dostávají zhruba 8 Kč za kilo ulovených ryb. Z hlediska objektivity není vylou čeno, že ekologové v deltě mají své opodstatnění. Nějaká romantika sportovního rybaření je místním rybářům vzdálená stejně jako závody Formule 1. Nějaké míry, doby hájení, zakázané návnady nebo povolené kusy ryb prostě neznají. A co si budeme namlouvat – převážná většina ryb, chycených do sítí nebo vrší prostě lekne na dně loďky cestou do „kirhany“. Na druhou stranu ale každý rybář je trochu ekolog, protože musí rozumět přírodě. A tak ví, že delta Dunaje má obrovskou schopnost někde v rákosovém nekonečnu odchovat miliony nových ryb. Ekolog je pro rybáře z delty Dunaje jediný přirozený nepřítel.
MURIGHIOL A JEHO LIDÉ. Vesnice Murighiol připomíná trochu legendární městečka z westernů. Je tu hlavní třída na které se odehr ává veškerá civilizace a centrum dění je tam, kde ji křižuje druhá silnice. Tady se potkávají koňské bryčky, oslíci, staré dacie, nákladní vozy výhradně značky ROMAN, dvakrát denně přibrzdí v zatáčce autobus a jednou za den projede místní švihák na neosedlaném hřebci. Chodníky tu nejsou a vůz, projíždějící po liduprázdné silnici, vás zpravidla troubením přinutí skočit do škarpy. Ve čtyřech rozích této křižovatky stojí nejdůležitější instituce – hospoda, bufet, pekárna, obchod a pošta. V bufetech obsluhují zásadně dívky, nejlépe mladé a svobodné, jako by profese hostinského byla pro muže nedůstojné povolání. Všichni tu sedí v černém – pokud nemají načervenalý rumunský typ maskáčů. Jenom mladé hostinské nosí červené svetry a místní rybářská oligarchie bundy s nápisem
„LOS ANGELES KING“. Koupit tu něco teplého k jídlu je pošetilý nápad, zato vodka je levnější než coca-cola, a to odpovídá její spotřebě. Víc se pije jenom pivo, které se tu jmenuje „bére“. Turisté sem nejezdí, a proto nenajdete nikde ani stánky se suvenýry, a některé pohledy pod vrstvou prachu leží na poště ještě od Ceausescovy éry. Pověstné rákosové domky slouží spíš jako kůlny. Dnes se staví z hlíny, promísené se slámou, ze které se vykrajují jakési „tvárnice“. Země po takové těžbě zůstane plná děr, které déšť vyplní vodou, a tak na vás krajina mrká desítkami očí.
MUŽ, KTERÝ SE NEJMENOVAL KASŤÓL. Vyfotil jsem ho, když hobloval prkénko, kterým pak utěsnil díru v lodi. Když si všiml, jak ho pozoruju, nabídl se, že mě sveze. Zatímco se zeširoka rozmachoval vesly, zjistil jsem, že je původně elektrikář, čtyři roky pracoval v Tulce a teď je nezaměstnaný, a tak vozí turisty „udiť rýbu“. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. Podíval se na místní kostel a po chvíli přemýšlení řekl: „Kasťól.“ „Ty ljúbiš deltu?“ zeptal se potom, a tak jsem ji pochválil. Vykládal, jak tu v zimě chytají štiky dírou v ledu a jak se v létě polévají repelentem proti komárům. Pádloval opatrně ke břehu, ale i tak ptáci utíkali z velké dálky, protože doba hnízdění dávno skončila a jsou teď dvojnásob ostražití. Nakonec mi aspoň ukázal, jak se dá z leknínového semínka vyloupnout jádro, které chutná podobně jako kokosový ořech. Uprostřed jezera se ustaraně zahled ěl na louži v lodi, a pak se zeptal: „Ty znáješ plávať?“ Ale byl to jenom planý poplach a opravená díra se rychle zatáhla. Když mi nabízel, abych přijel nap řesrok zase, napsal mi dokonce i adresu. Kasťól se samozřejmě nejmenoval.
45 OKOUNŮ ZA 2 HODINY. Na vyhlášené místo pro rybolov – kanál mezi jezery Uzlina a Izák – nás zavezl chlapík se zlatými zuby po obou stranách chrupu, čapkou ADIDAS a velkými finančními požadavky. Jmenoval se Larion Kirilov. Párkrát jsme na tom posvěceném místě bez úspěchu protáhli vodou třpytku, gumovou napodobeninu živé rybky a vůbec všechny evropské rybářské zázraky, skrývající se pod laikovi tajemnými názvy twister, streamer nebo wobler. „Éj,“ mávnul rukou Kirilov, který mezitím vzal od jiného rybáře plotici a nožem ji rozsekal na malé kousky. Pak nabodl na háček dvoucentimetrov ý kus čerstvého masa. Jiný rybář nám ukázal, že berou pod vrbičkami. Nahodili jsme tam a okouni se mohli utlouct. Brali jako diví klidně desetkrát za sebou na tom samém místě a na ten samý kus masa. „Ej, bandít,“ vykřikl pokaždé Kirilov, který asi okouny moc nemiloval. Později jsme zjistili, že tříčlenná rybářská parta na tomto místě nachytala za dva dny tři sta okounů. Nezdálo se nám to nenormální.
SUMCAŘI. „Jestli čekáte, že chytíte trofejní rybu, tak s tím radši nepočítejte,“ ochlazoval ještě v autobuse Zdeněk Edellmann preventivně loveckou horečku. „Chytíte slušné štiky, boleny, candáty, sumce. Když říkám slušné, tak to znamená, že šedesát centimetrů je tu normální míra.“ Jeho odhad ale rybáři tentokrát předčili. Pětičlenná parta sumcařů, která sjela až na dvanáctý kilometr před ústím do moře, před zpáteční cestou jenom zářila. „Tak má někdo větší ryby než my?“ ozvalo se od nich vyzývavě. Ukázalo se, že za pouhé tři dny nachytali skoro tři desítky sumců. Jeli sice na dvoumetrové a vytáhli „jen stopětatřicítky“, ale zklamaně nevypadali. Rychle se kolem nich udělal debatní kroužek. „A na co brali?“ „Žížaly, rak, žába.“ „Tož my taky na žabu,“ ozvali se Moraváci z druhé party sumcařů, kteří ale chytali na jezerech. Byli to samí „specialisté“, pro které je lov velkých ryb v divokých koutech země součástí životního stylu. Mimo jiné měli „echolot“, neboli počítač, který ukáže hloubku dna a v jaké výšce vodního sloupce se pohybují jak velké ryby. Sumcaři bydleli na dvanáctém kilometru u polodivokého chlapíka, který se živil lovem ryb a pěstováním brambor. Živil čtyři psy a dva kluky, kteří nikdy v životě nebyli ve škole. Když nešly ryby, vypustil prý psy, vzal oštěp a šel ulovit prase. Sumcaře to nepřekvapilo, asi mají podobných zážitků víc. Zato na zpá- teční cestě s velkým zájmem sledovali polsky dabované kazety rybářského instruktážního seriálu „GO FISHING!“, ve kterém průvodci ukazovali, jak se dají velké ryby lovit nejen v Rusku na Volze, v Africe nebo na Aljašce, ale třeba i v Indii.
PROTI PROUDU ČASU Možná ale sumcaři stejně jako já mysleli na to, že cesta na velké ryby do delty Dunaje a všech podobn ých míst je víc než co jiného cesta proti proudu času. I u nás žili před padesáti nebo sto lety v potoce raci a ryb bylo tolik, že se vyplatilo je chytat do sítí. A tak dunajská delta je přesně to, co od ní čekáte, a přitom něco jiného. Je to především živý organismus, který je zaručeně jiný při každé návštěvě. My jsme například vůbec nepotkali komára, a přitom je tenhle krvežíznivý tvor vyhlášeným pánem tohoto Bohem nezapomenut ého kraje.
