Čím je pro Čechy dobrý voják Švejk a pro Američany Rocky, tím je pro Indy prototyp Sandokana jogína s uhrančivýma očima. Proto je zvláštní potkat takového člověka v Čechách. A to, že je režisér dokumentárních filmů, žije v Praze a nepřátelí se s tygry, ale s dalajlamou, neznamená, že jeho pohled není uhrančivý. Širší veřejnosti je známý od uvedení svého projektu Duše východu a v současné době prý připravuje DUŠI SVĚTA. Říká, že to má být o tom, jak různé kultury nahlížejí na smysl bytí, proč tu jsme a jak se s tím vypořádávají. “Náboženství je součást, ale jenom součást,” říká režisér Viliam Poltikovič, odborník na otázky duše.
 režisér Viliam Poltikovič |
Zajímalo mě, čím to je, že v procesí lidí z celého světa, které proudí k dalajlamovi, je v poměru k tomu, jak jsme malý národ, tolik Čechů? Máme blíž k buddhistickému náboženství? Nezdá se mi, že bych v tom procesí viděl víc Čechů než příslušníků jiných národů. Ale možná, že mají Češi k buddhismu blíž proto, že to je náboženství bez Boha a vlastně to ani není tolik náboženství jako pravidla, jak pracovat s myslí, jak se vypořádat s životem. Náboženská složka se projevuje v buddhismu v pokoře, ale skutečně náboženství jako takové je o tom, jak se zbavit utrpení.
Nemohlo mě nezajímat, jaké je setkání s dalajlamou. Kdo se setkal s dalajlamou, potvrdí, že každého zaujme, protože to je člověk úžasně bezprostřední, má smysl pro humor, naprosto nečekaně reaguje on člověka poplácá, zatahá za vousy, když mu přinesou dort, tak si vybere bonbon uprostřed, hraje si s dětmi… A tím, jak propaguje cestu nenásilí, si získal velikou podporu po celém světě a dnes je to jedna z nejžádanějších světových osobností.
Dalajlama říká: nepodceňovat maličkosti. Celé to duchovno je podle Buddhova učení založeno na základech denního života. Buddha říkal, že i padajícími kapkami vody se naplní džbán. Tibet je dnes ohrožený víc než kdy předtím. Jak to vidíte vy, dá se jeho vyhlazení zabránit?
Situace je opravdu velice vážná. Tibet byl dlouhá staletí hodně uzavřený, což byla možná jeho chyba, a poprvé se o něm svět dozvěděl v souvislosti s jeho ohrožením ze strany Číny. Takže prostřednictvím čínské invaze se tibetský buddhismus vlastně dostal do světa. Já věřím tomu, že v Číně se situace změní. Jak jste se vy osobně dostal k buddhismu?
Ve třinácti letech jsem začal cvičit jógu, to bylo moje první setkání s Východem a východní filozofií. To se postupně prohlubovalo, a když jsem šel studovat do Prahy na vysokou školu, setkal jsem se s lidmi, kteří se v těchto kruzích pohybovali. Ale zvláštní je příhoda, kterou mi vyprávěla babička. Když mi byly tři roky, tak jsem chodil po zahradě na západním Slovensku a říkal: “Babi, tady je horko jako v Indii”. Přitom babička mi o Indii nikdy nevyprávěla a ani jsme tenkrát neměli televizi, kde bych o ní mohl slyšet. A když jsem měl možnost navštívit Indii, některá místa mi zase připomínala krajinu u babičky na Slovensku. Indicky jste neuměl?
Já jsem se hindí naučil ne sice dobře, ale trochu se domluvím. Vždycky, když do Indie přijedu, tak se to oživí, ale v Čechách zase skoro vše zapomenu. Setkal jste se s pohádkově vyhlížejícím způsobem vyhledávání nového dalajlamy?
Samozřejmě jsem o tom slyšel vyprávět a trochu jsem nahlédl do zákulisí, jak se vyhledává karmapa což je vlastně linie duchovních vůdců starší než linie dalajlámů, neboť první dalajlama byl žákem třetího karmapy. Linie karmapů je stejná jako dalajlámů v tom, že “převtělenec”, ta vůdčí duchovní osobnost, je pořád stejná. Když zemře, tedy odejde jeho momentální tělesná schránka, tak po čase se znovu narodí a vyhledá? Ovšem počátkem devadesátých let došlo k zvláštní situaci při vyhledání nového karmapy. Předchozí šestnáctý karmapa se hodně zasloužil o rozšíření buddhismu ve světě a občas dělal i zázraky… byl jasnovidný, řekl dva roky předem, kdy zemře, a předváděl také kousky pro lékaře například jeden týden byl zdravý, druhý týden plný metastáz a další týden opět zdravý. Hrál si prostě se svým tělem.
Když zemřel, tak tělo bylo ještě asi dva dny teplé, a jeho nástupce se dlouho nemohl najít. Většinou to funguje tak, že než karmapa zemře, zanechá nějaký vzkaz, nebo ukryje něco, co se objeví v pravý čas. Pomoci může i státní věštec, a pak je v Tibetu posvátné jezero, u kterého když člověk medituje, tak se mu zjeví obraz budoucnosti. Ze všech těchto znamení se vychází při vyhledání nového vtělení karmapy či dalajlamy. Pak se sestaví vyhledávací skupiny. Členové vyhledávací skupiny chodí nenápadně oblečení, aby neupoutali pozornost a hledají v oblastech přiblížených předchozími znameními. Takto mohou vytipovat víc kandidátů a ti jsou podrobováni různým zkouškám. Například si mají vybrat z pěti různých holí, přičemž pouze jedna zpravidla ta nejobyčejnější patří karmapovi… Takových zkoušek je hodně a není to záležitost jednoho dne. I když většinou je duchovním na první pohled jasné, kdo bude nový karmapa pamatují si předchozího a poznají ho podle typických gest nebo jiných znamení. Při volbě sedmnáctého karmapy ale došlo k takové zvláštní situaci noví karmapové byli korunováni dva. Nejdříve byl nalezen první, kterého uznal i dalajlama. Žije v klášteře Tsurphu v Tibetu. Čína chce mít Tibet pod kontrolou a jediným způsobem jak toho docílit je přes náboženství. A tak čínská vláda, přestože je komunistická, oficiálně uznala tohoto karmapu a dnes se snaží ho ovlivňovat a vychovávat tak, aby s nimi spolupracoval. Z toho má samozřejmě dalajlama obavu. Jednak aby dostal správnou výchovu, a potom Číňané samozřejmě budou chtít poštvat nového karmapu proti dalajlamovi. Druhého karmapu si zvolil tibetský exil v Indii. Tento karmapa sídlí v Karmapově mezinárodním buddhistickém institutu v Dillí. Je to vlastně jako kdyby byli dva papežové i když se karmapa může jakoby “rozdvojit”. Některé velmi vyspělé bytosti mají schopnost, že jejich duše se může vtělit do dvou nebo i do více lidských těl současně. Buddhistická nauka to má složitě vědecky roztříděné, ale něco na tom skutečně je a moderní západní věda se tím začíná zabývat.
Stačí k pochopení takových věcí přečíst si například tibetskou Knihu mrtvých? Ne docela. Smrt je vlastně šance k procitnutí. Říká se, že člověku se promítne život, on vidí najednou maličké, zdánlivě bezvýznamné věci, a právě v těch maličkostech jsou ukryty obrovské významy. Přichází další zážitky a vjemy, a když se na ně člověk soustředí a vědomě je prožívá, má možnost změnit svůj stav vědomí. Ale u nás na to lidé nejsou zvyklí, nejsou připraveni na smrt, neumí se soustředit, prožívat přítomnost. Každý člověk se většinou obírá minulostí, tedy tím co bylo, a budoucností, tím co bude. A málokdo je soustředěn na přítomnost, současný momentální život, který prožíváme právě teď. Když se člověk naučí plně prožívat každý okamžik, konečně uchopí svůj život tak, že ho může ovlivňovat.
Byl jste v Tibetu očitým svědkem něčeho, co se obecně považuje za zázrak? Přímo ne, ale setkal jsem se s lidmi, kteří dokážou takové věci, i když to nedemonstrují. Oni je nedělají jen tak. Vždy to musí mít nějaký smysl.
