Jako roztroušené dřevěné prsty se tyčí z krajiny k nebi baobaby. Při podrobnějším pohledu není problém skoro pokaždé v blízkosti velkého stromu narazit na tata – originální stavení obklopené řadou věží pospojovaných nízkými zídkami. Jsme v severním Togu na území kmene Tamberma.
BATAMMARIBA
Tambermové zde žijí od 17. století. Přišli z jihovýchodu dnešního Burkina Fasa. Výborní zemědělci byli tehdy vytlačeni ze své půdy agresivnějšími pastevci. Nový domov okamžitě označkovali svými specifickými stavbami. Základní účel byl jasný – obydlí musí přednostně sloužit obranným účelům a teprve potom je na řadě všechno ostatní. Léta běžela, na strach z nájezdů okolních kmenů padal prach, obydlí do sebe nasávala nové prvky. Vznikl osobitý stavební sloh tata a jeho nositelům se dnes říká batammariba či betammaribe. V jazyce Tambermů to znamená „dobří stavitelé“.
Dnešní domy tata mají mnoho znaků z válečné minulosti. Návštěvník narazí na specifické uspořádání vnitřních částí – terasu chráněnou zídkou, která je zároveň bezpečnou a účinnou pozorovatelnou. V terase je otvor překrytý plochým kamenem. Otvorem se vystřelovaly šípy a vetřelce procházející pod terasou bylo možné udeřit do hlavy. Dnes se dovnitř vchází dveřmi v přízemí, ale kdysi byl vchod jediný – přímo na terasu po žebříku, který se dal snadno ukrýt.
 Matka rodiny, která v tomto domě „tata“ bude žít, cáká na hotové zdi šťávu ze semen héré. Ta vytvoří nejen vodoodpudivou vrstvu, ale i typickou okrovo-hnědou barvu stavení. |
TATA A SLUNEČNÍ BŮH KUIYE
Jedna generace střídá druhou, ale stavební sloh obydlí tata zůstává věrný pravidlům, která vytvořili původní stavitelé. Základní konstrukce domu je spjatá s kosmogonií Tambermů. Tata zde symbolizuje stvoření světa slunečním bohem Kuiye. Každý dům je postaven kolem podélné osy ve směru východ-západ. Vchod je na západní straně, aby obyvatelům umožňoval pohled na zapadající slunce. Severní strana domu je spojena s ženským živlem, jižní strana s mužským. Přízemí je znázorněním podsvětí a zůstává zasvěceno předkům. V ústřední místnosti domu, která slouží zároveň jako stáj a obývací prostor pro lidi, je oltář, na kterém jsou, stejně jako na okolních stěnách, symbolizováni různými fetiši předkové i dosud žijící členové rodiny. Terasa, zakrývající celou konstrukci, symbolizuje pozemský svět a je místem, kde Tambermové tráví většinu času – při práci, odpočinku, vaření, jídle, při večeři nebo při spánku (pokud to počasí dovolí). Nejvyšší část domu je spojena s bohy a všemi posvátnými věcmi.
Fetiše a modly používají Tambermové k obětem a zasvěcovacím obřadům, které provázejí celý jejich život. Začíná to již narozením. Tambermové věří, že dítě je vtělením předka, a proto je na prvních šest měsíců života u nejstarší ženy v rodině. V prvním týdnu novorozenec neopustí místnost, kde se narodil, a během prvního půlroku neopustí rodný dům. Otec rodiny vykoná oběti na fetiších rodiny, které mají zajistit, aby dítě vyrůstalo v bezpečí. Potom dostane dítě talisman, který se obvykle nosí kolem pasu. V rámci inicializačních obřadů se u dívek ve věku kolem osmi let začne provádět skarifikace (nařezávání pokožky), což pokračuje až do věku patnácti let. Naříznutá pokožka zvyšuje půvab dívek a je předpokladem pro vstup do manželství.
U rodu Bakpanriba dívky musí před uzavřením manželství absolvovat obřad zasvěcení, který se nazývá dikuntri a koná se každé čtyři roky. Slavnost je tak prostředkem, jak legalizovat manželství dohodnutá v průběhu minulých čtyř let. Obřady trvají až deset dnů a důležitou roli v nich hrají staré ženy, které jsou rádkyněmi dívek. Pro ty je slavnost příležitostí, kdy je rodiny zahrnují dárky. Slavnosti řídí kněží. Ti nejprve „očistí“ posvátný rybník, kam musejí dívky vstoupit a chytit rybu nebo žábu, kterou pak tajně přinesou knězi. Chytí-li dívka rybu, znamená to, že její prvorozené dítě bude chlapec. Přinese-li žábu, může se těšit na holčičku. Po šesti dnech obřadů následuje období tance, které trvá právě tolik dní, kolik je zasvěcovaných. Po skončení dikuntri jsou mladé ženy připraveny vést život manželek a stát se matkami.
Ani odchod z tohoto světa se neobejde bez obřadu. Po každém pohřbu nesou čtyři vesničané kus baobabového dřeva, které představuje tělo zemřelého. Protože se podle animistické víry nic neděje náhodou, tito „nosiči“ se dostávají do vytržení a vybírají z místních lidí toho, kdo je „vinen“ či je „pojídačem duší“. Nešťastník je pak vyloučen ze společenství.
 Původně měla obydlí „tata“ sloužit hlavně obranným účelům. I když se dnešní Tambermové již nemusejí chránit, domy skryté mezi políčky prosa si svůj stavební sloh udržely. |
JEDEN DŮM ROČNĚ
S horním patrem zasvěceným bohům a přízemím věnovaným kmenovým předkům je tata pro Tambermy i ztělesněním lidského těla. Hlína a voda tvořící stěny představují tělo a krev domu. Trámy jsou kosti, vchod do domu ústa a dva malé symetrické otvory nade dveřmi jsou oči. Po věcech patrných na první pohled chvíli trvá, než objevíte další detaily. Překlad nad dveřmi je symbolem jazyka, mlýnské kameny ve vchodu jsou zuby atd. Různé místnosti domu pak symbolizují důležité tělesné orgány. Na fasádě tata najdete dva životně důležité malé výstupky. Jsou to „vstupní rohy“ obsahující životní sílu domu a signalizující, že majitel je naživu.
Stavba tata je i dnes pro Tambermy spojená se zrozením jakoby živé bytosti a řídí se pravidly, ve kterých se odráží společenské uspořádání kmene. V průměrné tambermské vesnici s přibližně 450 obyvateli žije kolem 25 stavitelů různého hierarchického postavení, které je dáno jejich zkušeností. Všichni jsou ale odborníky v kmenových stavebních technikách.
 „Tata“ ideálně zapadají do svého okolí. Jejich stavitelé mají mytický vztah k přírodě, která je pro ně hlavním zdrojem materiálu. |
Domy stavějí v období sucha (od prosince do února) a jeden stavitel postaví za sezonu pouze jediný tata s tím, že odpovídá jak za projekt, tak za vlastní stavbu. Celková doba stavby i s nezbytnými animistickými obřady vychází zhruba na měsíc. Většinou si stavitel bere na pomoc rodinu budoucího majitele, která připravuje hlínu bohatou na přírodní pojivo a přináší vodu nezbytnou při stavbě.
Pokud to jen trochu jde, staví se tata blízko velkého stromu – většinou baobabu, který je pro Tambermy posvátný.
Začíná se s hliněnými zdmi, které stavitel nanáší ve vrstvách po 30-40 cm a postupně je nechává vyschnout. Když jsou hotové, pokračuje se stavbou věží na uskladnění obilí (čiroku, prosa, kukuřice), zeleniny (sušených fazolových lusků), rýže a fonia (druhu prosa). Potom vzniká středová konstrukce s vidlicovitými sloupy podpírajícími trámy, na kterých bude držet terasa. Na terasovou konstrukci z klacků a slámy položených kolem středové konstrukce se postupně pokládá uschlá hlína. Zbývají už jen zídky spojující věže a pak se stavba nechá vyschnout. Na suchých vnějších zdech nakonec stavitel vytvoří z néré – semen používaných jako koření – vodoodpudivý povrch a podle síly povlaku získá tata svoji výslednou barvu – od okrové po hnědou.
 Tambermská žena středního věku ozdobená typickými šperky. |
ŽENA ÚDRŽBÁŘKA
Od začátku stavby se veškerý společenský a rodinný život kmene točí kolem tata – obydlí, chrámu a stáje v jednom. I když jsou domy pevné, vyžadují pravidelnou údržbu a odpovědnost za ni připadá na ženy. V polygamní společnosti Tambermů hrají ženy důležitou úlohu. Stejně jako jinde, vykonávají veškeré domácí práce, pomáhají na polích. Tambermské ženy ale mohou vytvářet a vytvářejí jakási družstva. Společně vyrábějí nebo sbírají produkty, které potom ve vedlejších vesnicích prodávají. Podobně se spojují se svými sousedkami k provádění údržbářských a zdobících prací na tata. Údržba znamená výměnu trámů nesoucích podlahu (jednou za pět let) a výměnu slámy pokrývající skladiště obilí (jednou za dva roky). Občas se na stěny nanáší čerstvý povlak z néré. Průměrný věk tata je kolem 20 let, ale některé vydrží i 60 let.
MIMO SVĚT
Masové turistiky zůstali převážně zemědělští Tambermové ušetřeni. Jako by jejich část území k Togu zas tak moc nepatřila. Žijí svůj život, skoro neovlivněný západní civilizací, a jediným pozůstatkem koloniální vlády je funkce „vedoucího kantonu“, který schvaluje volby vesnických náčelníků kmene. Zůstali stranou moderního světa, ale asi to nebyl jejich cíl. Přišlo to nečekaně, spíš jako doplněk jejich sklonu k zachovávání tajemství a k tichosti, než jako výsledek snahy o nezávislost a odvolávání se na dávno zapadlé válečné tradice.
I když se, podle tambermské animistické víry, nic neděje náhodou.
 Po iniciačním tanci odpočívají mladé ženy pod baobabem. |
Pohádka ze severního toga
O ŽENĚ-HROZNÝŠI A TLACHAVÉM MANŽELOVI
Jeden lovec měl deset žen. Jednoho dne chtěl hasit žízeň, zašel k říčce a tam potkal velice krásnou dívku. Hned jí nabídl manželství. „Opravdu bys mne chtěl za ženu?““Chtěl.“ „Budiž! Ale v tom případě tři dny přemítej. Vezmi si tyto čtyři kouzelné koule. První rozbiješ, hned jak překročíš tuhle řeku, druhou někde na volném prostranství, třetí přede dveřmi domu a čtvrtou ve svém domě.“
Když muž překročil říčku, hodil na zem první kouli. Vyskočilo z ní mračno služebníků a všichni se hnali za ním. Uprostřed planiny rozbil druhou kouli. Ze země vyrostl patrový dům. Když o jeho dveře rozbil třetí kouli, objevilo se před ním zlato, stříbro, látky a mnoho dalších věcí, které služebníci rychle posbírali. A konečně z koule, kterou rozbil na dvoře, vyšla nejrůznější zvířata: koně, býci, ovce, kůzlata a drůbež.
Po třech dnech shromáždil muž svých deset žen, oznámil jim, že si jde pro jedenáctou manželku a očekává, že se s ní nebudou hádat. Po tomto doporučení a v dobré náladě odešel.
U říčky na něj čekala dívka, která mu svěřila tajemství: „Jsem had hroznýš. Střez se komukoliv prozradit toto tajemství a zvláště pak dohlédni na to, aby má azikpe nebyla nikdy potřísněná krví kuřete.““Přísahám,“ odpověděl lovec, „že budu mlčet a tvá stolička bude vždy daleko od ostatních.“
Snoubenci přišli do vesnice. Hned se slavila velká svatba a v celé domácnosti vládl mír. Avšak nejstarší žena, důvěrnice tlachavého manžela, jednou ráno zabila kuře a potřísnila jeho krví stoličku své sokyně. Ta si sedla k jídlu, nic zlého netušíc, když tu ucítila, jak se její sukně přilepila k sedačce. Sáhla na ni, přičichla k lepkavému prstu, olízla jej a ochutnala. Najednou prudce vstala a řekla: „Jdu se projít.“ „Počkej chvíli!“ prosil lovec. „Dojez a pak půjdeme spolu.“ „Ne! Já už jsem najedená.“
Vyšla ven a od té doby ji už nikdo nespatřil. O tři dny později vniklo do domu stádo divokých zvířat, roztrhalo nejdříve žárlivou manželku, pak lovce a devět dalších žen a všechna domácí zvířata. Dům shořel. Zůstal jen popel.
Poučení: Nejstrašnější katastrofy se přiházejí těm, kdo neumějí držet jazyk za zuby.
Podle: Věra Šťovíčková-Heroldová, Erich Herold: Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění
