DVA DNY NA ZÁVODECH

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JAN ŠKVÁRA
Jsme v italském Misanu, na autodromu pálí slunko jak ďas, a zpocený Vojtíšek srší vtipem, i když dnešní den pro něj zatím příliš šťastný nebyl. „Běž se tam podívat, prosím tě, ty máš presskartu, a mrkni se,jestli mi zase nedali nějakou penalizaci!” Frankie Vojtíšek, krevní skupina A2 Rh+, jak hlásá jmenovka na dveřích závodního kamionu, dnes už dvě penalizace dostal, deset sekund za překročení povolené rychlosti. Ano, je to tak. Na závodním okruhu nesmějí jet závodní tahače vyšší rychlostí, než 160 km/h.
PRVNÍ DEN. Je sobota 18. 5. a jsme na třetím závodě Evropského Poháru tahačů na okruzích. Naši jezdí třídu Race Trucks, která vychází ze sériově vyráběných tahačů. Barvy ČR tu hájí dva týmy – Stanislav Matějovský a Franti šek Vojtíšek na tahačích LIAZ a Martin Koloc, který koupil auto SISU i s týmem mechaniků, když automobilka SISU přestala závodit. Závody se jezdí ve dvou kategoriích, třída Race Trucks a třída Supertrucks. U třídy Supertrucks platí v podstatě jen omezení kubatury do 12 000 kubických centimetrů, jinak tu můžete vidět cokoli. Třeba kamion týmu Daf má řízení konstruované uprostřed kabiny a posez jezdce silně připomíná polohu jezdce Formule 1. Přesto se Dafu zatím nijak nedaří.
Dnes odjely obě třídy i dva volné tréninky a jeden měřený, podle kterého se budou stavět vozy na start v prvním kvalifikačním závodě na devět kol. Tam vítěz získává deset bodů. Ještě ten den se jede pohárový závod na patnáct kol a za vítězství se připisuje bodů dvacet. Franta Vojtíšek dostává třetí penalizaci za překročenou rychlost, přichází komisař s Frantovým kotoučkem. Franta kroutí hlavou: „Vždyť jsem si to hlídal!” a domlouvají se na přezkoušení a přecejchování tachografu Franta dnes jezdí dobře a má možnost trochu si bodově vylepšit bilanci. Standa Matějovský je dnes o místo před Vojt íškem. Před ním jezdí jediná žena těchto závodů, Minna Kuoppala z Finska. Zeptal jsem se na ni Miloše, který tu zastupuje ČTK. „Minna? To je tady nejtvrdší chlap na dráze, i když je jí jen dvacet osm let. Standa to bude mít těžký, tu jen tak něco nevyhoupe.” Venku, v prudkém italském slunci, mechanici jako pilní mravenci ošetřují kamiony. Do pouťové muziky, pln italských slaďáků a napodobenin country, zní bouchání kladiv a táhlé vytí vrtačky. Kluci mají zrovna sundané bubny a odvrtávají obložení brzd. Brzdy jsou možná nejdůležitější, důležitější než výkon. Vzhledem k tomu, že pro všechny jezdce na okruhu platí bezpečnostních 160 km/h, jediná šance, jak být rychlý, je jít co nejpozději na brzdy a co nejrychleji akcelerovat ze zatáček. Proto taková péče o brzdy. I když pro smečku mechaniků není žádný problém rozhodit a zase složit motor mezi jízdami, aby se tu a tam udělaly nějaké drobné úpravy. Ovšem výkon se zvyšuje těžko. „To jsem zvědavý, jestli tam Baddiley měl restriktor, nebo ne, teď se to ukáže,” zaslechnu z rozhovoru mechanika se Standou Matejovským. Jsem zvědavý a dozvídám se, že pravidly předepsan ý restrikční kroužek, který má omezit výkon turba, se dá lehce vyjmout. „Je možné, že při trénincích ho nemá, když se to tak moc nesleduje. Všechny znervozňuje a obsadí dobrou pozici na startu.”
Čas kvapí a já jdu obsadit také dobrou pozici a okruhu. Budu fotografovat. Za sebou zaslechnu češtinu: „Tady si vezmeme start a druhý kolo, potom pádíme do tý vracečky před cílem,” oznamuje kameraman asistentovi. Oba jsou zpocení, také nejsou zvyklí na takový pařák v půlce května. Později zjišťuji, že Čechů je tu víc než dost. Čeština tu zní skoro stejně často, jako angličtina nebo italština. Je odstartováno. Do zatáčky před námi se nahrnou trucky v těsném závěsu za sebou, jako stádo zdivočelých slonů. V čele – jako vedoucí bílý slon – Kolocovo SISU. Za zatáčkou si to někteří mydlí zadní nápravou po pí- sečném pásu a zdvihají se mračna prachu. Poslední v houfu jednou takřka poslepu. Takhle se kolem přeženou ještě osmkrát, jen odstupy se pomalu zvětšují. Bílého slona již nikdo neohrozí, Matějovský dojíždí pátý, v závěsu s Vojtíškem. Strakatý praporek každého odmávne, tahače objedou jako vyčerpané a zklidněné stádo ještě jedno kolo a vozidla jedno po druhém zajíždějí do ohrady, kde počkají na eventuální protesty. Komisař FIA v oranžových kombinézách dirigují jedno vozidlo na váhu, ostatní rovnají vedle sebe podle pořadí. Závodníci sundávají přilby, stahují punčochy ze zpocených hlav, nechávají odeznít adrenalin v těle. Některé vypudí nesnesitelné vedro z kabiny dřív, seskočí, aby mechanikovi vzrušenými gesty vysvětlili drobný problém nebo některý dramatický okamžik na dráze.
Za dvacet minut si auta převezmou mechanici, aby si je odvezli do depa a opět se na ně vrhli jako mravenci na svou velkou mouchu. Loudám se pomalu za Standou Matějovským ve žlutočerné kombinéze, depem korzují návštěvníci ve žlut ých čepičkách Continental, s neskrývaným zájmem prohlížejí ztichl é závodní obry, čilý ruch kolem a sem tam si některý odvážnější, se šťastným úsměvem na tváři, odnáší ně- který z plakátů, vyložených na židli před stanem. Nikdo si jich nevšímá, vždyť jsou tam pro ně. Pro fandovství, které stimuluje trh. Standa Matějovský už svlékl kombin ézu a věší další propocené tričko na šňůru. Už tam visí čtyři, za každou jízdu jedno. Mezitím na okruhu krouží Supertrucky, později malá Clia a už jdou na start opět naši. Depo se vylidní, všichni se jdou podívat na hlavní, nejvíce bodovaný závod dne. Dokonce i kuchař, protože k večeři jsou brambory na loupačku, a to věru moc práce nemá. Je odstartováno, auta jezdí téměř ve stejném pořadí, jen Standa Matějovský končí sedmý, protože si v počáteční strkanici s někým bouchnul. A to se těžko dohání. Po závodech se k obytnému návěsu se stanovým přístřeškem stahují známí. Jsou to vztahy vzniklé přes motory, závody a krajanství. Také mechanik firmy Continental, jejíž pneumatiky obouvají všechny závodní tahače. „Nic lepšího stejně není,” krčí rameny. „Dělám to už čtvrtý rok, ze začátku tu byla ještě italská Pirelli, ale dnes všichni jezdí na continentálkách.” Smečka mechaniků se zatím snaží napravit šrámy z dnešního dne. Ozývají se těžké rány kladivem, rovnají se rámy a lepí se Standův prasklý zadní blatník z laminátu. K LIAZ týmu si přijde popovídat i dvacetiletá Markéta, děvče z Českého autoklubu, která je u M. A. N. na zkušenou jako asistentka. Doprovází ji přítelkyně Gerda Körbera, který, ač o berli, dnes velmi bodoval v Supertruckách. Přišla ukázat osmiměsíční štěně holandského dalmatina. Ona sama je pro změnu Slovenka.
DRUHÝ DEN. Ráno se jede krátký trénink, měřený trénink, a potom je hodinu a půl pauza. Vše se děje jaksi za pochodu. První půlhodinu u stolku rozhovor se SVĚTEM MOTORÚ, šéfmechanik zatím přinesl nové tlakoměry, hovor plynule přeběhne na technické otázky: „A filtry?” „Ty přivezou na závody do Španělska, dřív to nestihnou.” Franta se hrabe v krabici,kterou donesl mechanik. „Faktura?” Jenom dodací list, fakturu prý poslali na tuhle adresu. „Je to správně?” Následuje debata o zhodnocení peněz, co a za kolik” „No jo, budem to muset zahrnnout příští rok do rozpočtu, půl milionu za filtry na sezonu, jinak to nepůjde.” Hovor se točí také kolem Supertrucku LIAZ, na kterém by chtěli kluci jezdit příští rok. Vojtíšek přitom soustředěně studuje časy z listů předběžných výsledků. „Hele, my se zrychlujem, oni proti loňsku jedou stejně!” V tom do toho vpadne redaktor četky s mikrofonem v ruce: „Pojď se předvést na kameru v nové kombinéze!” Franta se zvedá: „Musím mít taky nový boty? Budou tam vidět?” Následuje pochod před zrcadlo, pečlivé učesání, potom se jde postavit k přátelsky zasvěcenému rozhovoru před závodní kamion. Manželka zatím luští křížovku, vládne ospalý klid. Vrací se Franta a sleduje televizní přenos Formule 1 z Monte Carla. Opět už s nezbytným ručníkem kolem kruhu. Ptám se Standy, jak relaxuje on. „Trochu se najím a pak si půjdu zdřímnout. Aspoň na hodinku,” jako by se omlouval za šlofíka po obědě. Na okruhu zatím krouží svých šestnáct kol malá autíčka Renault Clio. Vracím se do stínu plachtového přístěnku, drama v Monte Carlu vrcholí, odstupuje jeden favorit za druhým. Tam prší. Z venku se ozve zaburácení naftového motoru, najednou je všechno na nohou. „Už jedem!” ve vchodu stojí Standa, s přilbou v ruce si dopíná kombinézu. Následuje moc hezká jízda, alespoň pro Čechy. Koloc na SISU krouží opět první, o dvě auta za ním dvě liazky, nalepené na sebe jako stihačky při synchronním létání. Mávne strakatý praporek, divocí koně zajíždějí do ohrady. Tam se zpocenej Franta chechtá na mechaniky. Standa je jako vždy trochu vlažnější: „No jo, to víš, že ve dvou se jezdí lépe, vždycky se trochu vyhecujem.” Jsou tři hodiny odpoledne, servíruje se guláš. Ptám se, proč jednu zatáčku jenom obě liazky jezdí jinak, než všichni ostatní. „No, musíme si to trochu zkracovat, když nám ty auta tolik nezatáčí.” Na můj udivený pohled mne mechanik zahltí spoustou termínů a slov, kterým nerozumím. „Vlastně za to může trochu konstrukce zadních os, ty ten auťák trochu jako tlačí přes zatáčku,” vysvětlí nakonec trpělivě. Plátěný přístřešek sebou začíná plácat, možná bude pršet. Mechanici přemýšlejí, jestli nebudou muset na poslední chvíli přezouvat nové obutí. V hlavách jim straší mokré Monte Carlo. Je poslední den v Misanu, poslední jízda. Dosud všechno dobré, ale najednou buch! Standa Matějovský dostává černou vlajku. Za nadměrný kouř. Musí do depa, což ho stojí samozřejmě dobře bodované čtvrté místo. Bez varování, bez černobílé vlajky. Je to trochu pech, ale co se dá dělat. Standa i Franta jezdili oba dva dny bez filtrů, které mají zabránit nadměrnému kouření. Mám za to, že nafta vždycky kouří. „Dá se jezdit bez filtrů, filtry snižují výkon. Ale musíš být opatrný na plynu, nešlapat na to,” vysvětluje mechanik. „Je to trochu risk.” K závěru ještě Standa dohání a dotahuje, ale čtvrté místo je v tahu. V celkovém umístění sice nespadl, ale zklamání je vidět na tváři. Jenže toto je teprve třetí z celkem deseti závodů poháru a všechno může být nakonec úplně jinak. Moje dva dny na závodech končí, čeká mne něco přes tisíc kilometrů domů. Ještě čekáme, než si Miloš z ČTK vyzvedne videokazety se záznamy jednotlivých jízd, nasedáme do spolehlivé Séphie KIA, kterou nám na tuhle akci půjčili, a vracíme se do Čech. Za sebou necháváme celý ansámbl závodních trucků i s jejich řidiči a mechaniky, stany a kuchaře, pach nafty a propocených kombinéz a svéráznou českou menšinu. Všichni se postěhují jak potulní herci velkých dramat do dalších měst, kde se odehrají další díly seriálu o velkých automobilech. Do Čech tento potulný svět dorazí 7. a 8. Září, kdy se pojede sedmý závod Evropského Poháru tahačů na okruhu v Mostě.