DVA V JEDNOM

Opravdu se nemusíte bát. Skutečně se v dnešních pohledech z ptačí perspektivy nebudu zabývat výhodami spojení šamponu a kondicionéru v jedné lahvičce, jak by se z titulku mohlo na první pohled zdát. Tento reklamní slogan jsem si do nadpisu vypůjčil jen jako jednoduchou definici objektu, který je dominantou městečka z dnešního snímku. Osobně k němu mám zvláštní vztah. Nejenže jsem ho navštívil po zemi, pozoroval ho očima nebeských letců, ale byl také prvním a dodávám i jediným českým zámkem, který jsem coby dítko školou povinné dokázal slepit z papírové stavebnice, zakoupené v té době za celých 12 korun, tehdy ještě československých.

Těch korun by asi dneska bylo na podobnou stavebnici potřeba daleko víc a musely by být české. Ty československé skonaly spolu s naším federativním státem, který nezachránila ani vize dvojdomku, za niž se jeden z tehdejších politiků bil silou lva, kterému z hrudi berou vatru i s tatranskými štíty. Ani Čechům, ani Slovákům se prostě pod jednu střechu multinárodního dvojdomku nechtělo. Nedivím se. Ona se totiž tolerance a ochota ke kompromisům, která je pro dvojdomek nutná, těžko hledá mezi dvěma lidmi, ještě hůř mezi rodinami a generacemi, a mezi národy je to téměř nesmysl. Podobné myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsme kroužili nad tímto historickým předchůdcem dvojdomku. Nad “dvojzámkem”, který se nachází v centru čtyřapůltisícového městečka rozprostřeného v údolí malebné řeky, jsem se pod dojmem předchozích úvah záhy začal ptát: Co asi vedlo tehdejší majitele k výstavbě obou vzájemně propojených zámků na jednom místě? Jediné schéma, které se mi přitom vybavovalo, byl poměrně nedávný obrázek našeho venkova, kde otcové svým ratolestem přistavovali domky v těsném sousedství rodného hnízda. Ale fungoval podobný praktický přístup i u místní šlechty?

Odpověď jsem se pokusil nalézt v historii tohoto unikátu a zjistil jsem, že schéma, ve kterém se hlava rodiny snaží zabezpečit životní prostor pro své ratolesti, se po staletí téměř nezměnilo. Posuďte sami. První písemná zmínka o tomto sídle je z roku 1479. Již tehdy je prameny nazývají zámkem a za jeho majitele označují Zikmunda z Vartemberka. V té době tu ovšem stál pouze jeden zámek, a to ten, kterému se později začalo říkat Horní. Dolní k němu přibyl až za 65 let. Mezitím si vartemberské sídlo v roce 1511 koupil Mikuláš Trčka z Lipé, aby jej o čtyři roky později prodal šlechtické rodině Salhausenů z Míšně, která v témže roce získala inkolát a byla přijata mezi českou šlechtu. Za dalších 11 let Jiří ze Salhausenu rozdělí svůj majetek mezi své tři syny a bývalé vartemberské sídlo připadne Bedřichovi, který jej za dva roky přestaví pro potřeby své a svého syna Bedřicha mladšího. Bedřich má ale ještě jednoho syna, Hanuše, a ten chce mít samozřejmě také zámek, jak se na mladého šlechtice sluší a patří. A tak Bedřich, který měl zřejmě smysl pro rodinnou soudržnost, řeší Hanušovu bytovou otázku v roce 1540 vybudováním Dolního zámku a v roce 1544 již máme “dvojzámek” kompletní. Dolní i Horní zámek byl propojen krytou chodbou vedoucí podél ohradní zdi a otec Bedřich mohl být spokojen, jak šalamounsky vyřešil životní prostor své rodiny.

Po jeho smrti v roce 1562 se naplno ukázalo, kterak prozíravý byl plán jeho “dvojzámku”. Beze sváru si bratři ve svých zámcích rozdělili okolní městečko. Bedřich mladší v Horním zámku horní část města a Hanuš v Dolním zámku dolní část. Jediný, na koho při dělení nezbylo stavení, byl Bedřichův třetí syn Jáchym. I ten se ale do historie “dvojzámku” zapsal, když se v roce 1575 ujal jako strýc dědictví dcer Bedřicha mladšího, Magdalény a Marie. Jeho správa však vedla k takovým sporům, že se po zásahu zemského soudu obě sestry raději dohodly a společně zpravovaly nabyté dědictví bez vlivu strýce. Na Dolním zámku mezitím v roce 1576 umírá Hanuš a jeho dva synové Antonín a Wolf rychle sídlo rozšiřují o tzv. Wolfovo křídlo, které, jak název napovídá, poskytne dostatek prostoru pro staršího z nich Wolfa a jeho rodinu.

Někdy touto dobou se na Horním zámku chystá dělení panství mezi osiřelé dcery Hanušova bratra, ke kterému má dojít roku 1584. Zámek a horní část města mají připadnout Magdaléně a jejímu manželovi Adolfu z Hagenu. Věci však dostanou poněkud jiný spád. Magdaléna totiž roku 1582 umírá, a její podíl tak přechází na manžela Adolfa. Za sedm let ale umírá i on a podíl dědí jeho a Magdalény osmiletý syn Kryštof, který ale po necelém roce následuje svoje rodiče. A tak se v roce 1589 zámek vrací do rukou Magdaléniny mladší sestry Marie a jejího manžela Haubolda. Ten zámek dědí v roce 1594 po smrti své ženy a zanedlouho vstupuje do druhého manželství s Agnes von Bock. Smrt se nevyhnula ani Dolnímu zámku, kde se po smrti Wolfa stává Antonín poručníkem jeho synů a jediným majitelem zámku. A tady někde, na sklonku 16. století, se začíná spojení Salhausenů s tímto místem, jemuž dal základ Antonínův dědeček Bedřich svým nápadem “dvojzámku”, naplňovat.

Antonín si totiž nadělal dluhy takového rozsahu, že pro něj bylo neúnosné dolní část rodinného “dvojsídla” držet, a prodal Dolní zámek roku 1612 Janovi z Vartemberka, jehož rod se tak po 130 letech vrátil zpět do zámku, jehož horní část založil. Vdovec po Marii Haubold měl s novou rodinou zřejmě i nový domov a Horní zámek v roce 1613 prodal bankéři a rejdaři Jonáši Paustovi z Liebstatu. V nadcházejících pohnutých časech pro české stavy již obě části rodinného “dvojzámku” Salhausenů žily oddělenými osudy. Jan z Vartemberka se na Dolním zámku ohřál pouze rok a kvůli dluhům jej prodal Radslavovi z Vchynic a Tetova, který zanedlouho skonal ve stavovském povstání proti Ferdinandu II. Zámek se pak dědil, konfiskoval, prodával, stejně jako Horní zámek, který Paustovi dědicové prodali Zikmundu Wolkensteinovi, ten Thun-Hohensteinovi, a tak to šlo dál a dál až do roku 1945, kdy se stal celý “dvojzámek” majetkem československého státu. Posléze ale nevydržely ani společné osudy Čechům a Slovákům, a jelikož se nekonal ani česko – slovenský “dvojdomek”, je nyní “dvojzámek” majetkem České republiky. A tady spletitá rodová historie jednoho z našich unikátních “dvojzámků” končí. Poučení z ní je prosté: ono řešit něco “dvojněčím” se na první pohled jeví jako něco, ale postupně se stejně přijde na to, že “dvojněco” je pořád míň, než dvakrát cosi, ať už jde o šampon, zámek, nebo stát.