NAPSAL JOSEF LUSTIG
Génius je člověk jako každý jiný, jenže je jiný,“ napsal Balzac. V září 1979 jsem nastoupil v Los Angeles jako asistent u Ivana Passera na filmu CUTTERS WAY. Kromě práce pro nejštědřejšího gurmána v Hollywoodu, seznámil jsem se s veselým pánem, který byl „jiný“ – měl elegantní knírek, někdy nosil askot a modrý baret a vypadal jako francouzský malíř: s Jiřím Voskovcem. Zatímco žena pana Voskovce, Christine, likvidovala jejich byt v New Yorku, bydlel pan Voskovec u Passera na kopci luxusní čtvrti Bel Air, v domečku s bazénem a zahrádkou s citró-novníkem, kam lítali kolibříci, kterým Passer servíroval portské. Když jsem viděl pana Voskovce poprvé, připravoval večeři s Passerovou družkou, bývalým „zajíčkem“ Playboy klubu, Francescou Emersonovou, které se říkalo Cesca (vyslov: Česka). Jednou se Cesca, při pečeném okounovi a sladkých bramborech, zeptala Ivana, proč říká Jiřímu Voskovci „pane Voskovec „ česky a „George“ anglicky, a vůbec už ne tak, jak mu říkala ona a za války v Clevelandu – „Voskie Baby.“ Ivan odpověděl, že si myslí, že (aby on) „říkal panu Voskovci česky Jiří (ne Jirka, to neměl pan Voskovec rád, tak mu říkali doma), to čeština neunese.“ Cesca nerozuměla. Chtěl jsem jí vysvětlit, že je Voskovec pro nás Bůh, ale Ivan mě předešel: „Ne proto, že je Voskovec jako Bůh.“ Jiří Voskovec byl „rád na čas v New Yorku…“ V Los Angeles si připadal jako ve „fantastickým městě budoucnosti z filmů dvacátých let.“ „Je to tady znamenitý, když má člověk práci,“ říkal, „ale když ne, tak: „Jsem rád, že vás poznávám, ale, bohužel, musím už jít…“ Asi měsíc po Oscarech 1980 se mu udělal pásový opar na ruce a dostal zánět synoviálních váčků v rameni – od oslabených nervů. Ukazoval oteklou ruku a napodoboval doktorku, že si ji prohlíží „jako kus hovězího a říká: „No jó, to je napuchlý ten opar sleduje nerv (vyjmenoval ho) a taky jo… Bursitida a opar souvisej, jak, to nevědí, a proč tedy nejdou dělat něco užitečnýho, jako třeba tesaře nebo nepíšou scénária?“ Nejlíp pan Voskovec vyprávěl, když mohl gestikulovat, měni intonaci hlasu a hrát konkrétní věci. Když něco říkal, zřejmě si představoval a prožíval situaci. Vyprávění často začínal slovy: „Musíte si představit…“ Jednou vyprávěl, že šel v New Yorku po ulici a vidí filmaře. Jeden z nich říká anglickou větu, jako například: „You better bring this spot, kurva…“ a pan Voskovec říká: „Promiňte, neřekli jste kurva?“ „Jo, to je český slovo.“ „Já vím, já jsem taky Čech…“ A jeden „grip“ (tj. filmová služba) říká: „To je přeci George Váskovek!“ Kurva se naučili od Miloše Formana a Miroslava Ondříčka. Když Jiří Voskovec něco poslouchal, projevoval naprostý zájem a cele se soustředil. Jednou jsem poznamenal: „Dyť mně už de na třicet, kurva, a…“ Pan Voskovec zkoumal, jestli se to slovo klade doprostřed věty a já myslel, že spíš na konec. „Náramně se mu líbilo to slovo, ne sprostý, ale výraz nelibosti – za jejich dob se říkalo: „do prdele.“ Když jsme větu rozebrali a ukázalo se, že má pravdu, řekl: „Dyk vám to říkám, vole!“ Na podzim 1979 se Voskovci nast ěhovali do pohodlně zařízeného jednopokojového bytu s pracovnou a balkónem, v domě Casa Granada, uprostřed kalifornských borovic a mexických euphorbií, vedle Hollywoodu. Půl roku nato, pozval Jiří Voskovec na návštěvu bratry Františka a Zbyňka Frištenské, potomky slavných zápasníků. Přivítal je v kostkovaném saku a béžových kalhotách a vypadal zdravěji, než v předchozích týdnech. Když jsem mu podával ve dveřích ruku, dal ruce vzhůru. Frištenští se představili a pan Voskovec pomalu vychutnával jmé- na a dlouze si prohlížel jejich mužné obličeje, jako by je do sebe vstřebával. Volejbalový trenér František a tenista Zbyněk přinesli za čtyřicet dolarů amerického uheráku, čabajek, šunky, šunkového salámu, camenbertu, boursinu, jarlsbergu, hroznového vína, broskví, chleba, kalifornského tramineru a pan Voskovec přidal půl libry husí paš- tiky, francouzský chleba, norský salám, francouzské červené a bílé, a chianti. A asi nevěděl, že několik týdnů předtím nabízel Omar Sharif Ivanu Passerovi na filmovou produkci deset miliónů dolarů, které získal z investic do stříbra, a při té příležitosti ho Passer hostil Château Margaux a Château Haut Brion za pět set dolarů, protože řekl: „Ivan je vůl a asi vínu moc nerozum í, protože pije kalifornský a dává mu přednost před francouzsk ým… Když se pije francouzsk ý, kalifornský se nedá pít a navopak, kalifornským se zkazí francouzský.“ Na to prohlásil Zbyněk, že má rád chianti, a to měl pan Voskovec nejrad ši: počáteční tréma opadla, mladší Frištenský se postavil ke kuchyňskému pultu a začal rovnat kolečka salámů na velikou mísu a stáčet plátky šunky do úhledných ruliček. Pan Voskovec se zeptal: „Jak to uděláme s placením?“ Odpověděl jsem: „To je na nás.“ Pohrozil mi prstem: „Vy podvodníku!“ Pak provedl Frištenské po bytě a ukázal jim výzdobu: fotografii carsk ého důstojníka v bílé uniformě na hnědém koni, Christine o několik let mladší, Werichův zdravý, složitý a moudrý obličej z roku 1963 nad psacím stolkem v pracovně, plakát z „Vest Pocket Revue“, obrázek V+W na stěně v obývacím pokoji a nabíleného klauna v kuchyňském koutě. Maminka Jiřího Voskovce byla Francouzka. Starší bratr se narodil v Rusku. A on, nejmladší z dětí, se stále „cejtil vošizenej,“ protože nepat řil do žádný z těch pohádkových zemí. Žil na Sázavě a v gymnáziu chtěl jet do Francie. Rodiče ho podporovali a na tři roky jel, „na stipendium československý vlády“. „Učili ho penzionovaný kantoři a nedoškolený, protože ty mladý a středně starý padli na frontě za první války.“ Rodiče mu řekli, aby tam byl „vopatrnej s holkama – volové – a tak se na ně nepodíval, ač tam byly bord ýlky.“ „Přijel jsem domů a moji kamará- di už byli zkušený a já si cucal prst,“ cucal ukazovák. Ale naučil se francouzsky tak, že „mluví jako Francouz, když tam je aspoň dvacet čtyři hodin. Nadechne se toho a přijde mu to zpátky. Ve Švýcarsku se ho ptali, jestli je Pařížan, protože mluví s tuilerijským přízvukem… Tam se mluví nejlepší francouzštinou.“ V gymnáziu byl vášnivý astronom – vedl kroužek. Jednou si ho zavolal profesor matematiky a „řek mu, že není matematickej talent, že na astronomii je zapotřebí matematiky, vo který nemá a dlouho nebude mít ani šajna, a že bude muset udělat rozhodnutí, jestli tím astronomem chce bejt, protože pak se bude muset přestat koukat do dalekohledu a začít se učit matematiku. To bude dřina, ale on mu s tím – když se rozhodne – pomůže.“ Během čtrnácti dnů se Jiří Voskovec rozhodl, že astronomem nebude a „vocit se ve světě umění.“ „Rozumem to chápal, ale emotivně to bylo čtrnáct dní, který by už nechtěl prožít… Snad by na to přišel i sám, ale pozděj a jinak. A ukázalo se, jak může bejt užitečnej zkušenější chlap, kterej řekne člověku něco na plný pecky, poctivě, upřímně a přátelsky.“ S Werichem spolu chodili do školy a skamarádili se pozvolna. Jezdil za ním z Francie na letní prázdniny. Když později umřel strýček „Jednonožec“, zdědil po něm Jiří Voskovec dvě stě padesát franků. Za ty prachy si koupil Vest Pocket Cameru,: podle které s bývalými spolužáky, stipendisty z Dijonu, a Werichem nazvali svou první hru: Vest Pocket Revui. Tvrdil, že to „byla dřina skládat jejich hudbu a měl radost, že někter é jejich písničky zlidověly (BABIČKA MÉRY, STREJČEK JACK) – to je snem každýho básníka …“ A protože Werich nenáviděl podzim a zimu, dráždil ho zpěvem nápě- vu „vítr fouká ze strnisek“ – v květnu. Věděl, že by je Hitler zničil, kdyby zůstali. Přesvědčoval Wericha, což nebylo těžké, a Ježka, kteří chtěli zůstat v Čechách, ale nejtěžší to bylo se Zdenkou Werichovou. Konečně v lednu 1939 „vzali za švába“… Říkal jim, že „tady jde vo to zachránit nahýho švába.“ V New Yorku se jim „dokonce povedlo hrát na Broadwayi, a Zdena se vo tu kolonii starala. Dobře. Ale bylo to s ní těžký. Nenáviděla Ameriku, a jak přišlo vosvobození, chtěla zpět. Jednou přišel Werich do divadla a začal bouchat novinama vo stůl, že Rusové jsou ve Varšavě, vod Stalingradu si dali tak na čas a teď to bude trvat tři dny a budou v Praze.“ A že budou „muset jet zase do Česka.“ A on, že tak hned nepojede: má „v Americe mísu malérů…“ rozvod se svou (počítal na prstech) první ženou…, že má „věci rozdělan ý,“ a že „to není jen tak, to zase vopustit.“ A řekl Werichovi, že „za tím, je do Čech, je (Werichův) gauleiter, Rudá Zdena.“ Werich namítl, že se o ně dobře stará a že „je taky Zlatá Zdena.“ V šestačtyřicátém do Čech jeli („kam, co to je?“ rozhlížel se) a desetileté Janě Werichové vezli galon sirupu na coca-colu. „V Praze v tý době bylo všechno k dostání, bylo to místo, kde byly divadla, lidi se tam sjížděli z vokolních zemí, který byly zničený. I americký G. I.s., někdy si stoup Jan do roku proscénia na pravý straně jeviště, kde mu nešly světla do vočí, a pěti americkým WAC-kám říkal newyorskou angličtinou: „Come to see us after the show, a když ty hezký holky, vodněkaď z Ohia přišly, ptal se, jestli chtěj bourbon, vodku nebo smíšenou …“ Taky se v Praze tancovalo, „na džez, dobrej džez,“ ale nikde nevid ěl tak ustrnulý pohyby, tak smutn ý, neradostný mladý tanečníky, ne nevázaný jako v New Yorku. Lidi byli strašně rezervovaný. Nikdy v životě se mu nestýskalo, nenáviděl stýskání, než tehdy. Říkal do zrcadla, „a ani do toho ne, aby nemohlo žalovat, ale do košile (vytáhl si límec): ježíšmarjá…“ a stýskalo se mu po New Yorku. „Po Česku se mi nikdy nestejskalo, a zvlášť po Praze ne, tam jsem se, navopak, cejtil jako v pasti. Jen úspěch mě těšil.“ řekl. Československu nemluvil: „Nejsem tam, tak se do toho nepletu. Když přijedou krajani a říkaj: „Tam je krásně, měl bvs tam jet, a plá- caj si na břicho,“ ptá se, jestli „je taky Havlovi fajn“. Jednou jsem panu Voskovcovi řekl, že je pro mě zklamání slyšet, že se mu v Česku nelíbilo a byl tam „stísněnej,“ protože jsem tam byl poslední roky rád. Odpověděl, že „to neznamená, že jste vůl, to je prostě jinej postřeh jinýho člověka, stejně hodnotnej… to celý se skládá z kousků, jako mozaika.“ Miroslav Horníček vypráví, že když k Voskovcům zavolal Čech a telefon vzala Christine, vyzpívala Jiřímu Voskovci znělku. Horníček ji znal, a zazpíval ji hned po tom, co se v New Yorku ohlásil: „Voskovec vzal pak telefon a řek (s jasnou výslovností, kdy odděloval slova a slabiky): To je typické, že voláte právě ve chvíli, kdy sedám na hajzl.“ S obdivem mluvil o Boženě Němcov é a K. J. Erbenovi a těch, „který dali existenci tomu, aby byla čeština legalizovanej, spisovnej jazyk“ a ještě více obdivoval obyčejně sedláky, „který udrželi češtinu na vesnicích, těch tři sta let. Bez nich by on, ani můj otec nemohli vytvořit většinu svý práce.“ O své češtině říkal, že jí „mluví líp, než Čech. Trouf á si v ni na všechno.“ „Na podzim 1968 jsme měli dělat v Karlíně FALSTAFFA,“ řekl, „ale v Americe mě od toho zrazovali, že prej neplatěj takový peníze, jako na Západě. Přijel bych a udělal bych jim tam z toho kůlničku…“ Otci říkal, že se dvacet let rozhodoval mezi Amerikem a Českem. „V šedesátým osmým se rozhod, že se vrátí do Česka a přijeli Rusové a udělali to rozhodnutí za něj.“ Byl v porotě na Hostovského cenu. Snažil se prosadit Ivana Klímu, protože se mu líbila knížka jeho povídek MÁ VESELÁ JITRA – „tím, jak Klíma mluví,“ a byl rád, že se mu „konečně povedlo prosadit jeho volbu v roce 1980.“ Werich mu psal pravidelně, ale on jemu „už dlouho ne.“ Tvrdil, že se Werich změnil. Koncem února 1980 od něj dostal dopis. Werich psal, že dostal k pětasedmdesátým narozeninám osm set blahopřejn ých dopisů. „Mezi nima vod prezidenta republiky, ministra kultury, Štrougala, ministra vnitra, atd.“ To mu nezávidí: „byly to veřejný dopisy a lidi si řeknou, že to má u těch sviní dobrý. Nechtěl (by) bejt na jeho místě. A Kliment, jednovokej kritik, co dělal interview s Formanem (v květnu 1979) se rozepsal vo Werichov ě divadle a nezmínil se ani vo Ježkovi, ani vo (Voskovci), jenom vo přátelích. A to byl jedinej, kterej se vo (nich) zmínil, protože všichni vostatní psali jenom vo Werichově divadle a tvorbě… Mě asi k narozeninám psát nebudou,“ řekl nakonec. Asi čtvrt roku před svými pětasedmdesátinami prohlásil pan Voskovec, že „nejjednodušší na světě je stáří. Je to jako dětství: to nedůležitý člověk pomíjí a vocení to podstatný, jako jak dopadá paprsek slunce na skleněnou mísu se zelím a čtvrtkami brambor od večeře. Všechno se zdá takový čistší. Člověk sice zdaleka neví všechno, ale ví víc, díky zkušenosti, a tomu, že už nemá moc času. Všechno dostává jinou barvu, jasnost.“ A řekl, že je „vizuál ní, čich má taky dobrej, jen sluch ne.“ Při televizním přenosu Oscarů za filmovou píseň (1980), pan Voskovec řekl, že jsou „všechny jako jedna. „ Christine dodala, že „cítějí generační odstup“ a „o té hudbě nic nevědí a nic jim neříká.“ Když jsme se loučili, vzal mě oběma rukama za ruku a ptal se, jak se mám. Vypadal unaveně a starší, než jindy. Říkal, že pojede „na čas do New Yorku, ale ne napořád, netěší se tam … je už starej chlap.“ Krátce předtím říkal, že žil „taky v Praze, ač byl vesnickej kluk, ale teď ho to do přírody strašně táhne a chtěl by se tam vystěhovat.“ O filmovém byznysu pan Voskovec prohlásil: „Jsme v hrozným kšeftě.“ A Passer dodal: „Ještě štěstí, že v tom nejsou naši bratři a matky, protože pak si představte, že taky voni by museli snášet tu hrůzu.“ O hercích Jiří Voskovec říkal: „Dustin Hoffman – osobně ho neznám, ale je to báječnej herec.“ A vychvaloval KRAMER PROTI KRAMEROVÉ. Richard Gere (YANKS, THE AMERICAN GIGOLO) – „je hroznej! Nejpřeceňovanější herec v Americe… „ Jana Werichová (o které Passer prohlásil, že její tragédie byla v tom, že se rozhodla být herečkou… Čímkoli jiným by mohla bejt, a dobře, ale na lhran í neměla talent…): „Míval jsem jí rád – znal jsem jí jako malou holčičku a byla moc inteligentní.“ Herci a drogy: „…je to zvířecí, že na drogách maj ty různý jistoty… A ne všechno se dá verbalizovat, ale všechny ty pocity a vidění se dají využít v jejich profesi, dá se to inscenovat nebo hrát…“ Mluvil o Stanislavském: „Byl to vynikající učitel, ale zřejmě špatnej herec. A neměl smysl pro humor. Čechov psal komedie, který von považoval za tragédie. Čechov mu to, v doložený korespondenci, psal… Čechovův génius je v tom, že je mezi tragédií a komedií jemnej rozdíl, a že dneska tomu rozumíme.“ Shakespeara by pan Voskovec zfilmoval tak, že by to „rozstříhal, přeházel – a se smyslem. Vyřezal by jen perly, ale vopatrně, aby neuříz maso.“ Shakespeare se má „dělat tak, jak se to hrálo tehdy – bez kulis, třeba jen v lese, vodpoledne.“ O Fabriciově životopise Goldoniho: „Nelíbí se mi, když někdo zpracov ává životopis někoho jinýho.“ Když na jaře 1980 uvažoval Passer o dalším možném filmu EAGLE OF BROADWAY (OREL Z BROADWAYE), jehož titulní roli chtěl obsadit Jamesem Cagneym, řekl mu pan Voskovec, že s Werichem jednou „přeložili na míru, do poslední noty YANKEE DOODLE DANDY.“ Tehdy už starší Cagney tančil perfektně. Obdivovali ho. O Ivanu Passerovi: „Ivan, jako by si dost nevěřil. Jako by šlapal po špičkách. Je v něm daleko víc, než ukazuje – aspoň v těch posledních americkejch filmech“ A: „je to nejlep ší vypravěč na světě… Tak se soustředí na každýho, komu příběh vypráví…“ Kdykoli se sešli Passer a Voskovec, uváděli do chodu kolotoč vyprávění, na kterém se člověk musel dobře držet, aby nespadl smíchy. Jednou P+V srovnávali různé druhy klení: čeština je po německém vzoru anální, slovenština, podle maďarských a původně tureckých a arabských vzorů, pohlavní, zaměřená na matku. Ivan, který chodil na Slovensku do školy, říkal, že ve slovenštině „idem do hory“ znamená „jdeme do lesa.“ A vyprávěl, že jednou byli se školou na horách a „jeden kluk sjížděl z kopce a narazil „do hory. Jak upad, zaklel: „Jebem ci Boha, i Boha toho Boha, i Boha toho Boha toho Boha! …a jak ten spolužák klel na Boha toho Boha, třeba v tom vzteku něco pochopil.“ Pana Voskovce napadlo, že měl smysl pro hierarchii a řekl, že „ve španělštině je nejstrašnější nadávka „jebám do mlíka tvé matky! a stačí říct „mlíko a už se blejskaj nože. Jindy Passer přednesl svou teorii o slovanských jazycích, podle které „rozdíly v nich jsou tak směšný – stejn ý slova znamenaj v každým něco jinýho, že to musel udělat někdo naschvál, že je to fór.“ A pan Voskovec uváděl příklad českých umělc ů, kteří „se jezdili dívat na moskevský divadlo a po představení se chodili klanět ruským hercům a říkali: „Úžasný, bylo to úžasný… a málem si klekali. A Rusové si nemohli domyslet, proč, když se tak klaněj, říkaj, že to bylo úžasný, tj. strašný. Anebo říkali: „Bylo to krásn é, krásné divadlo, což znamená červený, červený divadlo. O politicích říkal: „Brežněv, Carter, Kosygin (načepýřil obočí, udělal dlouhý krk a pohyboval hlavou jako pták) to jsou klauni; přesně vidím, jak hrajou.“ Napodoboval Stalina, jak hrozil ze smrtelné postele „na všechny vokolo pěstí, že voni maj to štěstí, že přežívaj, a že ho teda, konečně, votrávili,“ jak o tom četl u Alilujevov é. „Tito, to je machr, protože takovou věc, jako Jugoslávii dal dohromady. A ani nebyl tak hodnej, to by snad nemoh vládu udržet, ale dal jim důstojnost.“ Podle pana Voskovce jsou „Slovani barbarský kmeny. George Kenan (bývalý americký vyslanec v Moskvě) je plnej hoven – nevěří totiž v zlo Rusa… Okupace Afgh ánistánu byl jen obranná akce. Mohli, kdyby dobyli teplej přístav, vlízt rovnou do jižního Íránu…“ „To, že Češi chtěli skončit Rakousko po první válce, bylo tehdy pochopiteln ý, protože germanizace byla velký nebezpečí. Byla to, ovšem, strašně humánní demokracie, který se dneska nic nevyrovná. I ty obrozenci a odpor mocnářství byli humánní, ale to se ukazuje až po padesáti letech. Tehdy to nevěděli – nemohli.“ Souhlasil s Masarykem, který v roce 1928 „říkal Čapkovi, že Češi budou potřebovat na demokratizaci nerušených 30 let.“ O dr. Eduardu Benešovi: „A ješita to byl. A to bylo to nejhorší na světě… Dr. Brunclík, kterej Beneše léčil, ho taky neměl rád a říkal o něm, že to byl blbec… Na návrh jednoho ze svých generálu v roce 1948, že projede Prahou třema tankama, Beneš vodpověděl: „To zapovězuji! (pisklavým hlasem).“ „Dobrej Slovák je k pohledání,“ řekl jindy. Začátkem léta 1980 vysílala kalifornsk á televize inscenaci ŠASTNÝCH DNŮ (HAPPY DAYS) od Becketta („dobytek, geniální spisovatel „). Jiří Voskovec hrál vedle Irene Worth („nádherná fena, která se bojí kamery, ale je poctivá, takže teď se viděla, a je dost velká jako kumštýřka, aby viděla, že je dobrá“) nesmělého nápadníka, který čeká celý život, než vyzná své vyvolené lásku. „Zatímco (VIŠŇOVÝ SAD) začal dvacátý století, HAPPY DAYS to končí. Všichni mezi tím, včetně V+W, se můžou jít vycpat.“ Když Ivan Passer tu hru viděl v New Yorku, „přišel po představení k Jiřímu Voskovci a říká mu, jakej byl báječnej.“ A Jiří Voskovec si „myslel, že se na to Ivan přišel podívat kvůli němu.“ Ale bylo to, „protože ho na ní poslali, aby se podíval na vobsazen í – Irene Worth.“ „Víš, ale Voskovec není moc dobrej herec,“ řekl jednou Passer. „Musí mít látku a je spíš na divadlo. Ve filmu Voskovec přehrává… a DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ bylo spíš divadlo – tam byl Voskovec dobrej.“ Podle Passera jsou nejlepší herci „obyčejný lidi, ale ty právě hrát nechtěj, protože si ze sebe nenechaj dělat před kamerou šaška.“ Jednou se mě pan Voskovec zeptal, co budu dělat, až skončím prá- ci „u Ivánka.“ Řekl jsem mu, že mám v létě 1980 pracovat pro Miloše Formana. Řekl: „To je dobře, Miloš je hoden.“ Podle pana Voskovce má Forman „ohromnou koncentraci. Přesně ví, kdy zatlačit a kdy povolit. Moh by bejt producentem. Slučuje v sobě kvality režiséra a producenta. Ví toho spoustu vo tom byznysu a dobrej producent, ten musí mít stránky umělecký, rozumět řemeslu a vostatn í… Dobrej producent je vzácnej a užitečnej. Poradí v pravou chvíli, když se režisér zaplete a prokáže v něj víru…“ Miloš mu prý furt říká: „Pane Voskovec, já vás mám tak rád a mám tu dobrý víno, přijďte na plac (HAIR) a na promítání.“ Jednou mu pan Voskovec řekl: „Vy furt: Pane Voskovec, a nemějte mě tak rád a dejte mi roli, jako těm, co nemáte rád.“ Ján Kadár měl teorii, že v Americe si zahraniční režisér nemůže dovolit dát hlavní roli herci s přízvukem. A dát herci, jako byl Jiří Voskovec, „štěk,“ by se styděl. Jednou jsem se pana Voskovce zeptal, jak se cítí v angličtině a jak v češtině. Ptal se, jak to myslím. Zdálo se mi, že nechce odpovědět. Prý umí v angličtině víc profesion- álních výrazů o filmu a o divadle a jinak to není rozdíl. Na americkou malířku Ann Schlesingerovou, která na podzim 1992 učila v Bratislavě angličtinu, zapůsobil „příjemný, skoro anglický hlas s inteligentní ironií“ Jiřího Voskovce v dokumentu Rudolfa Krejčíka SEVEN DAYS IN AUGUST (SEDM DNŮ V SRPNU). Nepoznal jsem mladistvý hlas bez přízvuku – Jiřímu Voskovci bylo 63 let. Zvukař animovaného filmu Pavla Fierlingera ITS NICE TO HAVE A WOLF AROUND THE HOUSE (JAK JE PŘÍJEMNÉ MÍT VLKA V DOMĚ, nominovaného v roce 1980 na Oscara) prohlásil, že má pan Voskovec v angličtině přízvuk, a to tím, jak pečlivě vyslovuje každé slovo – každé jedním dechem. (Rodilý Anglosas se nadechuje před každou hlavní nebo vedlejší větou, tj. od čárky k čárce). Jan Tříska tvrdí, že si Jiří Voskovec nerozuměl a do Ameriky se nehodil. Byl to „fajn herec, ale pro Američany neměl charizma. To se může stát i dobrým americký herc ům, že je lidi nežerou a ty míň dobr ý žerou. To je věc štěstí.“ Naposled jsem pana Voskovce viděl v televizním seriálu SKAG, s Karlem Maldenem. Za honorář 200 000 americký dolarů hrál němého jugoslávského dědečka – „Tatu“ – v rodině kovodělníka. Po první epizodě seriál stáhli pro nedostatek diváků. Ten večer, kdy mluvil pan Voskovec o stáří, prohlásil: „Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je ne neudělat chybu, ale i když to člověk prosral, neztratit glanc. A jít do toho znova.“ A dodal, že „husiti měli chorál, ve kterým se zpívá, že svět je obluda… a to je jeden z nejlepších existencionálních výroků, který kdy slyšel.“
