Tisíce obrovských džbánů (či hrnců) stojí jako přízraky v několika oblastech planiny obklopené Annameským pohořím na severu Laosu. Každý měří od jednoho do tří metrů a některé váží i více než půl tuny. Nejvíc jich je u hlavního města provincie Xiangkhoang – Phonsavanu a místní vláda již několik let jedná s UNESCO o možnosti vyhlásit oblast za světové dědictví (World Heritage Site).
Džbány, legendy a miny
Napsal a vyfotografoval André Vltchek Laos je jednou z nejchudších zemí na světě s pěti sty dolary (hrubý domácí produkt) na osobu na rok. A plošina Džbánů (anglicky Plain of Jars, ve vietnamštině Tran Ninh a v laoském jazyce Thong Hai Hin) je jednou z nejzaostalejších a nejbídnějších provincií této zapomenuté a šrámy pokryté země. Mohutné džbány jsou ale nesporným symbolem celé oblasti, a tak je Xiangkhoang důležitým kulturním dědictvím nejen Laosu, nýbrž celé Asie. Jemné a jen z části odhalené kresby v místních jeskyních, stejně tak jako archeologické vykopávky bronzových, skleněných a hliněných předmětů a nářadí, nabízejí mnohé odpovědi na dosud neprozkoumané historie.
Díky své přírodní kráse a kulturnímu dědictví je plošina Džbánů přirozeně jedním z nejtajemnějších a nejpřitažlivějších míst v Asii. Je to však zároveň obrovský hřbitov, jedna z nejnebezpečnějších archeologických oblastí světa, minové pole, na kterém dosud každý týden přicházejí o život desítky lidí. Je to místo, kde se odehrála snad nejotřesnější kapitola takzvané Tajné války (Secret War); oblast, kde na dně malebně vyhlížejících rýžových polí dosud leží miliony tun nevybuchlých bomb a min a pracují zde pyrotechnici z celého světa.Dědictví Tajné války David Davenport je jedním z předních světových vojenských pyrotechniků. Sloužil v australské armádě, pak se stal členem britské organizace MAG, která pomáhá zemím a oblastem s největším množstvím min a nevybuchlých bomb. Pracoval v Kambodži, Rwandě a Kongu. Oženil se s vietnamskou dívkou a rozhodl se, že několik let svého života věnuje práci v jihovýchodní Asii. Nyní má na starost skupinu předních ženistů, která se pokouší odminovávat alespoň některé oblasti v severním Laosu, největším minovém poli na světě. Spojené státy a jejich spojenci proti této chudé zemi vedli takzvanou Tajnou válku; v podstatě více než deset let ji kobercově bombardovali. V Laosu tehdy žilo kolem dvou milionů lidí. V podstatě šlo o jejich systematické likvidování, nikoliv o válku, neboť ve válce proti sobě bojují dvě strany. John Bacher, PhDr. a přední kanadský historik a archivář z Metro Toronto, o této válce napsal: „Na Laos bylo v letech 1965–1973 svrženo více bomb, než spojenci svrhli na Japonsko a Německo během celé druhé světové války. Více než 350 tisíc občanů Laosu zahynulo. Tajná válka byla jen tajemstvím pro občany Spojených států a jejich Kongres.“ „Netroufám si uvést přesná čísla,“ uvedl David Davenport. „Nevíme, kolik od konce války opravdu zahynulo, protože oficiální statistika zahrnuje jen oběti, které se dostaly do místních nemocnic. Podle těchto údajů nevybuchlé bomby a miny už zabily a zmrzačily nejméně dalších dvacet tisíc lidí. Sám ale vidím, jak tyto údaje pokulhávají za skutečností. Když někoho ve vesnici, kde teď žiji, roztrhá mina, ostatní ho jednoduše zakopou a smrt se nikde neregistruje. Je třeba si uvědomit, že pokud jde o celý Laos, mluvíme o deseti tunách bomb na kilometr čtvereční. Celý Laos samozřejmě bombardován nebyl, jedním z nejvíce kontaminovaných míst je Xiangkhoang. Během konfliktu mohli Američané a jejich spojenci v zásadě podnikat jakékoliv akce, neboť teoreticky nikdy proti Laosu nevyhlásili válku. Neexistovaly žádné předpisy či regulace. Neplatila tu ženevská konvence, neboť žádný konflikt vlastně neexistoval,“ dodává Davenport.
Vím přesně, o čem David mluví. Třicet kilometrů od Phonsavanu, nového hlavního „města“ provincie (vybudované utečenci během konfliktu a po jeho ukončení) jsem navštívil Xiangkhoang, historické hlavní město, jež bylo během války srovnáno se zemí. Zůstala z něj jen ohořelá socha Buddhy trčící z ruin kdysi honosného chrámu. A zničené stěny francouzské nemocnice. Během „konfliktu“ používali američtí, australští a thajští piloti stejně jako žoldnéři placení CIA jen několik kilometrů od Xiangkhoangu tajné letiště, kde bylo měsíčně zaznamenáno třináct tisíc startů bombardovacích letadel. Bylo v té době tudíž druhým nejpoužívanějším letištěm na světě.
Tajná válka byla snad největší protiústavní a nezákonnou akcí v historii USA (CIA a administrace doslova lhaly do očí kongresmanům a média se rozhodla americkou veřejnost o hromadném vraždění civilistů v Laosu vůbec neinformovat). Vše teoreticky zdůvodněné tím, že je třeba zabránit provietnamským elementům v Laosu (jmenovitě prokomunistickému hnutí Pathet Lao), aby se chopily moci. Stejně tak jako v Kambodži před tím, než provedli svou krvavou revoluci Rudí Khmerové. (Spojené státy Rudé Khmery v historii několikrát podpořily, neboť to byli maoisté, tudíž nenáviděli Vietnam a Sovětský svaz, což bylo v době studené války zásadním měřítkem). USA podporovaly v Laosu zkorumpovanou a zcela nepopulární vládu, zatímco bombardovaly vesnice východní části země.Desetiletí po válce
„Je to otřesný pohled, když bomba zabije krávu, na které jsou místní existenčně závislí,“ vysvětluje průvodce a tlumočník Van Lorn hned potom, co opouštíme Phonsavan. Naše stará toyota míří na východ, směrem k vietnamské hranici vzdálené více než sto kilometrů. „Krávy rády žvýkají kamínky. Často za ně považují malou bombičku, která jim pak exploduje v hubě a někdy odtrhne od těla celou hlavu.“ Van Lorn patří k národnostní menšině Hmong, ale narodil se již po válce. Tato menšina během války podporovala Spojené státy ve válce proti Vietnamu, Lorn však s Tajnou válkou nesouhlasí. Ale hlavně ho zajímá, jak pomoci lidem, kteří dnes umírají a trpí kvůli kobercovému bombardování. Auto se pomalu sune po prašné cestě kolem vesnice Ban Khai a nakonec zastavuje uprostřed široké louky. Kopce a údolí jsou rozryty obrovskými krátery. „Dál už jet nemůžeme,“ vysvětluje. „Celá oblast je poseta bombami a minami, auto neprojede. Musíme pěšky, znám zdejší stezky. Jen si dejte pozor; našlapujte přesně do mých stop, aby se vám nic nestalo.“
V chudě vyhlížející samotě nás vítá starý muž Nai Phommar. Je mu jednaosmdesát. „Lidé tu dosud umírají,“ říká smutně po chvíli. „Přišli jsme o dva členy rodiny a máme štěstí, že jich nebylo víc. Nemám už vůbec strach z pekla, několik let jsem v něm žil. Kobercové bombardování bylo tím nejhorším, co jsem kdy zažil. Bomby padaly bez varování z letadel, která byla tak vysoko, že jsme je ani neviděli. Jen jsme slyšeli hvízdání a pak exploze. V těch nejhorších dobách nás bombardovali tak pětkrát denně. Laos měl tehdy jen dva miliony obyvatel a později nám bylo řečeno, že Spojené státy na nás svrhly tři miliony tun bomb.“ Když si Nai Phommar a jeho rodina uvědomili, že ve vesnici nikdo nepřežije, dobytek byl téměř mrtev, domy zničeny, pole plné bomb, rozhodli se vydat jako utečenci do Vietnamu. Cestovali jen v noci, na zádech pár věcí. Ve dne se schovávali před letadly. Ve Vietnamu našli lidi stejně chudé jako byli oni, ale dělili se s nimi o vše, co měli. „Ptali se nás tam, zda jsme členy hnutí Pathet Lao, a když jsme řekli, že ne, divili se, proč nás Američané bombardují. My přitom neměli s politikou nic společného. Většina našich lidí nepatřila k žádnému hnutí. Vůbec jsme ani nevěděli, co je komunismus.“
Přiznal, že dlouhá léta nemohl Američanům odpustit. Nemohli pochopit, jak může být někdo tak brutální a vraždit tisíce nevinných lidí. „Ale teď mi moje vláda říká, že musím zapomenout a odpustit. Ale jak po těch hrůzách? Hlavně ať už se to neděje nikde jinde.“ Pak požádám Lorna, aby mě zavezl do jedné z vesnic obydlené menšinou Hmong. Necháváme auto před školou v neuvěřitelně chudé vesnici Ban Tajock. Když procházíme kolem starých stavení, zarývají se nám do zad překvapené pohledy místních. Většina dospělých a téměř všechny děti jsou bosi, většina stavení nemá elektrickou energii. Ploty jsou vybudované z rezavých bomb. Divím se, Hmongové přece podporovali USA? Lorn jen lakonicky odpovídá: „Myslíte, že o nás měli zájem?“ Ještě letos tu zemřely tři děti. Při hře za humny našly nevybuchlou bombu. Přinesly ji na dvůr a tam explodovala. Jdeme na místo tragédie. Tři malé holčičky v patách. „Kluci chtěli bombu rozebrat, aby ji mohli prodat na kov,“ vysvětluje jedna z nich, Kalia. Když jsem se zeptal přes učitele, zda ví, odkud se bomby v jejich vesnici vzaly, zda ví o letadlech a bombardování, chvíli poslouchala a pak se na mě nechápavě podívala: „Já nevím, myslela jsem si, že tu byly odjakživa…“
Ale bomby tu odjakživa nebyly. A nemusely tu zůstat ani po bombardování. USA neutratily jediný dolar na odminování. Čeho, když tu oficiálně žádná válka nebyla? Některé americké firmy jako Honeywell, které bomby vyráběly, dokonce odmítají předat technickou dokumentaci organizacím, jež tu provádějí odminovávací práce.Obludný symbol Příští den jedeme dál na východ k jeskyni Tham Piu – největší, do níž pronikly americké rakety. V době Tajné války tu zahynulo 473 osob, které se tu schovávaly před bombami. Většina dosud leží pod kamením, hlínou a prachem. Je tu tma. Van Lorn přesto naléhá, abychom šli dovnitř, do tohoto obludného masového hrobu, symbolu Tajné války. Stojíme uvnitř několik minut a každý z nás po svém přemýšlí o tom, co se tu kdysi odehrálo. Vláda Laosu tvrdí, že v jeskyni (stejně tak jako v mnohých jiných jeskynních oblastech) zahynuli jen civilisté schovávající se před nálety, jiní zase tvrdí, že tu s nimi byli i provietnamští bojovníci. Ať už to byl kdokoliv, nepřežil. Po několika minutách je ticho kolem už nesnesitelné, stejně jako závěry, ke kterým člověk dochází po několikadenní práci na plošině Džbánů. Na zpáteční cestě nám úzkou cestu zablokuje starý náklaďák, který se pohybuje sotva desetikilometrovou rychlostí. Na korbě sedí desítky lidí, objímají mohutné zrezivělé bomby. Van Lorn vysvětluje: „Odvezou bomby někam za město a tam se je pokusí rozebrat, i když je to velmi nebezpečné. Pokud to přežijí a bomby jsou vyrobeny z hliníku, udělají na místní poměry docela dobrý obchod. Rozebírat bomby se pokouší mnoho lidí, protože na území plošiny Džbánů je to často a paradoxně jediná šance, jak si vydělat na živobytí.“
Večer v hotelu pak slyším, jak se z hor ozve hlasitá exploze. Naskočí mi husí kůže. Napadá mě, že zabila ty, které jsem viděl na korbě náklaďáku. Ale lidé plošiny Džbánů jsou příliš chudí, než aby mysleli na nebezpečí. Bomby jsou jediné, čeho jim požehnaně na jejich polích zbylo.Tajemství džbánů Podle pradávných místních legend byly džbány obrovskými nádobami na víno k oslavě vítězství, jež se událo před tisíci pěti sty lety. Mnozí archeologové však věří, že to byly v podstatě pohřební urny z doby před zhruba dvěma tisíci lety. Již ve třicátých letech minulého století slavná francouzská archeoložka Madelaine Colani pracovala v jeskyni v okolí Bang Ang (nyní takzvaná oblast džbánů číslo jedna, nedaleko města Phonsavan). Nalezla popálené kosti a velké množství popela, z čehož usoudila, že šlo o historické krematorium. Džbány byly podle ní jakýmisi hrobkami a současný archeologický výzkum její teorii potvrzuje. Podstatné je to, že podobné rituály, a dokonce podobné džbány byly nalezeny v okolí města Danang ve středním Vietnamu a pak o tisíc kilometrů na západ, v oblasti North Cachar Hills v severní Indii. Dokazuje to, že plošina Džbánů byla součástí velké kultury a nacházela se na jedné z nejdůležitějších obchodních cest v Asii již před dvěma a půl tisíci lety. Podle výzkumu Madelaine Colani byla plošina díky své zeměpisné poloze důležitou křižovatkou cest z východní Indie do jižní Číny a středního a severního Vietnamu. Podle ní je tato oblast klíčová k pochopení minulosti jihovýchodní Asie. Přes plošinu v období mezi pátým stoletím před naším letopočtem až po páté století našeho letopočtu putovali lidé a s nimi i kultura a myšlenky z dnešní Indie do jihovýchodní Asie a Číny. Již v roce 1998 zahájilo UNESCO práci na několika projektech ochrany a restaurování kulturního dědictví plošiny Džbánů. Záchrana však není jediným cílem. Turismus by vyřešil mnohé ekonomické a sociální problémy lidí, kteří důsledkem války ztratili možnost tradiční obživy. Jenže infrastruktura Laosu (s výjimkou hlavního města Vientiane a historického města Luang Probangu) je krajně primitivní. Plošina Džbánů má jediný hotel odpovídající mezinárodním standardům, z hlavního města na letiště v Phonsavanu letí ob den jedno letadlo a lety se často kvůli špatné viditelnosti ruší. (Lao Aviation se pak většinou ani nenamáhá je kompenzovat.) Jedinou „jistou“ cestou je více než desetihodinová jízda neklimatizovaným autobusem z Vientiane přes horské průsmyky – cesta pouze pro náročné a zkušené cestovatele a která nebyla v minulosti příliš bezpečná kvůli útokům na dálkové autobusy. U vchodu do oblasti s největším počtem džbánů (Site No. 1, několik kilometrů od města Phonsavan) visí velká varovná cedule britské organizace MAG: „Barevné betonové sloupky na zemi ohraničují oblast vyčištěnou od výbušnin.“
Návštěvník zaplatí za vstup a několik hodin se může toulat mezi nádhernými džbány po jedné z nejtajemnějších oblastí. Pokud však učiní jediný chybný krok, může přijít o život nebo se zmrzačit. Ti, kteří zaplatí u vchodu a drží se na vymezených stezkách, se mohou cítit v relativním bezpečí. Místní však spoléhají pouze na sebe. Bombardovalo se osmdesát pět procent vesnic v oblasti, lidé ale žádné odškodnění nedostali a pomoc byla mizivá. Plošina Džbánů přece nikdy nebyla bombardována! Že by hlasité výbuchy, jež se téměř každý den ozývají v okolí Phonsavanu, byly jen zvuky hromu, jenž doprovází blížící se bouřku?
