Do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stojí, jitrnicemi a jelítky a v potoce poteče místo vody pivo. Taková přání se však splnila jen Pandrholovi, a navíc jen v pohádce. Nebo že by něco podobného bylo možné?
Věřte, že je na světě město, kde z kašny na náměstí neteče voda, ale jalovcová. Není to sice stále, jen jeden den v roce a k tomu ještě pouhých třicet minut, ale takové místo skutečně existuje. Nachází se v belgických Flandrech. O Hasseltu, provinčním městě na severovýchodě Belgie se sedmdesáti tisíci obyvateli se proto s nadsázkou říká, že je nejbohatším městem v Belgii, kde zlato teče proudem. Tím zlatem je míněn právě jalovcový jenever, který se ve zdejších palírnách vyrábí. Dříve byl nespočet palíren, nyní zůstaly pouze tři největší.
Jenever neboli holandský gin, jak se mu k nelibosti Vlámů, kteří svůj národní nápoj pijí už skoro půl tisíciletí, také říká, nese svůj název po bylině, jejíž latinský název zní juniperus, z čehož se později vyvinul název jenever. Vznikl náhodou, když se profesor medicíny Franciscus de La Boie na univerzitě v Leidenu, známý spíše jako doktor Sylvius, pokoušel vytvořit lék na žaludeční a ledvinové problémy. Do obilného destilátu přimíchal extrakt z jalovcových bobulí, další bylinky a koření. Vzniklý nápoj jeho pacientům, a nejen jim, zachutnal a začalo se s masovou výrobou. Populární byl i jako posilující lék, který měl chránit proti černému moru.
Jenever se vyrábí tak, že se do obilného destilátu vyrobeného vždy z třetiny žita, pšenice a ječmene přidávají kuličky jalovce, podle jednotlivých druhů také koriandr, anýz, muškát, puškvorec, kmín i citronová a pomerančová kůra. Vzniká aromatičtější gin, jenever. Existují dva základní druhy: jonge – mladý a oude – starý. Rozdíl mezi nimi není ve stáří, ale v chuti a barvě. Starý – oude jenever je světle až tmavě žlutý, má silnou chuť blížící se koňaku a whisce, což lze přičíst jeho zrání v sudech, zatímco mladý – jonge jenever je bezbarvý a má chuť spíše neutrální. Svým způsobem jenever odrážel v minulosti i místní ekonomickou situaci, v dobrých časech jej vyráběli z obilí, v horších z melasy.
Pít i z kašny
Každoročně třetí říjnový víkend vypukne v Hasseltu oslava, jaká nemá obdoby. Koná se Slavnost jalovcové, na niž se sjíždějí Vlámové ze širokého okolí i návštěvníci ze zahraničí. Není jich málo, jejich počet se pohybuje vždy nad sto tisíc, sehnat zde v té době ubytování je prakticky nemožné. Po městě vyrostou stánky, v nichž jsou k ochutnání místní gastronomické speciality a hlavně nejrůznější varianty jeneveru. Do plastového kelímku vám nalijí ten, na který si ukážete. A většinou zadarmo, platí se až za koupenou láhev. Jak taková slavnost vypadá? Každý rok má stejný ráz. Začíná na radnici za zvuku slavnostních fanfár, kdy Bratrstvo jalovcové, tvořené převážně městskými radními a akademickými funkcionáři oblečenými do slavnostních úborů, hodnotí uplynulý rok a přijímá nové členy, což je první důvod k napití. Letos jsme popíjeli dlouho, skoro půl hodiny, a takto náležitě posilněni jsme se odebrali do nedalekého muzea, kde se na nádvoří konala veřejná ochutnávka destilátu, který se pálí speciálně pro tuto příležitost – v roce 2012 již po dvaašedesáté.
Ten nejočekávanější okamžik nastal ale až o něco později, v půl páté odpoledne. „Nechť se voda promění v jalovcovou,“ prohlásil jeden ze členů Bratrstva a zazvonil zvoncem. A skutečně, z fontánek na náměstí, Borrelvrouwke – představující dívku s láhví, a Borrelmanneke – představující mužíčka jedoucího na prasatech, přestala téct voda a nahradil ji jenever! Sice o pět procent slabší, ale přesto výborný. Škoda, že tekl jen půl hodiny, přesto to byl zážitek a i mně, stejně jako většině ostatních, se za tu dobu podařilo několikrát naplnit kelímek až po okraj. Pít přímo z kašny, navíc gratis, to se mi už asi nikdy nepodaří… Jak jsem se později dozvěděl, vyteklo takto šedesát litrů jeneveru.
Poté propuklo nevázané veselí, kterému jsem snadno propadl i já. Na náměstích hráli hudebníci a flašinetáři, vystupovali pouliční herci spolu s kejklíři a všude panovala dobrá nálada. Ve stáncích byly k ochutnání místní gastronomické speciality a hlavně nejrůznější varianty jeneveru. Pokud byste si chtěli patřičně užít sobotní večer, pak bych vám doporučil nastoupit za deset eur do jedné z historických minitramvají a vydat se objevovat starobylé hospůdky, v nichž se jalovcová nalévá už stovky let. Nenajdete v nich sice 225 druhů, tolik prý se jich ve Flandrech pálí, ale ani ty, které mají, nelze všechny ochutnat. Určitě neodoláte a dáte si také něco typického k jídlu, čímž myslím bohatý výběr pokrmů připravených na jeneveru. Ten prý nejlépe chutná s kyselým herinkem, což mohu potvrdit. Hasseltští se i letos radovali plné dva dny, kdy také bylo volně přístupné Národní muzeum jeneveru, bývalá palírna ze 17. století, jedna z mnoha, které v této části Flander v 19. století velmi dobře prosperovaly. Mohli jsme tady ochutnat jenever vypálený na stále funkčním původním destilačním zařízení, produkce je však ohraničená, ročně se vyrobí pouze tisíc litrů. Prohlídku mohu jen doporučit, nejenže se seznámíte s historií a výrobním postupem výroby, ale vrátíte se zpět do minulosti při pohledu na nejrůznější vývěsní štíty, velké plechové reklamní tabule, láhve, sklenice a sbírku etiket. K prohlídce samozřejmě patří i ochutnávka na závěr v místním baru.
Vrchní, prchni
Zlatým hřebem ovšem není prohlídka palírny, ale slavnost Běh číšníků, kteří s úderem třetí hodiny nedělní vyběhli na trať dlouhou 4350 metrů s tácem obsahujícím láhev a vrchovatě nalité skleničky jeneveru.Závodníků byla necelá stovka, číšníci i číšnice, i když ty byly v menšině. Na sobě měli nejrůznější úbory – od klasických až po různé recesistické. Dvakrát běželi od přístavu do centra ulicemi města bouřlivě pozdravováni přihlížejícími. Vítěz tohoto kuriózního závodu dostal neobvyklou odměnu – v lahvích tolik jalovcové, kolik sám vážil. Navíc získal i tradiční pohár, ten byl určen také nejrychlejší ženě a nejrychlejšímu seniorovi.
V souvislosti s během není nouze o různé události, tak jako tomu bylo třeba před třemi lety, kdy jeden z běžců z hotelu Holliday Inn po skončení závodu poklekl před svou přítelkyní Veronikou na kolena a se slovy: „Vezmeš si mne?“ ji požádal o ruku! Když dojatá Veronika řekla své „ano“, navlékl jí za bouřlivého potlesku přihlížejících zásnubní prsten.
Pokud byste chtěli i vy zkusit své štěstí a umění, nic vám v tom nebrání, přihlásit se můžete už nyní mailem na adrese toerisme@hasselt.be a vyrazit do Flander.
