Napsal a vyfotografoval Aleš Horáček Po čtyřech hodinách plavby pod tropickým sluncem se konečně objevují plovoucí chatrče vesnice Kuala Tahan. Ta slouží jako centrum celého parku. Ve skutečnosti jde jen o pár domů, ubytování pro turisty, ale stojí tu i škola a budova s veřejným internetem. Právě skončila výuka a kolem silnice se trousí školáci z okolních vesnic. Někteří mají i odvoz. Co chvíli kolem projede moped, za řídítky táta, před ním dítě, vzadu máma a další dítě vmáčklé mezi ně. Ještě nedávno sem jediná cesta z civilizované části Malajsie vedla po vodě. Pořádnou silnici tu postavili teprve před několika měsíci. Pro návštěvu džungle v Taman Negara však nezbývá než přejet na pravý břeh přívozem.
„Návštěvník musí v informačním středisku parku získat povolení ke vstupu a fotografickou licenci. Nesplnění této povinnosti bude porušením ustanovení 2139 a bude následovat pokuta 10 000 ringgitů nebo tři roky vězení“ – varovná cedule u přístaviště je první, co návštěvník vidí. Poplatek je ale ve skutečnosti zanedbatelný. Vstupenka v ceně jednoho ringgitu stojí v přepočtu něco málo přes šest korun, fotografická licence vyjde na něco přes třicet korun.
***
Žádný Malajec nezapomene zdůraznit, že prales v Taman Negara je nejstarší na světě. Malajskému poloostrovu se totiž vyhnula doba ledová i geologické a vulkanické změny, a tak zatímco jinde se krajina radikálně měnila, zdejší prales rostl ničím nerušen již před sto třiceti miliony let. Je tak o padesát pět milionů let starší než pralesy v Amazonii.
Jako hlavní vstupní brána slouží správní středisko parku s luxusními bungalovy. Džungle začíná hned za chatkami, takže i tady se na upravených trávnících povalují divoká prasata, lezou tu varani a šplhají opice. Všudypřítomní průsvitní leguáni slídí po hmyzu vábeném elektrickým světlem přímo na stropě venkovní restaurace. Konec konců velká informační tabule nedaleko recepce návštěvníkům rovnou servíruje, v kterém místě v areálu mohou jednotlivá zvířata spatřit. Dokonce nechybí ani údaj, v kolik hodin. Stezku do džungle hned po pár metrech symbolicky přetíná padlý kmen. Stačí ujít pár metrů, a člověk se ocitá v úplně jiném světě. Stezka obchází obrovský strom tualang, jehož mohutné kořeny začínají ve výšce člověka. Jak může být starý? „Sedmdesát až sto let. Přesně to nikdo nezjistí,“ odhaduje náš malajský průvodce. Stromy v pralese totiž nemají letokruhy, které by se daly spočítat. I tak se projevuje vliv podnebí. Na to, že jsme jen kus od rovníku, není teplota nijak vražedná. Třicetistupňové vedro však doprovází téměř stoprocentní vlhkost, takže stačí pár kroků, a máme propocené i kalhoty na stehnech. Naštěstí tu téměř nejsou moskyti, a tak se můžeme soustředit na ostatní potvůrky, kterými prales oplývá. Hadi a pavouci před člověkem většinou utečou. Jak se ale zastavíme, naberou bezpečně směr k nám pijavice. Nejsou sice nějak zvlášť nebezpečné, ale ranka po jejich kousnutí krvácí i několik hodin. Ostatně ani kousnutí od mravence velkého jako palec není nic, po čem bychom zrovna toužili.
I když je stezka prosekaná a pletence lián a kořenů spolu s hrou světla prostupujícího velikány berou svou nádherou dech, člověk nesmí zapomínat, že není v botanické zahradě. Jen kousek od rozcestí ukazuje průvodce na podrápaný strom: „To udělal medvěd.“ Malajský medvěd je sice velký jen jako větší pes a živí se převážně rostlinami, ale přesto má na svědomí několik lidských životů. „Žije hlavně v noci, a ve dne se rád vyspí na pohodlné cestě. Problém je, že na takové stezce není za zatáčkou nebo větvemi hned vidět. Navíc spí dost tvrdě, takže se probudí až v okamžiku, kdy je člověk příliš blízko. Medvěd se pak cítí ohrožen, a protože by už nestačil utéct, tak zaútočí,“ vysvětluje průvodce.
***
Život džungle je nejlepší poznávat v noci. Noční prales má atmosféru, ve které si člověk živě představí, jaké pocity museli mít první lidé vystavení nebezpečím divoké přírody. Po setmění se tedy noříme do úplné temnoty pod mohutnými korunami. Rázem se ocitáme uprostřed ohlušujícího koncertu nočního pralesa. Z hlasitého cvrkotu a skřeků až mrazí v zádech. Zážitek je o to intenzivnější, že v dálce co chvíli zahřmí.
V Taman Negara žije okolo stovky tygrů. Pravděpodobnost, že bychom se s nimi setkali, je ale naštěstí nepatrná. Průvodce se nám snaží toto dobrodružství vynahradit alespoň v okamžiku, kdy se nám nad hlavou mihne zelený had. „Pozor, ten je jedovatý!“ varuje nás přesvědčivě. Jedná se o svijovku, příbuznou naší užovky. Na rozdíl od ní sice má jedové zuby a žlázy, ale ne tak vyvinuté, aby mohla zabít člověka. V kuželu světla se postupně vynořují pavouci, nejrůznější strašilky a noční ptáci. Ve dne si jich prakticky nevšimnete. V noci je ale prozradí odlesk očí ve světle baterky.
Ze zastřešené pozorovatelny u zarostlého jezírka sledujeme i jeleny, kteří sem chodí lízat sůl přinesenou strážci parku. Dřevěné pozorovatelny mají ještě jednu výhodu – dá se v nich poměrně bezpečně přespat přímo uprostřed džungle.
Celkem bezpečně se tu ostatně dá také procházet nejvyššími patry pralesa. Mezi stromy jsou zavěšené lávky, které v některých místech vedou až padesát metrů nad zemí. Malajci tvrdí, že se jedná o nejdelší visutý chodník na světě. Celkem měří 530 metrů, je však rozdělen dřevěnými ochozy kolem kmenů. Jen díky nim lze lávky zdolat. Dvacet centimetrů úzká nestabilní konstrukce totiž umožňuje pohyb jen v několikametrových rozestupech a po pár krocích je znát, že někteří lidé již pevná odpočívadla skutečně potřebují. Pořídit slušnou fotku tu znamená vyrovnávat celým tělem pohyby lan. Když se v takovém okamžiku za zády ozve rána a lávka se citelně otřese, člověku to na hrdinství nepřidá. Stačil chybný krok, a jeden z členů skupiny uklouzl a začal padat. Naštěstí jej zachytil pevný pletenec lan.
Cesta po zemi se zdá bezpečnější a i tady je co obdivovat. Míjíme vzrostlý ratan, kus dál roste damara kopálová, jejíž pryskyřice se používá pro výrobu kadidla, modrému kapradí vedle se říká paví. Jen ta „panoramata“ jsou odtud přece jen vidět poměrně zřídka. Zeleň všude kolem je hustá a neproniknutelná. Ne nadarmo se o Taman Negara mluví jako o jednom z nejhůře prostupných národních parků na světě.
Výjimkou je několik málo přírodních vyhlídek, jako například Bukit Teresek ve výšce 344 metrů nad mořem. Měřeno středoevropským úhlem pohledu snad ani o výšce mluvit nelze. Když je ale kolem jako v prádelně a člověk se plahočí strmým srázem a šplhá přes padlé kmeny, kopec před ním přímo bobtná. Výhled na nekonečné zelené kopce včetně 2187 metrů vysoké nejvyšší hory poloostrovní části Malajsie Gunung Tahan však za to stojí. Tedy alespoň nám. Průvodce zůstal raději pod srázem.
***
Do nitra pralesa vede i mnohem pohodlnější cesta – proti proudu jednoho z bočních přítoků, říčky Tahan. Není sice moc hluboká a je plná peřejí, ale místní lidé ovládají své dlouhé dřevěné čluny opatřené motorem bravurně. Před peřejí loď rozjedou naplno, motor vytáhnou, aby vrtule neškrtla o dno, a člun setrvačností vyjede až nad nebezpečný úsek. Mezery mezi vyčnívajícími kameny nejsou nijak velké, trefili jsme se mezi ně ale pokaždé. I tak ovšem taková plavba představuje slušný adrenalinový zážitek. V jednom úseku se říčka najednou rozšiřuje a slunce zalévá načervenalou lagunu. Všude kolem se v mělké vodě míhají stovky ryb. Tomuto místu se říká rybí svatyně. V řekách a říčkách Taman Negara žijí desítky druhů ryb včetně desetikilových kelahů. Chytat se smějí po zakoupení rybářské licence, která vyjde na necelých sedmdesát korun. Volně tu mohou lovit jen původní obyvatelé.
Cesta proti proudu končí po osmi kilometrech u kaskády Lata Berkoh. Přes ni se už lodě nedostanou. Řeka tu vypadá jako rozvodněná Vydra, a tak neváháme a skáčeme se zchladit do zpěněné vody.
„Jedeme za Bateky, zítra se stěhují a nevím, kde bychom je pak našli,“ změnil ráno náhle průvodce plány. V Taman Negara žije několik skupin domorodých obyvatel Orang Asli. Batekové jsou jedněmi z nich a jako jediní kočují. Podél řeky mají pět vesnic a mezi nimi se stěhují vždy, když v okolí vytěží ratan nebo když ve vesnici někdo zemře.
Loďka nás přiváží k molu, od kterého vede stezka do pralesa. Vesnice není daleko od řeky. Tvoří ji neuvěřitelná směsice chatrčí z bambusových tyčí a ratanových větví doplněných igelitovými plachtami. Je zřejmé, že Batekové uzavřeli dohodu se správou parku. Nebo alespoň ti, kteří mají ve vesnici hlavní slovo. Ochotně předvádějí, jak se rozdělává oheň třením a jak se používá foukačka. Většina z nich je již oblečená v džínách či kraťasech, někteří mají na krku zlatý řetěz. Označili jsme si je termínem noví Batekové. Tuhle atrakci pro turisty je přesto dobré podstoupit, protože člověk je pak díky tomu ve vesnici alespoň naoko trpěn a pokud není moc vlezlý, nahlédne i do skutečného světa původních Bateků.
Ten je na pohled neskutečně chudý a jednotvárný. Zdá se, že muži jen polehávají v chatrčích a ženy se už od dívčího věku starají o děti, kterých je tu skutečně hodně. Menší se popelí na udusané zemi, starší někde posedávají a klábosí. Kdyby ale Batekové chtěli, mohou okamžitě odejít bydlet do normálních domů a dostanou práci. Jim ovšem takový způsob života nic neříká. Z civilizace si berou jen to, co mohou v džungli bezprostředně využít – trička a kraťasy pro děti, barevné ručníky, plastové nádoby. Ženy dál chodí v šatech z pruhu látky, dívky mají své typické kudrnaté vlasy sepnuté hřebenem vyrobeným z bambusu. Muži dosud ráno vyrážejí na lov, při kterém se dvoumetrové bambusové foukačky mění zpět ve smrtonosnou zbraň. Patnácticentimetrové šipky Batekové namáčejí do šťávy stromu Ipoh. Stačí jej naseknout mačetou, a vytéká z něj jed s latinským názvem Antiaris toxicaria. Foukačka je na rozdíl od pušky tichá. Ale trefit se s ní vyžaduje cvik. Šipka se v trubici utěsní a lovec pak musí nejen dobře mířit, ale i dostatečně fouknout, aby se hrot zapíchl. Drobní Batekové to dokáží i na vzdálenost třiceti metrů. Já z deseti metrů minul terč velký jako stůl.
Po lovu pořádají Batekové to, co náš průvodce nazval opičím barbecue. „Když opici trefíš do ruky, musíš ji odříznout a zahodit, jinak umřeš,“ poučil nás o způsobu přípravy jídla jeden z lovců. Možnost lovit mají Orang Asli zaručenou zákonem. Oni jediní také mají v parku povoleno trvale žít.
***
Jsou Orang Asli v Taman Negara jen turistickou atrakcí? Odpověď není jednoduchá. Jisté je, že se jejich fotografie vyskytují na všech propagačních materiálech parku a cesta k nim je tu nabízena v přepočtu za nějakých tři sta padesát korun. Nelibost, s jakou nás hlavně ženy odháněly od svých obydlí, však naznačovala, že by se mnozí bez zájmu okolního světa klidně obešli.
O přístupu Bateků ostatně vypovídá i jejich vztah k penězům. Ve vesnici prodávají jako suvenýry ručně vyráběné hřebeny a malé foukačky. Ty leží jen tak na stolku uprostřed vesnice. Kdo o ně má zájem, musí se na prodavače doptat. Nevypadá to, že by měl na obchodech nějaký zvláštní zájem. Na stolku je ostatně jen pár kousků a i když nemůže být problém vyrobit jich víc, další zkrátka nejsou. Udělat Batekům tržbu považujeme za slušnost. Zároveň jsme poučeni z malajsijských tržnic, že kdo nesmlouvá o ceně, ten prodávajícího uráží. Cena je ale ve skutečnosti směšně nízká, žádáme tedy alespoň „množstevní slevu“. Místo předpokládaného smlouvání prodavač jen lhostejně kývne hlavou a víc už si nás nevšímá. Svět Bateků je zkrátka jiný.
Sčítání tygrů
* Pokusil se o ně v Taman Negara v letech 1998 až 2001 tým floridské univerzity v Gainesville. Kolem zvířecích stezek nainstaloval přes sto padesát fotoaparátů s automatickým spouštěcím zařízením. Přístroje byly zdvojené tak, aby zvířata snímaly z obou stran. Díky tomu mohli vědci podle pruhů na srsti vyloučit, že některého tygra započítají dvakrát.
* Celkem bylo získáno čtrnáct tisíc snímků. Z jejich analýzy a dalších poznatků vědci usoudili, že v parku žije 70 až 120 tygrů. Dokud tu budou tygři chráněni jako dosud, je podle vedoucí týmu Kae Kawanishiové jejich zdejší populace zabezpečená i pro budoucnost.
* V Malajsii hrozí za zabití tygra pokuta až 4000 dolarů a pět let vězení.
Kdo jsou Orang Asli
* Antropologové tak souhrnně označují příslušníky osmnácti etnických podskupin původních obyvatel Malajského poloostrova. Každá z nich má vlastní jazyk nebo dialekt, kulturu a způsob života.
* Celkem se jedná zhruba o sto tisíc lidí. Čtyřicet procent z nich žije v divočině nebo její blízkosti.
* Podobnost označení se slovem orangutan není náhodná. Oba výrazy totiž pocházejí z malajštiny. Zatímco Orang Asli znamená původní lidé, výraz orangutan vznikl spojením termínu Orang Utan, tedy lesní člověk.
* Orang Asli se dělí do tří základních skupin. Na jihu poloostrova žijí Protomalajci, ve střední části Senoové a na severu Semangové – Negrité, nejstarší obyvatelé Malajsie vůbec. Malajský poloostrov osídlili patrně již před osmi tisíci lety. Právě do této skupiny patří i Batekové z Taman Negara. * Orang Asli mají v Malajsii spolu s Malajci, kteří sem přišli v 11. století, statut bumiputera, synové země. Ten jim oproti Malajsijcům čínského, indického a ostatního původu zajišťuje některé výhody.
