Je těžké být andělem
Je těžké být andělem. Ta křídla a tak… Spíš si ale připadám jako přerostlá včela vracející se do úlu obalená pylem příběhu. Nikdy ze světa nepřiletím jen oklepat pel a letět znova. Ty příběhy se mě drží ještě dlouho, jako by se vsákly do křídel ztěžklých tak, že s nimi následující půlrok jen bezmocně plácám v úlu.
I teď, sedím doma u počítače, skoro neschopný pohybu prstů po klávesnici, zmrazený tím, co jsem prožil. V hlavě jsem pořád tam, na humanitární misi Červeného kříže v Indonésii. S kamarádem Martinem Točíkem jsme tam mohli pomáhat lidem v neštěstí díky velkorysosti 66 českých výtvarníků, kteří věnovali do dobročinné aukce svá díla.
V Acehu jsme za vybrané peníze kupovali knihy a vybavení pro školy, školky, utečenecké tábory a jednotlivým lidem, co přišli o rodiny a majetek, jsme zase obstarali pojízdné stánky či nářadí, aby mohli začít znovu. Nezapomenu na švadlenu, jíž jsem přivezl šicí stroj za ten, který jí vzala velká vlna. Dívala se na mě nevěřícně: „A vy jste kdo? Anděl?” Martin zažíval podobné věci.
Nezaslouženě jsme se tak stávali anděly v očích těch, co přežili ničivou vlnu tsunami a zemětřesení. Skutečný anděl ale byl pětačtyřicetiletý pán, co se nám nabídl, že nás bude zadarmo vozit na své motorce po jednotlivých úkolech. Asi to vypadalo směšně, tři chlapi na jedné motorce, ale aspoň jsme ušetřili víc peněz na samotnou pomoc. Čekal na nás dokonce i v noci před domem, kam jsme chodili na internet, aby nás odvezl do hotelu. Začali jsme mu s Martinem říkat Anděl. I když byl sám oběť tsunami, nic nechtěl, přestože jsme se ho ptali. Jiní jsou na tom hůř, říkal. Nedalo mi to a několikrát jsem se ho ještě zeptal. Až poslední den souhlasil, abychom mu koupili vrtačku.
Ještě v letadle na západní Sumatru, odkud naše mise pokračovala na ostrov Siberut, jsem na to myslel a bylo mně to trochu líto. Byl to přece můj anděl.
Pak Martin onemocněl na Siberutu horečkou dengue. Bál jsem se o něj, že mi umře. Dopravil jsem ho do civilizace a pokračoval v misi na svém milovaném ostrově. Léky, potraviny, moskytiéry, háčky na ryby, mačety. Dojalo mě, když šamani uspořádali rituál, kde žádali duchy zemřelých předků o zdraví, štěstí a dostatek pro moji rodinu a celý kmen Ček. Pořád jsem ale musel myslet na Anděla.
Po návratu ze Siberutu do Padangu na Sumatře jsem byl hodně unavený. Mise skončila a já se cítil prázdně a stýskalo se mi po domově. Na ulicích byly mraky lidí a mně se zdálo, že na mě jen tupě civějí. Prodavači na mě pokřikovali, byl jsem pouze předmět obchodu, ještě tak bílý zjev, exot. Možná to byla obyčejná deprese, ale pořád mě trápilo, jestli jsou na světě lidé podobní andělům, dělající věci jen tak. Potom mi na rameno poklepal otrhaný prodavač. Vyndal z nůše arašídovou placku a vnucoval mi ji. Skoro jsem na něj křikl, že nic nechci, nekupuji. Jeho ruka pořád trčela ke mně s plackou. Stál a usmíval se. Znechuceně jsem si ji vzal a hledal peníze. Nic nechci, ta je pro vás, řekl a zmizel v davu. Byl jsem tak překvapený, že jsem ani nepoděkoval. Mrzelo mě to. Věděl jsem, že se s ním v milionovém Padangu a vůbec v tomhle rozlehlém světě už nikdy nepotkám. Musel jsem na to myslet i odpoledne, když jsem zabloudil do holičské ulice. Položil jsem se tam v jedné garáži do sklopeného křesla, zíral do zeleného oprýskaného stropu, pozoroval Číňana, co mi stříhal můj dvouměsíční vous, líně se pohybující vrtuli větráku, a necítil jsem vůbec nic, jako bych byl v nějakém bdělém bezvědomí, opilý bez alkoholu. Jen mě štvalo, že jsem tomu nuzákovi, co mě obdaroval, ani nepoděkoval. Sledoval jsem gekona lovícího na stěně mouchy, i ty rychle šmikající nůžky, které jako by odstříhávaly proběhlé dny a týdny. Nešlo si nevšimnout, jak byly ty nůžky plné různých rýh a zároveň ohlazené od nespočtu holičských rukou. Ty asi vyslechly nářků, příběhů a chlubení! A kde to teď všechno je? Cítil jsem se v tu chvíli zvláštně prázdný, připravený pro nové chvíle, co mají smysl jen v tom okamžiku. Šel jsem jako bez duše plnou ulicí, lidé do mě strkali a já se nepřítomně usmíval. Pomíjivost. Všechno. V tu chvíli, přísahám na svoji smrt, se proti mně v davu objevil prodavač placek, můj anděl. Zdálky jsem na něj zamával, že si od něj pár těch křupavých placek koupím. Podal mi je, a když jsem vytáhl peníze, jen zase zavrtěl hlavou, usmál se, hodil si nůši zpátky na záda a vydal se vstříc svému nuzáckému životu.
Být andělem není žádná legrace. Křičel jsem za ním, že děkuji. Hrozně se mi ulevilo a zíral jsem za ním, dokud mi nezmizel v barevné mase lidí, kde proudí každý jinam, domů, za prací, k holiči, za osudem.
Já spěchal do hotelu, psát svoji další knihu, zbavit se včelího pelu, i když vím, že to tak rychle nejde a něco z toho příběhu ve mně už navždy zůstane. Byl to hezký den. Další den blíž k okamžiku, kdy tu ani jeden z nás nebude a takovéhle krásné dny zde budou bloudit bez nás, určené pro potěchu dalším chodcům života. Než jsem sáhl na kliku hotelu, přišel déšť. Přibouchl jsem za sebou dveře, aby nenapršelo na modrobílou mozaiku na podlaze, a šel dál do atria, do své minulosti. Každým krokem totiž odcházíme. Než jsem dosedl ke stolu, abych napsal další kapitolu, venku zahřmělo.
Mraky se po obloze táhly tak rychle, jako by to byl kouř z ohně bohů, kteří se u něho, někde na začátku světa, baví od nepaměti našimi budoucími příběhy.
s úctou Josef Formánek, zakladatel magazínu Koktejl
