Elixír dlouhověkosti z Limony

Celé věky žili obyvatelé severoitalské obce Limone odříznuti od okolního světa Gardským jezerem a úzkými, těžko schůdnými cestičkami mezi skalami. Manželství proto uzavírali mezi pokrevními příbuznými. Zázrakem to nevedlo k degeneraci, ale k upevnění genu, který je dnes považován za zbraň proti arterioskleróze a infarktu. Jde o bílkovinu v krvi, která odbourává cholesterol a dědí se zde z pokolení na pokolení od roku 1644, kdy uzavřeli manželství Cristoforo Pomaroli a Rosa Giovanelli. Na hranicích Název Limone nepochází, jak by se dalo předpokládat, od slova limone – italsky citron, ale z latinskeho limes – hranice. Obec totiž leží na hranici mezi provinciemi Brescia a Trento a je nejsevernějším místem, kde se ještě odpradávna díky mimořádně mírnému podnebí pěstovaly citrusy a olivy. Nezvyklé klimatické podmínky vždy přály citronům, i když zdejší půda je vhodnější pro olivovníky. Pěstitelé citronů proto půdu dováželi z druhého břehu jezera na člunech a na zádech vynášeli do výšky desítek metrů na skalnaté svahy. Na podporu stromů stavěli dřevěné konstrukce a vybudovali zavlažovací systém. V roce 1932 dal Mussolini postavit cestu, která vede tunely přes skalní masiv, a do oblasti přišli turisté. Na místě citroníků se objevily hotely. Obyvatelé se však k tradici pěstování citronů dnes vracejí. Mnoho se podařilo zachránit a přibylo padesát nových stromů, ze kterých se už sklízejí citrony. Když se vezme do úvahy, že citroník zde kvete až čtyřikrát do roka a přinese až dva tisíce plodů, nic není ztracené. strava ukrývá dlouhověkost Typickou potravou pro obyvatele (dnes jich tu žije asi devět set) byly vždy ryby z jezera, které je považováno za nejčistší v Evropě. Kromě toho pochopitelně na jídelníčku nechyběly ani citrony a za studena lisovaný panenský olivový olej. Místní o své stravě hovoří dokonce jako o dietě a právě díky ní se dožívají vysokého věku. Žádnou výjimkou tu nejsou lidé, kteří překročili hranici osmdesáti let v plném zdraví, stejně jako devadesátiletí nebo i století. Nejstaršímu obyvateli je sto pět. Dlouhověkost je výsledkem stravy a výjimečně dobrého klimatu bez velkých teplotních výkyvů. V zimě tu není sníh a rtuť teploměru neklesne pod bod mrazu. Tajemství dlouhověkosti – bílkovina pojmenovaná apolipoprotein A1 Milan – bylo přitom u obyvatel Limony objeveno náhodou. Jistý zaměstnanec železnic z Milána, který se narodil v Limoně, se v roce 1979 podrobil rutinní lékařské prohlídce. Zjistilo se, že má velmi vysokou hladinu cholesterolu a  triglyceridu. Jeho cévy ale byly čisté, kdežto u jiných lidí takový stav vede ke kornatění tepen, k jejich ucpání a infarktu. Lékaři zjistili, že má v krvi bílkovinu, která mimořádně rychle odbourává tuky. Netrvalo dlouho a do Limony se vydal tým odborníků. Odebrali krev všem obyvatelům a začalo se pátrat po původu genu. Přišlo se na to, že všichni jeho nositelé mají původ v jediném manželském páru. V Limoně s ním nyní žije dvaačtyřicet obyvatel a k nim přibylo osm dětí. Příkladem je Giacomo Segala, který jako nositel genu zplodil tři syny. Jeden z nich má dvě dcery, obě bílkovinu zdědily. Druhý syn má dva syny, kteří rovněž bílkovinu zdědili. Třetí je zatím svobodný. Navíc ale mají všichni krev s negativním RH faktorem, stejně jako většina obyvatel Limony. Díky spolupráci obyvatel a nespočetným odběrům krve bylo možné bílkovinu apolipoprotein A1 Milan syntetizovat a američtí vědci ji dokázali prostřednictvím speciálních bakterií i reprodukovat. Začátkem devadesátých let začaly pokusy na zvířatech a výsledky byly velmi povzbudivé. V listopadu 2003 se podařilo klonovaný protein vyrobit jako zkušební lék. Podal se čtyřiceti sedmi pacientům s těžkou arteriosklerózou, po šesti týdnech se u všech snížil nános v tepnách v průměru o 4,2 procenta. Jednoznačně to dokazuje, že jde o jeden z nejdůležitějších lékařských objevů přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Hrdost na předky Obyvatelé Limony jsou nesmírně hrdí na to, že právě u nich se, jako na jediném místě na světě, objevil fenomén, který předtím lékařský a vědecký svět neznal. Stejně tak jsou hrdí na svého rodáka Daniela Comboniho (1831–1881), který jako misionář působil v Africe a byl papežem Janem Pavlem II. vyhlášen za svatého. Milují svou ves i jezero, které stále přináší dostatek ryb. Dnes však už nebojují o přežití, protože sem míří tisíce turistů a s nimi také značný kapitál. Neexistuje tu nezaměstnanost – hotely, restaurace nebo i řemesla se zde dědí z pokolení na pokolení. A naštěstí pro ostatní svět – dědil se i zázračný gen…