„Den na rybách se nepočítá,“ řekl mi kdysi, tisíce kilometrů od domova, jeden moudrý muž. Myslel tím, že ten den, kdy je člověku jen dobře, se nestárne. Prostě se nepočítá do věku. Může se to prý dít i v horách, ale po plavbě v Arktidě už vím, proč přísloví mluvilo o rybách.
Soukáme se do kombinéz, lezeme do člunu a vyplouváme na ledové vody Barentsova moře. „Pár tisíc kilometrů rovnou za nosem z tohohle fjordu už je jen severní pól,“ říká kapitán lodi Per, jeden ze skupiny dobrodruhů, kteří si tady, kousek od norského Kirkenes, stovky kilometrů za polárním kruhem založili Arctic Adventure. Dobrodružné cestovatele provázejí za každého počasí na rybářské plavby po Arktidě, koupání ve vysekaném ledu či jízdy na snowmobilech. My ale pro tentokrát jedeme jen pár set metrů, k ostré stěně skal padajících strmě pod vodu. Čekají mě dvě výpravy, ta první na lov obřích červených krabů královských k norsko-ruské hranici právě začala. „Možná jsou už pryč, někdy totiž přijde den, kdy krabi zmizí. Prostě nečekají na turisty a rybáře,“ prozrazuje Per. Jeho kolega, Rus Anton Kalinin z Petrohradu, se zatím navléká do neoprenu. Je jedním z nejzkušenějších arktických potápěčů na světě, potápěl se dokonce na severním pólu. Bude to on, kdo se ponoří do chladné vody a vydá se na lov až sedmdesáticentimetrových krabů, kteří mohou uštípnout prst jediným cvaknutím svých mohutných klepet.
KRABÍ MRAČNO
„Krabi se pohybují v hejnech jako ptáci. Největší, kterého jsem viděl, měl asi 8 a půl kila. Vám se z paluby možná zdá, že je Barentsovo moře téměř černobílé, ale tak to není. Je barevné, pozoruhodné. Obzvlášť, když do Arktidy přichází jaro, všechno se tu děje rychle, skoro vidíte všechno růst před očima. Když se tou dobou člověk potápí, najednou jako by spatřil mlhu. Podvodní mračno. Jsou to živé krabí larvy, tisíce larev,“ vypráví Per zaujatě. A jen tak mimochodem utrousí: „Právě míjíme dva vraky lodí. Leží na dně od sedmdesátých let. Už jsou docela obrostlé.“ Zatímco visíme Perovi na rtech, zpod vodní hladiny občas vyjdou bubliny. Anton se už docela dlouho neukázal, ale Per se znalecky podívá na sonar, kde vidí něco jako tmavé šmouhy – Antona a hejno bůhvíjakých mořských potvor. To, co se odehrává v tichých fjordech Arktidy ostatně již dříve zaujalo i svérázného kuchaře Gordona Ramsaye, který sem proto za Antonem přijel. Tehdy ulovené kraby uvařil v záři reflektorů na baru z ledových kostek. Ale povedlo se mu i jisté faux pas, když nakukal divákům, kteří nikdy nevytáhli paty z gaučů v obýváku, že „sem, do Laponska, se dá dojet jen se psím spřežení“. Tohle v hi-tech Norsku, kde ostrovy spojují tunely s celými podzemními křižovatkami, totiž dost neradi slyší. Zatímco nám Per vypráví tyto veselé příhody z natáčení, my v naducaných kombinézách se nemotorně nakláníme přes palubu a vyhlížíme Antona. Voda se totiž začala čeřit a její hladinu prořízne první obří červené klepeto a pak Antonova ruka s klubkem pěti krabů.
INVAZE Z RUSKA
„Tak tohle je samička,“ poučuje nás Per a odklopí krabovi kapsičku na bříšku. Kaviár. „Těch vajíček jsou tisíce, nosí je, dokud se z nich nevylíhnou larvy. Ba ne, nechtěl bych být krabem a vymýšlet jména pro všechny potomky,“ vtipkuje Per, a pak mi zvíře podstrčí pod nos. „Dej si, to je kaviár.“ Uštípnu si trochu, krabí dáma, zdá se, neprotestuje. Hnědé kuličky chutnají na palubě člunu uprostřed Arktidy skvěle. „Ano, jsou výborné, nicméně nám je sem poslal Stalin, a my vlastně dodnes nevíme, jestli mu za to máme děkovat nebo ho proklínat,“ vypráví Per. První ruský krab se do Barentsova moře dostal koncem šedesátých let. Stalin nechal kraba královského po souši přestěhovat z Beringova moře, z oblasti mezi Kamčatkou a Aljaškou. Důvodem bylo aby měli lidi přicházející za polární kruh u norských hranic dobývat nikl a železo co jíst. Zprvu převoz po souši přežilo jen ˝sedm kusů. Dnes se krabi královští chovají v Barentsově moři jako predátoři. Žerou, co můžou, rostliny, ryby, jikry, ničí budoucí generace, klepety rozlouskávají skořápky. „A jedí pořád,“ zmiňuje Per. Také se rychle množí. „Když se potkají sameček a samička, není to zrovna zdvořilé setkání. Jdou rovnou na to,“ líčí Per. Rybáři, kteří se živí lovem tresek a lososů nemají z milionových přírůstků do krabích rodin velkou radost. Per a jeho parta však ruskou invazi využili ve svůj prospěch. Královský krab je totiž něco jako langusta, s tím rozdílem, že langusta má tenké nožky, což se o krabovi červeném říct nedá. Když mu nohy ztěžknou, stáhne ho vlastní váha ke dnu. A právě tyhle kousky jsou oblíbenou pochoutkou. Kotvíme a Anton s pěti klepeťáky zmizí v kuchyni, a když se zase vynoří, jsou krabi vařením krásně zčervenalí. V tlustých ostrých nohách mají tolik bílého masíčka, že stačí pro desítku hostů, a ještě zbyde. O této světlé polární noci je důležité jen jediné: klepeto dobře rozlousknout, vytáhnout šťavnaté vlákno, pokapat ho citronem a obložit jím čerstvý chleba. Navrch dát případně slzu majonézy.
SESTRA TITANIKU
K ději druhé lovecké akce nás přepraví letadlo z Kirkenes do Tromso, města ležícího též za polárním kruhem. Arnt Ryvold, náš nový kapitán, nás zve na dřevěnou, sto let starou bárku. Každý z nás nafasuje prut a vyplujeme z přístavu do fjordu, kam prý čas od času zabloudí i velryby. „Tahle loďka jménem Signe 1 pochází z roku 1909. Na rozdíl od její větší vrstevnice – luxusního Titaniku, o ní nikdo nikdy netvrdil, že je nepotopitelná, a tak se houpe na ledových vlnách dodnes,“ říká Arnt. Údajně se ¬orientuje podle křídel racků, ale pro jistotu má u kormidla ještě sonar. Pak, když na něm uvidí shluk temných bodů, se na nás podívá z kapitánského můstku a zavelí – pruty dolů! Háček se potápí do pětačtyřicetimetrové hloubky, a když se dotkne dna, musí se šestkát otočit kličkou navijáku a čekat, jen lehce táhlým pohybem zdvihat a zase pouštět ke dnu.
„Mám, mám,“ volá téměř okamžitě kolega, a nad modrou hladinu se vyhoupne nějaká červená ryba s ploutvemi, co vypadají jako krajky. Krasavice. A člověk neví, co dřív, poddat se chuti běžet fotit, nebo touze zůstat na místě a držet se v naději svého vlasce. „Mám, mám,“ hlásí další a na háčku se houpe stříbrné kropenaté tělo. „Je to treska! Moje první treska!“ ozývá se z přídě. „Bože, mě se ten prut někde zasekl,“ volá na kapitána Norka Guri, ale Arnt potěžká prut a znalecky prohlásí: „To bude ryba.“ Jenže jaká! Guri se naklání přes palubu, prut ji táhne pod vodu, Arnt musí zakročit. Táhne ji jako řepu. Nakonec se nad hladinou objeví něco obrovského a velice podivného. „To je mník bělolemý,“ vysvětluje Arnt a Guri je štěstím bez sebe.
POSLEDNÍ POKUSY
Já to ještě zkouším s prutem u přídě, trošku mě mrzí, že zrovna mně se nic nepodařilo ulovit. V tom se prut ohne a já cítím takový tlak, že tohle, tohle musí být minimálně jeden z menších druhů velryb. Arnt ke mně přiskočí, napíná mě: „Pokud se, jako starý námořník nepletu, tohle je… kolo nebo bota. Háček se nám zřejmě zasekl o mořské dno.“ Chvíli ho pozoruji, jak si s prutem pohazuje mezi prsty a nakonec se ke mně otočí: „Návnadu jsme neztratili. To je dobře, ale jak padá tma, je rybaření konec,“ říká a zmizí v kajutě, odkud po chvíli vynese kotlík ryb, uvařených jak za starých časů. V mořské vodě. Jemně, aby se křehké ryby nerozpadly, rozdává porce na papírové talířky, kosti vrací zpátky moři. Bárka se kymácí a my přikusujeme křupavé plátky sušeného chleba se soleným máslem tak, jako kdysi norští námořníci. Do tváří nás šlehá severní vítr. Na zbytky už číhají racci, kteří nás s křikem doprovázejí do přístavu. Ani tenhle den na rybách se nepočítá a nikomu z nás se nechce vystoupit a znovu začít stárnout.
