Co vede člověka k tomu, aby si založil vlastní království? Teď, koncem druhého tisíciletí? Je to pro zasloužilého cestovatele touha trvale žít v exotickém prostředí? Stvořit si svůj ráj, když už se nedá najít nikde na Zemi? Touha po svobodě a nezávislosti? Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem po dálnici ujížděl směrem na jihovýchod, do Wallachian Kingdom, neboli Valašského království.
JAK SE DĚLÁ KRÁLOVSTVÍ?
Poprvé jsem na tento fenomén narazil na setkání cestovatelů v Prosiměřicích, kde jsem se seznámil s honorárním konzulem republiky, anebo království Hutt River. Kdysi, za bolševika, na diplomatický pas této zemičky v Austrálii vycestoval Vladimír Kříž do Jugoslávie a dostal se až do Kalifornie, kde dnes žije. Josef Škvorecký to považuje za vrchol české ironie, anebo spíš parealismu. Jak vlastně takové království vzniká?
S Tomášem Harabišem jsem se seznámil před šesti lety. Věděl jsem, že ve dvaceti odjel na rok do Indie, potom hledal na polynéských ostrovech poslední ráj. Fotka z reportáže byla na titulní straně magazínu Koktejl a reportáž končila citáty Thora Heyerdahla z roku 1936 (“Good bye Polynesia. No one can buy a ticket to Paradise!”) a Tomáše Harabiše z roku 1994 (“Sbohem Polynésie. Stvrzuji, že dnes si již do ráje lístek nikdo nekoupí.”). Za několik let se ozval z cesty kolem světa. Byl v Kanadě a pozoroval velryby. Další rok už mi předal valašský pas.
O VALAŠSKÉM KRÁLOVSTVÍ
Království Valachú najdéte na východní Moravě. Stačí vystúpiť na památnú horu Radhošť a uvidíte ho celé. Na slunka východě hraničí se Slovenskem; stačí se edem přejíť chodníkom po hřebeni Javorníků a Bílých Karpat, to je hranica. Na severu súsedí Valašsko s Lachy a s jejich městy Frýdek a Místek a též s Novým Jičínem, Příborem. Tam, kde zapadá slunko, sa hory nížá; za Hostýnem už přechoďá k bohatému súsedovi, na Hanú. Ešče věcéj na jih, při Zlíně, Vizovicách a miškářských dědinách kolem Slavičína sú súsedy Valachů moravští Slováci a Luhačovské zálesí. Tož tak! K najvětšímu majetku Valachú patřá jejich zvyky, mudrosloví, pěsničky a tance a ta nájlepší slivovica.
(Pas Valaského královstvjá)
 Valašské království oplývá historickými památkami. Hrad Hukvaldy navíc kulisami ruských filmařů, kteří tu natáčeli pohádky. |
YUKONSKÁ INSPIRACE
Dnes šestadvacetiletý cestovatel Harabiš si ve svém království přisoudil funkci královského správce pro zahraničí. Jednak proto, že rád cestuje, a také proto, že má rád společenství svobodných občanů. Ostatně kde jinde než na cestě by ho to všechno napadlo: “Moje cesta kolem světa směřovala do Polynésie a na Nový Zéland a pak do Kanady, ale z té Kanady jsem se vrátil a rozjel jsem – místo toho, abych dál cestoval – tenhle projekt. Ze začátku to vypadalo dost nevinně. Měli jsme s kamarádem takovou představu, že rozjedeme dobrodružnou cestovní kancelář. Jenomže na malém městě v té době to bylo dost šílenství. Tenkrát jsem při úklidu doma oprášil recesistický zélandský pas, který mi při cestování po Novém Zélandu hodně pomohl – a vymyslel jsem pas Valašského království. Pasy jsme vydali a měly dost velký ohlas. Celý začátek jsme ufinancovali jen z nich. Do začátku jsme měli třicet tisíc korun, za které jsme koupili počítač a mobilní telefon, v tiskárně nám to vytiskli na dobré slovo a na horském kole jsem to rozvážel po horských chatách. Pasy se prodávaly, a já jsem odjel na Aljašku. Byl jsem dva měsíce na Yukonu a tam jsem se setkal s něčím podobným. Měli tam nejen yukonský pas, ale – ono to zní hrozně – produkt na rozvoj cestovního ruchu na Yukonu. Když člověk přiletěl do Vancouveru, mohl si koupit yukonský pas, k tomu dostal průvodce a objevil spoustu způsobů, jak trávit čas poznáváním. Individuálně, dobrodružně, dalo se jít po stopách zlaté horečky, absolvovat trasu na koních, sjíždět na lodích, nebo žít nějakou dobu v přírodě a rýžovat zlato. Líbilo se mi to jako dobrý fór, který zaujal i typické cestovatele “nezávisláky”, které jakákoliv organizovaná turistika odrazuje. V Čechách nic podobného neexistovalo, tak mě napadlo, že by to mohl být zajímavý projekt pro valašský region. Ve velkém jsme to rozjeli před třemi lety, kdy jsme vyhlásili rok otevřených dveří, vrat a bran Valašského království. Kampaň má imigrační charakter, je zaměřená na cizince, kteří mohou projevit náklonnosť ke kraju a získat valašské občanství. První tři roky trvalo, než se nám podařilo přitáhnout všechny zúčastněné strany, hotely, restaurace, města a obce, firmy, které žijí z turistického ruchu. Teď se snažíme i prostřednictvím osobních kontaktů otvírat ambasády, imigrační úřady, konzuláty v zahraničí. Je to dlouhodobý projekt řádově na desítky let.”
POLÍVKA NA HRAD
Bolek Polívka je sice mediální hvězda Valachů, ale zatím byl jenom samozvaným králem – vyhlásil se jím dříve, než království vzniklo. “Bylo to tuším před parlamentem, kde s Pavlem Zedníčkem dělali nějakou parodii na pomlčku a zpívali: My jsme Valaši, jedna rodina,” vzpomíná Tomáš. “Bolek je v podstatě mediální záštitou té akce, ale co se týče práce, tak králové, jak je o nich známo, spíš reprezentují než pracují.” Reprezentovat se ale také musí umět. Valašského pana krále jsem zanedlouho po návratu z království slyšel v televizním pořadu Bolkoviny: “Vezmeme s Čmaňou naše letadlo se značkou Air Wallachia a poletíme královskou letkou do Hannoveru. Odtamtud pošleme tento telegram: Vážený pane prezidente, lide český, jsme v Evropě. Valaši.” A než došlo k vytištění článku, byl plán realizován.
SPŘÁTELENÉ KRÁLOVSTVÍ HUTT RIVER
Dalším zdrojem inspirace bylo již výše zmiňované království Hutt River. Je to vlastně farma v Austrálii, která vyhlásila nezávislost. Kromě toho, že její obyvatelé mají svoje známky, svou vlastní měnu, svoji “mezinárodní politiku”, je třeba říci, že jsou země, které je v podstatě oficiálně uznaly, a snad i jejich pasy jsou oficiálně platné. V Hutt River mají svou armádu i svou ústavu a tím, že jsou tak vojensky i politicky nedůležití, si mohou dovolit velké věci. “Myslím, že vyhlásili Číně blokádu kvůli svobodnému Tibetu,” zamyslel se Tomáš, “což má samozřejmě velký symbolický význam. Daří se jim získávat různé významné osobnosti coby občany a v rámci Austrálie realizují různé humanitární projekty. To je i trošku moje vize. Do budoucna bych se chtěl spojit s nadací Člověk v tísni.”
PASSPORT, PLEASE!
“Zpočátku byly k pasu vydávány registrační karty, takže se každý mohl zaregistrovat,” vysvětluje Tomáš. “Pak jich bylo tolik, že jsme nebyli schopni registrovat všechny. Teď se k tomu vracíme. Každému, kdo vyplní kartu a odešle, budou zasílány informace o tom, co Valašské království připravuje.” Ještě jednodušší to bude na webových stránkách. Zatím čítá Valašské království kolem 40 000 občanů. Existuje i statut čestného občana, domovský list. Občanem Valašského království je i Václav Havel, který se jím stal při návštěvě Štramberka – má pas s číslem 1. Další “jedničku” má Bolek Polívka a také Tomáš Harabiš. Tomáš byl také první, kdo si nechal do pasu otisknout razítko na skutečných hranicích – mezi USA a Kanadou. Od té doby vyzkoušelo něco podobného mnoho lidí. Aby ulehčili valašským turistům cestování, rozeslala Harabišova kolegyně Dagmar Gábová otevřený dopis celnicím. Je to vlastně žádost o toleranci a shovívavost vůči všem, kdo se budou prokazovat pasem Valašského království.
JEDNOOKÝ BAČA OVEČKY ZATÁČA
Jací jsou doopravdy? Když sem člověk přijede z Prahy, napadne ho, že tady jsou více patrioti. Jsou pyšní na okolní krajinu a tradice. “Tím, že na Valašsku není žádné velké město, tak si tady všichni vidí do talíře. Valaši nejdou tak tvrdě za kariérou, jsou víc v pohodě, laxní,” pokouší se Tomáš o definici Valacha. “Víc tu funguje identita, společná kultura, folklor.” Podle něj prý existují dva základní lidské typy Valachů – zbojník typu Radka Brzobohatého, horala s valaškou, který bohatým bere a chudým možná dává. A pak tu máme toho druhého Valacha, který je trochu při těle, pálí slivovicu a vyhání ovce. Má červený nos, je přátelský a pohostinný. “Trošičku cítím takového typického Valacha jako inteligentního burana,” pouští se Tomáš na tenký led psychologického portrétování. “Jsme z venkova, ale přitom máme vcelku rozhled. Je to možná jenom taková moje soukromá charakteristika.”
POHÁDKA O ŠTRAMBERKU
Navečer jsme vyšplhali k vyhlídkové věži Štramberská Trúba a shlíželi na malebné městečko pod námi. Na kamenné věži stál nápis, který nás “vítal v Lašsku”. Trochu divné ve Wallachii. Zajímalo mě, jaký je rozdíl mezi Lašskem a Valašskem. “Minimální,” ujistil mě Harabiš a říkal, že komunističtí historici s hranicemi zacházeli poměrně svévolně, takže on nyní bez obav zabral pohraniční oblasti Lašska do Valašského království – nakonec prý města a obce přešly samy a za padesát let to bude anulováno. Výhled na malebné chaloupky města Štramberku, kterému se říká Betlém, byl opravdu pohádkový, až by člověk uvěřil, že je v království. A svým způsobem také byl. V místě, kde už se odehrála pohádka o skokanu Raškovi a potom o Sakalovi, řidiči Lopraisovi a dalších. Přemýšleli jsme, čím to je, že zdejší lidé jsou takoví patrioti a cestovatelé. Není asi náhodou, že takoví lidé pocházejí většinou z krajů oplývajících přírodní krásou. Patriotismus i cestovatelství mají společného jmenovatele v úctě k přírodě a životnímu prostředí. A nejsou to jenom starousedlíci. Ve stařičkých roubenkách ve Štramberku prý nežijí jen rodilí Valaši, ale stěhují se sem i mladí lidé z velkých měst. Fascinuje je pohodová atmosféra zdejších křivolakých uliček.
ING. NEANDERTÁLEC
Až dodatečně jsem zjistil, že toho člověka znám. Zatímco jsme nahlíželi do oken malého domku v Tiché, zahalekal na nás ze střechy. Opravoval spadlé tašky. Po chvíli jsme seděli na zahradě u ohně z prken prolezlých dřevomorkou a on vzpomínal, jak dva měsíce znovu obýval po čtyřiceti tisících let se svou přítelkyní zdejší jeskyni Šipka, proslavenou nálezy neandertálského člověka. Pavel Knebl, jinak dostudovaný inženýr, se tu pokoušel o rekonstrukci životního stylu neolitu. Jeskyně Šipka byla plná konstrukcí z klacků, vařili na primitivním ohništi a spali přikrytí houní pod skalním převisem. Prý to začalo tak, že mu otec řekl, aby se svými ekologickými názory šel do jeskyně. Pavel už měl dávno za sebou téměř dvouletou cestu do světa na horském kole, která ho stála pouhých a neuvěřitelných 350 dolarů. Popřel tak teorii legendárního Víti Dostála, že rozpočet méně než dolar na den je pro cykloturistu nesmysl. Znal jsem ho z knihy “Putování pro nic – za nic” s výmluvným podtitulem “Na kole i v mačkách, v pohodě i sračkách”. Pár dní předtím jsem ji držel v ruce a přemýšlel, jestli si ji mám koupit. O to raději jsem tak učinil teď, kdy mi navíc Pavel Knebl posloužil jako demonstrační ukázka čistokrevného občana Valašského království – odolného, tvrdohlavého a světaznalého.
VLAJKA SE SLIVOVICOVÚ BARVÚ
Večer jsme u Valašského správce pro zahraničí Tomáše Harabiše vybírali diáky. Teprve tady jsem si mohl udělat skutečnou představu o zahraničních aktivitách tohoto království. Valašská vlajka s klobúkem a valaškami v poli bílém jako ovce, zeleném jako lúka a modrém jako švestky, ze kterých pálí “dobrú slivovicu”, už obletěla celý svět. Minimálně na snímku, kde Valach Loprais vítězně dojíždí do Dakaru. Najdete ji i v poušti Radžastánu za Džajsalmerem, na zahraniční ambasádě v Povážské Bystrici, teď už i na Mont Blancu, anebo ve Skotsku, kde řídí ambasádu Valachů redaktor proslulých Lonely Planet pro Českou republiku Jiří Stoklasa. Díky němu se také Valašské království letos poprvé objeví v této “bibli baťůžkářů”.
VYBÍRÁME ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU
Týdeník OBZOR z 28. března 2000 informuje o založení prvního generálního konzulátu v Považské Bystrici: “Zahraničné zastupiťeľstvá sa otvárajú väčšinou v hlavných mestách štátov. Výnimkou bude konzulát, ktorý otvoria v tomto roku v Považskej Bystrici. Informoval nás o tom primátor Považskej Bystrice Ing. Ľ. Lackovič za prítomnosti Tomáša Harabiša, valašského správcu pre zahraničie. Po Indii, Kanade a USA prišlo na rad Slovensko…” Na jiném místě tohoto článku říká Tomáš Harabiš o směřování zahraniční politiky: “Do NATO nevstúpime, skôr si myslím, že NATO vstúpi do nášho vojenského paktu. Do EÚ vstúpime, či sa to Únii bude, alebo nebude páčiť…”
ČÍM SÚ KRYTÉ JUROVALŠÁRY?
Imigrační program pro zahraniční návštěvníky Valašska je opravdu dobře zpracovaný tak, aby oslovil cizince něčím, co je pro ně typické. A tak se Francouzi můžou těšit na valašské lanýže, Italům se prozradí, že špagety vymyslela babka Pagáčová při vaření valašských halušek, Američané pochopí, že hokejka je vlastně obrácená valaška, Skoti a Irové zjistí, že whisky je obarvená slivovica či trnkovica. Smysl pro humor je asi nejcennějším majetkem Valašského království. A pak ještě místní mince “jurovalšáry” – i když jsou kryté senem. Mají kurz jedna ku jedné k dolaru, navrhoval je akademický sochař Vladimír Oppl, který vytvořil i dvacetikorunu ČR, a jsou z kovu zvaného Nordic Gold, ze kterého se razí euromince. Na líci je hlava pohanského boha Radegasta, silueta hor a hvězdy. Rub tvoří erb s valašským kloboukem a zkříženými valaškami: “Valaské královstvje se zaséj před světem vytáhlo,” praví se v průvodním materiálu k nové minci. “Šak enem zkuste s Jurovalšáry zaplatiť třeba v tém nájlepším rakúském hoteli. Uvidíte, jak sa budú všeci diviť a záviděť.” Zdejší humor je cosi jako povinná vlastnost, jíž se musí vyznačovat každý držitel pasu a kterou projevují i místní starostové a veřejní činitelé, šířící slávu království. Ne nadarmo se ve valašském pase píše: “Všecko móžeš ztratiť, ale humor si uchovaj. Jináč ztratíš všecky práva, které sú v tomto pase potvrzené.”
S VALAŠKAMI DO EVROPSKÉ UNIE
Odjížděl jsem s dobrým pocitem, že Valašské království má svůj vrchol ještě před sebou. Za několik dní poté proběhla oficiální volba do té doby samozvance Bolka Polívky valašským králem, a Tomáš Harabiš s Pavlem Kneblem a televizním štábem zapíchli valašský prapor na vrcholku Evropy, na Mont Blancu. V uších mi znělo, co Tomáš říkal: “V Evropské unii bude každý region hrát sám za sebe a bude záležet na něm, jak se dokáže zviditelnit a prosadit, jaké si získá kontakty a vybojuje postavení.” Viděl jsem to jasnými barvami. Oslabená role státu posílí moc Valašského království. A tak, když se tu na letošní rok připravuje velkolepý vstup Kingdom of Wallachia do EU, je to možná ještě větší legrace, než se na první pohled může zdát.
Pozn. redakce: Po uzávěrce byla otevřena ještě ambasáda Valašského království v Praze.
