My Češi se často litujeme a někdy nad sebou dokonce ohrnujeme nos. Nad sebou – to je nad tím, co jsme dokázali a jak jsme nebo nejsme ve světě přítomni. Protože cestuji po všech rovnoběžkách už čtyřicet let, rád bych si připomněl pár příběhů, kdy jsem Čechy, a také Slovany, v tom širém světě potkával.
Začnu třeba na dalekém severu. Jednou jsem delší dobu pobýval v kanadské Arktidě, ve velice izolované vesnici obývané takřka výlučně jen Eskymáky. Misionář, u něhož jsem bydlel, mě požádal, abych několikrát v místní škole vyprávěl o své vlasti. A že to byl misionář jedné evangelické církve, povídal jsem svým eskymáckým posluchačům o Janu Husovi, Janu Žižkovi a jiných osobnostech české reformace. Děti vyprávění zřejmě zaujalo, a tak když za oním misionářem zanedlouho přišel jeden z malých Eskymáků, poprosil ho, aby mu změnil křestní jméno na Jan Hus! Jan Hus Eskymák – to je tedy jedna moje vzpomínka.
Když jsem při své první z mnoha cest do Oceánie pobýval na Tahiti, bydlel jsem tehdy u jednoho z Čechů, pana Rudolfa Klímy, který se v meziválečné době vystěhoval do Francouzské Polynésie. A věru – ani doma jsem snad nepotkal člověka, který by – odloučen tak daleko a po tak dlouhý čas od vlasti – věděl o kultuře svého národa víc než tento náš tichomořský krajan. A protože jsem se narodil a vyrůstal v Československu, mám rád stejně Čechy i Slováky. Proto jsem se hned při onom prvním pobytu na Tahiti ze všeho nejdřív vypravil do kopců nad hlavní tahitské město Papeete, abych tu hledal, co zbylo z hvězdárny, již tu založil a spravoval velký Slovák – Milan Rastislav Štefánik.
Někdy jsem v cizině potkával svou vlast s velkou pýchou. Třeba když jsem na Světové výstavě v kanadském Montrealu viděl, jak naše kultura oslovuje tisíce a tisíce návštěvníků, kteří byli ochotni před československým pavilonem čekat ve frontě déle než před kterýmkoli jiným (naproti tomu se mi naše účast na jiné světové výstavě – ve španělské Seville – zdála být celkem chudá).
Jindy jsem ovšem v cizině potkával svou vlast se smutkem. Na té veselé karibské Jamajce jsem v roce 1968 pobýval právě na silvestra. Hlavní město ostrova Kingston bylo plné černochů velice silně rozjařených stejně silným jamajským rumem. A tak jsem raději pro jistotu zůstal v bezpečí svého kingstonského „domova“, v sešlém laciném penzionku páté kategorie. Byl jsem tu jediný host. Seděl jsem u místní televize a sledoval silvestrovský a novoroční program. Začal přehledem, co se v právě uplynulém, tedy osmašedesátém roce ve světě událo, a z celého světa se objevilo jako první Československo. Venku za okny penzionu se Jamajčané smáli a mně bylo spíš smutno.
Čechy a Slováky a jejich dobré jméno jsem potkával i na mnoha jiných místech. Třeba když jsem psal knihu o umění původních obyvatel Austrálie, odkazovali mě australští badatelé vždycky na jednoho z prý nejlepších znalců, krajana George Chaloupku. V Africe jsem mnoho chvály slyšel na české a slovenské katolické misionáře. A tak bych vlastně mohl pokračovat ještě dlouhý čas.
A tak mě napadá: v letošním roce naše veřejnoprávní televize pořádá soutěž o největšího Čecha. Neměli bychom tedy zapomínat na všechny naše velké krajany, kteří často po dlouhý čas a někdy celý život působili za hranicemi své vlasti, a přece jí – své zemi a svému národu – velice mnoho dali. Třeba Antonín Dvořák a jeho americký pobyt či Jan Amos Komenský, který putoval půlkou Evropy a přitom chtěl sloužit své vlasti. A v tomto výčtu by neměl chybět ani obnovitel národního státu, prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A pak jsou tu ovšem i naši žijící současníci, například Tomáš Baťa či Karel Schwarzenberg. S pozdravem Miloslav Stingl
