Thor Heyerdahl je všeobecně přijímán jako průkopník experimentální archeologie, při níž prakticky dokazuje platnost svých teorií. Z nejslavnějších těchto důkazů možno zmínit například expedici Kon-Tiki na balzovém voru napříč Tichým oceánem, expedice na Velikonoční ostrov k tajemným sochám moai nebo výpravy s rákosovými loděmi Ra I, Ra II či Tigris. Za dokumentární film z expedice Kon-Tiki získal Oscara. Stejnojmenné knihy se na světě prodalo až v sedmašedesáti překladech několik milionů výtisků. V Hollywoodu se chystá velkofilm o jeho dobrodružném životě. Získal přezdívky jako Nejslavnější Nor či Seňor Kon-Tiki nebo dokonce Terai mateata ana, když jej adoptoval domorodý náčelník Teriiero v Polynésii. V druhé polovině devadesátých let se usadil v jednom z nejstarších domů na kanárském ostrově Tenerife, kde se věnoval výzkumům na nově objevených pyramidách.
Narodil jste se v norském Larviku, studoval jste biologii v Oslu. Stále hodně cestujete. Kde se cítíte opravdu doma? Tady na Tenerife?
Opravdu nejvíc doma si připadám asi tady na Tenerife, ale většinou si tak připadám zkrátka tam, kde žiji, tedy na této planetě.
V devadesátých letech jste zde na Tenerife začal s výzkumem pyramid. Mnoho vědců se k vašim teoriím staví odmítavě a nesouhlasí s nimi. Jak to podle vás je?
Myslím, že není zas tolik vědců, kteří by nadále protestovali proti tomu, že tu jsou skutečné pyramidy. Vláda už začala tuto oblast ochraňovat jako opravdu významný park. Byli tady archeologové z celého světa, špičkoví odborníci na pyramidy například z Mexika, z Peru i z Egypta. Přijeli experti z kontinentální části Španělska a u žádného z nich jsem se nesetkal s názorem, že by toto nemohly být pyramidy z předkolumbovské doby. Jenom zde, na Tenerife, je skupina vědců, kteří jsou velkými odborníky na původní kulturu zdejších obyvatel Guančů. Jsou přesvědčeni, že není možné, aby byl před Kolumbem kdokoliv schopen překonat Atlantik. Nejsou ochotni připustit ani existenci archeologických nálezů Vikingů, které tady jsou a jež se podařilo datovat prostřednictvím radioaktivního uhlíku. Argumentují tím, že tyto – pro ně “rádoby pyramidy” – byly postaveny na konci minulého století španělskými farmáři. Pokud by to tak bylo, myslím si, že dědové současné generace by o tom byli schopni hovořit. A to je absolutní nesmysl.
Povězte tedy, z jaké doby pyramidy pocházejí a k čemu sloužily?
V současné době jsme schopni určit vznik těchto staveb do doby pět set až tisíc let před příchodem Španělů na Kanárské ostrovy. Je to výsledek měření rozpadu radioaktivního uhlíku, který jsme našli společně se stopami ohně v jeskyni přímo uvnitř jedné z pyramid. Byl tam i opracovaný obsidián – kusy sopečného skla, a mnoho artefaktů nebo materiálů, které zhotovili Guančové, jak už bylo řečeno, původní obyvatelé Kanárských ostrovů. Například keramika nebo kameny do praku, na vrhání. Ale my se snažíme získat uhlík, který by nám umožnil datování z biologického materiálu, jenž by byl uvnitř samotné pyramidy, nejen z vnitřku jeskyně, ale ze samotné pyramidy.
Místní vědci, kteří tvrdí, že stavby jsou sestaveny jen z kamení, jež na sebe naskládali farmáři, aby tak vyčistili svoje pozemky, se mýlí. Podstatné je, že – jak říkají archeologové – výplň, která je uvnitř pyramid, netvoří stejné kameny, jež můžeme vidět zvenku. Je to sypaná výplň různě posekaného ztuhlého lávového proudu, který procházel touto oblastí. S jistotou tedy víme, že to bylo stavěno jako kamenná stavba, která je uvnitř vyplněna jenom lávovým štěrkem. Uvnitř nejsou žádné velké kameny, je tam jen štěrk, hlína a menší kamení.
Astronomická orientace pyramidových staveb je natolik přesná, že se odborníci shodují v tom, že je zhola nemožné, aby šlo jen o shodu náhod. Zřetelná jsou ceremoniální schodiště směřující nahoru na jakési plošiny nebo malé planiny na vrcholu pyramid, které sloužily jako ceremoniální prostranství. Jsme si tedy absolutně jistí, že se jedná o archeologické naleziště, a máme několik vědců z celého světa, kteří o tom nepochybují. Berou to vážně jako ověřený fakt.
Prováděl jste výzkumy v Peru, na Maledivách, teď jsme mluvili o Tenerife. Chystáte také výzkumy na Sicílii. Jak se rozhodujete, zda nějaká hypotéza stojí za ověření? Jak vlastně dostáváte tipy?
Díky mým filmům a knihám dostávám dopisy od čtenářů i od odborníků z celého světa. Například se Sicílií to bylo tak, že mě na tamní pyramidy upozornil fotograf, jenž procestoval celý ostrov. Je to muž, který měl velmi dobré informace o mé práci třeba v Peru, na Maledivách, ale i jinde. Naléhavě mne oslovil: “Opravdu musíte přijet a podívat se na to, co se dá nalézt tady na Sicílii.” Když jsem dorazil, okamžitě jsem poznal, že se jedná o oblast, která je skutečně vědecky významná. V tomto případě s mojí hypotézou souhlasí i místní vědci. Je to místo, kde jsou stupňovité ceremoniální pyramidové stavby přibližně z doby tři tisíce let před Kristem.
Vypadá to tedy, že teď budete doma zase na Sicílii…?
Myslím, že zůstanu tady na Tenerife. S výzkumy na Sicílii jsme na samém začátku. Jakmile získáme povolení, abychom mohli kopat, pustíme se do toho, ale práci budou řídit italští archeologové. Bude to celkově italský projekt.
Máte vůbec čas na normální rodinný život?
Podívejte, pro mne je vlastně normální život, když cestuji po světě. Naopak je pro mne neobvyklé zůstávat delší dobu na témže místě.
Před chvílí nás tady uvítala vaše manželka, už třetí v pořadí, Jacquelin. Je o dost let mladší. To, že jste se už potřetí oženil, je proto, že vaše profese nepřeje manželství?
S mým prvním manželstvím to bylo tak, že jsem byl čtyři roky ve válce. To je obrovská rána pro jakýkoliv vztah. Důležité je, že oba rozvody, které jsem absolvoval, nebyly tak dramatické, abychom si zmizeli ze života. Naopak, s oběma svými ženami jsem zůstal velmi dobrý přítel. Dokonce to jde až tak daleko, že moje současná manželka Jacquelin je dobrá přítelkyně mé druhé manželky. Víte, být manželkou cestovatele totiž není vůbec jednoduché. A možná, že to pro spoustu lidí není na celý život.
Kolik máte dětí a vnoučat?
Mám čtyři děti, měl jsem pět, ale dcera bohužel zemřela před několika lety na rakovinu. Mám šest vnoučat.
Ve svých šestaosmdesáti letech jste obdivuhodně aktivní a vitální. Je to dar osudu, nebo jste se o to také přičinil sám?
Myslím, že žiji zdravě. Nekouřím, ale rozhodně si bez výčitek dopřeji sklenici dobrého vína, s tím nemám vůbec žádné problémy. Důležité je, že se snažím používat své tělo každým okamžikem, kdy nesedím v kanceláři, kdy nepracuji. Můj pracovní den začíná v šest hodin ráno, kdy vstávám, v sedm už pracuji, a končím někdy kolem páté odpoledne. Potom odcházím do zahrady, kde pracuji, nejčastěji s kamením, rozbíjím velké balvany a tak. Dodržuji pravidlo, že si každý den po obědě na deset minut zdřímnu. Pokud mám moc práce, raději se vzdám jídla, než abych se nevyspal.
Jako chlapec jste byl neplavec. Byl jste parašutistou na vojně, a přitom jste dřív míval závratě. Zřejmě jste se sebou musel hodně bojovat?
Když mi bylo čtrnáct, patnáct, šestnáct let, byl jsem se sebou velmi nespokojen. Dokonce jsem měl pocit, že jsem se prostě rodičům nepovedl. A tak jsem jim chtěl ukázat, že to není pravda, že jsem třeba i lepší než kluci kolem mě.
Mimo jiné jste v pozitivním slova smyslu převrátil historii souostroví Maledivy. Doslova jste objevil pro svět záhadu soch moai na Velikonočním ostrově. Ve svých expedicích jste na papyrových lodích dokázal, že spolu mohou lidé spolupracovat bez rozdílu ras, národnosti, náboženského nebo politického vyznání. Co vy osobně pokládáte za svůj největší úspěch?
Na co jsem skutečně hrdý nebo na čem mi opravdu záleží, je to, že se mi daří stavět mosty mezi takovými oblastmi a kulturami, o kterých si mnoho lidí myslelo, že byly v absolutní izolaci.
Vystudoval jsem biologii na univerzitě v Oslu. Jako biolog věřím v jakýsi společný základ, ve spojení života jako takového. Procestoval jsem celý svět a za celý můj myslím že poměrně dlouhý život jsem zjistil, že opravdu je tu společný základ pro absolutně všechny rasy vůbec, pro celé lidstvo. Jsem nadšený, že se mi podařilo dokázat, že ani oceán nebyl bariérou mezi lidmi a mezi kulturami. Ba právě naopak, byl vlastně tím, co nás spojovalo, co nás poutalo k sobě blíž. Myslím, že současná podoba civilizace je výsledkem spolupráce mezi lidmi opravdu ze všech kontinentů.
Tady v Evropě se snažíme sami sebe přesvědčit, že civilizace je výsledek jen našeho rozvoje, že jsme ji přenesli na ostatní místa světa. To vůbec není pravda. Měli bychom si uvědomit, že naopak my v Evropě jsme byli civilizováni mořeplavci, kteří se k nám dostali přes Středozemní moře ze Středního východu.
Pokud bychom civilizaci chápali jako schopnost číst a psát a vytvářet psané materiály, potom by naopak Evropa byla jedním z posledních míst, které bylo civilizováno. Do Evropy se písmo dostalo až někdy kolem doby sedm set let před Kristem právě ze Středního východu. Musíme si uvědomit, že třeba v Mexiku tuto znalost měli už více jak dvanáct set let před Kristem. Jsem si naprosto jist, že dřív tu byli námořníci a navigátoři schopní plavit se po otevřeném moři. Jednoznačně vím, že už je to pět tisíc let zpátky, co tehdejší mořeplavci stavěli rákosové lodě a uměli překonávat oceány. Věřím v onu spojitost, ve společný základ dokonce i v takové otázce, jako je budování civilizace celého světa.
Vaše spojení s Českem je možná větší, než si většina z nás uvědomuje. Je obecně známo, že inženýr Pavel Pavel byl v roce 1986 účasten vaší expedice na Velikonoční ostrov. Možná méně se ví, že ve stopách vaší expedice Kon-Tiki vyrazil dokonce dvakrát Čech Eduard Ingriš. Prý na vás také hluboce zapůsobil prezident Václav Havel, když jste navštívil Prahu na Fóru 2000. Jak vzpomínáte na toto setkání?
Václav Havel, to je pro mne skvělý myslitel, který je schopen chápat svět v jeho skutečné celistvosti. Vnímá pokrok v tom nejlepším slova smyslu. Myslím si, že pokud by byli na světě takoví politici, jako je právě Václav Havel, potom by lidstvo čekala skutečně skvělá světová budoucnost.
Rozhovor vznikl pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál ve spolupráci se sdružením pro cestopisnou dokumentaci Camera incognita při natáčení televizního seriálu “Neznámá Země – Svět podle Thora Heyerdahla”. Spolu s dalšími je součástí knihy Dva na jednoho, která vyšla v polovině listopadu.
Thor Heyerdahl se narodil v roce 1914 v norském Larviku. Od malička ho zajímala příroda – sám říká, že jeho první vzpomínka z dětství je na to, jak “…ležel coby malý chlapec na břiše a fascinovaně pozoroval hemžení hmyzu a všech těch malých zvířátek v trávě…” V souladu s tím šel studovat biologii a coby mladý absolvent univerzity v Oslu odjel se svou první manželkou Liv na rok do Polynésie na ostrov Fatu Hiva. Vědeckým cílem bylo zkoumat zvířenu na opuštěném ostrově v souostroví Markézy, další na řadě potom byla otázka, jestli člověk z moderního světa v Evropě dokáže ještě žít v souladu s přírodou tak jako domorodci. Volba padla na ostrov Fatu Hiva víceméně náhodou – nad mapou Oceánie spolu s manželkou škrtal všechny ostrůvky, kde už byly jakékoli stopy po civilizaci. Tato cesta měla na celý jeho život obrovský vliv a dá se říci, že rozhodla o tom, že svět bude mít ve 20. století ne o jednoho biologa víc, ale že získá fenomenálního antropologa a cestovatele. Na cestu odjížděl jako biolog, vracel se ale s mnoha otazníky z jiného oboru. Byl rozhodnut. Místo migrace zvířat ho od nynějška více zajímají lidé a jejich pohyb.
Z ostrova Fatu Hiva si také odvezl myšlenku, která vyústila v jeho nejslavnější expedici – KON-TIKI. Vždy se považovalo za platné, že všichni obyvatelé osídlili Polynésii směrem ze západu, z jihovýchodní Asie. Neexistovaly o tom však jasné a nezvratné důkazy. Všichni se opírali jen o tvrzení, že z východu, tedy z Jižní Ameriky, je moře příliš pusté a dávní obyvatelé těchto končin neuměli postavit lodě, které by tak dlouhou a náročnou plavbu vydržely. Podle starých nákresů postavil Thor Heyerdahl vor z klád balzových kmenů. V dubnu roku 1947 vyplula expedice KON-TIKI z přístavu Callao nedaleko hlavního města Peru Limy. Podle názorů vědeckého světa vyplouvali mořeplavci vstříc jasné smrti. Klády nasají vodu a do čtrnácti dnů je plavidlo u dna i se svou posádkou. Vor je příliš dlouhý a mezi dvěma hřebeny vln se zlomí jako sirka. Lana, která spojují kmeny, se během několika dnů rozedřou a vše rozdělené poplave samo a jinými směry. Naopak podle propočtů Thora Heyerdahla měli být asi za sto dnů v Polynésii. Za devadesát čtyři dní přistáli u břehů ostrova Raroia. Triumf a celosvětový úspěch. Kniha popisující expedici byla přeložena do desítek jazyků a prodávala se po milionech. Za dokument natočený během cesty získal odvážný Nor sošku Oscara.
Padesátá léta – expedice na Velikonoční ostrov. Tým vedený Seňorem Kon-Tiki, jak mu na jižní polokouli začali lidé říkat, objevil pro svět záhadu velikých soch MOAI vystavěných na trojúhelníkovém kousku souše o stranách dlouhých jen několik kilometrů. Členem jedné z expedic na malý sopečný ostrov byl i strakonický inženýr Pavel Pavel. Jako jediný Čech se tak stal členem výzkumného týmu kontroverzního vědce. Pavel měl teorii o možném transportu těžkých soch po členitém reliéfu ostrova. Teorii se podařilo potvrdit jako jeden z možných postupů. (Rozhovor s ing. Pavlem Pavlem najdete v magazínu Koktejl, květen 2000.)
Na konci šedesátých let probíhaly přípravy na další námořní expedici, tentokrát na rákosovém člunu z papyru. Název této expedice byl zvolen podle boha slunce – RA. Opět skoro celý vědecký svět tvrdil, že se jedná o nesmysl a doslova sebevraždu. Opět bez doprovodného plavidla vyrazili odvážní členové posádky RA na cestu, tentokrát napříč Atlantikem. I když se podařilo doplout skoro až k cíli na ostrov Barbados, kvůli tomu, že se loď začala rozpadat a potápět, rozhodl šéf výpravy, že ji ukončí. Heyerdahlovi oponenti se spokojeně a škodolibě smáli. On odpověděl po svém. Na rok se doslova zavřel do městského parku v marockém přístavu Sáfí a ve vší tichosti postavil druhou loď z papyru, RA II. Vyvaroval se chyb z minulé expedice a roku 1970 znovu vyplul. Tentokrát s úspěchem dosáhl vytčeného ostrova v Karibském moři.
Další z významných expedic se uskutečnila opět na rákosové lodi. Jednalo se o výpravu Tigris, která pět měsíců křižovala Arabským a Rudým mořem. Kvůli válečným konfliktům nakonec námořníci nesměli přistát na žádné ze znepřátelených stran a dopluli až do malé africké země Džibutska. Tam expedici ukončili a loď na protest zapálili.
Thor Heyerdahl vedl vědecké výpravy na souostroví Galapágy a byl pozván prezidentem korálového souostroví Maledivy, aby tu prováděl výzkumy týkající se neznámé minulosti této pozoruhodné oblasti. Na konci osmdesátých let započal archeologické vykopávky na největším pyramidovém poli v Jižní Americe, nedaleko městečka Tucume na severu Peru. Ve stejné době už pomalu začal startovat práce na výzkumu pyramid na Tenerife. Toto místo dnes také označuje za svůj domov.
Osobnost “Nejslavnějšího Nora” byla a je pro mnoho vědců zdrojem nevraživosti a rozporuplných pocitů. Heyerdahl je zakladatelem tzv. experimentální archeologie, své teorie rovnou ověřuje v praxi. “Když nikdo nevěřil tomu, že vor z klád může překonat Pacifik, a všichni se mi smáli, nezbylo mi nic jiného, než vor postavit a zkusit to.” Nejen úspěchy, které usvědčovaly mnoho věhlasných pánů z omylu, ale také popularita a s tím spojené peníze se staly pro mnoho veličin problémem, který nebyly a mnohé z nich dodnes nejsou schopny jen tak překousnout.
Přes to přese všechno je nositelem několika čestných doktorátů, je členem Norské akademie věd a dalších institucí.
Jako člověk je Thor Heyerdahl skutečně velmi pozoruhodný. Je schopen vystupovat velmi rozhodně, až nekompromisně, ale respektuje osobnosti lidí kolem sebe. S trochou nadsázky se dá říci, že na všech místech po sobě zanechává své přátele. Netrpí žádným syndromem slavných a bohatých hvězd, při našem společném natáčení na několika místech světa se vždy choval jako perfektní profesionál. Stejně jako po celý život pro něj nebylo podstatné jeho pohodlí, ale to, aby natočené záběry a celá naše společná práce byly co nejlepší.
Pokud nebudeme počítat jeho první muzeum, které založil spolu se svými kamarády ze školky v jednom z pokojů rodičovského domu, založil muzea v Peru, na Kanárských ostrovech, v Norsku. Při své práci vždy podporoval a zdůrazňoval etický rozměr lidské existence. Je obdivovatelem prezidenta Václava Havla. Všechny tři expedice na papyrových člunech uskutečnil s posádkou složenou z mužů různé barvy pleti a vyznání, aby dokázal, že i lidé ze zcela odlišných životních kultur spolu mohou spolupracovat. Vloni dokončil knihu memoárů, letos dopisuje další titul. Pracuje na otevření výzkumu pyramid na Sicílii a spolu se svým přítelem a kolegou Jurijem Senkevičem organizuje výzkumy na Kavkaze. V Hollywoodu plánují životopisný film a Thor Heyerdahl se podílí na scénáři. O svém pojetí domova pan Heyerdahl říká: “Víte, doma jsem na této planetě, na Zemi. Všechna ostatní srovnání a různé podmínky už vyplývají jen ze zvyklostí té které oblasti. Sám trávím většinu času na cestách mezi různými civilizačními kulturami. Hranice? Žádné nejsou! Ale slyšel jsem, že existují v myslích lidí.”
