Autor: Leoš Šatava
Gagauzové. Kdo o nich alespoň slyšel? Na pozadí a ve stínu řady konfliktů a střetů na území bývalého Sovětského svazu, probíhajících mnohdy pod vlajkou etnické identity, zapadl neobvyklý případ (téměř) nenásilné národní a politické emancipace takřka bez povšimnutí.
V NÁRODNOSTNÍM KOTLÍKU
Už pouhý vznik samostatného Moldavska, ve kterém gagauzské etnikum převážně žije, proběhl po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 jaksi nechtěně a neplánovaně. Na etnicky smíšeném území, kde románští Moldavané tvoří pouze slabou většinu, se nová forma státnosti rodila jen s obtížemi; ve hře bylo mimo jiné sjednocení s Rumunskem. V úzkém pruhu území východně od řeky Dněstr, kde tvoří majoritu rusky a ukrajinsky hovořící populace, pak došlo k vyhlášení svébytné Podněsterské republiky, nad jejímž územím centrální moldavská vláda v Kišiněvě dodnes prakticky nemá kontrolu.
V této komplikované situaci došlo k etnicko-politické emancipaci Gagauzů, turkického etnika (blízkých příbuzných dnešních Turků) známého do té doby mimo Moldavu pouze hrstce specializovaných etnologů. Ze svých sídel kdesi v dnešním jižním Kazachstánu přešli Gagauzové v 11. století na Balkán. Jejich rozptýlená sídla tak dnes můžeme nalézt při černomořském pobřeží Bulharska a Rumunska, ale i v Makedonii či severním Řecku. Původní nomádi se postupně usazovali a přijali také pravoslaví.
Největší díl Gagauzů však od druhé poloviny 18. století přesídlil do tzv. Besarábie – tj. na území dnešního moldavského státu. Po roce 1812, kdy toto území získalo na Osmanské říši carské Rusko, zde byli Gagauzové přímo plánovitě usazováni, aby nahradili vypuzené muslimské Nogajce. V současnosti jich v Moldavsku žije více než 150 000; další desetitisíce pak sídlí v sousední Oděské oblasti – již na území Ukrajiny.
VZNIK AUTONOMNÍ OBLASTI
V rámci SSSR, deklarujícího “leninskou národnostní politiku”, však Gagauzové neměli (na rozdíl od řady často mnohem méně početných etnik) zaručena prakticky žádná, ani “papírová” národní práva. V roce 1957 byla sice gagauzština kodifikována jako jeden z literárních jazyků Moldavské SSR, avšak s výjimkou období let 1958-1962, kdy byla užívána v základních školách, se efekt tohoto výnosu prakticky neprojevil. Zdálo se, že úplná asimilace etnika (tedy poruštění, nikoli pomoldavštění) je pouze otázkou několika málo generací. Ve druhé polovině 80. let, v souvislosti s “perestrojkou”, však došlo ke vzniku překvapivě silných národních aktivit. V roce 1988 založila gagauzská inteligence hnutí “Gagauz chalky” (Gagauzský národ), které vzneslo požadavek na vznik autonomní oblasti. Ta byla vyhlášena v srpnu 1990 a proběhly i volby do jejího parlamentu. Moldavská vláda však tento akt prohlásila za protiústavní. Na pochod do gagauzských regionů se vydali agresivní moldavští dobrovolníci, Gagauzové naopak získali spojence v odbojné Podněsterské republice. Nakonec se – mimo jiné za účasti nárazníkových vojenských sil – podařilo zabránit výraznějším krvavým střetům.
Gagauzské hnutí se opětovně vyostřilo v souvislosti s vyhlášením moldavštiny, kterou jen málokdo z Gagauzů ovládá, za státní jazyk země. Vyostření nálad proti kišiněvskému centru – nejen v souvislosti s jazykovými a kulturními problémy, ale i katastrofální ekonomickou situací – vedlo nakonec k úspěchu. Dne 23. prosince 1994 moldavský parlament přijal Zákon o speciálním právním statusu Gagauzska. Tento den se stal gagauzským národním svátkem. Vzhledem k mírové formě řešení konfliktu vzbudil “gagauzský model” zájem a také uznání řady mezinárodních organizací na poli lidských práv.
Území autonomní gagauzské oblasti není kompaktní – skládá se z několika enkláv podle toho, zda se místní obyvatelé v hlasování dne 5. března 1995 vyjádřili pro, či proti tomu, stát se částí nově vzniklé administrativní jednotky. V této souvislosti dochází dodnes k drobným změnám a korekcím. V současnosti se Gagauzsko rozkládá na ploše 1851 km² (zhruba jeden okres ČR). Na tomto území žije ve 3 městech a 27 venkovských obcích 180 000 obyvatel, z nichž téměř 80 % tvoří Gagauzové. Hlavním městem regionu byl prohlášen Comrat (gagauzsky i rusky psáno Komrat).
V ČELE S NEJVYŠŠÍM CHÁNEM
O současných osudech autonomní oblasti tak do značné míry rozhodují místní volené orgány. Na jednom z poschodí budovy bývalého městského výboru komunistické strany (před níž stále stojí socha Lenina) dnes sídlí pětatřicetičlenný parlament, druhé je vyhrazeno pro regionální vládu (10 členů). Obě instituce společně užívají zasedací sál v přízemí. Nejvyšším představitelem regionu je guvernér či “prezident”, zvaný gagauzsky baškan (doslova: nejvyšší chán). Pokud jde o stranické rozvrstvení, soupeří hlavně přívrženci moldavské Národní fronty a komunisté; ryze nacionalistické gagauzské strany (zejména Vatan) nemají výraznější podporu. Rozmach lokálních politických stran je blokován také moldavskými regulemi, vyžadujícími, aby každá politická strana měla určitý podíl stoupenců na celém území státu. Na druhé straně má však Gagauzsko v případě eventuálních zásadních politických změn (kupříkladu při sloučení Moldavska s Rumunskem) právo samostatně rozhodnout o svém setrvání v rámci státu!
Vyjmenované samosprávné orgány a jejich pravomoci v oblasti ekonomické, kulturní a zčásti i politické působí na první pohled impozantně. Každodenní život obyvatel samosprávného Gagauzska zemi ale opticky řadí spíše do “třetího světa” nežli do Evropy.
TURECKO – PŘÍTEL, ČI ZNEUŽIVATEL?
Není náhodou, že velká část zboží v obchodech Gagauzska je tureckého původu. Panturkismus, tedy ideologické zdůrazňování společných jazykových a kulturních rysů všech turkických etnik, patří k tradičním formám zahraniční politiky Turecka. I když v současnosti zřejmě nepředstavuje výraznější reálnou hrozbu, neznamená to, že tato linie šíření ekonomického a politického vlivu není živá. Turecko tak Gagauzy jako své “bratrance” poměrně výrazně podporuje (politická a finanční podpora, tisk knih a materiálů, místa pro studenty na tureckých univerzitách). Zároveň však již mají turečtí manažeři velké slovo v ekonomice regionu; mnoho Gagauzů najdeme v Turecku jako levné pracovní síly, dívky jako prostitutky. Sílí i obavy z vlivu turečtiny na dosud nedotvořený gagauzský literární jazyk. S trochou nadsázky se tak dá říci, že Turci svou “ztracenou větev” (její příslušníci se dle legendy vystěhovali do nových domovů právě pro mezikmenové konflikty) po tisíciletí opět “dostihli”. Ostatně – i díry na vozovce před vládní budovou se prý naposledy opravovaly právě při návštěvě tureckého prezidenta…
ZNÁT ČTYŘI JAZYKY!
I gagauzské “národní obrození” se potýká s mnoha problémy. Stejně jako u mnoha jiných etnik, žijících dlouhodobě v těsném sepětí s dominantním jazykem a kulturou majority, došlo i u Gagauzů k výraznému působení asimilačních vlivů. Ty se projevují především v souvislosti s jazykem. I když dodnes většina Gagauzů svůj tradiční jazyk, blízký archaické turečtině, ovládá, nedá se říci, že by na veřejnosti plně dominoval. Gagauzština je spíše domácím jazykem, užívaným v kontaktech uvnitř rodiny či se sousedy, především ve venkovských obcích. Ve městech, tedy i v Comratu, je na ulicích slyšet stejně často anebo i častěji ruština, která je pak takřka výhradním jazykem komunikace mezi mládeží (i když mnohé děti či mladí lidé gagauzsky doma hovoří). V souvislosti se současnou národní emancipací je gagauzština samozřejmě mimořádně významným symbolem. Na nacionalistických mítincích je pak běžné, že řečník po několika úvodních větách v gagauzštině přejde do ruštiny – jednak proto, že na této tematické rovině je pro něj snazší vyjadřovat se rusky, jednak s ohledem na posluchače s omezenou či nulovou znalostí gagauzštiny.
Změnit tento stav je jedním z cílů školské koncepce autonomního regionu. V současnosti bylo dosaženo stavu, kdy je prakticky pro všechny děti gagauzština povinná jako předmět, vlastní výuka však probíhá především v ruštině (moldavské třídy jsou řídké). Do budoucna je však plánována “gagauzizace” školství – připravováni jsou učitelé i metodika výuky. Ideálním cílem školské politiky je dosažení znalosti čtyř jazyků u každého dítěte: gagauzštiny, ruštiny, moldavštiny a angličtiny.
Celkový počet knih publikovaných v gagauzštině je doposud velmi malý – nepřesahuje několik desítek. Také velká část lokálního tisku (včetně národně orientovaného) vychází v ruštině. Objevují se však již první gagauzské časopisy, vydávané mnohdy opět za turecké podpory. Darem turecké vlády je i nejmodernější knihovna v Comratu, obsahující především knihy v turečtině a sloužící hlavně studentům univerzity, v jejíž čítárně hledí na návštěvníky pozlacená úmrtní maska zakladatele novodobého tureckého státu Atatürka!
V městečku Bešalma jižně od Comratu najdeme etnografické muzeum, plnící vlastně funkci národního muzea (evidováno i v rámci UNESCO), založené v roce 1966 D. N. Karaçobanem. Ten byl zřejmě největším “národním buditelem” v pro Gagauzy dosti bezvýchodném období před rokem 1990, tragickou a svého druhu témeř disidentskou postavou takřka renesančního formátu.
AUTONOMIE – A CO DÁL?
Jaké budou další osudy “nezávislého” Gagauzska a jeho obyvatel? Odpověď na tuto otázku je závislá na tom, jakou další cestu zvolí celé Moldavsko a jak se mu na této cestě bude dařit. V centru hlavního města Kišiněva se dnes můžeme setkat jednak se žebráky a invalidními důchodci živořícími na chodníku pokrytém vrstvou slupek ze slunečnicových semínek, jednak s hlídanými parkovišti plnými superluxusních automobilů, vlastněných pár procenty novodobých zbohatlíků… Deziluze z vývoje a především ekonomického propadu 90. let vede k silné podpoře postkomunistů a nostalgii po jistotách z časů Sovětského svazu. Mnozí z obyvatel Moldavska by nejraději viděli obnovu sovětského státu, z jeho rozpadu viní především M. Gorbačova (častý je výrok: “Gnida Gorbačov porodil voš!”). Praxe je však komplikovaná – ani centrální orgány, ani většina obyvatel dosud nejsou schopni či ochotni plně přijmout a především dodržovat principy nastoupené tržní ekonomiky. Stížnosti na nízké platy kolidují se zjevným nadbytkem zaměstnanců v řadě institucí. Vysoké účty za plyn je možno vyřešit přetočením plynoměru zpět, máme-li známého či příbuzného na pravém místě… Ekonomické a společenské vztahy se tak mnohdy pohybují v jakémsi bludném kruhu.
Pokud jde o gagauzské “národní obrození”, je obtížné rozhodnout, nakolik se jedná o “etnické inženýrství” – projev osobních ambic jeho vůdců, kteří dokázali v čase rozpadu SSSR obratně využít národní ideu, a nakolik o skutečně lidové hnutí, vyjadřující zájmy podstatné části Gagauzů, stojících již téměř na prahu konce své národní existence. Nejspíše jde, jako snad v každém alespoň zčásti úspěšném etnicky zabarveném emancipačním úsilí, o kombinaci obojího: aktivity “shora” dokázaly probudit i ohlas “zdola”. Podle současných “postmoderních” civilizačních koncepcí a vizí jde bezpochyby o zbytečnost, atavistický přežitek v době stále více se integrujícího světa. Při našem hodnocení bychom však neměli zapomínat na to, za jakých podmínek a souvislostí se formoval před necelými dvěma stoletími novodobý český národ. (Mimochodem: ve vesnici českých vystěhovalců Novohrad, dnes zvané Goluboje, založené v roce 1880 v jižním Moldavsku a ležící jen asi 15 kilometrů od hranic dnešního samosprávného Gagauzska, se čeština udržela až do dnešní doby…)
TĚŽKÝ ÚDĚL GAGAUZ YERI
Napsali Tomáš Vlach a Šárka Kuchtová
Sourozenci Olja a Grigorij Andriješovi žijí v domku na předměstí Comratu. Oba studují v hlavním městě Moldávie Kišiněvě a doma tráví velmi málo času, od konce května tu ale musí být alespoň jeden z nich nastálo. Jejich rodiče odjeli vydělávat peníze do zahraničí: matka Jevdokija pracuje jako hospodyně u jedné turecké rodiny v Istanbulu, otci Nikolajovi se podařilo dostat načerno přes Ukrajinu a Polsko do Německa. Oba pracují především na to, aby zabezpečili své děti na studiích, což v Moldávii představuje každoroční částku v hodnotě několika tisíc dolarů. Přirozenou povinností Olji a Grigorije tak je starat se o domácí hospodářství: zahradu se zeleninou a osm prasat, která už ostatně ale není čím krmit a v nejbližší době přijdou pod nůž. Na zahradě roste všechno, co potřebuje rodina k obživě, a ke stejnému účelu je určeno maso vepřů. V garáži mají Andriješovi uskladněno několik pytlů mouky, kterou koupili ještě loni na podzim, tedy v době, kdy její ceny byly poměrně nízké – část je určena na prodej, zbytek k výrobě domácího chleba. Vinný sklep je našlapán kompoty a sudy s vínem, jedině hrozny musí Nikolaj Andriješ kupovat, protože vinici už rodina nevlastní.
Osud rodiny Andriješových není v hlavním městě Comratu i ve venkovských oblastech Gagauzska žádnou zvláštností. Do zemí západní a střední Evropy – ale především do Turecka – odjíždí za prací každý, kdo má jen trochu odvahy. Důvody jsou různé: sehnat peníze na rozjezd vlastního podnikání, na koupi auta, na léky pro nemocného člena rodiny, či jak je tomu v případě Andriješových, na studia svých dětí. I přes riziko podvodu ze strany zprostředkovatelů se to vyplatí. Zatímco výdělky v Moldávii dosahují směšných částek deseti až třiceti dolarů, hospodyně v bohaté turecké rodině má dvacetinásobek, dělník na stavbě v České republice desetinásobek, v Německu potom až padesátkrát více, než je v Comratu běžná mzda učitele či lékaře. I přesto mají ti, co zůstali doma, vlastně štěstí. Země je prý na tom ekonomicky o něco lépe než zbytek Moldávie a styky s Tureckem se odrážejí nejen v možnosti sehnat tam práci, ale také v pomoci republice samotné.
“Z dřiny Gagauzů žije celá Moldávie,” říká předseda parlamentu Michail Kendigelan, “a nyní se nám podařilo dosáhnout slušné řádky úspěchů.” Obratně je vypočítává ve své kanceláři: ve vlastním rozpočtu zůstává 40 procent vybraných daní, podařilo se vytvořit parlamentní komisi pro předkládání zákonů moldavskému parlamentu a úspěšně se rozběhl program Pomyk (země), který poskytuje podporu velkým zemědělským podnikům, většinou kolchozům přeměněným na akciové společnosti. Jde o opačný postup než v ostatních oblastech Moldávie, kde je půda rozdělována mezi drobné hospodáře. Ještě před úplným uvedením programu do praxe je prý vidět, že zemědělství vstává z mrtvých. V letošním roce byly obdělány všechny vinice, osety ozimy a družstva mohla vyplatit svým zaměstnancům mzdy. Prý to nebylo méně než částka odpovídající osmi dolarům měsíčně. A jako další z úspěchů vyzdvihuje předseda parlamentu do nebes bezplatnou dodávku paliva, kterou Gagauzsko dostalo z Turecka – 6200 tun nafty dorazilo do země po značných průtazích, protože ji moldavská vláda odmítla pustit přes hranice. Argumentovala tím, že nejde o humanitární pomoc, a měla v podstatě pravdu. Gagauzská vláda totiž dala toto palivo zemědělským podnikům ve formě jakési půjčky – za každý litr nafty tři až čtyři kilogramy obilí. Dluh splácela družstva až po žních a zisk z této “humanitárky” měl být použit na důchody a mzdy státních zaměstnanců.
Nafta není zdaleka jedinou pomocí, kterou Gagauzsko dostává od Turecka. Mimo pracovních příležitostí a stipendií pro gagauzské studenty poskytla turecká vláda kredit na zabezpečení dávek vody, podílela se na založení univerzity a vybavila technikou místní rozhlasovou a televizní stanici. Podle Michaila Kendigelana jde o důkaz toho, že Gagauzsku – na rozdíl od zbytku Moldávie, která nyní od nikoho pomoc nedostává – okolní svět důvěřuje.
Z pohledu obyčejného obyvatele je realita Gagauzska složitější. Někteří lidé stále ještě fandí své vládě a vnímají autonomii jako jednoznačně pozitivní věc. Mezi ně patří předseda zemědělského družstva Kirijet ve vesnici Kirijet Lunga – bez pomoci vlády by se podle něj nepodařilo jeho podniku přežít letošní sucho. Jiní už ale zastávají jednoznačně negativistický postoj, jako třeba Olja i Grigorij. Vláda i vedení parlamentu jsou podle nich zkorumpovanou bandou, která to tu vede od desíti k pěti. Situace v Gagauzsku je podle nich stejná jako v sousedních oblastech Moldávie, a tak bude nejlepším řešením odchod za hranice, kde je prý čekají naděje na lepší život.
Stephan Pinon, ředitel kabelové televizní společnosti Bas-Kuu, je ve svých soudech o něco střízlivější. Stěžuje si na vražedné daně – na 150 lei zisku prý připadá 100 lei odvodů, protože je z nich třeba vydržovat jak státní aparát v Kišiněvě, tak paralelní struktury v Comratu. Vládnout chce prý každý, ale vydělávat už nikdo… Byrokracie je prý také velmi nepružná. Stephan vypráví historku, jak po něm chtěli zaplatit daně na starém působišti firmy v Cricově a současně i v Comratu, kam se jeho podnik během roku přestěhoval. Jen tak mimochodem se zmiňuje také o dalším aspektu kauzy Saljarka – z peněz za obilí prý totiž vláda přispěje na sociální dávky pouze těm vesnicím, které odvedou daně podle jejích představ. “Myslím, že turecká strana vůbec nechápe, co se tu vlastně děje. Vnímají nás jako bratrský národ, ale to je vše,” objasňuje Stephan. Typickým příkladem je gagauzské rádio a televize, které jsou nejdůležitějším zdrojem informací v regionu. (V gagauzštině sice vychází jeden barevný časopis, tištěný v Turecku, a dvoje místní noviny, ty jsou ale pro místní drahé a nedostupné.) Bez techniky darované Tureckem by ale rádio a televize mohly existovat jen těžko – “na oplátku” musejí vysílat po většinu času turecké programy. Rádio je také postiženo neduhy obvyklými pro regionální média v celé oblasti bývalého Sovětského svazu. Novinář Jurij Glekov, který na této stanici ještě před nedávnem pracoval, poté “byl odejit” a nyní působí jako vedoucí obchodu s fotomateriálem, to říká naplno – vysílá se prý přesně podle pokynů shora, od prezidenta a předsedy parlamentu.
