Poprvé se vydali homosexuálové na pochod pařížskými ulicemi v roce 1977. Bylo jich tehdy pouze tři sta padesát a pravděpodobně ani ten největší optimista by si tehdy netroufl odhadnout, že za dvacet let se tato, dnes již tradiční červnová akce homosexuálů rozroste v mohutný happening, kterého se zúčastní přes dvě stě tisíc lidí. Francouzská metropole se tak po Londýně, Berlíně, Amsterodamu a Kodani stala letos na několik dní hlavním městem gayů a lesbiček z celé Evropy, kteří se sem sjeli, aby demonstrovali své právo na odlišnost a s tím spojené požadavky. Pařížský Europride završil sérii menších pridů, které předtím proběhly v jedenácti francouzských a devětadvaceti evropských městech.
HISTORIE
Budeme-li pátrat po kořenech Lesbian & Gay Pridů (anglický výraz pride lze přeložit jako hrdost či vědomí vlastní důstojnosti), tedy těchto manifestačních homosexuálních pochodů, které se od 70. let rozšířily postupně po všech světových velkoměstech, dostaneme se až do New Yorku roku 1969, kde 28. června provedla policie razii v homosexuálním baru Stonewall. Tento brutální zásah rozpoutal vlnu protestů nejen v řadách samotných homosexuálů, ale i jejich heterosexuálních příznivců, a odstartoval novodobou vlnu hnutí za odstranění sociální i právní diskriminace homosexuální menšiny. Dvacátý osmý červen, tzv. Christopher Street’s Day, nazvaný podle ulice, kde sídlil onen “historický” bar, se stal pro gaye i lesbičky na celém světě symbolem boje za jejich rovnoprávnost.
SOUČASNOST
 |
Původní myšlenka pridů – pokojně, ale hrdě demonstrovat právo na sexuální odlišnost – však časem poněkud ustoupila do pozadí a z celé akce se v posledních letech stala především velkolepá show, připomínající spíše rozverný karneval než manifestaci s politickým podtextem. V čele průvodu sice nechybějí zástupci nejrůznějších homosexuálních organizací, na jejichž transparentech lze číst hesla požadující zákon o registraci partnerství mezi osobami stejného pohlaví či např. právo na adopci, nicméně jádro průvodu tvoří desítky alegorických vozů sponzorovaných různými firmami či homosexuálními bary a restauracemi. Na nich se v rytmu hudby pohupují spoře oděné krásky, občas i nahoře bez, rozhazují mezi diváky prezervativy a nešetří ani vyzývavými úsměvy. Fascinující jsou dokonale nalíčení transvestité v parukách, kteří pomalu procházejí davem na extrémně vysokých podpatcích, takže se v prvním okamžiku zdá, že se pohybují na chůdách. Jejich dlouhé štíhlé nohy, pochopitelně perfektně vyholené, působí nesmírně elegantně, když však váš pohled zabloudí k jejich rozkroku, musíte chtě nechtě uvěřit, že to nejsou nádherné vysoké manekýnky, ale jen mužští převlečení za ženské.
Nejsou tu ale jen transvestité, i když právě oni patří pro svůj extravagantní vzhled k nejfotografovanějším objektům tohoto velkolepého happeningu. Hlavními aktéry jsou zde muži a snad každý (a každá) si z té široké škály různých typů vybere podle svého gusta – od jemných odbarvených mladých hochů až po tzv. kožeňáky, vyznavače leather sexu či ostré tetované drsňáky ve vojenských uniformách s vlčáky po boku. (Musím přiznat, že mě osobně zaujal dokonale rostlý vysoký černoch v železné kleci na jednom alegorickém voze. Na sobě měl jen vojenská bagančata a hodinky. Ze své výšky vrhal do davu uhrančivé pohledy, netančil, spíše se jen pomalu otáčel a své pohlaví zakrýval rukou anebo halil do duhové vlajky, která krásně kontrastovala s jeho snědým atletickým tělem. Působilo to velmi eroticky a rozhodně jsem nebyla jediná, koho smyslný výstup černého striptéra uchvátil.)
SYMBOLY
Šestibarevná duhová vlajka – symbol homosexuálů na celém světě – působí vesele a sympaticky. Vznikla v roce 1978 u příležitosti Gay Pride v San Francisco a podle původního návrhu měla být osmibarevná. Překvapivě se ale ukázalo, že je technicky obtížné vyrobit barvu růžovou a tyrkysovou, takže nakonec zůstalo pruhů jen šest. Každá barva je nositelem určitého významu: červená znamená život, oranžová zdraví, žlutá slunce, zelená přírodu, indigo harmonii a fialová mysl. Škoda původně zamýšlené růžové, která symbolizuje sex…
Další symbol – růžový trojúhelník – už zdaleka není tak veselý a optimistický. Dnes už asi jen málokdo ví, že v nacistických lágrech byli homosexuálové označováni právě tímto symbolem, stejně jako Židé žlutou hvězdou. Když jsem poprvé uviděla v rozjařeném průvodu skupinu mladých lidí s černými transparenty, na nichž zářily zlověstné růžové trojúhelníky, mírně mi zatrnulo. Představovali asociaci Act Up – Paris, která se snaží šířit osvětu v oblasti boje proti AIDS a v poslední době chce především zapojit HIV pozitivní občany do vědeckého výzkumu. Jejím cílem je maximálně informovat veřejnost o všech aspektech této zákeřné choroby, protože pokud se bude mlčet, znamená to jistou smrt (Silence = Mort). I o tom je Lesbian & Gay Pride. Pochopitelně. Vždyť nejvíce infikovaných virem HIV je právě mezi homosexuály, a hrozba AIDS se nad nimi vznáší jako Damoklův meč.
Snad ještě jeden symbol – tentokrát spíše rozverný – bych ráda vzpomněla. Obyčejnou malou píšťalku na krku mnoha gayů a lesbiček, na níž občas zuřivě a s veselým výrazem pískali. Nepodařilo se mi bohužel zjistit význam a původ tohoto znamení – ale to už nechám na fantazii čtenáře…
REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ
Zůstaneme-li na evropském kontinentu, zjistíme, že nejdále pokročily v tomto ohledu severské země, kde je civilní sňatek osob stejného pohlaví legalizovaný už řadu let. Oproti heterosexuálním párům ale nemají právo na církevní sňatky, adopce a umělé oplodnění lesbiček. Ačkoli se nám Francie může zdát velmi liberální, z právního hlediska na tom nejsou tamní homosexuálové o nic lépe než jejich kolegové v Čechách. I když s nástupem nové, socialisty vedené vlády se jejich požadavkům pravděpodobně začíná blýskat na lepší časy. Řadu let již totiž existuje nepsané pouto mezi bojem za práva homosexuálů a evropskou levicí.
Naše vláda sice návrh na registrované partnerství zatím parlamentu nepředložila, nicméně je už asi jen otázkou času, kdy se tak stane.
BUDOUCNOST Homosexuálně zaměření občané by měli mít právo na legalizaci svých vztahů, což ovšem ještě zdaleka neznamená, že se široká veřejnost s takovým zákonem okamžitě ztotožní. Ale i tudy vede “cesta do Evropy” a toleranci se budeme asi všichni muset dlouho učit. Svět zkrátka nikdy nebyl a ani nemůže být černobílý. V tom spočívá jeho tajemství i půvab.
