Napsal: Pavel Zvolánek
Smrt si pro ně přicházela ve všech koutech světa. Jednotlivá kolečka vypadá vala z obrovského válečné ho soukolí. O těch, kteří stáli na straně vítězů, se toho napsalo dost, o těch v uniformách poražených téměř nic. Vyhledáváním míst posledního odpočinku německých vojáků se již třičtvrtěstoletí zabývá Lidový spolek na ochranu válečných hrobů. Wolfgang Dietrich je archeolog. Účastnil se exhumací v Chorvatsku, Maďarsku, u Stalingradu, na Slovensku a v Čechách. Pro lidový spolek na ochranu válečných hrobů pracuje čtyři roky.
Jeho kolega, antropolog Andreas Heinze, je služebně o dva roky mladší. Úkol mají společný – vyzvednout a identifikovat ostatky německých vojáků. Jestliže exhumaci trvá přibližně hodinu, identifikace jim zabere dva dny. Každý z vojáků měl osobní známku. Pokud zemřel, její polovina se posílala příbuzným, druhá část zůstala u padlého. „Identifikace musí být stoprocentní. Všechno musí souhlasit – známka, stáří, zvláštní znamení…” říká Wolfgang. Jesltiže se zjištění archeolobů rozcházejí s údaji v archivech, je voják i nadále považován za nezvěstného. Ve zmatku končící války se někteří vojáci pokoušeli založit existenci a svoji známku pověsili na krk někomu jinému. „Váleční zločinci jsou pro nás tabu,” říká Wolfgang Dietrich. „Hledáme pouze normální vojáky. Podle ženevsk é konvence mají všichni vojáci právo na svůj hrob.” Lidový spolek na ochranu válečných hrobů vznikl v Německu v roce 1919. Po nástupu Adolga Hitlera k moci byl jako humanitární organizace zakázán.
Svoji činnost obnovil po skončení druhé světové války. V té době se exhumovalo pouze v západní části Evropy, Východ zůstával neprodyšně uzavřen za železnou oponou. Andreas Heinze otevřel jednu ze schránek. Krátce si prohlédne bércovu kost a konstatuje, že šlo o mladého člověka do 25 let. Na další z kostí demonstruje, že voják zemřel násilnou smrtí. Jediným pracovním oblekem jsou rukavice. Patnáct let po smrti však již žádné nebezpečí nehrozí. Na tom se shodují němečtí i čeští hygienici. Pokud ovšem těla ležela v mokré půdě mohou bakterie tyfu přežít i 200 let. „Riziko u téhle práce je určitě menší než přejít silnici,” tvrdí Andreas. Wolfgang Dietrich s sebou vozí dvě publikace. První z nich zachycuje prů- běh exhumací od Trinidadu po Indon ésii, druhá obsahuje fotografie náhrobků příslušníků všech národnost í padlých na německém území. Když Wolfgang listuje touto brožurou, neodpustí si poznámku. „Takhle vypadají české hroby v Německu, proč by tak nemohly vypadat německé hroby u vás?” „V Německu si nemůžete koupit nacionálně socialistickou literaturu, u vás jsem ji viděl,” přidává se Andreas. Oba shodně tvrdí, že generace, která prožila válku, již žádnou nechce. „Když otevřeme nějaký hrob, první, co mě napadne – mohl to být tvůj otec,” říká Wolfgang. „Každý den máme před sebou důsledky všech diktatur.” Na území bývalého Československa se exhumace mohly provádět pouze v krátkém období 1967-68. Poté byly zakázány.
K jejich znovuobnovení došlo až po roce 1991. To již spolek pro obnovu válečných hrobů musel rozšířit počet svých pracovníků z původních osmi na padesát. Rozsah prací je obrovský. Jenom na území bývalého Sovětského svazu padlo 2,2 miliónu německ ých vojáků, v bývalém Československu je jejich počet odhadován na 178 000. „Není to práce jako u běžné stavební firmy, všude jsou problémy,” vyjadřuje se diplomaticky obezřetně Wolfgang Dietrich. teprve po chvíli se uvolí rozšifrovat slovo problémy, za které pů- vodně uschoval pouze obtížnost sehnání potřebné techniky. Spedivikem bývalého Sovětského svazu jsou vykradené hrobky – zlaté zuby, řetízky, známky, které lze na černém trhu prodat za deset marek. Přesto i v českých podmínkách bylo možné přetvořit padlé v zajímavý artikl. Někteří Němci, kteří věděli, kde jejich příbuzní zemřeli, si během vlády koministů nechávali za velké peníze jejich ostatky vyzvednout. „Otevřeli jsme jeden hromadný hrob na Jablonecku. Bylo vidět, že tělo, o které byl zájem, leželo až na dně a nebylo možné ho vytáhnout celé. Tak mu prostě usekli nohy,” říká Wolfgang. Andreas zase vzpomíná na exhumace na Berounsku, kde jim majitel jednoho z pozemků nechtěl povolit kopat. „Ukázalo se, že jedna německá rodina mu v minulých letech postupně zaplatila padesát tisíc marek za to, že bude udržovat hrob jejich příbzných. Když jsme konečně začali, zjistili jsme, že ti mrtví leží o několik set metrů dále.” Podle Wolfganga Dietricha se jim v jistém směru pracuje lépe v Rusku než v Čechách.
„V Rusku není žádná demokracie, jednáme vždy pouze s jedním člověkem, který rozhoduje o všem. Tady je každý starosta nezávislý.” V září tohoto roku Wolfgang Dietrich a Andreas Heinze přijeli do Hluboké nad Vltavou. Během tří dnů odkryli hrob německých vojáků zast řelených 11. kvěna 1945. Pracovali rychle a profesionálně. Objevili dvacet devět lebek, tři vojáci, kteří zde měli být zastřeleni, nalezeni nebyli. Ostatky ležely pár etrů od vchodu zdejšího židovského hřbitova. Přesně tak, jak to popsali pamětn íci. Jeden z nich, na konci války osmiletý, se netajil tím, že by bylo lepší tto kapitolu historie vůbec neotv írat. „Nakonec to ještě vrhne špatné světlo na Hlubokou.” Exekuce však provedli vojáci v uniformách Rudé armády. Prý byli opilí a mezi odzbrojenými zajatci údajně poznali někoho, kdo se podílel na vypalování vesnic na Ukrajině. Všichni němci byli postříleni. Exhumace potvrdila, že mezi zajatci byli i příslušníci SS. Tohle město nedovolilo dát na pomník padlým v druhé světové válce ani jména místních Židů,” svěřoval se další z hlubockých občanů. „Ti Němci zde byli pohřbei padesát let a všichni to věděli. Teď jsou pryč a asi je to tak dobře. Tím tahle historie končí. Možná že jednou tady budou mít nějaký kříž nebo mohylu.” Registrovaní padlí němečtí vojáci v České republice: Brno – 2329 České Budějovice – 275 Cheb – 303 Hradec Králové – 92 Karlovy Vary – 2024 Liberec – 136 Mariánské Lázně – 525 Olomouc – 842 Ostrava – 624 Plzeň – 576 Praha – 1991 Rakovník – 36
