vyfotografoval STEPHANE COMPOINT
V hloubce kráteru jsme jasně rozeznali jezero husté lávy, říká Jean Louis Etienne, „během prvního pozorování v letech 1972, 1974 a 1990 byla láva oživována vzestupnými pohyby, připomínajícími člověka, který dýchá. Plyny ji vynesly k povrchu, kde se ochladila a pak se ponořila zpět dolů do hlubin. Dnes je stavba kráteru jiná. Změnila s důležitým prudkým vzestupem vodní páry pod velkým tlakem. Čas od času je jezero otřásáno prudkými explozemi vyvrhujícími doběla rozžhavenou lávu. Podle vulkanologa Francoise Le Guerna není magma daleko pod kůrou: „Někdy se červené částečky magmatu objevují na povrchu. Sopka pokračuje ve vylučování plynů. Z výšky kráteru vidíme plyny unikat v mocném výdechu. Zde dýchá Země. Jsme jedineční diváci zběsilosti vulkánu VĚZNI POLÁRNÍHO MOŘE Dne 11. Prosince 1993 se Dr. Jean Louise Etienne a jeho posádka vydali na palubě 36metrové lodi Antarctica k Rossovu ostrovu na severozápadním pobřeží Antarktidy. Jejich cílem byl Mount Erebus, stále aktivní sopka, měřící 3 794 metrů, která před dvěma měsíci velmi silně vybuchla. · · · Erebus byl původně název vlajkové lodi Jamese C. Rosse, který 28. Ledna 1841, po dvaceti dnech navigace v moři, nesoucím jeho jméno, objevil „obrovskou a vysoce kvalitní sopečnou horu. Její mytologické jména – Erebus – zosobňuje pekelnou temnotu a hrozné klimatické podmínky, které bezpochyby na dlouhou dobu odstrašily další badatele. V roce 1908 byla Shackletonova expedice první, která vystoupla po svazích Mount Erebusu. · · · „Vstup do Rossova moře byl uzavřen ledovou bariérou, vypráví jean Louise Etienne, „jarní tání přišlo pozdě. Pokoušeli jsme se uvolnit cestu, ale projet bylo nemožné. Ledová masa vytvořila až dvoumetrový pás a rozlohy ker byly takové, že jsem neměli jinou možnost než čekat, až se led rozlomí. Krajina byla velkolepá. Obklopovalo nás neskutečné světlo, moře se zlatě lesklo Ale jak dny plynuly, čekání se stávalo únavným. Pak polární moře osvobodilo z ledu americký ropný tanker a italskou loď. Zařadili jsem se za nim do „vlaku, který se pohyboval průměrnou rychlostí 4-9 uzlů. Byla to nádherná dvanáctihodinová plavba, kdy jsme, zahaleni v mlze, pluli vstříc slunci stojícímu velmi nízko na obzoru. Nakonec se ledový pás rozevřel a uvolnil cestu k Erebusu. V jasném počasí byl vidět asi 120 km severně od Rossova ostrova. Vypadal jako čínský klobouk, celý bílý, převyšující horizont jak plynul čas, nabýval na velikosti. Brzy jsme viděli kouř, který nás uklidnil, protože znamenal, že sopka je stále aktivní. Nevyli jsme si tím jisti, protože Erebus je tak těžko dosažitelný a tak málo navštěvovaný, že zprávy o něm jsou dosud velmi vzácné. VÝSTUP NA EREBUS Den vylodění. Antarctica kotví u Rossova ostrova, jen kousek od místa, kde přistál Shackleton v roce 1908. Je to především praktická volba. Ideální situace k vyložení materiálu. Velmi hladký ledový břeh, asi 80 cm silný, rozkládající se do vzdálenosti 500 metrů od pobřeží, chráněný před větrem malým útesem černé vulkanické skály. Večer jedenáct mužů a jediná žena posádky, Helene Rio, čelí své první noci u úpatí sopky s pokorou a vzrušením. Příští den začíná výstup na vrchol Erebusu. Když se materiál naloží na dva sněžné skútry, expedice je připravena vyrazit, ale sopku najednou zasáhne bouře o síle větru 150 km/ hod. Nejdřív je tedy založen tábor. Stany, přikrývky,a potraviny jsou přenášeny při každém přemístění, protože tady vás může obklopit vánice v několika minutách. „Když vás zastihne vánice s větrem o rychlosti 80 km/hod, všechno je bílé – země, vzduch, obloha. Viditelnost není žádná a musíte zůstat na místě a čekat, až se to utiší. Když je vítr příliš silný , organizují se hlídky, které zevnitř přidržují stan, aby ho ochránily před odlétnutím nebo roztržením Přesto je při mrazu -30 C° expedice schopna pokračovat po bocích Erebusu. Průvodci vybírají pěšinu bez útesů, ale jak výstup pokračuje, stává se svah strmějším. V posledním koridoru vedoucím k vrcholu průvodci a Erich Rintebach vysekávají v ledovci šikmé zá- řezy podobné schodům, umožňující sněžným skútrům stoupání. A nakonec je tu vrchol s pohledem na kráter VULKANOLOGOVÉ JÁSAJÍ Unikající plyny uvnitř vulkánu jsou fantastický třírozměrný film. Pro členy expedice to ale neznamen á jen příjemné pocity. Průvodce, pracující na okraji kráteru, přinutily hrozné výbuchy stáhnout se o několik metrů zpět – s děsivým dojmem, že se hora chystá zřítiti pod jejich nohama. Ti, kdo opravdu já- sají, jsou vulkanologové. Jsou přinejmen ším stejně tak aktivní jako Erebus. Měří, berou vzorky, zpracov ávají, rozebírají Jean Louis Etienne vysvětluje: „Ohodnotili vylučování plynu na 150 tun SO2 dennně, což obnáší 50 tun čisté síry. Studují slo- žení páry a vzduchu v ledových jeskyn ích. Ale Erebus je velmi zajímavý také z jiných vědeckých hledisek. Expedice proto zahrnovala navíc několik studijních programů, například zabývající se počasím. „Zdá se, že sopka ovládá atmosférický oběžný systém. Když ve výšce nad 2 300 metrů, kde se nacházela expedice, nebyl vítr, mohli jsme pozorovat větry o rychlosti 15-20 uzlů na povrchu moře. říká Jean Louis Etienne. Satelitn í snímky, vyfotografované v tom okamžiku, ukazují koberec mraků, ze kterého se vynořují jen vrcholky Erebusu a jiné sopky Teroru. Dále vědci zjistili, že komické zářen í je tady 5-6x vyšší než v Evropě. Souběžně proběhl oceánografický program, vedený Dominiquem Taillezem, technicko-výzkumným vědcem CNRS, který zůstal na palubě Antarcticy a zkoumal přístupy k Rossovu moři. Tento text byl psán podle telefonních rozhovorů s Jean Lousiem Etiennnem a informac í v jeho lodním deníku
